Marigold

Ephemeral as we speak. Neobjevná taneční balada o komunistickém mučedníkovi se socrealisticky plochými charaktery. [60%]

Jsem starý a konzervativní člověk, který už nestačí tempu hypnagogických seancí Michaela Baye a čím dál tím víc si libuje v prkenných charakterech, které neustále potřebují mandlovat vlastní ego. Tomu se umím zasmát a zapomenout i na naprosto tragické milostné vrkání zelenáče a rusandy, které bych bez váhání označil za jeden z největších režijních failů v dějinách marvelovek. Avengers opět nic nikam neposouvají, opět pracují se stejným (a ne úplně svěžím) modelem akce a opět v nich nevidím žádnou závratnou gradaci. Baví mě třeba proto, že poprvé v dějinách marvelovek jsem se bál o život jedné z figur a také proto, že jde o první sólovku Hawkeye, který mě takto bez varování sejmul ze zálohy. Dostal jsem zkrátka to, na co jsem šel. Pomalou, lehce koženou a konzervativní kostýmovou akci, která začíná být ve svém velikášství vlastně zvláštně komorní, protože jde v zásadě o dostaveníčko party přátel, kteří touží po odpočinku.

Kdyby Alex Garland věnoval tolik úsilí propracování psychologické i symbolické stránky, kolik ho věnoval designu prostředí a předstírání duchalpnosti, šlo by jistě o velmi komplexní film. Takhle se bohužel jedná o něco, co si pracovně nazývám hipster sci-fi - film soustředěný na to, aby dobře vypadal a budil výrazný první dojem. Jakmile vezmete jeho hru vážně a pustíte se s ním do diskuse, zjistíte, že mele polopatické a hezky formulované fáze, přičemž se tváří objevně. Jasně, před Pollockem zní každý rozhovor hned trochu inteligentněji a ženská krása v sousedství Klimta zraňuje ještě víc, ale Ex Machině jde mnohem líp tančit disco, sekat skvělé macho pózy Oscara Isaaca a předkládat vražedně křehký sex appeal Alicie Vikander (až se bude vyrávět sériově, ožením se s ní) než ohromovat trochu srandovními taktilními detaily a manýristickými protisvětly, která nám důležitě sdělují, že Ex Machina není jenom zábavná historka. Ale ona ve skutečnosti opravdu ničím víc není. Joseph Kosinski goes indie, for better or worse. [70%]

Z kdysi pronikavého a nezaměnitelného ironika, který uměl bez patosu vystihnout bizarní krásu existence a nepravděpodobného sblížení se zřejmě definitivně stal konvenční kýčař. Prvních deset minut je skvělých, pak film upadává do doslovné a dojivé rozbředlosti, v níž už není ani památka po sžíravosti geniálních Vajec a málomluvné vřelosti Povídek z kuchyně. A za ten vybarvičkovaný závěr by Hamer zasloužil kilem po hlavě.

Disciplinované cvičení v odmlkách, elipsách a skryté brutalitě, kterou zmatenému divákovi vyleje Kurzel na hlavu zhruba po hodině a čtvrt se vším všudy. Krajně nekomfortní a náročný divácký zážitek, psychologický thriller bez možnosti empatie. Jediný způsob, jak autenticky zachytit svět psychopata Buntingovy ráže.

Stařecky nabručený biják s roztomile sentimentálním podtextem umělce, který pomalu opouští milovaný a nepochopený svět. Postavit dvě a půl hodiny biografie na postavě malíře, který bořil formy, ale jinak většinu času jenom naštvaně mručel a občas pohejtoval snaživé kolegy, je brilantní a Leigh se ho drží až do konce důsledně. Navíc je Mr. Turner film nesmírně vtipný a nakažlivě žlučovitý k figurám, které Turner nenávidí. To ale neznamená, že všechny scény jsou tak jiskřivé jako třeba kroužení kamery a Turnera po galerii. Film občas trochu příliš upadá do své uzavřené letory. Jenže Timothy se postará o to, aby člověk nikdy nezaSpall. Jeho podivín, který k bouření emocí používá výhradně plátno, na něž fluše jako kůň a nanáší zbytky od oběda, je jednoduše dojemný. Nemohu si pomoct, ale vidím v tom i kus autobiografie Leigha. Vizuál je svým důrazem na protisvětlo a červánky krásný, ale ne manýristický. Slunce je bůh a světlo mystérium. Humph.

Chtělo by se mi prohlásit, že pasé je celý tenhle žánr epizodického vyprávění, ale vystačím si s tím, že pasé je podobně lopotná a nevěrohodná realizace. O Akvárku se psalo, že je to nejlepší islandský film všech dob... nevím, třeba Ragnar Bragason provedl analýzu tamní společnosti v Rodičích a Dětech pokorněji a věrohodněji. Akvárko je shrnutím všech vad, které může podobný film mít - témata nahazovaná polopaticky, postavy ohnuté podle potřeby point a samotné pointy provedené v midcultově jalovém duchu. I když Baldvin Z. nikdy vysloveně nenudí, sterilita jeho filmu je otravná.

Působivá odtažitá expozice, která v něčem evokuje Bergmana, překvapivě humorný střed a poslední třetina trochu lopotně utopená v upovídaných konfliktech. Kultivovaný, elegantně natočený a moc dobře zahraný (Pilou!) film, který se k vážnému tématu dovede postavit s překvapivým nadhledem. Z mého pohledu ale platí, že je mnohem silnější v onom uštěpačném nadhledu spíš než v gradování dramatického napětí mezi postavami.

Chytré vypravěčství, nádherná grafická linka a hluboké emoce v jednoduchém, ale nesmírně jímavém propojení mýtu a modernity. Evropská animace ve své nejlepší hodině.

Na prstech jedné ruky nespočítám, kolikrát mi letělo obočí nahoru u scén, kde se stylizace scenáristům i režisérovi vymkne z rukou. V něčem rozkolísanost tónu a nezáměrné uklouznutí k lehce bizarní exploataci zavání norskými Lovci hlav, ale těžký důraz na literární jazyk (a klasickou metaforiku) spíš zavání předválečnou kinematografií. Je to ale sterilní a ledově klidný vizuál i podmanivě plochý doprovod Caravaggia, které to tonálně solidně ukotvují. Amalric se do svého vykolejeného hrdiny po většinou trefuje, ostatní postavy jsou spíš na hranici figurek, ale to s ohledem na poměrně mechanický princip vyprávění (McGuffin, noirová femme fatale) dalece nevadí. Našel bych sto věcí, proč se filmu vysmívat, ale pravda je, že mě chytil a nepustil. Dokonce i jeho salónní rétoriku jsem si oblíbil, protože pasuje ke stylizovaným obrazům zasněžených hor, propastí a skleněné akademické pitevny. Romantický thriller pro lehce vyšinuté knihomoly.