castor

Studenti chtějí, aby spolu Johnny a Daniel vycházeli („Vyzkoušíme to. Naučím tě styl Mijagi-Do a ty mě Orlího tesáku!“) a je to vlastně docela fajn. Na scéně se objevuje nová postava, malý Kenny, který se na nové škole stane terčem šikany. Telenovela pro (trochu odrostlejší) kluky pokračuje, ač to tak nějak chápu, nicméně vůbec tomu nepomáhá scenáristické protahování rivality mezi ústřední dvojkou. Místy jsou ty neshody dost umělé až úsměvné.

LaRussova rodina se vzpamatovává z toho, že jejich dům posloužil coby bitevní pole, každopádně Johnny a Daniel začali spolupracovat. Jen mají krapet protichůdné přístupy. Cílem je nicméně příprava na turnaj, který rozhodne o všem. Zatímco podle Daniela je důležité mít emoce pod kontrolou, podle Johnnyho je drsnější útočit první („Trénujeme karate, ne jógu.“). Hlásíme nicméně další velký návrat, Thomas Ian Griffith, tedy Terry Silver, padouch z Karate Kid 3. Každopádně je patrné, že čtvrtá řada musí přijít s něčím novým. Protože mírně dětinské neshody mezi ústřední dvojicí a návraty za motivy série Karate Kid už potřebují i něco navíc. Tak uvidíme.

„Za pár let to bude stejně běžné jako transplantace srdce!“ Občas samozřejmě přijde nějaký ten mrak, ale vesměs žije Mahershala Ali idylický rodinný život. Jenže nevyléčitelné nemoci si nevybírají. A každý záchvat může být tím posledním. Namísto toho, aby manželce a malému synovi řekl pravdu, rozhodne se vstoupit na morální půdu. Podstoupí experimentální proceduru, jejímž výsledkem bude jeho dokonalý klon. Jakmile se osudová výměna přiblíží, hlavní hrdina v úzkosti sleduje, jak se jeho nové já v jeho roli pohybuje. Zní to poměrně vyzývavě a ambiciózně, ale žánr sci-fi prakticky jen vytváří hlavní zápletku. Zbytek je až meditační, nechci znít nevděčně, ale k uzoufání utahaný. Ty dvě hodiny šly „spolehlivě“ zabalit do devadesáti minut, protože tahle komorní úvaha nad zásadními rozhodnutími je prostě „jen“ solidně natočená a slušně zahraná. Nicméně u Aliho „doufám“, že jeho dvě oscarové sošky nejsou jen výsledkem rozjitřené rasové atmosféry, kdy bylo předávání roky kritizováno kvůli příliš malé rozmanitosti – protože jinak by z toho klidně mohl být i třetí Oscar.

Pandemie stále neutichá ani v seriálové podobě. Amerika nad koronavirem zdaleka nevítězí a zdravotnický personál sám kolabuje pod náporem nemocných. Venku před nemocnicí se lékařům tleská, uvnitř jsou rádi, že umožní příbuzným se s pacientem alespoň rozloučit. Zase je tu moc postav a nakonec neklaplo, že by si někdo užil návrat na vrchol a jen se netočil v kruhu. Ze zajímavých postav v posledních sériích přibyl jen kouzelný cynik Tom Koracick, nikdo víc. Hlavní linie se točí okolo Meredith, která zase leží na smrtelné posteli (ano, krapet ohraná písnička). Nicméně ty „návraty na pláži“ byly vesměs povedené a velmi milé. Druhou velkou linií jsou otázky rasové rovnosti. A zakousneme se teda pořádně. Být Afroameričanem ve Spojených státech je sakra těžké a tým okolo matky seriálu Shondy Rhimes nám to neustále podsouvá. A nejen tím, že půlka covidových pacientů není bílé pleti. Přednášek bude dost. Zhruba v polovině se budeme věnovat odchodu jedné z poměrně důležitých postav. A zase v tom měl prsty řádně hrdinský čin. Takže slzíme, vzpomínáme, bilancujeme. Holt postupně zmizely divácky přitažlivé postavy a tvůrci je „nahradili“ při vší úctě zaměnitelným Winstonem (snoubenec Maggie), Helmovou nebo párečkem gayů. A to ještě další důležité články hodlají tenhle mizerný zapáchající svět měnit k lepšímu. Hallelujah. Tohle neúnavné přesvědčování široké veřejnosti o kultovnosti něčeho, co se už pár sezon zajídá a opakuje, už mě přestalo bavit. Je správný čas na definitivní rozloučení. Bohužel.

Teddy s Owenem se zase mají rádi, což dokážou dalším důležitým krokem, ke kterému už naopak přistupuje Maggie s Winstonem. A světe, div se, zatímco v předešlých sériích se bral nějaký důležitější pár a na svatbu to stihlo jen zlomek vyvolených, kteří se utrhli z té úmorné nemocniční dřiny, tady jsou všichni. A vlastně to nijak nedolehne. Jo dotáhla svůj sen do zdárného konce, Amelia už zase začíná zmatkovat. Nic nového pod sluncem. A světe, div se, podruhé – poslední díl série a žádný požár, hromadná bouračka, pád letadla... Každopádně je správný čas na definitivní rozloučení.

Už to prostě není ono. Schmitt se bude podílet na vývoji vakcíny, Jo se sžívá s novou rolí (specializací) a možná by šla ještě do jiné (důležitější) role. Maggie a Winston řeší, zda jít do svatby i přes koronavirová omezení. Stále unavená Meredith má převzít rezidentský program, Miranda chce někoho, kdo přemýšlí jako ona. No, opustili jsme srdcervoucí příběhy a velká loučení, ale na druhou stranu na to, že jde o předposlední díl série, tak jde o hodně velký průměr. Divácky přitažlivé postavy mizí, tvůrci je „nahrazují“ (při vší úctě) zaměnitelným Winstonem (snoubenec Maggie), Helmovou nebo párečkem gayů. COVID season se všemi vrcholy i pády.

Když ji miluješ, není co řešit. Vlastně i Kofola kdysi vznikla „kvůli“ nedostupnosti konkurenčních nápojů v popředí s Coca-Colou. A co je nedostupné, to je mazaný manažer knihkupectví Joe ochotný prolomit. Cíl má jediný: srdce krásné začínající spisovatelky Beck. Přítel internet mu dal řadu indicií. Kdo bude stát v cestě, okusí obří terárium. Nejprve ale musí naše naivní blondýnka spadnout do kolejiště. Rozjezd je fajn, včetně vnitřních satirických monologů. Baví i vysmívání se narcistickému a sebestřednému životu nejen na sociálních sítích. Jenže postupně sklouzáváme k povrchní zábavě, kdy jsou v popředí šílené náhody a pořádná dávka štěstíčka. A že jich v případě první série je. S blížícím se finále (právě první série) nicméně tenhle sociopat na bílém koni zase začíná bavit. Holt závislost je monstrum. A chápu, že coby náběh k dalším sériím to mnohým stačí.

Aby bylo pro začátek jasno, ano, jsou s Larsem vzdálení příbuzní, ale nemají žádné blízké vztahy. Joachim Trier každopádně znovu láká na svou autenticitu v látce, ve které je opět hodně otevřený. Nabídne pestrou paletu motivů a pocitů, protože jeho sarkastická hlavní hrdinka se zatím nechce usazovat a hledá své místo i štěstí v životě, v čemž se nejspíš pozná hodně diváků. Rozverná Julie ráda experimentuje, a pořád neví, jakým směrem se v životě vydat. Ostatně už na studiích skákala z jednoho oboru na druhý. A u vztahů to nebylo jiné. Pak ale potkala staršího komiksového autora. Jakmile se ale blíží třecí plocha, stahuje se do ústraní. Trier, který je v problematice vztahových očekávání nenásilný, dokáže dokonale přepínat mezi humornou a vážnou notou. Jeho vyprávění plyne přirozeně, v mnohém se pak neschovává za roh. A to, že je v závěru možná až příliš melancholický, mi nevadilo. Renate Reinsve je skvělá, s očima dovede zázraky.

Vždy se mezi těmi „velkými“ filmy s oscarovými ambicemi objeví nějaká milá nezávislá vlaštovka, která potěší umělečtěji zaměřené publikum. Má výborně napsané dialogy, skvostné herecké výkony, příjemně černý humor, neplýtvá sentimentem. A hlavně vypráví o zcela obyčejných věcech. Tentokrát je takovým kusem CODA. Jeden z nejchválenějších nezávislých filmů poslední doby nezklamal. Každopádně k těm obyčejným věcem, no, máme tu totiž dospívání slyšící dívky Ruby v úplně neslyšící rodině, která na ni (logicky) dost spoléhá. Od rodinného rybářského byznysu až po lékařské prohlídky s ošemetnými sděleními doktora. Jenže Ruby má trochu jiné sny, protože si jejího pěveckého talentu všimne učitel hudby. A předloží před ni možnost dostat se na bostonskou konzervatoř. Takže tu máme očekávané dilema mezi vlastními touhami a závazky vůči rodině. Je to samozřejmě průhledné a postupně si přesně odškrtáváme jednotlivé položky z pomyslného seznamu á la trnitá a nijak objevná cesta za svým snem (ostatně trochu rychle vystřelí nahoru). Ruby čelí neustálým drobným bitvám v rodině, která ji mimo jiné opakovaně uvádí do rozpaků. I projevy náklonosti s jejími jednotlivými členy jsou kvůli jejich handicapu „zvláštní“, samotný humor však pramení z daných situací přirozeně. A ač to na první dojem vypadá jako kalkul, tvůrci k látce přistoupili s velkou pokorou. Emilia Jones vypadá, že znakovou řeč ovládá celý život. Každá emoce, kterou prožívá, uhodila hřebík na hlavičku. Skvělí jsou i Troy Kotsur a oscarová Marlee Matlin, která byla v Bohem zapomenutých dětech zjevením. Herci, kteří jsou oba ve skutečném životě neslyšící, odvádějí vynikající práci. Stejně jako temperamentní Eugenio Derbez, který pokud dostane slušný scénář, a ještě lepší dialogy, dokáže divy. Milý a čistý kus o hudbě a jinakosti.

Legendární snímky, památné herecké výkony. Zatímco v jedné dekádě byla docela vysoko tvůrčí svoboda a režiséři natáčeli jaksi „ošklivější a temnější“ filmy (70. léta), v další (80. léta) přišly velké projekty jako Star Wars nebo Indiana Jones, a vedle akčních ikonických látek se dařilo i komediím či dramatům se závažnými tématy. Navíc se v 80. letech objevil nespočet tvůrců a herců, jejichž hvězda září dosud. Následovala éra vzestupu antihrdinů (90. léta). Prostě žádní svatoušci. Mnozí režiséři se navíc postupně vzpírají studiovému systému, dělají svou práci jinak, víc autorsky. A pak tu máme poslední dvě dekády, kdy se mimo jiné pozornost začala upínat na hlavní hereckou hvězdu, mnoho projektů by prostě bylo bez velkých jmen polovičních. Svoje místo na trhu posílily také filmové série (akční i ty komediální) a značnou roli sehrálo marvelovské impérium. Své mouchy (typické americké chvalozpěvy, skákání od jednoho k druhému bez souvislostí) to má, ale vesměs fajn série. Připomínka báječných filmových (za mě hlavně 80. a 90.) let.