Marigold

Co si o tomhle filmu myslet? V prvním plánu zaujme naprosto úžasný design a neotřelá vizualizace Gilliamova světa. Teprve poté následuje hodně podivný příběh a hodně ujetý závěr, který chtě nechtě vzbuzuje dojem, že by si člověk musel vzít podpůrné prostředky, aby prohlédl. Nicméně Brazil je klasický film s ocasem, takže teprve za delší dobu jsem zjistil, že mě niterně fascinuje a zanechává ve mně silnou rezonanci. Nepochopil jsem proč, ale přesto se mi tohle vizuálně strhující zpodobnění lidské civilizace (zdá se mi to, nebo je tam skutečně trochu Kafky a trochu Orwella?) velmi líbilo. A svým způsobem lze v Brazil spatřovat pokračovatele bizarního černého humoru Monty Python...

Poněkud nepůvodní a humorem odvozené ze Svatého grálu, ale stále švanda k popukání. Navíc se tu začíná sólově projevovat budoucí velká osobnost světové režie – Terry Gilliam. Příjemný film pro zasmání; narozdíl od skečů Monty Python tu ale není tolik námětů k zamyšlení.

A poté, co nám Cirkusáci zprostředkovali náhled na úsvit moderní civilizace a její těžké rytířské počátky, museli nám zákonitě osvětlit, proč tu jsme. Krátké příběhy z různých etap lidského života, pěkně nadrobno nasekané a ostře dokořeněné. Bezesporu to nejúchylnější z dílny Monty Python, některé scénky trochu slabší, ale jiné se vryjí do paměti tak, že je nelze odstranit ani aplikací sava a ředidel. Přineste mi kyblíček, budu zvracet. Bravo, třikrát bravo!

Geniální komedie, kterou si celý Cirkus rezervoval místo v tom nejžhavějším místě pekel. Bible všech vulgárních kacířů (že, Shnoffe), Bible těch, kteří se rádi smějí všemu... i Bibli. Ty, kdož jsi bez viny, hoď po nich kamenem, ale jsi-li žena, pozor, ať ti nespadnou vousy! Souhrn nádherně vypointovaných vtípků, které se dokáží urazit zřejmě všechny věřící bez rozdílu vyznání. Ale co, i když vás křižují řiďte se prvním a jediným přikázáním: "Allways look at the bright side of life". To je náboženství Montyho Pythona, to je náboženství, kterému se vždycky rád ukloním! Amen.

Pominu-li pár již klasických skečů (Černý rytíř, Most smrti, kuplet o Camelotu) je tu až příliš patrný ten hajdalácký rámec "sebereme pár kostýmů a dobrých nápadů... no a něco natočíme". Celek totiž po letech ztrácí kouzlo a zbývají jen záblesky pythoní geniality. Svatý grál v sobě nemá tu geniálně semknutou podvratnost Briana či vygradovaný cynismus Smyslu života. Je to taková cesta odnikud nikam s občasnými zastávkami ve výtečné parodii na středověký folklór či historické filmy. Nedivím se, že film původně nefungoval a pomohlo mu až přidání opravdu retardované heroické hudby. Čím více Svatý grál sleduji, tím více mi to připadá jako trhací kalendář, jehož oslí můstky postrádají tu pošahanost i surreálnou obraznost pythonovských skečů. Nerad to říkám, ale... nudím se u toho... a to se pokládám za velkého fandu cirkusu.

Co dodat? Tenhle film je velký! Velký díky Rudolfovi Hrušínskému, velký díky předloze Ladislava Fukse, kterou dokázal naprosto neuvěřitelným způsobem Herz přetavit do stejně sugestivní obrazové podoby. Celková stylizace a velmi uhlazené, pravidelné tempo vyprávění přesně zrcadlí nitro Romana Kopfrkingla, kde se všechno odvíjí v soustředných kruzích, kde se stále opakují tytéž věty a tytéž myšlenky a kde se postupně objevuje chorobná posedlost. Nejprve smrtí, pak i vlastní výjímečností. Nitro člověka, jehož celý svět je postaven na hře, na popírání skutečnosti a jejím přetváření v cosi bizarně pokorného, milého a uhlazeného, smrt (je-li provedena žehem) nevyjímaje. Hrušínský coby poloprázdná nádoba, postupně zaplňovaná jedem ideologie a přesvědčením o vlastní vyvolenosti je nelidsky přesvědčivý. Stejně tak celý Herzův film... Nejsugestivnější portrét šílenství člověka i doby, který znám.

No prosím, kdo říkal, že skvělé thrillery umí jen Američani? Tenhle je navíc podobně jako třeba 7 i takovým malým podobenstvím (byť zdaleka ne tak komplexním) – podobenstvím o vztahu moderního člověka k násilí. Jedinou slabinou filmu je trochu předvídatelná a rozvláčná úvodní část, ale jakmile se zápletka odmotá, nastane skutečný hodokvas napětí a strachu. Závěr je vůbec jeden z nejlepších, jaké znám, viděl jsem v něm celou naší společnost a její vztah k tzv. mediální etice. To, za co jiné odsuzujeme k vysokým trestům, nás niterně naprosto fascinuje. Protože je-li to nahlíženo okem kamery, přestává to být skutečností a stává se to událostí. Což bohužel přestane platit, pokud se ocitnete na špatné straně kamery. A to je vlastně základním principem filmu Diplomová práce...

Jeden z nejpodivnějším filmů, jaké jsem kdy viděl. Grey není jen jméno, je to zároveň barva, která film charakterizuje – příběh je skutečně podán v šedé, čímž se vytrácí ostrost expresionistických tvarů a vytváří se jakýsi snový mlžný opar. A právě sen tenhle jednoduchý příběh o upírovi připomíná nejvíce. Spíš než o reálného upíra mi přišlo, že film pracuje s motivem "filmu jako upíra", filmu jako média, které vysává "krev" skutečnosti, které dokáže diváka uvěznit v alternativní skutečnosti. Některé záběry jsou nezapomenutelné, stejně jako atmosféra, která tenhle film provází. Není to děs, není to napětí, je to... cosi blízké šedé, ale nikoli nuda. Spíš – zasněnost, kouzlo subjektivního pohledu. Nakonec jsem byl sakra rád, když tohle sugestivní snění skončilo. Film na pomezí němé a zvukové éry a zároveň zatraceně přízračné zjevení. Pokud budete mít možnost potkat Allana Greye, neodmítejte.

Před dávnými časy ten, kdo neviděl Skleněné peklo, byl naprosto mimo. Maminka mi ten film nechtěla dovolit, takže jsem si musel pár let počkat, ale nakonec ani co většímu mi tahle špička mezi katastrofickými filmy náramně zachutnala. Skvěle vystavěný příběh podle pravidel žánrů, výtečné herecké výkony a napětí do poslední minuty. Tak sa robí katastrofa! Lepší než knižní předloha a všechny katastrofické filmy, které znám. Dokonce ani efekty nepůsobí dnes nijak směšně...

Romantický velkofilm mého srdce. Působivé výseky z ruských (sovětských) dějin, strhující Omar Sharif, krásná Julie Christie a konec, který mě na dva dny vyřadil z provozu. Je to sice hrůzně dlouhé, ale každá minuta jen stupňuje příliv emocí... A navíc na americký film je ta "sovětská" atmosféra velmi přesvědčivá. Takový film už jen tak nevznikne, pro mne jeden z hollywoodských vrcholů, proti kterému je Anglický pacient jen haldou odporně kýčovitých momentek.