Marigold

Řekni to mojí ruce aka spojte debilní viral TikTok challenge, metaforu drog, drama o truchlení a horor o posedlosti a máte žánrovou roku, ve které hraje prim chytře potměšilá režie, výteční herci a hutná atmosféra, v níž se do reality stále více prolamuje svět přízraků, které to mohou / nemusí myslet s lidmi dobře. Více než důstojný nositel pochodně filmů jako Uteč nebo It Follows. Třesu!

Beau travail, především od tria Louvart, Vitalic, Rogowski. U Abbruzzeseho jde cítit, že hodně chce svůj film nasytit tenzí a symbolikou, změřit EKG srdce temnoty a vytvořit magickou paralelu mezi lidmi dvou světů / tváří, kteří se všichni brodí řekou migrace. Ta je bohužel v tomhle podání dost mělká, ale zas tak moc to nevadí. Obraz, sound-design a jako obvykle nadlidská intenzita pitbula Franze to unesou až k očekávanému finále. Po Claire Denis to sice jen tak učňovsky pokukuje, ale radost se na to dívat je nesporná.

Slowburn detektivní thriller, který svou pomalost občas používá k překvapivému humoru. V některých aspektech si seriózní muž Del Toro přivlastňuje kus coenovské ironie bezcílné existence. Všechny paralely k Villeneuvovi a Fincherovi jsou na místě, byť filmu paradoxně mohou škodit. Jeho tón je méně ponurý, zvraty jsou poměrně předvídatelné a pokud by se nabízela nějaká výhrada, tak to, že Singerovy odstřihy a náhlé zámlky ke konci zavání taháním času. Všichni trochu tušíme, co přijde, ale film nás schválně ještě nechá chvíli čekat skokem do jiné linie. Tam je celkem jasně cítit debutant. Jinak je to Del Torova show. Jeho zádumčivý, uštěpačný detektiv fascinovaný vodovodní baterií se dostane rychle pod kůži a táhne diváka příběhem, kterému chybí trochu přísnější dramaturgická hrana k tomu, aby se Ještěr skutečně zakousl a nepustil. I tak měl Netflix tentokrát v akvizici šťastnou ruku.

Film, jehož stvořitelé koktají, nepamatují si začátek věty a neustále od "originálního autorského sci-fi" utíkají ke klišátkům a zoufalým banalitám, které maskují jediné: o fenoménu AI neřekne Stvořitel nic relevantního, je to jen další efektní ozdoba filmu zcela závislého na designu. Děj ani svět nedávají smysl, na to, kolik prostoru Stvořitel má, nikdy nevytvoří koherentní a srozumitelný svět. I tezovité Elysium proti tomu působí jako vtahující univerzum. Edwardsova režie se snaží jít do hloubky, ale spíš nepřesvědčivě skáče od detailu k celku, od přítomnosti k minulosti. Některé lajny scénáře mohl napsat skutečně jen Chris Weitz... Washington je naprosto dvojrozměrná figura, která svým trpitelstvím jen umocňuje dojem, že Stvořitel se dožaduje velkých emocí, na které absolutně nemá nárok. Stejné pocity prázdnoty a neživotnosti jako z Godzilly a Rogue One. Ne, to už fakt nebude studiem. To bude Edwardsem.

Ten film je tragicky přesnou diagnózou stále sílící ezo scény prodejců duchovního fast foodu. Vůbec neupírám, že cestováním po světě a felením se šamany, bráhmany a indiánským kmeny mohli tito lidé dojít hlubšího duchovního poznání. Bohužel jim chybí elementární schopnost tohle poznání přeložit do něčeho jiného než do nesourodého, blábolivého, patetického a křečovitého spletence, který sází na to, že v touze po poznání divák obětuje elementární soudnost a nároky kladené na film jako narativní médium. Prožitá a vyslovená moudrost zní nakonec jako parodie na špatný instagramový účet životních motivátorů. Život je jako velryba, protože tě překvapí a pak zmizí? To mě poser. Život je jako velryba, protože se líně převaluje a nakonec uvízne na suchu. Život je taky jako velryba protože zpívá písně, které nakonec zmizí v hlubinách. Bookujte mi místo na Goshárně, udělám to levnějc než čmelák Igor. Tohoto poznání jsem při sledování random generátoru katarzí od Dana Svátku došel já: Lepší je zůstat navěky slepý než než si za zvuku bubínku nechat vypíchnout mozek z hlavy. A pokud je poselstvím filmu i to, že střízlivost je peklo: mission accomplished.

Nejlepší brosnanovka 90. let nedopatřením natočená v roce 2023. Pokud si odmyslím to lehce wtf technofobické podloží a z něj plynoucí lehce chaotické motivace a oslí můstky, je to královská porce skvěle vystavěné a charismatické akce, ve které dominuje vlakové finále. Asi takhle by vypadal Bond od Nolana. Mně to stačí. Těším se na dvojku aka Hon na Rudý říjen.

2/3 vysoce kompetentního a nepříjemného psycho-hororu, zajímavý twist a doslovná i trochu jalová poslední třetina... škoda, ale režijní skills a opět skvělou volbu dětských (ne)herců - trademark současné belgické kinematografe - hodnotím vysoko.

Precizní asalto složené z přesně načasovaných výpadů a elegantních feministických odseků, který žánr "chlapácké filmu o soubojích" posílá bez zbytečného násilí do víru současných debat o empowermentu. Lakonický Lacaze v podání Roschdyho Zema je zřejmě největší hrdina-sympaťák roku. Peréz je překvapivě zručný vypravěč a akční scény, které film rytmizují, se mohou v klidu měřit s Posledním soubojem. Prazvláštní kombinace aktuálnosti a staromilství dala vzniknout filmu, u kterého se člověk může cítit zároveň dospěle i na dvanáct, aniž by to bylo v nějakém konfliktu. Touché!

Málokterý filmař tak věří v dobro lidstva a sílu filmu dělat svět lepším místem. Málokterý alkoholik má takovou konzistenci a nadhled. Deadpan má jediného krále. Aki se opět zapouzdřil do své jedinečné pozice sentimentální sráče a servíruje nádherné best of svých léty prověřených momentů. Asi v pátý minutě mi vyhrkly slzy dojetí a ten pocit, že jsem doma, na místě, kde se svět dá snášet i přes svojí krutost, mě už neopustil. Nevím jak vám... ale mě to lehce připomnělo Deník venkovského faráře... možná Godarda. Jdu si dát svý šestý druhý pivo. Kiitos, Aki!

Bezchybný, čistý dramatický tvar s magnetickou Sandrou Hüller a fantastickým dětským hercem. Síla filmu pramení z toho, jak ústřední detektivní záhadu přenáší z pole procedurální detektivky na pole charakterové studie, v jejímž centru se ocitá dětský protagonista. Hype po Cannes byl obří, moje lehká rezervovanost plyne z toho, že jde o film v něčem až příliš profesorský a podchlazený.