Marigold

Pár zajímavě rozzáběrovaných scén a nucení se do deadpan poetiky nestačí, když film spoléhá na klasické pilíře české komedie: vidláky, chcípáky, vulgarismy, upocené soulože, hvězdy přehrávající v "komických převlecích". K tomu si připočtěme stupidní stereotypy a vynalezení nové formy dialektu, což je tak to jediné, v čem Krobot vyniká. Díra nabízí bídu tuzemské kinematografie v plném rozsahu, jen v trochu přijatelnějším balení.

Folklorní balada o boji s živly, soužití s přírodou a probouzení dívčího těla. Konzervativní režijní styl, vláčně lyrické záběrování, typově výrazně vybrané hlavní role a působivá výprava. V podstatě jediné, co tomu lze vytknout, je návodná hudba a jistá forma koženosti, která jde jistě ruku v ruce s žánrem, ale zároveň se dá uchopit podstatně elegantněji (viz třeba podobně laděný Med Semiha Kaplanoglua). [65%]

Opravdová událost. Rámec čtrnácti zastavení není použit samoúčelně, naopak, příběh dospívající Marie s křesťanskou symbolikou civilně komunikuje a vrstevnatě polemizuje s náboženským fundamentalismem. Přitom se ale nestává tupou proti-náboženskou agitkou, ale funguje jako zničující a do posledního detailu vypiplané rodinné drama. Některé scény jsou až seidlovsky vypiplané k tvrdé ironii (tělocvična), jiné naprosto unikátně kombinují realismus a ikoničnost "zastavení". Křížová cesta dokáže být jedním dechem emocionálním KO i nesmírně promyšleným estetickým gestem. Propracovanost scénáře je strhující a pokud někde můžeme hovořit o vybroušenosti do posledního detailu, je to v tomto filmu (zpovědní scéna!). Dietrich Brüggemann navazuje na nejlepší tradici rakouské a německé kinematografie s její schopností věcně proniknout do středu patologického jevu a nechat diváka prožít jeho banalitu a destruktivní následky. Film-monstrum, odhalující tenkou hranici mezi láskou, obětavostí a fanatismem.

Nevěrohodná nápodoba mexické artové lyriky (jen kamera se jakž takž drží), která ke konci upadá do područí telenovelových mouder, polopatických symbolů a lepkavého sentimentu, špatně maskovaného za syrovost. Tím se stává nesmírně otravnou. Klasický exemplář festivalového uměníčka. Nezaměňovat s art filmem.

Mizerně napsaná a neobratně zaranžovaná bakalářská historka. Donutil level.

Retardovaný indie fake z chráněné dílny. Zero tolerance, absolutní dno.

Důsledná anti-teze new ageových receptů na štěstí a vyrovnanost. Tsai Ming-liang básní o pomíjivosti způsobem, v němž každá slza, krok i nadechnutí má i nemá váhu.

Brilantní žánrová pirueta, která invenčně pracuje s vlivy noir i náznaky hardboiled detektivky a propojuje je s typicky asijskými postupy a rytmem vyprávění. V lecčems tahle zvláštní oscilace mezi nesourodými náladami a výbušnými zvraty v záběrech připomene fenomenální detektivní epos Joon-ho Bonga Vzpomínky na vraždu, každopádně Yinan Diao je originál. Práce s barvou, rytmem, předkamerovým prostorem a postavami je jedinečně soustředěná, přehledná, neokázale náznaková a mistrně si zahrává s očekáváními. Ohňostrojová pointa se změnou vztahu femme fatale naprosto odzbrojující. Smích a slzy. Jeden z filmů roku bez debat. [90%]

Je to přesně tak chaotické, mazlavé a nechtěně vtipné, jak naznačoval dokument o filmu. Je těžké být hovnem. Tohle se nikdy nemělo dotočit, jako urban legend to bylo mnohem zábavnější.

Démoni jsou mizerní malíři pokojů a sovy nejsou tím, čím se zdají být. Nesmyslně nabobtnalá směsice policejního procedurálu, temného fincherovského thrilleru o krizi (post)postmoderní společnosti a všech exorcist hororů, které jste viděli. Místo mrazivého zpracování skutečné události se Satchieho údajně pravý případ jeví jako zmatené výpisky diváka, který viděl až příliš žánrových filmů. Derricksonův styl je oproti rafinovanosti a přesnosti Sinisteru hodně těžkopádný, s gradací se pracuje jen velmi málo. Když už po pár minutách defilují na plátně týpci s rozteklým make-upem a skřehotající devil whores, pohybuje se film přesně na té nepříjemné hraně děsu a výsměchu. Sice pro mě nikdy nespadl celým objemem na špatnou stranu, ale rozhodně se neusídlil ani na té dobré. Nadměrné množství agresivních a nevynalézavých lekaček, tentokrát převážně nefunkčně zapojené různé způsoby snímání, pár tradičně luxusních sonických terorů, které mají význam pro vyprávění, výtečně obsazené hlavní role a důkaz, že Doors jsou zlo dobré tak pro sumérské démony. Čekal jsem (ne)příjemnou letní projížďku strašidelným zámkem ve stylu výtečné jednohubky Conjuring, dostal jsem zmatenou sešívku mnoha filmů poslepovanou didaktickými rozpravami o dobru, zlu a odčinění vin. Nebýt tradičně výkonného Bany a především Ramíreze, kterého by si měl jako sexy jezuitu urychleně najmout Vatikán, byl by to vysloveně průšvih. Takhle lehounký nadprůměr, ale zároveň ukázka, že Derricksonovi to příliš nešlape ani tam, kde se zdál být bezpečně doma. Z trojlístku jeho hororů je Chraň nás od zlého nejslabší.