Marigold

Marigold

Vít Schmarc

okres Praha-západ
muž v klíčovém průmyslu

homepage

1277 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    Marketa Lazarová (1967)

    V čem je Markéta Lazarová jednou z nejlepších konverzí literárního díla? V tom, že není pouhou konverzí, ale naprostým znovuzrozením. Z laskavosti Vančurovy předlohy zůstal jen vypravěč a postava toulavého mnicha, jinak se Vláčilův opus stává drsnou středověkou freskou, která dokonalost Vančurova jazyka nahrazuje neméně dokonalou mluvou obrazů a symbolů. Ponurý hudební doprovod dotváří režisérovu snahu evokovat středověkou atmosféru všemi prostředky. Markéta Lazarová není silná pouze svým příběhem lásky zrozené z pokoření (ten mnohem více vyniká ve Vančurově předloze), ale právě svými filmově řemeslnými vlastnostmi. Je to spíše velká filmová esej – robustní, s nezaměnitelnou estetikou a dle mého názoru naprosto geniální, byť ne snadno stravitelná.

  • poster

    Fanny a Alexandr (1982)

    Před chvílí jsem vyšel z Bergmanova malého světa, z toho jeviště plného lidí, nosících různé masky... a stále těžko hledám slova. Fanny a Alexandr je geniální film. To říkám se vší jistotou. Geniální proto, že se v něm zrcadlí velký svět. V té kolosální a rozmáchlé epopeji jedné švédské rodiny se vyjevují hluboce filozofické otázky směřující k samé podstatě toho, kým jsme. Pravda a lež. Láska a nenávist. Víra a pochyby. Realita a fantazie. Bergman divákovi otázky neklade. Nechává je "dít se" před jeho očima. A divák se musí ptát. A divák musí hledat odpovědi. Princip vlastní evropské kinematografii: ptát se, ne tupě čumět a nechat se bavit. Tenhle film vyžaduje pozorného diváka, který umí číst mezi řádky, hledat, zaujímat názor. Kolikrát se slovo a obraz rozebíhají a postavy vyprávějí příběhy. A jste to vy, kdo si je musí tvořit pomocí fantazie, Bergman vám jen dá impulz a otevře prostor pro imaginaci. Fanny a Alexandr je skutečně mistrův opus magni. Zračí se v něm rozjitřená mystika, zobrazovaná explicitně, fyzicky; hluboká psychologie, která dělá z každé postavy komplexní vesmír a jemný humor (felliniovsky laskavý a obyčejný). Nemyslím si, že tenhle snímek je idylizující a hymnický, naopak, pod všemi oslavnými tóny jako podzemní řeka protéká proud tragiky. Vina, která nás provází a zjevuje se tehdy, když ji nejméně čekáme. Čas, který nezastavíme a který se nám připomíná zvukem hodin. Všudypřítomné jizvy, které jsou daní za naše skutky. Ani Alexandr ve strhujícím magickém splynutí s podivuhodným Izmailem neodolá nenávisti, která ho poznamená... A přece – veškerou naději vkládá Bergman do nově zrozeného života. A také do tvůrčí fantazie, která – ať už tragická, nebo humorná – dokáže přetvářet svět... Bergmanův filmový svět je zázračným světem dítěte, kde věci vyzařují náladu okamžiku, dějí se tím nejobyčejnějším, a přece nejpodivuhodnějším způsobem... a snad proto je jejich kontrast s chladným, zlým a racionalizovaným světem dospělých (ztělesněný biskupem Edvardem Vergerusem) tak drsný a bolestivě příkrý. Fanny a Alexandr je svět ve filmu, oživený výsek jiné reality, kam můžete zapadnout, ale nemusíte. Pro mne je to svět, ve kterém nacházím vše, co dělá film mocným médiem a především – UMĚNÍM! Lidičky, běžte na to a ověřte si, zda se ještě (po všech těch kolosálních velkoprodukcích dovedete na film více než jen dívat!

  • poster

    Upír Nosferatu (1922)

    Láska k černobílým obrázkům, které šeptají svá bizarní poselství a věštby do ticha. Pokroucený svět maniaka Caligariho a plíživá hrozba vampíra Nosferatu. Bezesporu nejsugestivnější zpracování draculovského mýtu – právě proto, že zlo nemůže mluvit, právě proto, že má jen dvě barvy. Nosferatu alias Orlock alias tajemný Max Schreck není jen filmovou stvůrou, je to dokonalé ztělesnění zla a zmaru, smrti, předtuchou budoucí zhouby německého národa. Tenhle film nemá slabých momentů. Neděsí intenzivně, ale je jedním dlouhým požitkem z filmařiny, která nepotřebuje drahé efekty, aby uchvátila diváka emocionalitou a atmosférou. Tohle je film ve své syrové podobě. Tohle je, dámy a pánové, Film.

  • poster

    Amarcord (1973)

    Řekne-li se evropský film, vybaví se mi Amarcord. Řekne-li se puberta, vybaví se mi mocná ňadra paní trafikantky, nadržená Lištička a onanie v autě. A řekne-li se Amarcord, vybaví se mi vřelý a láskyplný film, který uvolněnými tahy s lehkou nadsázkou črtá portrét italského maloměsta se všemi jeho slastmi i strastmi. Vybaví se mi motocyklista zvaný Prďoch, banda pubertálních výrostků, zakrslá jepťucha, vzteklý otec a prdící dědeček. Prostě film, který je mi blízký a který mě fascinuje už celá léta. Tolik krásných minipříběhů, tolik humoru, tolik lásky k postavám. Amarcord je velkolepá oslava vypravěčství a režijních dovedností, otevřené filmové duše... Prostě všeho, co pro mě znamená evropská kinematografie ve svých nejlepších chvílích.

  • poster

    Lesní jahody (1957)

    Pohled starce do zrcadla, skrze sny i epizody nevšední cesty do Lundu, za čestným doktorátem. Absolutně nepojmenovatelná síla jednotlivých snových výjevů, které utkvější fantastickou vizuální kompozicí i celkovou náladou, která se zadírá hluboko pod kůži. Lehké střídání poloh od humoru, idyly (zejména oblíbené nadýchané rodinné výjevy), až po drásavé existenciální výlevy, které evokují Kafku... Bergman je v Lesních jahodách strhujícím vypravěčem, který do každého záběru dokáže vetknout nenápadné, ale o to sugestivnější drama. Bez jakékoli intelektuálské nesrozumitelnosti vytváří road movie stárnoucího muže, který se tváří tvář smrti, vlastní nedokonalosti a mrzutému osudu stane chápavým a štědrým otcem Isakem. Tohle je Bergman, přátelé, kouzelník filmového obrazu, žonglér zešeřelých nálad a mistr myšlenek.

  • poster

    Metropolis (1927)

    Společně s Kubrickovou Vesmírnou odyseou vizuálně nejdokonalejší a esteticky nejvybroušenější film, který znám. Fritz Lang dokázal své monstrózní dílo opatřit natolik dokonalým zevnějškem, že navzdory stárnutí technologií výsledek neztratil na svém magnetismu a sugestivitě ani malý kousek, ba naopak, ta zvláštní stará patina jen zesílila funkcionalistickou precizinost a gotický rozmach tvarů. Podání obsahu, pravda, už přeci jen trochu zestárlo, leč přece jen ono "prostředníkem mezi mozkem a rukama musí být srdce" je v důsledku neobyčejně naléhavé a aktuální. Výtečná vizuální stránka posiluje plasticitu prostředí – na jedné straně až rituální prostředí industrualizovaného srdce města, na druhé straně moderní a přepychové pozlátko. Drama střetu mezi proletariátem (podzemním jádrem města) a buržoazií (smetánkou z povrchu, vedenou bezskrupolózním Johem Fredersenem) je sice rozprostostřeno na plochu pro současného diváka až nezdravě rozsáhlou, nicméně neustávající invence a obrazová preciznost, která svou kompozicí i tvarovou znepokojivostí jasně odkazuje k vrcholnému expresionismu apeluje na divácký požitek a dráždí ty buňky, které dokáže stimulovat jen skutečná filmová lahůdka. Metropolis je formálně naprosto dokonalý film, které se současné rychlokvašky, v nichž navzdory hi-technologiím není ani náznak umění, mohou jen závistivě dívat na paty. Je to zároveň film, který má jasné a přesvědčivé poselství. Obě složky tvoří nestárnoucí klenot, který mám po každém shlédnutím raději a ke kterému pociťuji stále hlubší úctu.

  • poster

    Casino Royale (2006)

    Jako člověk od dětství stižených láskou k fenoménu superagenta v tajných službách jejího veličenstva (provází mě tuším od roku 1984, kdy jsem viděl první moorovku), který má veškeré bondovky nakoukané, říkám: „Casino Royale“ je bondovka staré školy, která mi chyběla od dob „Goldfingera“. Daniel Craig je Bondem v nejlepší conneryovské tradici, přitom novým, neokoukaným, takřka zlidovělým. Vrací legendě její lesk a náboj. Martin Campbell výborně prostřídal napínavé akční jízdy ve staromilském kabátě s klidnou (ale vnitřně elektrizující) partií pokeru, v níž se zrcadlí gentlemanský styl Guye Hamiltona a Terence Younga. Možná dnešního diváka tahle konzervativní špionská rovina nezaume, ale já jsem byl zcela uhranut. Není pochyb, staré dobré časy vrací a přehnaná CGI akční éra Pierce Brosnana nám dává sbohem. Nebudu na ní vzpomínat ve zlém, ale teprve Daniel Craig je Bondem mého srdce, pěkně ruku v ruce se sirem Connerym. Bondovo lidství, egoismus, zranitelnost, křehkost, to vše Craig podává s neobyčejnou uvěřitelností a samozřejmostí. Ruku v ruce s tím kráčí fantastický padouch Cifra (Auricu Gildfingere, tu máš konečně rovného!), nejkouzelnější Bond-girl (krásná Ursulo, odpusť, ale Eva Green dala Vesper duši, nejen tělo) a stále šaramantnější M Judi Dench. Martin Campbell odvádí víc než jen akční rutinu, filmu drží báječně pohromadě a chemie postav šlape jako Aston Martin. Ačkoli „Casino Royale“ není zdaleka prosté problémů, nevyhne se logickým lapsům, naivitě, plonkovějším pasážím, nedořečenostem a nedomyšlenostem, prostě všemu, co k sérii neodmyslitelně patří, přesto je to rozhodně nejlepší bondovka od šedesátých let.

  • poster

    Až na krev (2007)

    Film, kterým se pro mě PTA zařadil po bok takových jmen jako Kubrick, Leone či Coppola.

  • poster

    Vzdálený (2002)

    K tomuhle není co dodat. Brilantní fotogenická meditace nad osamělostí, bezvýchodností a uzavřeností. Film do poslední vteřiny prosycený beznadějnou krásou samoty. Absolutno, po jehož shlédnutí jsem zakusil pocit naprostého naplnění, Kdyby tohle měl být poslední film, co jsem kdy viděl, jsem plně spokojený.

  • poster

    Werckmeisterovy harmonie (2000)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace