castor

Ke třetí epizodě jsem přistupoval tak, že má z téhle lehce rozporuplné látky udělat vzhledem k zahraničním ohlasům látku návykovější. Nestalo se. Díl klade velký důraz na Rebekah a její emocionální minulost během víkendové firemní akce. Zkoumá její narůstající rodinné problémy, které pramení u jejího otce, i její nejistotu ve vlastní schopnosti (ano, pořád omíláme, že ve skutečnosti je sestřenicí Gwyneth Paltrow, a ano, pořád je a bude ve stínu svého muže). Z roztomilé podporovatelky dynamického partnera, přes neúspěšnou herečku až k jakési vzteklé zhýčkané manželce. Anne Hathaway ji v téhle epizodě hraje skvěle, její permanentní touha být za něco uznána mě bavila. Zbytek méně. Hlavně proto, že si stále nejsem jistý, zda jejich příběh potřebujeme slyšet/vyprávět.

Obří varlata, propíchnuté bradavky nebo výrazné pysky coby oblíbený vizuální stimul. Solidní bizár pokračuje v další severské zemi. Muž či žena si vybírají své potenciální partnery a partnerky pouze na základě zcela odhaleného těla. Vidět je úplně všechno. Britského formátu z roku 2016 se chytlo hned několik dalších zemí (Finové mají o box méně). Pokud dám všechny ty výstřednosti stranou, tak za sebe vnímám jedno nemalé pozitivum: zejména mladí lidé, kteří mají v hlavách sténající pornoherečky, reálně vidí, jak vypadají přirozená lidská těla.

„My ti bezpečí zaručit nemůžeme, synu!“ Nůž ve věstě, jde do tuhého. Pohřeb vlastního otce nestihnul, na konferenci o zločinnosti a trestu to už zvládne. A dostane úkol. Dva muži, dvě výtečně napsané postavy. Zatímco jeden je odhodlaný odčinit to, co způsobil, druhý šlápnul do šera, které dosud sledoval jen z postranní čáry. Minisérie poutavě zkoumá život v současném britském vězeňském systému z pohledu dvou mužů. Zatímco vedlejší postavy vězňů účinně dokreslují prostředí, herecky to prostě táhnou Stephen Graham a Sean Bean. První je starostlivý a čestný chlap, který zrovna čelí tíživým zkouškám charakteru bez ideálního řešení. Bean zase skvěle sehrál výčitky svědomí, stud a následně strach z toho, co dosud nepoznal a co vidí okolo sebe. Všechny ty neduhy systému jsou podávané v naléhavě sugestivním obalu. Z kvality tvůrci neustoupili.

Stalo se to, co asi každý čekal. Eric může být férový, jak chce, syna ovšem ochránit nedokáže. A brzy se tak ocitne před miskami vah. Mark má nového spolubydlícího a hodlá napsat dopis pro ženu, které vzal manžela. Pořád má ale nevyřešené účty s tím, kdo ho obírá o jídlo – požádá o pomoc, osudová chyba, protože na každou pomoc existuje protislužba. Nepřátelství se tu vytváří ve zlomku vteřiny, důvěra naopak výrazně déle. Mark hledá světlé trhliny mezi mřížemi, ale je to stále obtížnější. Už jen ten všudypřítomný chaos a permanentní hluk… prostě věrohodně vystihnutá vězeňská atmosféra. Těším se na vyvrcholení.

Tvůrci poměrně rychle nastolí pocit úzkosti a beznaděje. Snaha o vykoupení učitele, který přejel a zabil cyklistu. Předtím seděl na baru. Nebylo to poprvé. Zdaleka ne. Nesnažil se obelhat soudce, Mark Cobden s vědomím viny čtyři roky vězení přijal. Jenže tohle prostředí mezi agresivními hovady dosud nepoznal. Poté, co mu párkrát někdo vezme oběd nebo jiní trestanci vběhnou na celu s vroucí vodou a cukrem, pochopí, že systém, který má být rehabilitací, nefunguje. Ba naopak: nutí vězně ke krokům, které ničí další životy. Na druhé straně barikády stojí vězeňský dozorce Eric McNally, který má jeho křídlo na starosti. Veterán systému, tvrdý, ale férový a svým způsobem laskavý. Ale má jednu zatraceně velkou slabinu, o které se dozví jeden z vězňů.

Četl jsem o poctivé atmosféře, četl jsem o provokativních scénách a nešetření diváka. Platí jen to první. Protože já si projevy těžkých časů představuju ještě syrovější a drsnější. V Eggersově (obecně je Robert Eggers krapet přeceňovaný) Čarodějnici za mě byla přemíra náboženství a přemíra hysterie, tady se k hysterii přidává přemíra rituálů, blouznění a nadpřirozených úkazů. A přebilo to scény, které měly být nasáklé krví. A kterých je vlastně nakonec pomálu. Když ovšem přijdou (útok na slovanskou vesnici), tak se divák zaraduje, zejména práce s mizanscénou nemá chybu. Každopádně postupně: kluk chce pomstít otce-krále a zachránit matku-chladnou podivínku. Pomsta je tím, co ho táhne kupředu. Jenže z vraha-zrádného bratra je farmář, protože o království přišel, a všem je tak nějak ukradený. Jsme ve světě, ve kterém je hodnota lidského života nízká, ve světě pustém a děsivém. Ovšem tak nějak za polovinou je dění na plátně poněkud rozvleklé a nevtahující. Přitom to už je na plátně největší trumf: půvabná otrokyně Anya Taylor-Joy, která mě bavila nejvíc. Výsledek se tváří obrovsky vážně, ale je to takové průměrné vyžití bez hmatatelného vnitřního užití. Klaním se nicméně před kamerou, hudbou a zvukem. Tři až čtyři hvězdy.

Ostře sledovaná souprava metra a trezor s balíkem prachů. A pak jsou tu dva policajti, bratři, každý jiné barvy pleti, takže nevlastní, ale vlastní je jim vymyslet něco, co by je dostalo z bryndy. Jeden z nich, Woody Harrelson, je totiž neustále švorc a nějakou tu hotovost by uvítal. A zároveň by si rád i s některými vyřídil účty. Režisér Joseph Ruben zvolil atraktivní prostředí, posbíral solidní herce a zvolil tempo, které se bude divákům líbit. Ostatně když už mu producenti svěřili nemalý rozpočet… Zvolil i pár slušných vedlejších motivů, které neurazí, ostatně za scénářem stojí i autor druhé Smrtonosné pasti nebo prvních Mizerů. Wesley Snipes a Harrelson temperamentní bratrskou dvojici sehráli spolehlivě, divák jim drží palce a zároveň doufá, že toho jejich nová sexy kolegyně Jennifer Lopez ukáže ze svého nahého těla co nejvíc.

Státy čisté v každém ohledu, jak to zamýšlel Bůh ve své představě o lidech, než byl do jejich zemí zavlečen ten černý mor... Desetidílná série sleduje větší množství postav, ale nejvíce se zabývá Corou (první výrazná herecká práce pro Thuso Mbedu) a jejím útěkem na svobodu z otroctví po několika státech, ve kterých se mění zákony a méně pak nálada a náhled na černochy ve společnosti, a (rozporuplným) nájemným lovcem (v dospělosti hraným Joelem Edgertonem). Existuje vůbec nějaké lepší příští? Každá epizoda má trochu jinou náladu a pojetí, hlavně vizuálně to Barry Jenkins dává znamenitě. Místy brutální, často až hypnotické. Autentický Jenkins zachycuje to nejhorší (ale i to dobré) z lidské bytosti. Volí předlouhé záběry, fádnějších pasáží ovšem předkládá poměrně dost, za mě si pak nepohlídal zejména tempo. Přes tři hvězdy rozhodně nejdu.

Kultovní seriál Beverly Hills 90210 ovlivnil hned několik generací, v 90. letech byl „zaslouženým“ fenoménem. Brendu (ač působila zpočátku nevinně před i za kamerou, postupem času začala vystrkovat růžky i na place, a musela ze seriálu odejít) nahrazuje Valerie, která bude (naštěstí) brzy platit za prvotřídní mrchu. Nešvar opakujících se motivů trvá, nicméně pár nových postav (vyjma Valerie ještě muzikant Ray nebo dcera rektora Claire) nějaké body navíc přineslo.

Vizuálně vyšperkované, místy brutální, často až hypnotické. Otroctví z trochu jiného úhlu pohledu. Škoda, že těch fádnějších pasáží bylo v jednotlivých dílech poměrně dost. O černošském traumatu se dají popsat stohy papíru, nedávno o jeho pevném zakořenění solidně vyprávěla stylizovaná série Them.