Moiraine

Tady se žádná romantika nekoná. A je to dobře. Ze začátku jsem si myslela, že to bude strukturálně klasické krimi: jeden díl = jeden případ, ale byla jsem mile překvapena, když se po pár epizodách rozjel kontinuální příběh. V polovině mi to atmosférou hodně připomínalo Ajeossiho, což jsem u televizní produkce úplně nečekala. Poslední epizody sice byly trochu slabší než ten prostředek, ale pořád dost dobré. Neříkám, že se od určitého momentu nedala alespoň část té pointy uhádnout, ale i tak jsem napjatě čekala na každou další epizodu. Navíc jsem tu viděla jeden z nejlepších cliffhangerů, co se kdramat týče. Trochu mě zklamala odpověď na závěrečnou otázku "Proč?", ale člověk asi nemůže mít všechno. Každopádně se asi podívám, co dalšího zajímavého může OCN nabídnout.

Na tak iritující hlavní postavy jsem už dlouho nenarazila. Ti dva si sebe navzájem opravdu zasloužili. Sledovat jeho neskutečný nadbytek arogance a její zoufalý nedostatek sebeúcty bylo téměř utrpením. Ještě že alespoň vedlejší postavy byly jen nezajímavé nebo neměly prostor.

Nemůžu říct, že všechen humor, co se tu objevil dokážu ocenit, ale i tak jsem se smála od začátku až do konce. I v posledních epizodách se objevovaly scény, které mě rozesmály. A na to Hong Kiho "Gwaenchanhayo. Gwaenchanhayo" jen tak nezapomenu. Celé to bylo praštěné a přitažené za vlasy, ale přesně v takové míře, která mi sedla. Začala jsem na to koukat kvůli Lee Hong Kimu, ale dokoukala to kvůli všem těm postavičkám, které se tu objevily. Ať už to byli čtyři neúspěšní rockeři, děda s jeho čokoládovými tyčinkami nebo vesnický hrdina - jelínek, všichni si mě získali. Asi to nesedne úplně každému, ale jenom za tu scénu se šneky musím dát 4* :D

"Když už jsem viděla anime, kouknu i na tohle." - něco podobného mi proběhlo hlavou, když jsem narazila na Sukitte ii na yo. A ono to je vlastně to anime, akorát že místo 12x20 minut to má skoro dvě hodiny. Ta poloviční stopáž je na tom poznat - místo jakékoli zápletky je tam jenom její náznak, chybí tu jakékoli plynutí času, takže to vypadá, jako kdyby se všechno stalo během pár dnů a celkově je to takové mdlé a o ničem. Anime jsem dala hvězdičky dvě, tak tady jdu ještě o jednu dolu.

Rom-kom bez romantiky a bez komedie. Spíše než romantický příběh o rozvedené matce, která najde novou lásku, to je příběh o tom, jak výše zmíněná matka přišla ještě ke dvěma dalším dětem (Min Woo se sice ve svých dvaceti osmi letech technicky za dítě nepovažuje, ale chová se tak). Více než cokoliv je to úsměvné a roztomilé - tady patří kredit hlavně malinké Yoo Bin, která je tu opravdu rozkošná. Kouká se na to celkem dobře: tempo si příběh udržuje celý seriál víceméně stejné, celkem sympatická hlavní hrdinka je příjemnou změnou, Si Won se do role hodil, vedlejší postavy byly celkem fajn a neiritovaly (kromě bývalého manžela, který mi lezl na nervy od první minuty, co se objevil, a ke konci mi jeho chování přišlo přišlo dost mimo charakter). Tím, že do poslední epizody se nějaká romantika vůbec neřešila, se tvůrcům povedlo vyhnout řadě klišé. Zase ale na druhou stranu když už tam měly náhle se objevivší malou dcerku, tak by nebylo špatné se chvíli věnovat i třeba hledání vztahu otce k dcerce. Vím, že tohle je klišé klišé, ale řekla bych, že se to celkem očekává když se někomu před dveřmi objeví potomek. Místo toho je tu Ye Eun jenom jako záminka pro romantickou linku, která se stejně nekoná. Pro mě to jsou takové mírně slabší tři * a to hlavně díky tomu, že to příjemně odsýpá a nikde to vyloženě nedrhne.

Úplně se mi to nechce hodnotit jako remake, protože Korejcům se podařilo udělat si to hodně po svém. Hry samotné jsou sice (snad až na dvě) totožné s japonským Liar Game, ale přidání příběhu okolo celé hry to zase trochu ozvláštnilo a dodalo tomu jinou atmosféru. Trochu mě zklamal hlavní hrdina, protože kontinuální absence výrazu nemůže nahradit charisma Matsudy Shoty. Na druhou stranu záporák v podání Shin Sung Roka byl perfektní. Navíc Da Jung jsem měla radši než Nao, protože mi nepřišla tak moc naivní/hloupá. Jsou to nakonec slabší tři, protože se mi úplně nelíbilo, jak byl zvládnutý konec.

Nejsem fanouškem ani japonského dorama, ani anime. Na tohle jsem se spíš podívala jako vzpomínku na Beethoven Virus, kde to také bylo o vážné hudbě. Nakonec nejsem ani zklamaná. To, co jsem neměla ráda na Nodame Cantabile (obou), Korejci úspěšně vyeliminovali. Kámen úrazu pak už je jenom v tom, že to nenahradili ničím jiným. Takže nakonec tu máme ničím výjimečný příběh z prostředí hudební školy, který sice nepřetéká emocemi, ale taky naštěstí nesklouzl do typicky korejského melodramatu. Pro mě je to celkem slušný průměr - vidět a zapomenout.

Na rozdíl od první série je tohle už opravdu jenom o zápasech, které vyplňují 90% stopáže celého seriálu. Navíc se mezi těmi všemi ultimátními, super-ultimátními a ultra-ultimátními technikami někam vypařil ten basketbal. Někde od poloviny to už bylo spíš o tom, jaký zázrak zase vymyslí, aby zvrátili vývoj hry. Kouká se na to sice celkem dobře, ale už to není taková zábava, jako to byla v první sérii.

Za sebe můžu říct, že jeden z mála korejských seriálů, který si svojí kvalitu držel od začátku až do konce. Měla jsem ráda všechny 3 (+1) mušketýry, i když princova povaha byla někdy (čti často) na pěst - ale i to byla sranda. Vlastně by se dalo říct, že to je nejzdařilejší zpracování Tří mušketýrů, jaké jsem viděla od verze s Michaelem Yorkem, přestože to má s knihou společnou snad jen premisu a základní charaktery postav (v ději by se podobnosti najít daly, ale jenom když je člověk opravdu hledá). Navíc i akční scény se mi hodně líbily. Škoda jen, že Yong Hwovu koni nebyl dán větší prostor :D Jsou to opravdu hodně silné 4 hvězdičky a já jenom doufám, že dojde na slíbenou druhou (a třetí) sérii.

Hodnotím stejně jako první sérii. Pokud se někomu líbil první sériál, tohle se bude líbit taky, protože to neztratilo nic ze své nízkorozpočtovosti. Holt je vidět, na co byla vynaložena velká část rozpočtu - na opening :D