Marigold

Marigold

Vít Schmarc

okres Praha-západ
muž v klíčovém průmyslu

homepage

1205 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 16 31 46 61
    • 4.8.2017  15:10

    Přemíra stylu někdy paradoxně ústí do absence stylu. Ten film je tak přesycený neonovým EBM fetišismem a zálibným okukování hrdinky tak chladné, až s ní nemůžeme úplně soucítit, že se nakonec rozsype na řetězec špatně pospojovaných scén. Jednoduchá story vyprávěná nesmyslně krkolomně a neefektivně, veškerý požitek tak nakonec plyne z drobností. A těch je ve dvouhodinové stopáži asi deset minut. To bych nebral ani vod dederóna.

    • 1.8.2017  14:47

    Sladce unikavá i bolestně fyzická jateční romance, které dominuje plachá kreace Alexandry Borbély, klidná, úhledná kamera Máté Herbaie a schopnost vytvořit v prostředí, kde se zabíjí zvířata a porcuje maso až překvapivě křehkou a lyrickou atmosféru místa, v němž se potkají dvě duše. Dlouhá tvůrčí pauza Ildikó Enyedi se nejspíš lehce podepsala na lehčím zápolení s rytmem, ale tahle zdrženlivá rozprava o limitech těla a volnosti duše i tak patří k hlubokým zážitkům.

    • 26.7.2017  16:47
    Dunkerk (2017)
    ***

    Architektura času a prostoru spíš brání Dunkerku vypadat jako podvyživené drama s letmo nahozenými postavami, které opět více plní přidělené narativní funkce (např. sošná vysvětlivka Branagh), než aby ztělesňovaly nějaké hlubší myšlenky. Nakonec se Dunkerk při vší snaze o věcnost nevyhne patetickým slovům a prvoplánovým dramatickým zkratkám. Válka už dlouho neměla tak dunivý a skřípavě fyzický nádech. Bohužel zdemolované bubínky jsou to jediné, co si den poté nesu v sobě. Pro mě spíš vznešená imitace, která musí pálit ze všech hlavní, aby zakryla vnitřní prázdnotu a nedostatek nuancí. Čím větší ambice má Nolan v práci s perspektivou vyprávění, tím pochybnější jsou výsledky. Skromný, ale psychologicky i vypravěčsky neuvěřitelně funkční a obratný Dokonalý trik zůstává nedostižnou metou. Dunkerk je okázalý tvůrčí manévr, který kolem sebe vytváří velkou vlnu. Do hloubky ale nedosáhne.

    • 16.7.2017  10:55

    Vliv Roye Anderssona a jeho všedního tragikomického fragmentu silný, ale Östlund divadelní stylizaci a šminky nahrazuje velmi jasným sociálním backgroundem a dokurealismem. Volně provázané anekdoty z göteborské každodennosti poukazují na "paralelní realitu" přísně spořádané švédské společnosti, kterou tu zastupuje jednak poflakující se monogoloidní kluk s kytarou, jednak gang ničitelů kol. Linie s mentálně postiženou dámou, která marně hledá svůj bicykl, jen aby ho nakonec našla navlečený na lampě, má v sobě všechno, co dělá Östlunda Östlundem. Poezie životní marnosti přeložená do jazyka všedního dne.

    • 16.7.2017  08:53
    O.J.: Made in America (TV seriál) (2016)
    *****

    Fenomenálně postavená záležitost, která věnuje nezvyklou péči tomu, aby proces století a mediální cirkus udržela v sociálních souvislostech a zároveň aby Simpsona líčila z několika různých stran. Díky tomu je fenomén Juice zřetelně demaskovaný jako směsice amerického snu, rasové tenze, záliby v suverénní sebeprezentaci a dalších ingrediencí, které v dobovém kontextu vedly k překvapivým společenským reakcím. Edelmanův dokument tak funguje jako charakterová studie, justiční a společenská kronika, z níž přirozeně vystupují zneklidňující otázky o zneužívání rasy a spravedlnosti v řešení animozit mnohem hlubších než jedna nevyjasněná dvojitá vražda. Strhující.

    • 12.7.2017  14:19

    Čtyři z lásky k Caesarovi a z respektu k odvaze Matta Reevese natočit film, který do značné míry stojí na tichu, gestech a pomalosti. Snaha neuspěchat vyvrcholení trilogie bohužel vede k tomu, že ho film naprosto zaspí. Chybí tu silný protihráč ráže Koby (však ho také film musí v některých chvílích vyvolávat alespoň jako přelud), Woody Harreleson je hodně panákovitý, taková snadná šablona, light verze plukovníka Kurtze zbavená skutečných démonů. Úvodní část strhující i díky invenčnímu minimalismu Michaela Giacchina a Seresinově detailní kameře s proměnlivou hloubkou pole, prison break druhá polovina se bohužel vleče, chybí jí energie i nosné dilema. Samotné rozuzlení je sice nápadité a v klíči celé trilogie, ale slibovaná ape-pocalypsa není ani zdaleka tak osudová a zdrcující, jak by si trilogie nápaditě přenášející humanitu na opice zasloužila. Triumfem je tak jen neskutečně detailní a precizní animace / herectví všech zúčastněných. Lehké zklamání. [70%]

    • 7.7.2017  18:17
    Wind River (2017)
    *****

    Jako režisér Taylor Sheridan trochu hledá styl i optimální rytmus vyprávění, jako scenárista (opět) exceluje. Podobně jako v Sicariovi a Hell or High Water vytváří další drsný prostor, který jako by existoval kus mimo naši realitu. A podobně jako v Sicariovi do něj přivádí trochu naivní ženu, která potřebuje průvodce a iniciátory, aby tu přežila. Tzn. ortodoxní zastánce feminismu ve filmu Wind River nezahřeje. Wyoming je tu především prostorem truchlení, zoufalství a mizejících tradic, sněhovým plátnem mizérie a odevzdanosti, krajinou lovců a stopařů, v níž ženy mizí beze stopy. Sheridan do detektivně-thrillerového půdorysu zapouští osobní příběh o smíření, o přijetí světa, v němž "štěstí bydlí ve městech" a lidé mimo něj mají nanejvýš dost času truchlit a propadat beznaději. Jeremy Renner je obdivuhodný, úsporný jako lovící šelma i zranitelný ve chvíli, kdy ztratí stopu. Předvádí nejlepší výkon kariéry, o tom nemám pochyby. Sheridan si pomalu připravuje půdu pro poslední dějství, jehož vrcholem není přestřelka ani drsná retrospektiva, ale poslední dialog, v němž je skryto všechno podstatné. O lidech, kteří žijí na půdě, jež jim byla ukradena, ztrácejí pouto s předky, nemají před sebou vidinu lepší budoucnosti, jen smutek, který je třeba přijmout. Wind River je melancholický film-portrét místa, akčnější žánrová verze Manchester by the Sea. Sheridan píše slova, krajiny i postavy, které se mě hluboce dotýkají. Věčná škoda, že český divák se v distribuci k Wind River nepodívá...

    • 7.7.2017  11:12

    Intenzitu prožitku musí Ben Young spíš formálně simulovat, než aby jí skutečně docílil. Potenciálně drásavé drama se mu pod rukama mění v dost prázdný a apatický tvar, z něhož vystupují hlavně herecké výkony a nahulený sound design. Ale po o třídu lepším Snowtownu bych z téhle mordýřské balady nedělal žádnou velkou událost.

    • 7.7.2017  11:10
    Korporace (2017)
    ***

    Televizní, ale tematicky velice relevantní - Silhol má tu smůlu, že podobné téma podstatně lépe pojednal Stephane Brizé v Zákonu trhu a o několik levelů ho samozřejmě překonávají Dardenni s Dvěma dny a jednou nocí. Jeho film hlavně ke konci připomíná spíš svědomitou rešerši tématu s návodným morálním klimaxem. Ale výkon Céline Sallette a Lamberta Wilsona tomu dává potřebnou energii.

    • 7.7.2017  11:05
    Cukrář (2017)
    ****

    Decentní, poměrně elegantně vystavěné, herecky přesvědčivé. Film, který pracuje s tezí, že sdílené emocionální pouto k chybějící třetí osobě může být někdy silnější než sexuální orientace. Cením způsob, jakým Graizer uhýbá před úskalími melodramatických klišé a patosu, když některá podstatná místa nechává otevřená (nádherná epizoda s matkou). Především Tim Kalkhof svojí robustní figurou, ale nesmírně subtilním a skromným herectvím film táhne. Hořkosladké klavírní etudy - je to žánr a žánr já respektuju. V téhle podobě určitě. Kosher approved.

    • 6.7.2017  07:39
    Baby Driver (2017)
    ***

    Když máš rytmus, ještě nemáš film. Umí to být strhující jízda na plný plyn, ale taky to ke konci tůruje motor na neutrál. Problém s chybějícím příběhem a matnými postavami to nakonec dostane na hranici odstavného pruhu.

    • 4.7.2017  22:03

    Banální synkopy, fragmenty milostného exkurzu do luxusního prázdna.

    • 4.7.2017  16:38
    Menaše (2017)
    ***

    Ponorné, nenápadné, příjemné, trochu moc vláčné.

    • 3.7.2017  18:48
    V pohodě (2017)
    *

    Deadpan ve fotogenických rozvalinách s geniálním timingem humoru. Ani pozdě, ani brzo. Vůbec.

    • 3.7.2017  13:16

    Vít Klusák svojí metodu dotáhl k čemusi, co bych označil za "línou a zbabělou doku-aranži". Vybrat si asociála, jehož projevy jsou na hraně lehčí mentální retardace, nechat ho přehrávat (nemůžu se zbavit dojmu, že Daliborek sám sebe špatně hraje) epizody, které zavání exploatací typu Extrémné rodiny (ale bez přiznaného výsměchu skrz voice over), vytvořit nic neříkající panoptikum atd., to prostě nepokládám za nic odvážného, objevného a provokativního. Následkem toho Daliborek neodhaluje nic než otravnou exhibici plešatého mamánka. To bych snad se skřípěním zubů hodil za hlavu. Už jsem marnil čas horšími hovadinami. Ale ta aranžovaná osvětimská ZOO s morálním vykročením režiséra před kameru... to je pro mě nepřekousnutelný faul. Klusák si hodinu a půl režíruje slaboduchého troubu, aby mu na konci mohl udělat morální facku a tak zrušit i poslední náznak toho, že tenhle dokument má nějakou koncepci a pozorovatelskou hodnotu. Nemá. Je to slabý slepenec nic neříkajících blbin a excesů, který nefunguje ani jako charakterová studie, ani jako dokument o radikálním myšlení obyčejných lidí. Že se publikum pobaveně a povýšeně směje vypovídá mnohem víc o úrovní celospolečenské debaty než o kvalitách dokumentu. Vůbec poprvé tak hlásím Klusákův fail. A hned opravdu kolosální.

    • 2.7.2017  16:22
    Přízrak (2017)
    odpad!

    Most annoying things in American indie (ultimate anthology).

    • 22.6.2017  07:05

    Michael Bay konečně vymýtil i poslední zbytky svého největšího nepřítele: logiky a servíruje božských 151 minut eklektického chrlení nedořečených / nespojitých motivů. Tohle je konečně abstrakce, která v předchozí polovičaté hypnagogické instalaci byla jen v zárodku. Velkolepý ADHD záchvat, který začíná koncem a následně graduje až do přiznané sebeparodie. Obsahuje přitom zmutované zárodky hned několika filmů, kterým režisérova horečnatě pracující mysl nikdy nedovolí překonat embrionální stadium a posouvá se dál. Bayova schopnost pohybovat se ve vypravěčském chaosu a nacházet v něm robotický řád je osvobozující až surreálná. Konečně! První film, který působí dojmem, že vznikl kombinací random generátoru trendujících motivů a nádherně choré lidské mysli. Může to z mojí strany působit jako recese, ale myslím to vážně. Proti pětce Transformers působí ostatní blockbustery jako přízemní a opatrná hra na jistotu. Nemohl jsem se od téhle erupce matoucích, a přitom přísně uspořádaných tvarů odtrhnout, nenudil jsem se ani vteřinu. Nejlepší, nejodpoutanější a nejpodivnější Bayův film. Vyzývám všechny, kteří tomu dají pět hvězdiček, aby mi zavolali na tajnou linku. Budu je mlčky pasovat na Witwicky. Jsou totiž lidmi budoucnosti. Nebo lidmi světa, který nikdy nenastane. Roboti píší lidské dějiny a čutají s Johnem Turturrem na kubánských plážích. Všechnu moc imaginaci a Optimovi!

    • 15.6.2017  00:09
    War Machine (2017)
    ***

    Tragickej bordel. Film, který děravou sítí chytá tisíc letících šrapnelů. Ani charakterová studie, ani mrazivé drama, ani sžíravá satira, trochu crazy komedie, trochu politika války, trochu vážnosti, trochu dobrého herectví a spousta rozpačitosti, křečí a rozklížených výpovědí, které se protiřečí. Tím neustálým střídáním nálad, poloh a tónů to paradoxně budí zvědavost, ale rozuzlení frustruje tím špatným způsobem. Michôd se snaží zachytit prázdnotu válečné mašinérie, ale jeho film je podobně velkohubě mimo jako dotyčný generál.

    • 29.5.2017  18:35
    Nemilovaní (2017)
    ****

    Scenáristická i režijní masterclass, film přesně vystavěný, nejen příběhově, ale i náladově. Mrazivý obraz společnosti sebelásky, společnosti bez empatie. Inspirativní fúze syrových postupů rumunské nové vlny a Tarkovského metafyziky opuštěných míst a zastaveného času. Nebýt několika drobných falešných tónů a trochu rozpačitě repetitivního středu filmu, byl by to po Leviatanovi další masterpiece. Takhle "jenom" výtečné drama.

    • 29.5.2017  18:31
    Čtverec (2017)
    ***

    Film přetékající významy a podněty k zamyšlení - od komické postavy liberála a egoisty, přes satirický obraz institucionalizovaného umění až po širokou metaforu společnosti zmítané mezi sobectvím a altruismem. Co je Östlundova síla je ale i jeho slabost. Narozdíl od uceleného konceptu Hry a soustředěné vztahové studie Vyšší moc ve Čtverci Švéd těká, hledá přesný timing scén i zneklidňující moment, kdy se díky jejich trvání láme význam. Má to pár skvělých momentů, ale jako 142 minut dlouhý film to funguje spíš jako pásmo k polemice a reflexi. Takže důležité téma, které hledá optimální filmový tvar. Jako Zlatá palma - zajímavá, ne úplně konvenční volba. Cením si zápas, který jsem s tím svedl. Ale předchozí dva Rubenovy filmy mám výš.

    • 27.5.2017  18:24

    Invaze zlodějů mého času. Nesmírně ambiciózní sci-fi, které pracuje se zajímavým žánrovým prvkem, jehož přesah je čistě kognitivně-filozofický, ale skončí u směsice roztahaných scén, kýčovitého melodramatu a ošklivě trikové akce. Letos jsem v Cannes nechrápal na ničem, ale tohle mě stálo veškeré síly dokoukat a nezavřít při tom třetí oko. Kurosawa je mistr doslovnosti tam, kde by bylo zapotřebí spíš režírovat.

    • 27.5.2017  18:21
    Hikari (2017)
    ***

    Poetické, naivní, letmo se dotkne, ale vyvane, pokud nejste 100% naladění na Kawase staromilskou lyriku a subtilní záření obrazů. Mimochodem krásných.

    • 27.5.2017  18:19
    Oklamaný (2017)
    ***

    OK, nádherný obrázky, skoro tableu vivant, fantastický přirozený svícení, charismatický cast, ale já se ptám: PROČ? Existuje pro to hezké slovo - všechno v tomhle filmu je "underwritten". Charaktery i příběh, který se kupředu pohybuje prostřednictvím prudkých zvratů v náladě jediného mužského charakteru. Chápu, že Sofinka chtěla obrátit perspektivu, ale nepodařilo se jí to. Oklamaný / Oklamaná / Oklamané jsou totiž příliš prázdné na to, aby nabídli/y materiál k subverzi. Nakonec to nejlíp vystihla jedna americká divačka, která při odchodu z canneského Palais de Cinema utrousila: COMPLETELY USELESS. Souhlas.

    • 27.5.2017  18:08
    Ég Man Þig (2017)
    *

    Islanďané mají ponurou krajinu, ale nemají nápady. Jinak by těžko natočili horor, kde hodinu marně pátráte o tom, čeho se vlastně máte bát. Krajinky v soumraku se rychle okoukají a jedna podařená lekačka mráz nedělá.

    • 27.5.2017  18:07

    Žánr "navoněný prd, který hajpuje Indiewire". Epizoda Walking Dead zbavená adrenalinu a dynamiky. Vizuál stojí za to, herci hrají poměrně uměřeně. Shultsova snaha vypomoct si úmyslnou vágností zla a lacinými referencemi ke klasickému umění z toho teror ani brainy stuff nedělá. Jediný děs tak vzbuzuje vlekoucí se stopáž.

    • 27.5.2017  18:02
    Gauguin (2017)
    ****

    Potemnělá náladovka ovlivněná filmy Terence Malicka, která překvapivě poeticky pracuje s tahitskými kulisami - vypadají velmi ošuntěle a melancholicky - a s tváří i tělem Vincenta Cassela, který od prvního záběru vypadá, že v tom dalším umře. Scénář pracuje s vynechávkami a nedořečenostmi, ale občas voiceoverem čerpá z Gauginových dopisů ženě, což funguje spíš rozpačitě. Na poměry biopiců příjemně nedidaktické, byť jasně odvozené.

    • 27.5.2017  14:47

    Lanthimos po svém weird období aktivoval vnitřní řeckou sudbu a s Efthymis Filippou zkřížili bytový horor a antickou tragédii. Kamera, která se vznáší nad hrdiny jako zlomyslná hrozba, nezaměnitelně mechanické herecké výkony, démonický Barry Keoghan a morálně hraniční druhá polovina, které je nejkrutější (a nejméně satirická) ze všech Lanthimosových filmů. Co před tím přicházelo zevnitř divných komunit, je na hrdiny nyní nepochopitelně uvaleno shůry. Nad rozuzlením a smyslem téhle brutální klinické verze Sofiiny volby se bude asi dlouze diskutovat – faktem zůstává, že tón a skličující atmosféra dělá z Posvátného jelena skutečný horor. Trier s akutním záchvatem sociopatie.

    • 27.5.2017  14:40
    Wonderstruck (2017)
    *

    Sebedojímaví historici filmu si z toho nejspíš káknou, mě tahle krajně kýčovitá, herecky prkenná a cimrmanovským medley zakončená pohádka přivedla do stádia blízkého demenci.

    • 27.5.2017  14:39
    Okja (2017)
    ***

    Sla-bo-ta. A to říkám jako odběratel stránky Voňavé prasatá.

    • 27.5.2017  14:38
    120 BPM (2017)
    *****

    Film o politickém a osobním životě s AIDS, dokonale zachycený tep 90. let, totálně drtivá druhá polovina, závěr smích přes slzy, bouřlivé ovace, proto do Cannes člověk jezdí. Jdeme si počítat krvinky. Palčivá připomínka pozapomenuté (a stále aktuální) situace předminulé dekády, zároveň velmi bystrá reflexe vztahu aktivismu / intimity. Není to bez chyb, procedurál v první polovině se hodně opakuje, zabředává do nadměrných detailů, ale katarze to vykoupí bohatě.

<< předchozí 1 2 3 4 16 31 46 61
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace