deepspace101

Desetiminutové cvičení na téma "výstřední kostýmy a masky". A aby se neřeklo, doplňuje je ten nejprostší a nejneoriginálnější kyberpunkový příběh, jaký se dá vymyslet. Tedy pokud ho vůbec někdo vymýšlel. Je totiž dost dobře možné, že ho vygenerovala kalkulačka.

Proti Colinu Farrellovi v zásadě nic nemám, jen mi ten jeho obličej se dvěma chlupatými housenkami, co si hrají na honěnou, do určitých rolí nesedí. Že si telefonní budku zabral zrovna on, mi nevadí, leč Whitakerův uvážlivý policajt se skvělým postřehem a Sutherlandův psychopat s přesnou muškou ho válcovali na placku. Ostatně druhému jmenovanému k tomu stačil hlas. Film ze šedesáti procent stojí právě na jeho geniálním hlasovém výkonu, scénář je hodně primitivní (sniper se baví tím, že dusí průměrného Newyorčana ve vlastní šťávě, to je celé), neobsahuje velká odhalení ani zvraty a napínání mu kvůli předvídatelnosti (a mému nulovému zájmu, jestli milý Stu skončí s kulkou v hlavě) taky nejde, ale líbilo se mi, jak na konci s postavami naložil a co o nich (ne)prozradil. Hrátky s obrazem se mi zdály zbytečné, v těch vsuvkách se neobjevovalo nic, co bychom potřebovali vidět, spíš mě obtěžovaly. Váhám mezi dvěma a třemi hvězdičkami, nahoru zaokrouhluji za Sutherlandův škodolibý smích.

Slizká Barbie a slizký Ken se snaží být děsně free, cool a in, ale nejde jim to, protože jsou z plastu. Scénář se snaží být psaný lehkou rukou, ale nevěřím mu to, protože je z plastu. Režie se to snaží zakrýt, ale plast neodbytně prosvítá na povrch. Jenna Elfman a Richard Jenkins se docela snaží. Woody Harrelson se snaží... éé, o co že se to snaží? A co že tady vůbec dělá? Půjčovna člunů měla zavřeno? Já se snažím neprotáčet panenky, dávat pozor a nekoukat, kolik zbývá do konce, ale nejde mi to.

Neohlížej se, jde za námi Teketeke. Přesněji řečeno peláší, že za ní div nezůstává ohnivá čára (ty záběry z pohledu bubáka byly hodně špatný nápad) a kdo se na ni podívá, ten se nejpozději do tří dnů zlomí (smíchy) v pase. Šplíchanec kečupu je v ceně. Neambiciózně pojatý "Ringu" koncept očesala krátká stopáž o násilné tlačení na emoce a rozpatlávání tragédií minulosti, zatímco scenáristova lenost jej obrala o napětí. Nefungující navigace nebo pomalu jedoucí rozměrná vozidla mohou být v běžném životě horor, leč v hororu se jedná spíš o popud k zívání. Postavami se nemá smysl zabývat. Náhodně se objevují a mizejí v hlubinách zapomnění, jak se to tvůrcům hodí do krámu. Teketeke se měla ukazovat častěji, s ní byla aspoň švanda.

Krásné lži. Na začátku. Pak další lži. Hromada lží, kopec lží, hora lží. Lží odporných, bezohledných, zraňujících, které bodají a drásají nitro. Lží, které otrávily přímořský vzduch, sebraly barvu kulisám, zastínily francouzský šarm a na konci zanechaly svíravou pachuť po kousnutí do kyselého jablka.

Fantastická čtyřka má potenciál započít novou éru komiksových filmů. Bude to doba vzrušujících blockbusterů o Supermanovi válejícím se u televize, Spidermanovi živícím se pletením houpacích sítí nebo Bruci Wayneovi vydělávajícím na burze další miliardy. Vždyť které dítě by nesnilo, že získá superschopnosti a nijak je nevyužije, že?

Pravá romantika se neobejde bez tuctu rudých růží, proudu vody na skle a přiblble se pochechtávajícího chlapa. Pak porozumíte, o čem je život. Sledovat Tommyho Wiseaua, kterak připojí kazeťák k telefonu, vloží do něj kazetu a zatváří se, jako by právě zkonstruoval perpetuum mobile, to je vážně něco zvrhle fascinujícího. Zlatá malina by pro The Room byla poctou, ten aspiruje nanejvýš na Zlatou kadibudku. Zasloužený kult a můj nejoblíbenější odpad. :-)

Posadíme se před zrcadlo, nasadíme si paruku, zahrajeme si na violoncello a budeme předstírat, že po pěti minutách nevíme, o čem to bude a jak to dopadne. Nezáleží, jestli je spouštěčem strašení/bláznění špatné svědomí, pocit viny nebo prokletý předmět, když je to pořád na jedno brdo. Řemeslně zvládnuté slušně, zahrané obstojně, ozvláštněné ničím.

Western ve vybledlých barvách, který nejlépe vystihuje přívlastek nefunkční a který je nejnapínavější, když šerif hledá správné slovo. Ed Harris měl režii přenechat někomu, kdo se na ni bude plně soustředit, kdo bude pořádně vést herce a dodá filmu osobitost. U scénáře bych si tipla, že ho vyplodil pistolník, co neumí číst, protože dialogy jsou jalové a působí neohrabaně, že stěží rozeznám úmyslný vtípek od natvrdlosti postavy. Když se sejde víc charakterů najednou, jako by si neměly co říct a mělo následovat trapné ticho – což by nakonec snímku prospělo; u Leoneho na sebe s úspěchem vydrželi mlčky zírat klidně deset minut. Ale kdepak, v Appaloose se neživotné ticho přeneslo jen do stopy zaznamenávající ruchy okolí, životně důležitých vět o kafi ušetřeni nejsme. Arcilotr Bragg má být vyprofilován jediným zabitím šerifa, kterého neznám a je mi ukradený, a to ho hraje Jeremy Irons! Mít tak kvalitní herecký materiál – a trestuhodně ho nevyužít! Za Renée Zellweger s odulým, zarudlým obličejem bych neobětovala ani zlámanou grešli, ale proti gustu žádný dišputát. A Jeff Beal se svou hudbou mimořádně netrefil ani do příslušného žánru, natož do tohohle filmu. Bravo, mistře.

Minose je mi líto. Toužil se stát trestajícím fantomem Paříže, rozsévat strach nad městem i ve městě, hezky si to naplánoval – a komisaři Letellierovi je to putna. Dává přednost vyřizování svých účtů s podsvětím, jak píší v novinách, Minosovi šlape na paty čirou náhodou, a navíc když se mu to nehodí, jelikož zrovna čistí svět od sexuálního bahna. Být sériovým vrahem je zkrátka nevděčná, náročná práce, kterou nikdo pořádně neocení. Minos, dobrák od kosti, to chce Letellierovi zjednodušit a snaží se nechat chytit, jak jen může, ale ten zlý komisař si ho nevšímá a raději visí (z balkónu, ze střechy, z vrtulníku) nebo vyvolává přestřelky uprostřed nevinných okolostojících. Štěstí že mám slabost pro muže s polodlouhými vlasy, v kalhotách do zvonu a botách na podpatku, barevné bytečky, Morriconeho hvízdání a sedmdesátkovou Francii.