Scaevola

Povedená sváteční vtipnost tentokrát vsází na poměrně realistickou zápletku, skutečně silný ženský charakter a promyšlené navazování na legendu. Děj sice působí jako několikrát nastavovaná kaše a především v druhé polovině se táhne, aniž by měl film o čem vyprávět, ale odlehčující O. Sokol většinu scén zachrání a D. Švehlík má jistý, těžko popsatelný šmrc, který ústřední postavě dodává potřebnou dávku váženosti. Jen je škoda, že hrdinka nevypadá jako princezna a hlavně... žánrově to není pohádka.

Erbenova pohádka z dnešního pohledu trpí několika dramaturgickými problémy, především nevysvětlitelnou liškou Ryškou a notorickým opakováním motivů, takže látce jistě prospělo údernější přepracování a především výtečný padouch K. Rodena. Skeleton ostatně platí za největší klad snímku, protože je radost sledovat jeho dětinské třeštění a zlovolné přehrávání. Zbytek jaksi nepřekonává průměr televizní tvorby, nicméně zároveň v ničem nestrádá, takže jako odpočinková záležitost na sváteční dopoledne pohádka funguje výtečně. Navíc se zde ještě nevyskytují žádné nemístné aktualizace archetypů a tradičních pohádkových klišé.

Tak nějak jsem tento výsledek očekával, takže bez zbytečného chození kolem horké kaše: Nelogická akce střídá akci beze smyslu a výsledkem je megalomanské ničení v reji digitálních efektů, které vůbec nebere ohledy na okolí, a přesto řadoví lidičkové jakési pouštní země pořád nadšeně vykřikují cosi o svobodě, aniž by počítali mrtvé, nebo alespoň pokrčili rameny . Jednotliví super(anti)hrdinové defilují s velkolepou pompou, aniž by se kdokoli divákovi snažil vysvětlit, kdože vlastně jsou a proč že jsou na plátně, takže je v zásadě lhostejno, kdo kdy padne a za jakou myšlenku, protože vztah si s nimi divák nestihne utvořit. A nejhůře na tom všem působí, že meta-lidé bohužel ani zajímaví nejsou, protože jejich schopnosti už jsme někde jinde viděli. DCEU se tak dostalo do podobné fáze, v jaké byli před několika lety X-Men se svou apokalypsou, totiž nezáživná a nepřehledná digitální akce bez nápadu ubíjí jakýkoli nosný námět či motivaci. A proč tedy hodnotím tak vysoko? Inu zaujal mne řízný hudební motiv a prohozená role ve vztahu otce a syna v pseudomytologickém pozadí příběhu.

Z mého pohledu se jedná o velice příjemné překvapení. Snímek samozřejmě není lehce stravitelný, protože odtažitá režie i na jednu stranu civilní, na druhou stranu škrobené herecké výkonu neumožňují vcítit se do jednotlivých postav, ale přistoupíte-li na tvůrcovu hru o nastínění tak trochu jiné viktoriánské romance a ponoříte-li se do komplikované psychologie hrdinů, nebudete zklamáni.

Hned na úvod podotknu, že jsem měl tu čest zhlédnout kratší verzi slavného díla, přesto mi připadlo, že některé scény autor zbytečně protahuje, a naopak že některé střihy přeskakují nevhodně rychle. Je samozřejmě nutné smeknout před prací s očividně nevyčerpatelnými zdroji lidské síly i před sledem obrazů, které vzdor němé formě vykreslují dostatečně plasticky příběh i emoce postav. Na druhou stranu však příběh nepůsobí nijak propracovaně ani komplexně a v mých očích postrádá i potřebnou hloubku, byť tomu v době vzniku samozřejmě muselo být jinak a i jeho myšlenkový a politický záběr měl pravděpodobně širší dopad. Z formálního hlediska tedy patrně nejsem úplně schopen docenit vliv snímku, po stránce obsahové mi pak film připadá příliš zakotven v 20. letech minulého století, a tudíž mne neoslovil tak, jak bych podle obecného povědomí čekal.

Ne, tohle už ne. Vyčpělé vtipy zavání úděsnou trapností, přičemž jsem se ani jednou nezasmál, a vánoční tématika za srdce nechytla, jen z ní bolí oči. Gunnova estetika mne míjí, a pakliže se MCU nesoustředí opět na vyprávění příběhů, přestane mne zajímat společně s ním. Dodám, že Kevin Bacon už na tom musí být opravdu špatně, když na tuhle sváteční estrádu ve stylu věčných televizních silvestrů kývnul.

Kopčen s Havranpírkem se na svých cestách zatoulali zbytečně na jih, čímž si pohněvali tamní domorodce, a v surovém boji o oheň se nakonec rozkmotřili... Inu, moderní variace na klasicky italské sandálové velkofilmy doplácí na očividně omezený rozpočet. Ne že by snímek ztrácel vinou nějaké konkrétní chyby, ale výsledek vzdor pohledné a hojné akci působí nepřesvědčivě a scénář pracující s náhlým prohozením hrdiny a antihrdiny bohužel postrádá psychologickou či alespoň nábožensky motivovanou logiku. Nemám tedy vůbec nic proti zvolenému nápadu, byť bych možná přitlačil na mytologickou linku, ale bratři do cíle tak úplně nedorazili.

Myšlenka na "právnický sitcom" vlastně není špatná, jen bych ji tak nějak neočekával od MCU, přestože snahu rozprostřít se do žánrové šíře stále považuji za sympatickou. Problém vidím jinde, totiž v hlavní postavě a jejím konceptu obecně: Opravdu je ženská verze Hulka to, co post-korektní doba potřebuje? A ještě navíc v podivné parodii na všechno a vše včetně prolamování oné pověstné čtvrté stěny? Snad by to stačilo a bylo by bývalo zajímavé sledovat lavírování mezi dvojí identitou, jenže nebyl by to Marvel, kdyby zároveň nešlo o roubování odkazů na ostatní prvky fikčního světa a propojování s příběhy ostatních. To však vede jen k tomu, že se nosné zápletky propadají do víru legrácek a - místy bohužel - trapností, které nikam nevedou. Závěr mne sice příjemně naladil svou schopností podívat se na tvůrčí proces továrny na sny, rozuměj Disney/Marvel, zvenčí, ale nelze zapomínat, že jde o vtipy stále systematicky řízené, a tedy o rebelství na oko. A konečně to, co udělali Daredevilovi, je strašlivé... Tedy ne, strašlivé je to, že jsem se za celou řada zasmál jen jednou, a to jsem kdysi brečel smíchy i u původních Avengers.

Přímočaře germánské (alespoň jak soudí současná popkultura) téma se podivuhodně prolíná s umělecky vypadající (alespoň se tak tvářící) formou. Dlouhé, ničím nepřerušované záběry podtrhují vyznění krvavých i krvelačných scén a náhled na rituálně primitivní myšlení ničím nekrocených barbarů. Conan by zaplesal, ale patrně ani on by nebyl tak otupěle tvrdohlavý jako zavržený kralevic islandský. S hlavním hrdinou totiž lze rozhodně nesouhlasit a s jistotou by bylo možné diagnostikovat mu leckterou psychickou obtíž, avšak jeho příběh je vyprávěn s obdivuhodnou jistotou a bez vážných zaškobrtnutí. Divákovi zde sice chybí možnost ztotožnit se s kteroukoli postavou, neřku-li jí fandit, leč snímek sám se může pyšnit myšlenkovým i vizuálním bohatstvím. Jen škoda, že něco podobného už bylo mnohokrát k vidění.

Jsem bílý heterosexuální muž, který ještě k tomu nešňupe koloidní stříbro. Hm, tak nic... Po dlouhé době jsem však konečně spatřil vážně vyprávěný marvelovský příběh, který se může pyšnit skutečným hrdinou i antihrdinou a v němž navíc nejde o pouhé legrácky nebo o žehlení problémů, které si protagonista sám nadrobil. To, jak se tvůrci vyrovnali se ztrátou původní titulní postavy včetně skutečně emotivního pohřbu a souvisejících rituálů, mne ještě k tomu příjemně navnadilo, takže odpustím protahovanou druhou polovinu i nudný závěr včetně sice efektně vertikální, ale takticky zcela šílené bitvy (jdu bojovat pro podvodníkům, takže nejlépe uprostřed moře, že?). Ne že by tudíž Wakanda se všemi svými hypertechnologickými udělátky mohla nabídnout něco nového, leč sledovat zrod Namora alespoň stálo za to a L. Wright roli prozatím utáhla se vztyčenou hlavou.