Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Dokumentární
  • Krimi

Recenze (2 130)

plakát

The Vince Staples Show (2024) (seriál) 

Smartass n**** Vince a jeho hood reflektovaný z tradičně inteligentního úhlu. Jeden z nejskromnějších a nejchytřejších raperů na scéně není bohužel stejně nadaný komik jako hudebník a tahle sociálně kritická besídka se mu trochu sype v přemíře ambicí. Když ve druhé polovině uhne k lehce surreálně komořině, je to dobrý, nevypočitatelný a zábavný... ale druhej Jordan Peele to není.

plakát

Železní bratři (2023) 

Ten film se opravdu strašně snaží vzbudit zdání, že chvaty, které nasazuje a údery, které rozdává, jsou skutečné. Dokonce si s touhle meta-iluzí ran, jež film divákovi zasazuje, invenčně hraje díky motivu wrestlingu coby bolestivého divadla, které je jen na oko, přesto dokáže diváky i aktéry zcela pohltit a zjizvit. Jenže aby tahle iluze byla dokonalá, musel by být Durkin stejně zručný scenárista jako režisér. A to není. Rodinné vztahy se mu rozutíkají pod rukama, jednotlivé linky jsou nedotažené, postavy se trochu nahodile vytrácejí a velká slova ani doslovné symbolické scény iluzi plnosti nevytvoří. Efron nabral he-manovskou muskulaturu, ale jeho herectví je gumové a placaté. Svou tuřínovou hlavou prokletého dobráka, který je silnější, než si sám myslí, film neutáhne. Koncentrace tragédii vinou neuspokojivých elips může nakonec budit spíš cynismus než účast a celá tahle upocená sestava o křehké maskulinitě nakonec sama sebe pokládá na lopatky pitomoučkým závěrem.

plakát

Kosmonaut z Čech (2024) 

Ano, je to artově pomalé, rozvážné, meditativní, jedním dechem ale taky ploché, plné terapeutických i vizuálních klišé, hypnagogického přednesu Paula Dana a hraničního herectví Adam Sandlera, kterému ten smutek a pytle pod očima nevěřím ani chvíli. Podobně jako režii Johana Rencka, který tentokrát působí víc jako Stakka Bo hrající si na artového filmaře. Chce to být zádumčivá meditace o blízkosti a dálce, o opouštění, novodobý Odysseus v kosmu. Je to ale mnohem spíš nejdelší a nejotravnější reklama na fiktivního českého telefonního operátora, na kterého se můžete spolehnout. Moje iritace tím filmem rostla s každou další scénou, v níž jsem cítil potenciál pro zádumčivou psychologickou sci-fi. A co jsem dostal? Rusalku na kládě, lítající prase a sampl Husáka. Ve vesmíru každý slyší vaše banality, pane Prohasko.

plakát

Manželé Stodolovi (2023) 

Prudce toxická romance vesnické Lady Macbeth a submisivního chlápka od vedle, který typově odkazuje k sociálnímu realismu, jaký mi tu chybí. Obě postavy, o něž se film opírá, mají navzdory atributu zrůdnosti až překvapivě mnoho vrstev a pokud by člověk zaujal cynický odstup, tak je to vlastně především příběh jednoho turbulentního manželství dominantní ženy a chlapa, který ji oddaně miluje, ale nezvládá. Ano, ocitáme se eticky na tenké hraně romantizace nepřijatelných postav, ale v téhle empatii není nic cheap, protože se odvíjí od dobré charakterové studie a precizně zvládnuté režie. Navíc dramaturgický switch do procedurálního popisu vražd v poslední třetině výtečně zafunguje jako kontrast k "romantické linii". Výkon Lucie Žáčkové je jeden z nejlepších, jaké tu byly po revoluci k vidění a fungující chemie se zvláštně měkkým Janem Hájkem je alfou omegou celého filmu. Stodolovi jsou česká odpověď na Dahmera, pro mě nejsuverénnější tuzemský film za dlouho.

plakát

Ohnivě červená obloha (2023) 

Literárně-filmová nuda na Baltu s podezřele malým myšlenkovým výtlakem.

plakát

Brian Banks (2018) 

Hezký a působivý příběh, který je ale scenáristicky vyumělkovaný. Aldis Hodge ve scénách ze střední působí trochu jako Lála Pešek ve školních škamnách. Téma systémové nespravedlnosti je pojaté tak, aby se jen rámcově dotklo rasismu a spíš se ohání obecnými frázemi. Brian je ale nesporně charismatická a zajímavá postava, která v téhle nearly hagiografii oběti americké justice vlastně při vší šablonovitosti funguje.

plakát

Světla páteční noci (2004) 

Peter Berg natočil film, který zachycuje krutost středoškolského fotbalu, kde se dospívající hráči můžou dotknout nebe, na které už pak nikdy nedosáhnou. Zkusil přitom zkombinovat charakterovou studii a styl vyprávění / snímání, který známe od Michaela Baye a jeho blockbusterů. Neposedná, dynamická, perspektivy měnící kamera, koláže, výpustky... funguje to tak napůl, podobně jako post rockové pidlikání Explosions In The Sky, které jakoby patřilo k trochu jinému filmu. Hrdinové nepodrží míč dlouho na to, aby se na ně člověk skutečně pověsil, jejich osudy jsou skečovité až schematické a ani dramaticky to není nejlépe vystavěný film. Některá témata (třeba rasové pnutí mezi Panthery a Kovboji) jsou vysloveně underwritten. Z hlediska fotbalových scén ale patří k nejlepším / nejrealističtějším, jen by tam linebackeři a running backové nemuseli lítat jako supermani vzduchem. Je v tom něco chytlavě 90s, ale jako drama to prostě končí těsně před red zónou. A do end zóny tomu zbývá pěkný kus.

plakát

Indiana Jones a nástroj osudu (2023) 

Disney myslí na fotry, i když na tom prodělá myšákův kabát, hodný. Ne, není to žádný Logan s bičem. Mangold vystřihl staromilsky bezpečnou jízdu po známých kolejích, které se už trochu třese brada v akčních scénách a, ruku na srdce, připomíná rozhovor s dědou, který vám po pětisté opakuje stejnou historku z války, co už nápadně zavání nastupující senilitou. Tempo a gradace po fajnové první třetině upadnou a film tak potřebuje kardiostimulátor nostalgie. Ten mu naštěstí v posledních minutách vpálí takovou dávku, že bič opět práskne. A ne, nemyslím tu krásnou nažehlenou metaforu člověka, který žije z / v minulosti. Ale mnohem spíš tu něžnou scénu dvou lidí, který už nejspíš bolí úplně všechno. I can relate to that!

plakát

Bratři (2023) 

Opatrné a selektivní heslo z Wikipedie, které psychologizuji nahrazuje patetickými vnějškovými "obrazy z dějin". Nejvíc se mu daří tam, kde opustí svoje jednoduché morální univerzum a soustředí se jen a jen na přežití a vůli, která oba Mašíny v tomhle filmu definuje asi nejvíc. Není to tak upocené jako jiné české pokusy o reflexi zlých padesátých, byť to trpí podobnými neduhy v charakterizaci doby a služebníků režimu. Na to, aby Bratři skutečně něco vypověděli o ožehavém tématu násilného odboje a morálních voleb, až moc pietně kličkují a schovávají se za klavír a něco, co by se dalo definovat jako "dějinná nutnost". Solidní režii, kameru, střih a herecké výkony jim nicméně nikdo neupře.

plakát

Zóna zájmu (2023) 

Scény z národně-socialistického manželského života a film, jehož koncept je tak utažený, až mě zanechal podivně netečným. Nápad změnit továrnu na smrt ve 2D kulisu, kterou kamera Łukasze Żala skrze hloubku pole doslova tlačí na "rajskou zahradu" u Hössů, je dusivý, tísnivý, ale taky vede k určité monotónnosti a hrozí, že si na to divák přivykne podobně jako postavy na všudypřítomný zápach, křik a sten. Ústřední duo nelze polidštit natolik, aby tvořilo psychologický kontrapunkt k tušeným hrůzám Holocaustu, v rutinách Hössových tak pro mě bylo něco mechanického, co mi usnadňovalo se od naléhavosti Glazerova světa odpojit. Banalita zla precizně a doslovně ilustrovaná. Vzpomněl jsem si na podobně koncipovaný a distancovaný film Michael Markuse Schleinzera, který ale začne být skutečně působivý ve chvíli, kdy postava blazeovaného pedofilního násilníka dostane soupeře v podobě oběti, jejího silného protipohledu. Glazer na konci volí podobný princip, ale boří při něm čtvrtou stěnu způsobem, který v sobě má víc intelektuálního kalkulu než přirozené síly. Uvědomoval si Höss morální dosah svých činů, nebo je dokázal skrýt do rétoriky průmyslové výroby a dějinné nutnosti? Tady někde vede hranice možností Glazerova filmu. Zóna zájmu je ve stále silné záplavě "Holokaust porna" film důležitý svojí jinakostí a odvahou změnit perspektivu, vystavit diváka zkušenosti "kognitivní disonance", kterou zakouší přímí aktéři zla. Je i zajímavou reflexí ústředního ideologického pojmu Lebensraum, který v podání paní Hössové nabývá podoby úhledné zahrádky hnojené popelem mrtvých. Podstatně víc mě nicméně baví film z dálky reflektovat, než ho přímo na plátně prožívat. V tomhle ohledu stavím výš koncept Saulova syna... a četbu neskonale zrůdných Laskavých bohyň, které šly do psychiky architektů Holokaustu mnohem hlouběji než Zóna zájmu.