Ezis

Velice milý příběh o zimě a lidském teplu, ze začátku bohužel trochu kostrbatě vyprávěný a s ne úplně přesvědčivými herci v ústřední dvojici.

Hoooodně neobvyklý pohádkový příběh, který má mnoho obrovských plusů, ale bohužel i mínusů. Výčet toho, co jsem v něm ocenila, by byl dlouhý jak Lovosice (například méně známé moravské exteriéry, podzimní atmosféru, neobvyklý děj, zajímavé postavy, kostýmy z 80. let 19. století. Sukně s nabranými "honzíky" vzadu se v pohádkách nevidí moc často :-) ). Jenže... JENŽE. Pohádka trpí stejnou nemocí jako většina pohádek po roce 2002: neumí udržet styl a atmosféru. Tím nemyslím to, že kombinuje pohanskou Moranu s katolickým knězem, rabínem, cirkusem, českou hospodou a nově vytvořenými "bratry sudičáky". To je sice trochu zvláštní, ale je to příjemná změna a podařilo se to vše zkombinovat tak, že to nepůsobí rušivě. Horší je toto: Byl by to nádherný příběh o tom, jak slovanské mytické bytosti ovlivňují životy lidí - kdyby se v něm nemluvilo hovorovou češtinou a zlá sudička se nechovala jako houmlesačka. Anebo naopak: byla by to vtipná moderní pohádka - kdyby nevyzněla tak strašně fatalisticky a mytologicky. Výsledek je ten, že jsem se v pohádce nedokázala "ztratit" a nechat se strhnout. - Celkově mně Hodinářův učeň připomíná Dešťovou vílu - obě pohádky mají mytologické prvky, silnou atmosféru a nádherné exteriéry, slušné herce a neobvyklý děj, ale nedrží pohromadě.

Holka z města není nejlepším dílem svého žánru, ale pro mě je jednou z mála amerických romantických komedií, které jsem si zapamatovala a na které se ráda podívám víckrát. Při hodnocení tohoto žánru podle mě jde hodně o to, jestli jsou člověku hlavní hrdinové sympatičtí, jestli se s nimi dokáže ztotožnit a jestli mu vyhovuje to které prostředí a typ romantického příběhu. Což je všechno hodně osobní. Takže u mě to asi bude tím, že tady mně hlavní hrdinové vyhovovali, velice sympatické byly i vedlejší postavy a dověděla jsem se tu něco málo o Minnesotě a zakořeněných představách o ní, což pro mě jako pro anglistku bylo zajímavé. A kromě toho jsem já sama jednu dobu byla taková Holka z města - přestěhovala jsem se v zimě do malého městečka na severu (v mém případě ovšem v Lotyšsku), kde jsem objevila úplně jiný svět, jiné tempo života a jinou stránku sebe sama. A aby toho nebylo málo, hned první den jsem uklouzla a spadla na náledí, protože jsem měla sice velice pěkné, ale příliš kluzké kozačky, a přišla v elegantní lehké halence na biblickou hodinu, kde se topilo jen v krbu a všichni byli navlečeni v tlustých svetrech. Následkem čehož jsem se pak zimním scénám v kině smála dvakrát hlasitěji než ostatní a začala uvažovat o tom, co je to vlastně klišé. Protože v tomhle filmu bych normálně scény střetnutí městské slečny se zimou označila za klišéovité, jenže... když se vám něco podobného opravdu stane, tak už vám to moc jako klišé nepřipadá... Takže klišé či neklišé nehodnotím. Jediné, co bych filmu vytkla, byl nedostatek chemie mezi ústřední dvojicí a trochu rozpačitý konec. A také by to bývalo chtělo jinou hudbu, která by lépe propojila scény a podtrhla atmosféru.

Na venkovské faře v severní Evropě jsem tři roky žila a bylo tam mnohem víc lidí a mnohem víc legrace. Faráři mnohem víc řeší praktické problémy, než by se z tohoto filmu mohlo zdát, a farníci si s nimi chodí povídat o víře na předem domluvených schůzkách v týdnu, kdy na to mají klid a čas - ne v neděli po bohoslužbách, kdy je potřeba se dohodnout, kdo zamkne kostel a kdo do příští neděle uklidí sníh. Venkovští luteráni jsou dost společenští. Církevní prostředí je pro ně místo, kde se můžou - na rozdíl od všedních dnů, kdy pracují na svých samotách - otevřít, rozpovídat, dobře si zazpívat a dobře se najíst :-) Navíc znám několik farářů, kteří bojovali se ztrátou víry a nakonec ji zase nalezli. Takže... dobrý film, ale vypráví spíš o Bergmanově vnitřním konfliktu než o církvi v severní Evropě :-)

Nevím, proč tu tolik komentátorů film nazývá naivním a slaďárnou. Pro mě byl hlavně o dívce, která se nechtěně zaplete do složité společenské sítě. Oslovily mě scény, ve kterých si hoteloví hosté užívají jednoduché a hlasité americké zábavy a nemají ani tušení, jaké smutky, vášně, zábavy, tvrdé šichty a obavy o budoucnost - zkrátka život - jsou jen pár metrů od nich. I přes šťastný konec - který je opravdu trochu přeslazený, ale o kterém má divák důvod pochybovat, zda je definitivní - pro mě vyzněl spíš smutně.

V pořadí už šestý (začala jsem to počítat :-) ) britský seriál, u kterého jsem si ze začátku říkala Co tohleto propána je?!?, načež si mě úplně získal... - Nečekejte anglickou detektivku à la Agatha Christie - jednak by vám každý Skot řekl, že tahle detektivka je SKOTSKÁ :-))) a jednak jsou jednotlivé díly inspirované skutečnými případy a natáčené ve spolupráci s policií. - Pro prvních 11 sérií s Markem McManusem je typická jistá syrovost prostředí a tvrdost (ale ne drsnost) hlavního detektiva - inspektora Taggarta. Krátké náhledy do života podezřelých, výraznější smysl pro humor i pro realitu než v pozdějších sériích a také než v anglické detektivce. Díly se skládají z krátkých scén, které ukazují, co se kde děje, aniž by to vysvětlovaly - vlastně staví takovou mozaiku, ve které teprve postupně začínáte vidět smysl. Když navíc seriál sledujete ve skotské angličtině, je to úplná gymnastika pro mozek. - Díly z 90. let jsou kratší, jednodušší a přímočařejší, případy vypadají více jako vymyšlené. Někdy se docela podobají anglickým detektivním seriálům, třeba Vraždám v Midsomeru. - Díly po roce 2001 s Alexem Nortonem jsou zaměřené čistě na policejní vyšetřování, někdy hraničí s thrillerem a stylově se podobají anglickým seriálům z té doby - např. Waking the Dead a The Shadow Line. Celkově by se dalo říci, že dřívější díly si hrají s divákovým mozkem a pozdější díly spíše s jeho náladou a emocemi. - První díly obdivuji, je to opravdu kus mistrovské televizní a detektivkové práce a Mark McManus je dokonalý hlavní policajt. Některé z těch dílů jsou vůbec to nejlepší, co jsem kdy v detektivním žánru viděla. Na pozdější díly se zase příjemně kouká. Nejnovější díly jsou na mě už moc thrillerovité, ale ještě pořád zajímavé. Hodnotit celý seriál je tedy dost těžké, když se postupem času tak měnil. Ale bylo by to asi 70%. - P.S. Mimochodem, taky vám připadá, že Mark McManus nevypadá moc jako Skot - spíš jako Sibiřan nebo Laponec? :-)

Není to typická romantická komedie, ty jsou vtipné a oddechové; tady člověk tři hodiny zírá jako přikovaný do zasněženého sovětského sídliště a pomalu se seznamuje se dvěma nenápadnými třicátníky. Film má vypracovanou kompozici plnou různých paralel: na minimalistickém a realistickém základě staví mírně výstřední příběh plný absurdních motivů, podobně jako se v šedých sídlištích a šedých životech dvou třicátníků objevují různé nečekané a absurdní situace. Některé scény se několikrát opakují - jedny v nezměněné podobě (Žeňa musí pořád vysvětlovat, jak se octnul v Leningradě) a jiné s novými verzemi získávají nový, skoro symbolický význam (schovávání Ipolytovy fotografie; Žeňovo vystupování v roli Ipolyta; nejprve lázeň Žeňova, potom Ipolytova). Hudba jemná, herecké výkony výborné, zvláště Andrej Mjagkov si mě okamžitě získal. Nejvíc mně utkvěla scéna, kdy se snaží vecpat do dveří zároveň s Ipolytem. Tu jsem si zapamatovala z prvního zhlédnutí filmu, což bylo až od druhé poloviny, zdálky a bez titulků v dálkovém autobuse. Tehdy mě fascinovala jeho mladická sveřepost, s níž se dral do dveří. Když jsem film zhlédla s titulky a zjistiila, že jde o 36letého chirurga, nemohla jsem než obdivovat bravuru, s jakou zahrál to, jak vlastními slovy "se teď cítí docela jinak, drzý a odvážný".

Tohle byl první film, která mně doporučil Ind, a nelituju toho. Příjemná, vtipná romantická komedie, která schválně lavíruje mezi klišé, realismem a nápaditostí. Nápady se tu opravdu nešetřilo... "Terorista zadržen, pane. Co dělá, pane? Ehm... mňouká." Nejvíc se mně líbily úvodní titulky á la francouzský impresionismus, chemie mezi ústřední dvojicí, neobvyklé vedlejší postavy a hlavně - hodně nečekaná poslední scéna :-)

"Jak chutná láska aneb Princeznina cesta ze snového světa rytířských romancí do pohodového českého vesnického života" :-) Je výborně podaná, jen mě mrzí, že není víc zdůrazněno to, že "vášnivá romantická láska je vlastně jen přetvořený hněv" (to je citát, bohužel nevím, čí...) a princezna si neuvědomuje, že její svět éterických princezen, ušlechtilých hrdinů a pravé lásky je vlastně plný násilí. Cvalíkova laskavost je na to ten pravý a docela koukatelný lék :-) Na rozdíl od některých komentátorů bych tuhle pohádku k těm "novodobým ve špatném slova smyslu" neřadila - je klidná, milá, důstojná. Jen toho skloňování slova "láska" v ní je trochu moc. Ale jinak - Jitka Ježková i Saša Rašilov do svých rolí zapadli dokonale, Miroslav Vladyka je skvělý šašek, hudba je středověká, exteriéry jednoduché, ale pěkné. Dočkáte se jak obvyklých pohádkových motivů, tak různých zajímavých a vtipných drobností. "Ty jsi nejmladší, ještě nemáš vousy, tak budeš hrát princeznu. Ale chtělo by to fistuli." "Po fistuli rostou vousy?" Pokud chcete něco pustit své osmileté dceři a váháte, zda právě tuhle pohádku - mohu ji s klidným svědomím doporučit.

Nemá to napínavou dějovost Křesadla, romantiku Prince Chocholouše ani poezii Pomněnky, ale přesto je to pěkná pohádka. Trochu mně v ní neseděl začínající Petr Štěpánek, který jako by nevěděl, jak má hrát, a písnička, kterou Mette zpívá pořád dokola. Naopak mě bavily hlášky. "Tobě se to směje, umřeš si..." "Já jsem ti tak rád, že už mám prince pod čepcem." a král, který pořád vyhrožuje, že prince vydědí, a nikdo mu to nevěří, protože je vidět, že má prince rád a nikdy by to neudělal. Mimochodem, všimli jste si, že když princ tančí s Mette, královnin obraz zapomene, že má vypadat jako obraz, a začne se na ně dívat?