castor

Robert Sedláček, když zrovna Kurva se neříká pořád umí. Expozice je povedená. Tajnůstkář Karel Roden volá do nočního rádia a vlídným hlasem hlavně vyžaduje, aby poslouchala i jistá mladá samoživitelka. Rozhlasové redaktorce slíbí, že pokud mu věnuje značnou část svého pořadu, získá do živého vysílání exkluzivitu, o jaké se jí ani nesnilo. Roden je hlava mazaná, všechno má do detailu promyšlené, disponuje i rušičkou GPS či pistolí, takže to má být velké. Navíc nechá zkontaktovat policii. Zbývá totiž pár desítek minut do chvíle, kdy se promlčí 20 let nevyřešená vražda. Plyne to svižně, zajímá nás, co přinesou další okamžiky. Ovšem už v první polovině lehce vadí jistá roztříštěnost vyprávění a jakási podivná vážnost za každou cenu. A taky je to zbytečně moc statické. Oceňuji nicméně snahu zkusit něco nového, navíc s takovými herci za zády, coby celek ovšem poměrně brzy ztrácíme dech. Z hlediska atmosféry se nicméně na slušné tři nebo dietnější čtyři hvězdy bezpečně dostáváme.

Stejně jako V hlavě jiný a hlavně dospělejší Pixar. Atraktivní pro všechny generace, inteligentní, ambiciózní, nápaditý. Zatímco tehdy se hlavní hrdinka setkávala s Depkou nebo Hněvem, vyhořelý učitel hudební výchovy se potká s věčně nespokojenou duší. V den, kdy se jeho otravně obyčejný život snad začal obracet v lepší příští, smolně šlápne do prázdna a ocitá se ve stavu mezi bytím a nebytím. A v den, kdy se může stát pianistou v uznávané jazzové formaci, má ještě pořád šanci. Samozřejmě jsme za oceánem, takže nechybí srdečná poselství i mírná ztráta originality, dvě postavy se od sebe učí, obohacují a chápou, že život prostě stojí za to, přicházejí lepší i horší místa, s tempem se hlavně v druhé polovině místy zadrhneme, ale ten úsměv na tváři tak nějak zůstane. A hudební složka je moc fajn.

Nejprve oslavné ohlasy ze zámoří, pak poměrně studená sprcha. Ostatně i hodnocení tady je nakonec „překvapivé“. Tvůrci rozhodně pracují se zajímavým prostředím, a to jest jedním královstvím v 19. století v západní Africe. A zároveň pracují s hrdinkami, ženskými válečnicemi, i když tady bych už přídavné jméno zajímavé úplně nepoužil. Nerad bych, aby to vyznělo šovinisticky, ale prostě řezat se mají chlapi. Nicméně zmiňované království bojuje o svou existenci, zálusk si na něj dělají okolní říše i obchodníci s otroky, zabrat tak musí hlavně jednotka válečnic. Akce je natočená solidně, ale rozhodně ne tak, abych si některé scény hned chtěl zopakovat. Viola Davis je coby zadumaná drsňačka s traumatem fajn, ale nějaké oscarové řeči bych krotil. Upoutá především neokoukané prostředí, ale jinak (pro příště) méně sesterství, banálních frází a taky minut, naopak to chtělo víc syrovosti, špinavosti a rozhodně i emocí.

Amerika je země neomezených možností a taky nesmírně naivních lidí. Když si pacienti, lékaři a hlavně úřady začali uvědomovat potíže, bylo už zneužívání opioidů široce rozšířeno a lidé se obraceli k drogám jako heroin, protože bylo levnější a jednodušší si je obstarat. Samuel má přemýšlet nad pozitivními věcmi, které během své lékařské praxe dokázal, zatímco Betsyina matka obchází drogová doupata. Podle DEA pitevní zprávy dokazují, že k předávkování dochází i u lidí, kteří lék berou podle předpisu. Neumírají pouze zneuživatelé, ale i běžní pacienti. A Bridget s tím půjde ven znovu pomocí médií. FDA ovšem vychází ze svých dat, která jsou na straně Purdue. Jak jinak. Další klacky pod nohy od těch, kteří by měli stát na „správné“ straně, což umně dotváří atmosféru zmaru.

Tlumí bolest a navozuje zklidnění. Pilulkový zázrak. Zneužívání léků graduje, léčebny jsou přeplněné, a zatímco třeba alkoholici nebo uživatelé kokainu se závislosti dokážou „zbavit“, zobači nebo šňupači OxyContinu se do zařízení opakovaně vracejí. Ten na odvykačkách navíc zoufale převládá. Ani doktor Finnix není připravený na návrat zpět, protože ví… FDA (vládní Úřad pro kontrolu potravin a léčiv) schválila zmanipulovaný vědecký graf Purdue využívaný pro marketing, který pak na seminářích procházel rukama lékařů i dalších lidí. Další vydařený díl, autor série Danny Strong zaválel. Jeho nezkrášlující pojetí nastavuje skrze lékovou epidemii zrcadlo „zvláštně uvažující“ americké společnosti.

Minule zdrcený Marek má po pohřbu, zemřel mu pacient. Navštíví ho Igorův otec, který principy terapie pohrdá. Prudší výměna názorů s bývalým vojákem se točí mimo jiné kolem jeho otce. Ten se rovněž choval jako hovado, ostatně asi jako on přistupoval k synovi Igorovi. Čekal jsem s příchodem Jiřího Štěpničky nějaké oživení této linie, nestalo se. V závěru setkání si smrt svého syna začne vyčítat.

Sandra a pořád stejná písnička. Přijde, protože ji trápí to, co Marka. Zemřel mu pacient, jí bývalý milenec. Tváří se, že jejich vztah byl naprosto intenzivní. Myslí si, že Igor spáchal sebevraždu. Jinak ale hovoří stále to samé. Kolikrát popírá, co řekla dřív nebo na začátku samotného sezení. Stěžuje si na svou osamělost i na fakt, že s muži jí to nevychází. Přinesení Markova obleku je hodně umělé, stejně jako následná výměna názorů mezi Sandrou a manželkou Alicí.

V posledních letech i na režisérské stoličce nečekaně zajímavá Olivia Wilde (a daleko ambicióznější, než by divák čekal) nás dostává k mladému (i mnoha jiným) páru, který žije v sousedské komunitě, ze které každé ráno odjíždí všichni muži do práce a jejich drahé polovičky netuší, co je náplní jejich dní. Na dámy čekají repetitivní rituály s vrcholem v podobě chutné večeře (kolikrát na ni dojde až po rozbití pár kusů porcelánového nádobí při bouřlivém sexu). A samozřejmě dodržováním záhadných pravidel městečka, ve kterých se postupně objevují podezřelé trhliny. Zatímco ostatní slepičky dál svorně kdákají, prozíravá Florence Pugh z ústředního páru začne podnikat kroky, které celé rodině přinesou nepříjemné potíže. A stejně tak divákovi je jasné, že se v těchhle dokonalých padesátkových kulisách děje cosi nekalého. Druhá půlka už je bohužel zbytečně doslovná, audiovizuální potěšení se postupně okouká, minuty se zdají být delší, než skutečně jsou. A scénář nakonec vyústí tak nějak s mírným zklamáním.

K prvním třem dílům jsem měl drobnější výhrady, uchopení totiž žádalo značnou diváckou pozornost (mimochodem za prvními dvěma díly stál režisérský matador Barry Levinson). Čtvrtý a pátý díl nicméně usilují o nejvyšší možné hodnocení. Z OxyContinu se má stát první miliardový lék firmy. Je ovšem třeba udělat další klíčový krok: na trhu se má objevit první 160 miligramová tableta. Holt prachy až na prvním místě. Ricku Mountcastlovi (Peter Sarsgaard) a Randymu Ramseverovi stále chybí klíčoví svědci, kteří by se nebáli vystoupit před velkou porotou. Jedné takové (která se na pilulkách rovněž stala závislou) se spustil relaps ze stresu. A takový doktor Finnix už ani neudrží skalpel. Je zajímavé sledovat, kam až jsou schopní v té dokonalé Americe zajít… Stejně tak vnímat rozdíl mezi narkomanem, který si takovou cestu „zvolil sám“ a narkomanem, kterého do nekonečného koloběhu dostal legální lékařský systém.

Známky závislosti u pacientů? Kdepak! „Jde o pár míst v Západní Virginii. Je to kulturní. Tihle horalové jsou závislí na kdečem!“ Nadrtit a šňupnout. Jestli se to provalí, tak je konec. Jeden rok dobrých prodejů nesplatí utracených 40 milionů dolarů. Je potřeba dalšího, nejlépe agresivního experta, který zázrak ještě lépe „osvětlí“. Většina symptomů závislosti jsou PŘECE projevem neléčené bolesti. Oni mají naštěstí řešení. Lékem na pseudozávislost je navýšení dávkování. Jak jinak. Symptomy samy časem zmizí. Ale co je ještě víc šokující? Studie o závislosti by vydala na 50 stránek, přitom tenhle sloupek měl pouze pět vět. Ovšem právě tenhle „článek“ využívají prodejci léku jako studii, aby přesvědčili lékaře, že závislost na opioidech je minimální. Rovněž je jako studie citovaný lékařskými fakultami po celé zemi a v prestižních magazínech. Betsy vydržela dva dny a je jí na umření. Doktor Finnix na tom není o moc lépe. Graduje to solidně. Zatím nejlepší díl.