chezush

chezush

Veronika Kubátová

okres Most

homepage

101 bodů

Můj deníček

  • 26.2.2017 v 15:43

    Oscarová tipovačka 2017

     

    Mmm letos je to hodně těžký. Můžou totiž nastat dva scénáře: akademie ve všech kategoriích zaškrtne La La Land, protože... no protože La La Land, jejich letošní miláček. Nebo se opravdu podívají na všechny filmy (haha) a rozhodnou jinak. 

     

    Nezapomeňte hlasovat a soutěžit! :) 

     

    Nejlepší film: La La Land
    Režie: Damien Chazelle
    Mužský herecký výkon v hlavní roli: Casey Affleck
    Mužský herecký výkon ve vedlejší roli: Mahershala Ali (i když bláznivě a tajně doufám v Michaela Shannona) 
    Ženský herecký výkon v hlavní roli: Isabelle Huppert (fakt v ní věřím!)
    Ženský herecký výkon ve vedlejší roli: Viola Davis
    Animovaný film: Zootopia
    Výprava: Arrival
    Kamera: La La Land
    Kostýmy: La La Land (pozor na Jackie)
    Střih: La La Land
    Masky: Star Trek Beyond
    Původní filmová hudba: La La Land
    Původní filmová píseň: City of Stars
    Cizojazyčný film: The Salesman
    Dokumentární film: O.J.: Made in America
    Krátký dokumentární film: The White Helmets
    Krátký animovaný film: Piper
    Hraný krátký film: Ennemis intérieurs
    Zvuk - střih: Hacksaw Ridge
    Zvuk - mix: La La Land
    Vizuální efekty: The Jungle Book
    Adaptovaný scénář: Moonlight
    Původní scénář: Manchester by the Sea

     

    Oscarová tipovačka 2017
  • 16.10.2015 v 15:04

    The Green Inferno

     

    Muhaha, po třech letech čekání nám konečně vyšlo kanibalské The Green Inferno! Teď se jen přesvědčit, jestli to čekání stálo za to...

    The Green Inferno
  • 30.3.2015 v 14:43

    Interstellar Soundtrack: Illuminated Star Projection Edition

     

    Neodolala jsem,

    podlehla jsem ♥

     

    Interstellar Soundtrack: Illuminated Star Projection Edition
  • 30.4.2013 v 16:40

    Maniak

     

    Maniak je těžká, ale krásná depka. Příjemně nepříjemné. Tak intenzivní a znepokojující zážitek jsem z filmu hodně dlouho neměla.

     

    Maniak
  • 4.3.2013 v 23:38

    Nepopsatelný zážitek.

     

    Včera večer jsem prožila jeden z nejkrásnějších zážitků mého života. Nelze slovy vyjádřit, jak moc se mě tato dvě díla dotkla. Snad bych jen chtěla říci..  že těm, kterých se to nějakým způsobem nedotklo, neovlivnilo a nic  v nich nezanechalo, je mi upřímně líto. A doufám, že tyto lidi nikdy osobně nepoznám. 

     

    Sigur Rós: Ekki múkk (CSFD)

    Sigur Rós: Varúð (CSFD)

    Nepopsatelný zážitek.
  • 30.1.2013 v 21:00

    The Perks of Being a Wallflower


    ... aneb kniha '' ten, kdo stojí v koutě'' konečně dočtena. 

    Nádherná kniha plná myšlenek, které ve filmu bohužel nenajdete. 

    Ráda bych sem napsala ty, které mi utkvěly v paměti, které se mě nějakým způsobem dotkly... nebo jen nějaké úryvky, které se mi líbily, které čtu a přemýšlím nad nimi pořád a pořád dokola.

    Pro někoho můžou být bezvýznamné, ale snad potěším Ty, kterým se film líbil. 

    Pro ty, kteří film ještě neviděli - některé úryvky obsahují SPOILERY. 

    ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

    Dívám se na lidi, jak se na chodbě vodí za ruce, a pokouším se přijít na to, jak to celé funguje. Na školních večírcích sedím stranou, ťukám špičkou boty o podlahu a přemýšlím, kolik párů bude ten večer tančit na ''svoji píseň''. Na chodbě koukám na holky, co mají půjčené bundy od svých kluků, a přemýšlím, jestli si nepřipadají jako majetek. Zajímalo by mě, jestli je někdo opravdu šťastný. Doufám, že jo. Pevně věřím, že jo.

     

    Charlie, každý přijímá takovou lásku, jakou si podle svého názoru zaslouží.

     

    Každej se nemůže vymlouvat, že to má těžký Charlie, a i kdyby měl, stejně ho to neomlouvá.

     

    Sam poklepávala rukou o volant. Patrick vystrčil ruku z okýnka a plachtil s ní ve vzduchu. A já jsem prostě jenom seděl mezi nima. A když ta písnička dohrála, něco jsem řekl. ''Cítím se nekonečně.''

    A Sam a Patrick se na mě podívali, jako kdybych řekl tu nejúžasnější věc, jakou kdy slyšeli. Protože ta písnička byla tak úžasná a protože jsme ji všichni fakt pozorně poslouchali. Těch pár okamžiků života uteklo hrozně opravdově a cítili jsme se takovým dobrým způsobem mladí.

     

    Vidíš věci kolem sebe. Mlčíš o nich. A rozumíš.

     

    Když jsme z tunelu vyjeli, Sam vydala takový fakt radostný výkřik a bylo to tady. Střed města. Světla budov a všechny ty věci, co člověka uvádějí v úžas. Sam si sedla a rozesmála se. I Patrik se rozesmál. A já jsem se rozesmál.

    A přísahám, že v ten okamžik jsme byli nekoneční.

     

    Když se zaposloucháš do Asleep a vybavíš si ty dny, kdy bylo krásně a ty jsi vzpomínal, a přitom budeš myslet na ty nejkrásnější oči, jaké znáš, a budeš brečet a ta osoba tě nebude chtít, tak potom si myslím dokážeš představit tu fotografii.

     

    Někdy o tom všem přemýšlím, když s Patrickem a Sam jdeme na utkání. Dívám se na hřiště a přemýšlím o tom klukovi, co zrovna udělal touchdown. Mám dojem, že právě prožívá svou chvíli slávy a ten okamžik se jednou prostě promění v historku, protože všichni ti kluci, co dávaji touchdowny a homeruny, se stanou něčími otci. A až se jejich děti podívají na jejich školní album, pomyslí si, že jejich táta byl drsný a mladý a vypadal o dost šťastněji než oni. Jenom doufám, že nezapomenu svým dětem říct, že jsou stejně šťastné, jako se zdám být já na starých fotkách. A doufám, že mi budou věřit.

     

    ''Já vim, co si o mně vaše máma myslí. A Helen, ta taky. Jednou jsem...Šel jsem do fabriky...žádná práce...nic...Přišel jsem domů ve dvě ráno...nasranej a ožralej...Vaše babička mi ukázala jejich vysvědčení...Průměr na trojku...a přitom to byly chytrý holky. Tak jsem šel do jejich pokoje a seřezal je, aby dostaly rozum...a když bylo po všem a bulely, tak sem prostě vzal ty vysvědčení a povídám...'To už se nebude opakovat.'Furt vo tom mluví...vaše matka...ale něco vám povim...Už se to nevopakovalo...šly na vejšku...vobě. Akorát jsem si přál, abych jim to mohl zaplatit... Dycky sem je chtěl poslat na vejšku...Chtěl abych, aby to Helen pochopila. Vaše matka to snad chápe...v koutku duše.... je to dobrá ženská... měli byste na ni bejt hrdý...'''

     

    Když jsem konečně vzal tu kazetu do ruky, měl jsem úžasný pocit. Prostě jsem si říkal, že tady, v mojí dlani, leží na jediné kazetě všechny vzpomínky a pocity a radosti a smutky. Zrovna tady, v mojí dlani. A říkal jsem si, kolik lidí si už asi ty písničky zamilovalo. A kolik lidí díky těm písničkám překonalo těžké časy. A kolik ty písničky doopravdy znamenají. Myslím, že to musí být skvělý pocit, napsat takovou píseň. Vsadím se, že kdybych některou z nich napsal, byl bych moc pyšný. Doufám, že ti lidé, co je napsali, jsou šťastní. A doufám, že jsou s tím spokojení. Já teda jo, protože jsem díky těm písničkám šťastný. A to jsem jen jeden člověk z mnoha.

     

    Myslím, že to bylo vůbec poprvé v životě, kdy jsem měl pocit, že vypadám ''dobře''. Víš jak to myslím? Takový ten krásný pocit,když se podíváš do zrcadla a poprvé v životě máš vlasy na správném místě. Myslím, že člověk by si neměl tolik dělat z toho, kolik váží, jakou má postavu a jestli mu sedne účes, ale když se to povede, je to prima. Fakt že jo.

     

    Nakonec došlo na Sam. Přemýšlel jsem nad tím dárkem dost dlouho. Vlastně myslím, že jsem na něj myslel od první chvíle, co jsem se na ni poprvé opravdu podíval. Nemyslím, když jsem ji poprvé potkal nebo viděl, ale když jsem se opravdu díval, jestli víš, co myslím. Byl k tomu připojený lístek. A na něj jsem Sam napsal, že ten dárek, který jsem jí dal, jsem dostal od tety Helen. Byla to stará gramofonová deska, singl, na kterém byla písnička Something od Beatles. Poslouchal jsem ji ,když jsem byl malý, vždycky když jsem přemýšlel o dospělých věcech. Stával jsem u okna ve svém pokoji a zíral jsem na svůj odraz ve skle a na stromy za ním a celé hodiny jsem prostě poslouchal tu písničku. Pak jsem se rozhodl, že až potkám někoho, o kom si budu myslet, že je tak krásný jako ta písnička, tak mu tu desku dám. A tím nemyslím krásný na pohled. Myslím krásný ve všech směrech. Tak jsem ji dal Sam.

     

    ''Vím,že víš, že mám ráda Craiga. A vím, že jsem ti říkala, abys na mě takhle nemyslel. A vím, že spolu takhle bejt nemůžem. Ale na chvilku bych chtěla na to všechno zapomenout. Dobře?''

    ''Dobře.''

    ''Chtěla bych mít jistotu, že první člověk, s kterým se budeš líbat, tě bude mít rád. Dobře?''

    ''Dobře.'' Plakala teď ještě víc. A já taky, protože když slyším někoho říkat něco takového, nemůžu si pomoct. 

    ''Jenom bych se o tom chtěla ujistit, dobře?''

    ''Dobře.''

    A políbila mě. Byl to takový polibek, že bych ho nikdy nedokázal slovy popsat. Byl to takový polibek, že jsem věděl, že jsem nikdy v životě nebyl tak šťastný.

     

    Šel jsem na kopec, kam jsme chodívali sáňkovat. Bylo tam plno malých dětí. Sledoval jsem je, jak jezdí z kopce. Jak skáčou a závodí. A myslel jsem na to, že všechny ty děti jednoho dne vyrostou. A že všechny budou dělat věci, které děláme my. A všechny jednoho dne někoho políbí. Ale pro teď jim stačí sáňkování. Myslím, že by bylo skvělé, kdyby sáňkování stačilo vždycky, ale tak to není.

     

    Lehl jsem si na jeho postel a díval jsem se na stromy za oknem, které byly nejspíše o dost menší, když se na ně díval táta. A dokázal jsem si představit, co cítil tu noc, kdy si uvědomil, že jestli neodejde, nikdy nebude mít vlastní život. Bude patřit jim.

     

    Nahrál jsem si pro tu příležitost výběrovou kazetu. Jmenuje se ''Když jsem poprvé řídil''. Možná jsem moc sentimentální, ale rád si představuju, že až budu starý, budu se moct podívat na všechny tyhle kazety a vzpomenout si na ty cesty.

     

    Vzpomínám si, že jsem se chtěl s tetou Helen zrovna rozloučit, když jsem se rozbrečel. A byl to skutečný pláč. Ne takový ten, když zpanikařím, jak se mi často stává. A slíbil jsem tetě Helen, že už budu brečet jenom kvůli důležitým věcem, protože jsem se nemohl smířit s myšlenkou, že protože tak moc brečím, tak když pak pláču kvůli tetě Helen, už to tolik neznamená.

     

    Nevím, jestli ses tak někdy cítil. Že se Ti chce usnout na tisíc let. Nebo prostě nebýt. Nebo si prostě neuvědomovat, že jsi. Nebo tak něco. Myslím, že chtít něco takového je dost morbidní, ale když to na mě prijde, tak si takové věci přeju. 

     

    Někdy se dívám ven, jak vypadá sníh, a říkám si, že spousta lidí už musela ten sníh vidět. Zrovna jako si říkám, že spousta lidí už četla ty knihy. A poslouchala písničky. Rád bych věděl, jak se dnes cítí. Mám dojem, že se snažím říct, že tohle všechno mi přijde důvěrně známé. Ale není to známé mně. Prostě vím, že někdo jiný už to zažil. Tu chvíli, když je venku klid a vidíš, jak se věci hýbou, a ty to nechceš a všichni spí.A všechny ty knížky, co jsi četl, už četli jiní lidé. A všechny písničky, které jsi měl rád, už poslouchali jiní lidé. A holka, která se ti líbí, už se líbila jiným lidem. A víš, že když se podíváš na všechny tyhle chvíle, kdy jsi byl šťastný, můžeš se cítit skvěle, protože vytváříš ''jednotu''.

     

    Je to, jako když jsi blázen do nějaké dívky a vidíš pár, jak se drží za ruce, a přeješ jim to štěstí. A jindy zas vidíš ten samý pár a přivádí tě to k vzteku. A chceš akorát, abys jim vždycky jenom přál štěstí, protože víš, že když jim ho budeš přát, tak to znamená, že jsi taky šťastný.

     

    Chodím ve škole po chodbách a dívám se na lidi. Dívám se na učitele a přemýšlím, proč tu vlastně jsou. Jestli mají rádi svou práci. A nás. Přemýšlím, jak jim to myslelo, když jim bylo patnáct. Nemyslím to zle. Prostě mě to zajímá. Je to jako dívat se na studenty a přemýšlet, kdo z nich má ten den zlomené srdce, a jak při tom zvládnou ty písemky a k tomu ještě referát o knize. A přemýšlet, kdo jim to srdce zlomil. A proč. Zvlášť když je mi jasné, že kdyby chodili na jinou školu, zlomil by jim nejspíš srdce někdo jiný, tak proč si to brát tak osobně? 

     

    Je fakt těžký, když člověk vidí, že se kamarád trápí. Zvlášť když nemůžeš dělat nic jiného než ''stát při něm''. Chtěl bych mu pomoct, aby se netrápil, ale nemůžu. Tak ho prostě doprovázím, kdykoliv mi chce ukázat svůj svět. 

     

    Zemřel bych pro Tebe. Ale nebudu pro Tebe žít.

     

    Když jsem jel domů, přemýšlel jsem o slově ''výjimečný''. A došlo mi, že poslední člověk, který mi ho řekl, byla teta Helen. Byl jsem moc vděčný, že jsem ho znova slyšel. Protože mám dojem, že všichni občas zapomínáme. A myslím, že každý je svým způsobem výjimečný. Fakt si to myslím.

     

    ''Charlie, tobě to nedochází? Tohle nejde. Je to milý a vůbec, ale někdy to vypadá, jako bys byl úplně mimo. Je skvělý, že dokážeš naslouchat a že se ti člověk může svěřit, ale co z toho, když se člověk svěřovat nepotřebuje. Co když se prostě potřebuje o někoho opřít nebo tak něco? Nemůžeš prostě sedět a jenom se dívat, jak ostatní žijou, a myslet si, že to je láska. To prostě nejde. Taky musíš něco dělat.''

    ''Jako co?'' zeptal jsem se. V ústech jsem měl sucho.

    ''Já nevim. Třeba pro změnu vzít toho druhého za ruku, když přijde ploužák. Nebo bejt ten, kdo toho druhýho pozve na rande. Nebo říct lidem, po čem toužíš. Co chceš. Třeba jak jsme tančili, nechtěl jsi mě políbit?''

    ''Jo'' řekl jsem.

    ''No a pročs to neudělal?'' zeptala se opravdu vážně.

    ''Protože jsem myslel, že bys to nechtěla.''

    ''Proč sis to myslel?''

    ''Kvůli tomu, cos řekla.''

    ''Co jsem řekla před devíti měsícema? Když jsem ti řekla, abys na mě takhle nemyslel?''

    Přikývnul jsem.

    ''Charlie, taky jsem ti řekla, abys Mary Elizabeth neřikal, že je hezká. A aby ses jí hodně vyptával a nepřerušoval ji. A teď chodí s klukem, kterej dělá přesnej opak. A funguje to, protože Peter je prostě takovej. Je sám sebou. A něco dělá.''

    ''Ale Mary Elizabeth se mi nelíbila.''

    ''Charlie, tobě vůbec nedochází, o co tu jde. Jde o to, že mám pocit, že by ses choval úplně stejně, i kdyby se ti Mary Elizabeth líbila. Nebo třeba jak jsi šel Patrickovi na pomoc a zranil jsi dva kluky, který mu ubližovali. Ale co když Patrick ubližoval sám sobě? Třeba jak jste chodili  do toho parku? Nebo když tě líbal? Chtěl jsi, aby tě líbal?''

    Zavrtěl jsem hlavou, že ne.

    ''Tak proč jsi ho nechal?''

    ''Prostě jsem chtěl bejt kamarád'' řekl jsem.

    ''Ale tos nebyl, Charlie. V těhle okamžicích jsi jeho kamarád nebyl ani trochu. Protože jsi k němu nebyl upřímnej.''

    ''Charlie, abys na mě takhle nemyslel, jsem ti před devíti měsícema řekla právě proto. Ne kvůli Craigovi. Ne že bych si myslela, že nejsi super. Prostě jsem nechtěla, aby na mě někdo jen potají zamilovaně koukal. Když mě má někdo rád, chci, aby mě měl rád takovou, jaká jsem, ne jaká si myslí, že jsem. A nechci, aby to v sobě dusil. Chci, aby mi to dal najevo, abych to mohla cítit taky. Chci, aby se v mojí přítomnosti cítil volně a dělal, co chce. A když udělá něco, co se mi nelíbí, tak mu to řeknu.''

    Začala trochu plakat. Ale nebyla smutná.

     

    A můžeme třeba sedět a divit se a jeden kvůli druhému se cítit mizerně a vyčítat spoustě lidí to, co udělali nebo neudělali nebo co nevěděli. Nevím, ale řekl bych, že se vždycky najde někdo, komu můžeš něco vyčítat. 

     

    Ale i když není v naši moci změnit to, odkud pocházíme, pořád si můžeme vybrat, kam směrujeme. Pořád můžeme něco dělat.

     

    Myslím, že kdybych měl někdy děti a ty by byly nespokojené, nikdy bych jim nevykládal o tom, jak v Číně strádají a takové věci, protože to nic nezmění na tom, že nejsou spokojené. A i když je na tom třeba někdo daleko hůř, nic to nezmění na tom, že ty jsi na tom zrovna takhle. Dobře nebo špatně. 

     

    Asi půl míle před tunelem Sam zastavila a já jsem si vlezl dozadu. Patrick pustil rádio fakt nahlas, abych ho slyšel, a jak jsme tak jeli k tunelu, poslouchal jsem muziku a myslel na to, jak mi Bill řekl, že jsem výjimečný. A jak mi sestra řekla, že mě miluje. A jak mi to řekla moje máma. A dokonce i táta a bratr, když jsem byl v nemocnici. Myslel jsem na to, jak o mně Patrick řekl, že jsem jeho kamarád. A na to, jak mi Sam řekla, že mám něco dělat. A být fakt tady. A prostě jsem myslel na to, jak je skvělé mít kamarády a rodinu. Když jsme vjeli do tunelu, nezvednul jsem ruce, jako bych letěl. Prostě jsem nechal vítr, aby mě šlehal do tváře. A rozbrečel jsem se a zároveň jsem se usmíval. Protože jsem prostě musel myslet na to, jak moc jsem miloval tetu Helen, protože mi kupovala dva dárky. A jak moc chci, aby byl dárek, který koupím mámě ke svým narozeninám, fakt výjimečný. A jak moc chci, aby sestra a bratr a Sam a Patrick a vůbec všichni byli šťastní. 

    Ale hlavně jsem plakal, protože jsem si najednou uvědomil, že to já tu stojím v tunelu a vítr mě šlehá do tváře. Nestarám se o to, jestli uvidím rozzářené město. Vůbec na to nemyslím. Protože teď stojím v tunelu. A jsem fakt tady. A to stačí, abych se cítil nekonečně.

     

    The Perks of Being a Wallflower
  • 21.12.2012 v 23:21

    Asleep

    Soundtrack, který se mi vryl pod kůži, láska na první poslech.

    Je tak moc.... osobní. 

    Husí kůže.


    The Smiths - Asleep z filmu The Perks of Being a Wallflower. 


    Po včerejším zhlédnutí tohoto filmu, jsem okamžitě běžela do knihkupectví, abych si koupila knížku. Až dočtu poslední řádek, teprve potom budu schopná napsat komentář. 

  • 8.12.2012 v 21:18

    we're born with nothing and we die alone..

    Forever fucked
    We wage a war of suffering a deceit
    100 thousand years of dreaming, drowned in a flood of fear and greed
    Precious heritage laid waste before the chainsaws snarling teeth
    Bleed the earth, bleed her 'til her heart no longer beats

    And still we wonder why
    As the ground beneath our feet turns to dust
    The air we breathe, laced with poisons
    A legacy of disgust
    A legacy of sorrow
    So we're born with nothing and we die alone

    We're born with nothing
    And we die alone
    Regret is all we have
    Death is all we know

    Forever fucked
    Eradicate the truths of history
    Train our eyes, train our minds so we no longer see the casualties 
    Countless cultures murdered, generations stolen and deceived
    No guilt to bear
    Born to consume, to breed, to deny all that keeps us free

    We're born with nothing and we die alone
    Forever fucked

  • 1.12.2012 v 21:04

    Baby, did you forget to take your meds?

    I was alone, falling free,

    trying my best not to forget,
    what happened to us, what happened to me,
    what happened as i let it slip.

    I was confused by the powers that be,
    forgetting names and faces,
    Passers by, were looking at me,
    as if they could erase it.

    Baby...did you forget to take your meds?
    Baby...did you forget to take your meds?

    I was alone, staring over the ledge,
    Trying my best not to forget,
    all manner of joy, all manner of glee,
    and our one heroic pledge.

    How it mattered to us, how it mattered to me,
    and the consequences.
    I was confused, by the birds and the bees,
    forgetting if i meant it.

    Baby..did you forget to take your meds?

    And the sex and the drugs, and the complications.
    And the sex and the drugs, and the complications.
    And the sex and the drugs, and the complications.
    And the sex and the drugs, and the complications.

    Baby..did you forget to take you meds?

    I was alone, falling free, trying my best not to forget....

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace