castor

Všechno, všude, najednou, MOC. Divák se nejprve kochá a těší ho všelijaké postupy, situace a nápady, ovšem každá hra jednou končí. A tady toho bylo opravdu přehršel, takže divák se místy ztrácí, místy sleduje hodinky, místy je mu už všechno docela jedno. Bizarní, ujeté, přestřelené a občas (bohužel) i mučivé. Jednou jsme svědky solidní kung-fu řežby, následuje komorní rodinné drama, jindy si užíváme černohumornou chvilku, aby ji vystřídala bitka s análními kolíky, obřími vibrátory nebo aby odněkud vyskočil vařící mýval. Přitom to celé začne návštěvou postaršího manželského páru finančního úřadu, aby alternativní verze JEHO představila JÍ spoustu paralelních světů, kdy otrávená úřednice Jamie Lee Curtis nakonec nebude tím největším problémem. Michelle Yeoh už v Tygru a drakovi předvedla kromě elegance v soubojích svůj poměrně široký herecký záběr, životní role ovšem přišla až nyní.

Oživlá vyhynulá zvířata, cestování časem, hýbající se tetování i jedna pohřešovaná dáma. Už jsem si v hlavě mnohé srovnal, těší mě, že se zřejmě nedočkáme nějakého hloubavého tlachání o časových osách. Přesto se obávám, že na seriál nebude úplně jednotný pohled. Když úplně pominu příběh, vizuální uchopení či futuristické výjevy, tak hlavně nějaká snaha o zabrnkání si na emocionální strunu zatím vyznívá do prázdna. Už znovu si to ale Flynne na hlavu dát nechce, nicméně ona, její bratr i jeho kamarádi z bývalé vojenské jednotky potřebují znát odpovědi. Znovu tak navštíví Londýn roku 2099, ovšem její futuristická zastávka nabere temný obrat. Flynne má o Londýnu v budoucnosti pochybnosti, důkazem má být její matka, respektive nekrolog v novinách. Hrozby pro rodinu přicházejí z vícero stran. Kdo se jí snaží zabít a proč?

Seriálová produkce, respektive streamovací služby hrnou tolik obsahu, že by člověk nechodil ani spát. Takže je to opravdu o „pečlivém“ vybírání si. Předně: na Chloë Grace Moretz se zatraceně dobře dívá. Hraje dívku Flynne, která se stará o nemocnou matku, jejíž zdraví se zhoršuje a účty přibývají. Spolu s bratrem Burtonem se tak mimo jiné střídají při hraní takzvaných sims, kde za úplatu pomáhají hráčům v nejrůznějších hrách přejít těžké levely. Teď ovšem usedla k jedné ultrarealistické simulaci Easy Ice. Sedí na horkém křesle, cítí všechno, celé své tělo, připadá si, že na místě doopravdy je. A divák se mezitím orientuje mezi časovými liniemi a nadpozemskými tajemstvími. Ač téma nevyhledávám, tady mi virtuální realita či cestování časem (zatím) nevadí. A nutno podotknout, že to má skvělý vizuál.

Je to prosté. A platí to, co u nedávného Fresh: skvělý rozjezd, slabší dojezd. Fresh byl černohumorný kousek plný zvratů, který po sympatickém úvodu přichystal očekávaný úkrok do jiného žánru. Stejně jako tady. Divák je zvědavý, co bratislavský rodák a řádně démonický Ralph Fiennes pro nafoukanou skupinu snobů, kteří se hodlali dostat na vrcholek gurmánského štěstí, se svým menu přichystal. A je mu jasné, že luxusní restaurace na ostrově nebude jen o precizním menu, ale o celkovém zážitkovém balíčku. Nechybí šéfkuchařův fanda, kritička jídla, herec, kterému už dávno ujel vlak, mladí finančníci… i jedna odměřená dívka s nohama na zemi, která původně na seznamu hostů nebyla. Záhy se ze strany personálu začne projevovat pohrdání každým hostem. Graduje to solidně, ale postupně je patrné, že o nějaké přesahové myšlence se nám může nechat jen zdát. Kritika třídních rozdílů mi mnohem víc seděla u oceňovaného jihokorejského Parazita, který mnohem kousavějším způsobem upozorňuje na nedostatky ve společnosti. Tohle je ve výsledku „jen“ plytká báchorka o šéfkuchaři, který (místy až hloupě) trestá i lidi, co s ním vlastně ani moc nesouvisí. Mdlá dohra, navíc když se nad jednotlivými scénami divák pořádně zamyslí... Nakonec to není ani chytré, ani zábavné.

Popelka s Libuškou se u nás i v části Evropy stala vánoční klasikou. Na severu nevyjímaje, nicméně v Norsku se pokusili přesvědčit sebe i Čechy, že remake klasiky je prostě dobrý nápad. Zlé to rozhodně není, zbytečné asi ano. Jednoduše pásový produkt se skřípající logikou. Takže ve výsledku je to o čekání na kauzu polibku dvou mužských postav či ujišťování se, zda divák mezi vesničany skutečně zahlédl Asiatku či černošku. Škoda přihlouplého humoru, ke kterému se tvůrci uchylují: chlap močí před Popelkou, Dora zápasí s větry, zženštilý stylista, psí hovno… Holt tak jsme si to zkusili, zjistili, že jiskru to nemá, a můžeme se v klidu vrátit k tomu, co k tuzemským Vánocům neodmyslitelně patří. Tři dietní hvězdy ale dám. Jo a být princem, vybral bych si Doru. Ingrid Giæver je prostě hezčí…

„Ať se nám to líbí nebo ne, žijeme Dwightův život,“ stěžuje si při nácviku střelby jedna z jeho „zaměstnankyň“ s tím, že všem jim převrátil dosud poklidný život vzhůru nohama. Tohle prostě Taylor Sheridan umí. Stejně jako u Yellowstonu si diváka (ač nevypráví nějak objevně) zaháčkuje velice rychle – jako celek to funguje, má to tah na branku a hlavně silného ústředního hrdinu. A právě po něm jdou aktuálně zkorumpovaní poldové, drogový dealer a šéf motorkářského gangu Waltrip i nový mafiánský boss Chickie. A agentka federální agentury ATF Stacy má solidně zamotanou hlavu.

Oklahoma plná plání a prérií, stád dobytka i úrodných polí. A taky ostrých chlapíků. Jeden takový to má právě za sebou, což způsobí poprask u jeho šéfa motorkářského gangu Waltripa i u agentky ATF Stacy. Mafiánský boss Pete bojující s bronchitidou má šetřit hlasivky, podle doktora nicméně všechny testy dopadly nad očekávání dobře. Ovšem ještě je tu jeho ukřivděný synek Chickie, jehož kroky Dwightovy pořádně zamotají hlavu. U Sheridanova Yellowstonu jsem u posledních sérií kritizoval, že dění na obrazovce by se dalo bez větších obtíží vměstnat do menšího počtu epizod. Možná je to tím, že potíže rančerské rodiny v panenské přírodě sledujeme už nějaký ten pátek, protože ani dění v Tulse není příběhově nějak hutné. Sheridan ovšem kromě břitkých hlášek či slušných vedlejších postavách prodává Slyovo charisma měrou vrchovatou. A zatím to stačí.

Všude jsem četl, jak Steven Spielberg zase jednou ždíme emoce a chytá za srdce, ovšem právě to považuju za největší neduh jeho novinky: ke mně prostě emoce nedoputovaly v takové míře, jak bych si přál. Samozřejmě platí, že klidně může střídat žánry (viz nedávný West Side Story), může nostalgicky vzpomínat a bilancovat či znovu hravě vypálit kus, ve kterém bude i v pokročilém věku pracovat s nejmodernějšími technologiemi. Malý Sammy si po první návštěvě kinosálu začíná rozumět s tátovou kamerou, postupně začne tvořit příběhy, ve kterých se zloduchům klidně vysměje, nebo díky kterým zjistí, jak pevné je manželství jeho rodičů. A velký Steven mezitím servíruje vážné i bolavé momenty a několika svým postavám se snaží najít stabilní místo v rychle se měnícím světě. Celé je to příjemně obyčejné, melancholické a uvěřitelné. A znovu se objevují jeho celoživotní témata i traumata. Formálně nový Spielberg nijak nevyčnívá, ale třeba takový Janusz Kamiński nejednou příjemně překvapí. Chápu, že takové uchopení postavy Spielberg (zřejmě) požadoval, nicméně výstředně rozevlátá matka Michelle Williams mi nesedla. Casting nicméně celkově velmi povedený. A filmový kouzelník jede dál…

Sebedestrukce a předlouhé divácké čekání na další zářez Todda Fielda. Ten nám předložil dvě vztahová dramata (V ložnici, Jako malé děti) a pak se na víc než 15 let odmlčel. A nakonec se dočkal dlouhého potlesku ve stoje na benátském filmovém festivalu. S divákem doma u televize nebo v poloprázdném kinosále to bude mít ovšem obtížnější, protože jeho kus s monstrózní stopáží je o osobním i profesním „rozpadu“ (fiktivní) světoznámé dirigentky. Přednáší na prestižní univerzitě, má za sebou řadu významných angažmá, aktuálně diriguje berlínskou špičku mezi světovými symfonickými tělesy. Field volí dlouhé statické záběry, ač jeho film stojí na fantastické Cate Blanchett, kolikrát nechá postavit kameru na úctyhodnou vzdálenost, takže jí do tváře několik minut prakticky nevidíme. Těžko čitelná žena, sběratelka prestižních cen, přísná a křehká zároveň, vysoce vytížená i přepečlivá, v lesbickém vztahu, určitě s nějakou z poruch autistického spektra, s mocenskými náladami, nevhodným chováním k sólistům… Tudíž nelze očekávat nějaký oslavný portrét významné dámy. Střihač evidentně plnil přání režiséra, nicméně nůžky měly být ve větší permanenci. Jinak skvělá hudba, velmi dobrý scénář. A že by si (reálně dirigující) Cate došla pro třetího plešouna? Intimní (a trpělivý) pohled na jedno profesní i duševní přežití, které ovšem rozhodně není pro každého.

Nelze očekávat, že jednou někdo natočí něco na úrovni Třech oříšků nebo S čerty nejsou žerty, spíš se objeví kus, který má šanci obstát víc zimních sezón. Druhá Bambitka je nevýpravnou pohádkou o pár lokacích, o pár písních na rtech, minimu překvapení či humoru. Skáče se tu od jedné postavy ke druhé, z jednoho království do druhého a tvůrci doufají, že to bude dávat aspoň trochu smysl. Vypečení rádcové zkoušejí „štěstí“ ve vedlejším království, kterému vládne mladá královna, která se v sudu (!) přikutálí až k vysloužilému loupežníkovi Karabovi, zatímco v jeho království si jeho dcera vzala krále a mají malou zvídavou holčičku. A všichni tak nějak potřebují pomoc. Občas to platí i o divákovi… herecké kopýtko Kluse raději nekomentuju.