Marigold

Nechci být na Tenet zlý. Ano, užil jsem si ho jako řešení kvadratické rovnice, jako nekonečný rozhovor s androidem, kterému někdo implantoval čip EgoBooster 3000, ano, chápu, kdo je tady protagonista a nebudu se handrkovat s člověkem, který chápe entropii a nebojí se jí použít. Nikdo ale nemůže čekat, že tohle okázale vedené pimprlové divadlo plné prkenně pronášených frází a narativní mechanice podřízených motivací ve mně vyvolá cokoli, co se jen vzdáleně blíží fascinaci a ještě vzdáleněji emoční investici. Stručně řečeno Tenet mi byl ukradený ještě víc než Inception a Interstellar dohromady, mírou indiference dalece překonal i ten film o lidech, co čekají na pláži a k nim se blíží několik dalších, kterým jdou různě rychle hodinky. Nolan se pro mě změnil z kouzelníka, který mě dokázal vtáhnout do své zapeklité magie, v loutkáře chorobně zaujatého dráty a hejblaty. Jasně, chápu, nesejde na tom, že macguffin je vytažený z análu, hlavně, že funguje v entropické dvojsměrce. Ok, pokud je tohle Bondovka pro budoucí generace, jsem rád, že jsem vyrůstal s tou (před)minulou, která objevila nadhled a později i základy psychologie.

Zpochybnění Newtonovy metody je v tomhle dokumentu velice opatrné i proto, že mluví především "oběti jeho fotoaparátu". Přesto tu díky slušné dramaturgii a dobré volbě mluvících hlav vzniká určitý prostor k zaujetí polemické pozice. Gero von Boehm obdivuje to, co Newton zhmotňuje, to ale neznamená, že by dokument byl jenom slepou adorací. Vlastně nikoho nenutí mít hlavního aktéra rád a umožňuje ho vnímat jako zarputilé dítě, ve které se pere machismus a subverze. Výsledkem není nutně sympatie, ale rozhodně zaujetí pro osobnost, která se nepovažovala za umělce, přesto se svými fotkami výrazně zapsala do popkulturní paměti 20. století.

Sympatie už jen proto, jak to svým empowerment poselstvím zvedá mandle stádu místních nahnědlých zmrdečků. Má to koule i nápad, ty bohužel nedokáží suplovat naivitu, těžkopádný rozjezd a chaotický střih. Podobně jako v případě Extraction i tady chybí jasný záporák a podobně jako v případě každého Netflix original si dramaturg zajel na dovolenou a už se nevrátil.

Tenhle nápad bude vždycky aspoň trochu cool, herci jsou fajn (J. K. víc než to), má to pár hezky vyřešených scén... ale jinak už je to trochu mělký bazének. Chybí tomu svižnější tempo, punch, příjemně to plyne, ale vlastně to nikdy úplně nekopne. Hodně tomu svazují nohy proslovy a to, že když má film zabrat, spíš tak opatrně ukročí. Nakonec je to taková celkem solid absurdní romance, která ale v prostoru, kde už operovala spousta filmů, spíš tak rozpačitě pokukuje kolem sebe a hledá něco, co tu ještě nebylo. A nenachází.

Něžný antiwestern o koblihách, smutné krávě, mužích, kteří rádi uklízejí, a zemi, do které historie teprve přichází. Moment, kdy se na obrazovce zjeví Gary Farmer je jen prostým potvrzením faktu, že od dob Mrtvého muže tenhle produktivní subžánr nevydojil ani z poloviny něco tak subtilního, elegantního, skvěle zrežírovaného, famózně napsaného a svojsky zahraného. Smekám skalp.

Haha, Netflix našel dalšího Joe Exotica... nuuudaaaa... říkal jsem si asi 20 minut a pak už jen konsternovaně sledoval, jak mě tahle asexuální bytost z planety Láska vtahuje do svého světa naprostého dobra a hřejivosti. Nakonec se z toho vyklubal fascinující portrét televizní osobnosti, která v sobě obsahuje to nejkrásnější z kultických vůdců, jen zcela zbavené nánosů sexuality a mocenských her. Je to natočené s citem (až na příšernou animaci) a vlastně naprosto feelgood / dojemné.

Rozpadavé, bez tempa, dramatické struktury, lehce naivní svou vážností... nicméně ve druhé polovině mě ta zvláštní cheesy dívčí osobitost, slušně zahrané postavy a solidní akce začaly do toho světa vtahovat natolik, že jsem nakloněný druhému dílu. Je to trochu Underworld pro inťoše a moc dlouhý pilot seriálu, který by ve druhé sezóně mohl začít šlapat.

Krásně naivní old school válečná epika o vojáku Krista, který vzdoruje krautům v papučích. Fajn nápad obrátit procedurální perspektivu a hon na Učka sledovat z druhé strany hladiny. Kdyby se Hanks vykašlal na úplně zbytnou osobní a religiózní omajdu a nechal to jako 91 minut akčního kličkování před ponorkami, mohlo to být vysloveně chytlavé. Takhle je to chytlavé / úsměvné, ale nebudu zastírat, že tu stopáž to v pohodě uhájí. Ideální film pro dědu Simpsona. A pro člověka, co ujížděl na U-571 a ponorkových filmech obecně, vlastně taky.

I love this guy.

Skvělá dokumentaristická práce. Plynulé přecházení mezi zrozením a smrtí, mezi panoramaty Manhattanu, stísněností sálů a mikroperspektivou odhalených mozků. Vrstevnaté, dojemné, skvěle dramaturgicky poskládané a v důsledku očistné tím, jak intenzivně to tematizuje konečnost a bezmocnost. A jak nepateticky to oslavuje houževnatost - doktorů i pacientů.