Marigold

Ukázka kvalitní sovětské komedie, kterou jsem zřejmě nejen já pokládal za neexistující druh. Předělávka režisérova původně dramatického textu zachycuje velice civilní a obyčejný příběh úředníka Novoselceva, který se nejprve zištně uchází o svou nadřízenou Kaluginovou. Střet velmi chaotického a nejistého Novoselceva se škrobenou a jedovatě odměřenou ženou dá vzniknout spoustě vynikajících dialogů i střídmých a uvěřitelných situacích, které rozesmívají právě svojí obyčejností a nestylizovaností. Ve filmu se tak prolíná poctivost divadelních dialogů, televizně úsporná režie a nádherně melancholické lyrizující vsuvky, kde se působivá hudba i texty prolínají se záběry nastupujícího jara v Moskvě. Ačkoli je Sluzhebnyj roman neuvěřitelně dlouhý, navozuje velice příjemný a familiérní tón, který mě osobně zcela pohltil a nebýt v závěru trochu laciného kouzlení s příběhovým schématem, byla by tahle melancholická projížďka sovětskou minulostí absolutně bez chyb. Za pochvalu určitě stojí brilantní stavba filmu, z něhož se vyloupávají pěkné epizodní motivy a především herecký koncert dvojic Miagkov-Frejndliková a Basilašvili-Nemoljajeva. A samozřejmě i těžko přehlédnutelný satirický podtón, který zasahuje absurditu konání aktivní "straničky" Šury. V provonání s hollywoodskou romantickou komedií je tenhle film snad z jiné dimenze a to musím zdůraznit, že tenhle žánr patří k mým nejméně oblíbeným. Pět hvězdiček za nádhernou atmosféru.

"Zabývám se současnou sovětskou satirou." "To je opravdu pozoruhodné, zabýváte se něčím, co neexistuje..." Přibližná parafráze jednoho z dialogů Rjazanova filmu, který však dokazuje opak. Na svou dobu a nesnášenlivost sovětského aparátu se jedná o v skutku odvážný projekt, který vychází z režisérova autentického zážitku. Schůzi členů družstva pro výstavbu garáží při Mosfilmu střídá ve filmu tentýž spolek při Zoologickém muzeu, ale výchozí konflikt je stejný – vzhledem k výstavbě dálnice je třeba 4 členy vyloučit a připravit o garáže. Kaskáda výtečně napsaných dialogů i situačních gagů, která následuje, má zcela jasný společenský přesah a satirizuje socialistickou společnost se vší její přetvářkou, předstíranou spravedlností, organizovaností, empatií a podprahovými svinstvy, kterými si člověk kupuje ten svůj kousek bezpečného prostoru. O herecký koncert se stará každý ze zúčastněných i díky fantasticky napsaným postavám, které se často profilují na minimálním prostoru a skýtají velmi široký rejstřík charakterů a motivací. Zajímavý kontrapunkt lidem tvoří prostředí vycpaných zvířat, které jaksi tiše komentují absurditu okolního dění (kyvadlo v podobě pirani mi utkví na dlouho). Komorně a divadelně laděný příběh, který jen výjimečně opustí prostory výstavního sálu, kde se schůze koná, nabízí poctivě vystavěnou filmařinu, ukázkovou práci s dynamikou, s vypointováním situace... Prostě společenská satira v plné síle, jejímž osudem bylo dlouholeté pohrdání a projekce v zastrčených biografech Podmoskví... S odstupem času nelze než konstatovat, že Rjazanův film se změnou politického systému na aktuálnosti neztratil a ačkoli se zjevně vyslovuje k socialistickému zřízení (a to až překvapivě na plná ústa), většina karikovaných rysů sedí i na moderní dobu. S trochou nadsázky lze vést paralelu s Formanovým filmem Hoří má panenko...

Všechno v tomhle filmu je tak nějak na půl cesty... příběh patří mezi vlažnější a vyloženě táhlé, humor v podobě Datových emocí překvapivě funguje velice rozpačitě a ani setkání Kirka s Pickardem není bůhvíjak silná událost, která by tenhle film poposunula pár světelných let kupředu. Navíc, legendy nemají umírat tak obyčejně... Na režii Davida Carsona je dost patrné, že do Generations smolil pouze seriály a jaksi se není schopný od té "malosti" epizod odpoutat. Neoddiskutovatelným kladem tak zůstává především vynikající charakterní herectví Patricka Stewarta... A celkem pěkná triková stránka, která vytvořila efektní havárii lodi Galaxy Class. To se jen tak nevidí. Na opravdu dobrý sci-fi film dost málo, na průměrný Star Trek tak tak.

Nápad vzít vyčerpané jádro posádky Enterprise na výlet zpět časem bylo to nejlepší, co mohlo producenta Harva Benetta a scénáristu Nicholase Meyera po zpackaném Pátrání po Spockovi napadnout. Cesta domů je na startrekovské poměry extrémně odlehčená, nadsazená, plná špičkových gagů a výborně ostavených situací (Čekov pátrající za dob Studené války po "emerikn nuklíjrr vesls", za všechny). Příběh je vpodstatě příjemně uhozený a běží si tak do počtu, aby bylo z čeho tahat humorně-napínavé eskapády, chemie posádky cvrká jako v době dovolené, soundtrack Leonarda Rosenmana je skvěle jinaký a nebýt příšerně rozvleklého završení, byla by Cesta domů rozhodně bezchybnou komediální jízdou z rodinky "time-travel". Bohužel se nejspíš jedná o poslední větší úspěch původní posádky, ale zase... díky tomu, jak moc se vymyká těm předchozím, stojí za to.

Škoda, je to slabé a velmi nucené znovuuvedení postavy, na jejíž zničení neměli tvůrci dost odvahy. Problémem je, že jediným cílem filmu zůstává oživit Spocka do závěrečných titulků a všechno kolem (Klingoni, přestřelky, souboje) působí mechanicky a doplňkově. I Hornerův soundtrack už nemá výbušnost předchozího dílu a, co je horší, nefunguje ani energie admirála Kirka. Ten sice podstoupí dvě strašlivé oběti, ale ani jedna z nich nemá punc výjimečnosti, není provedena nijak oslnivě a jen Shatnerovo solidní herectví zabrání absolutní rutině. Nimoy jako režisér rozhodně nedosáhl Meyerovy ani Wiseovy velikosti a Pátrání po Spockovi se úrovní smrsklo někam k běžnému seriálovému dílu. Nebýt pár momentů (únosu Enterprise a hlášek Scottyho), byla by třetí filmová štrapáce zralá na odpis...

Klasické scífko v plné parádě a miláček z dětství, na kterého se dnes můžu podívat bez uzardění starého nostalgika. Příběh je výborný a mnohem víc než první film propojuje stříbrné plátno se seriálem. Návaznost na seriálový díl "Space Seed" přinesla Khanovu hněvu krom chytlavé zápletly především famózního padoucha v charismatickém provedení Ricardo Montalbana... už v originále měl jeho mladý Khan neuvěřitelné volty, ale hořkost stáří a úporná nenávist vůči Kirkovi té postavě ještě víc dodala švih. Jejich duel je osobní, je spektakulární... je galaktický. Takřka ponorkářská férovka Enterprise a Reliantu v mlhovině Mutara patří do zlatého fondu sci-fi, efekty z ILM jsou neobyčejně poctivé, detailní a jen potvrzují, že sterilita počítačů se těžko vyrovná živosti a (jisté) neumělosti modelů a přirozeného svícení. Soundtrack Jamese Hornera posunul Star Trek od vesmírné lehkosti k akční výbušnosti, je tam méně patosu a víc dynamiky. Možná jenom humoru mohlo být více, ale co by člověk chtěl od dílu s tak fatální ztrátou na konci. Určitě nejlepší film původní osádky Enterprise a společně s Prvním kontaktem nejlepší ST movie vůbec... Pár marginálních střípků: podle všeho první film, kde byla použita CGI animace (sekvence s prezentací projektu Genesis) || Leonard Nimoy původně ve filmu odmítal hrát. William Shatner napůl v žertu tvrdí, že to byla vyjednávací strategie. Nimoy zase, že ke změně názoru ho přiměla právě možná smrt jeho postavy. Ať je to, jak je to, v průběhu natáčení došel k názoru, že úplně zavřít Star Treku cestu by byla škoda a tak doimprovizoval scénu s předáním mysli McCoyovi. Shatner Nimoyovi dodnes neodpustil, že se mu nikdy nepřiznal, že Spockův comeback byl plánovaný už v průběh dvojky. || Režisér Nicolas Meyer Khanovým hněvem debutoval a Star Trek mu byl jako fenomén zcela cizí. Do své vize filmu tak začlenil zkušenosti se svým oblíbeným dětským hrdinou Horácem Hornblowerem. Pokud tedy Enterprise v některých ohledech připomíná loď anglického námořnictva z napoleónských dob, není to náhoda. || V českých DVD titulcích má Enterprise místo štítů kryty a je poháněná elektřinou... další perly jsem nezachytil, protože jsem přepnul na titulky anglické...

Shlédutí od shlédnutí zbožňuju tenhle zvláštně intimní příběh o lidské komunikaci, mlčení a nenaplnění víc a víc. Almodóvar brilantně pracuje s dynamikou narativu, hudební vsuvky dodávají všemu nádherně pomalé a zahloubané tempo, vytvářejí hlubokou brázdu melancholie, do níž se příběhy Benigna, Marca, Alicie i Lydie dokonale hodí. Zvláštní chemie dvou mužských představitelů, která absolutně postrádá testosteronovou hrubost, mlčící ženy, těžko postižitelný němý film o nenaplnitelné touze... směsice více než divná, ale více než mistrovsky řízená až k závěru, která ve vší sladkobolnosti nesklouzne k laciným gestům a doslova odtančí v rytmu flamenca někam hluboko do mojí paměti. V Mluv s ní nemá cenu hledat jakékoli poselství, završený smysl, jediným smyslem tohoto filmu je právě niterný a neukončený dialog s divákem. Nuže, vedl jsem ho s ním už pětkrát a vždy to bylo inspirativní.

Mám rád tu zvláštní atmosféru hnilobné dekadence zákopů 1. světové války a vizuální ztvárnění J. P. Jeuneta patří mezi nejlepší... výborná práce kamery, přehledné vedení masových scén a pěkné barevné filtry. Bitevní sekvence tvoří jen výplň detektivně-milostné mozaiky, kterou táhne opět pouze roztomilá Audrey Tautou, která co neuhraje velkýma očima a úsměvem, to neuhraje vůbec. Hodně mi sedl zvolený tón, který je poměrně blízký hořko-nevážnému melodramatu z Amélie, zde ovšem s posílenými podtóny dramatu. Příliš dlouhé zásnuby nabízejí celkem zajímavý příběh, celkem snesitelné hlavní hrdiny a výborné vizuální zpracování, které jen potvrzuje vybrané schopnosti Jeunetova zraku tvůrčího. Nemohu říci, že by mě melodramatický výlet do hlubin války nějak hluboce zasáhl, ale měkce sklouzl po kůži... čili příjemně pohladil. To beru.

„Vratné láhve“ přinášejí milou a vřelou člověčinu na téma věčně neposedné mužské srdce, kterému už jaksi zbytek těla nestačí sekundovat. Nabízejí zábavný, výtečně napsaný a poutavě podaný sled historek, z nichž jen málo působí za vlasy přitaženě. Staří v podání Zdeňka Svěráka dýchá moudrostí a radostnou dětinskostí více než zapšklostí či povzneseným moralizováním. Především díky němu po delší době běží na plátnech kin český film s hlavou, patou a poezií. „Vratné láhve“ nepatří na vrchol synovsko-otcovské manufaktury, přesto jim ze srdce děkuji za hřejivý pocit, který jsem si z kina odnášel.

Nádherná vizuální poéma v dekadentně zvrhlém stylu maestra Burtona. Perfektní střídání rovin normálna a nadnormálna, skvěle zrýmované, fantasticky nakreslené a plné báječné záhrobní atmosféry. Burtonovský bujón...