Ajantis

Průvodce vysvětluje Vilémovi, proč v jejich výchovném ústavu nepopřávají prostoru vedle mnoha jiných umění také umění dramatickému:

Na tento dotaz nesmíme zamlčet, že nic takového nenajdete v celé naší provincii, neboť drama předpokládá zahálčivý dav, ba snad dokonce luzu, a ta u nás není; takovou sebranku vyvádíme za hranice, pokud sama mrzutě neodejde. Buďte však ujištěn, že jsme o tak závažném bodě při obecné působnosti našeho ústavu také důkladně uvažovali; nenašli jsme však žádný úsek, všude vyvstávaly závažné pochyby. Kdo z našich chovanců by se s lehkým srdcem odhodlával vylhaným veselím nebo předstíranou bolestí budit v davu nepravdivý, okamžiku nepřiměřený cit, aby tak střídavě vyvolával zalíbení, vždycky pochybné? Shledali jsme, že taková tatrmanství jsou nadmíru nebezpečná, a nemohli jsme je spojit se svým vážným cílem.

(J. W. Goethe: Viléma Meistera léta tovaryšská. Praha: SNKLU, 1961, přel. Kamila Jiroudková, str. 258-259.)

Chanson de Bianca (z filmu Léolo).

La fleur de l'été v podání Nicole Croisille (z filmu Un soir, un train).

Předně je tu sobectví prospěchářů, jež potřebuje pomoc kultury a na oplátku jí zase pomáhá, přitom by jí však zároveň chtělo předepisovat cíl i měřítka. Odtud pochází ona oblíbená věta a řetězový úsudek, který zní zhruba takto: co nejvíce poznání a vzdělání, tudíž co nejvíce potřeb, tudíž co největší produkce, tudíž co nejvíce zisku a štěstí - to je ta svůdná formule. Vzdělání by její vyznavači definovali jako poznatky, které umožňují člověku uspokojovat potřeby na výši doby, které mu však zároveň umožňují ovládat všechny prostředky a cesty, jak co nejsnadněji vydělat peníze. Cílem by pak bylo vychovat co nejvíce kurantních lidí, ve smyslu, v němž se mluví o kurantní minci; a národ bude podle tohoto pojetí tím šťastnější, čím více takových kurantních lidí bude mít ve svém středu. Proto má být jednoznačným, záměrem moderních vzdělávacích ústavů pomáhat každému potud, pokud je jeho povaha schopna stát se kurantní, vzdělat každého natolik, aby z míry poznání a vědění, jíž disponuje, vytěžil co možná největší štěstí a zisk.

Požaduje se zde, aby jedinec uměl na základě tohoto všeobecného vzdělání přesně ohodnotit sebe sama, aby věděl, co má od života požadovat; a nakonec se tvrdí, že existuje přirozený a nutný svazek mezi "inteligencí a majetkem", mezi "bohatstvím a kulturou", ba co víc, že tento svazek je mravní nutností. Je tu v nenávisti každé vzdělání, které osamocuje, které své cíle klade nad peníze a zisk, které je náročné na čas; obvykle bývají takovéto vážnější druhy vzdělání očerňovány jako "jemnější egoismus", jako "nemravný epikureismus vzdělání". Dnes vládnoucí mrav oceňuje ovšem pravý opak, totiž vzdělání rychlé, abychom už brzo mohli vydělávat, a zároveň vzdělání tak důkladné, abychom vydělávali hodně. Člověku je povoleno jen tolik kultury, kolik je v zájmu všeobecného obohacování a světového obchodu, ale tolik je od něho také vyžadováno. Zkrátka: "člověk má nutný nárok na pozemské štěstí, proto je vzdělání nutné, ale také jen proto!"

(F. Nietzsche: Nečasové úvahy. Oikoymenh, Praha 2004, překl. Jan Krejčí, str. 191 - 192.)

Agresivní nepochopení Rimbauda nebo van Gogha veřejností, kritiky a oficiálními představiteli umění, zničující následky, které měl zejména pro sběratele a muzea nezájem o novátorská hnutí, od impresionismu po kubismus a surrealismus, jsou tvrdou lekcí jak pro kritiky a veřejnost, tak i pro obchodníky s obrazy, vedení muzeí a sběratele. Dnes se bojí pouze toho, že nebudou dostatečně napřed, že včas nevytuší génia v díle, které je na první pohled nesrozumitelné. Možná že ještě nikdy v dějinách si nebyl umělec jist tak jako dnes, že čím bude odvážnější, ikonoklasičtější, absurdnější a nepochopitelnější, tím více ho lidé budou uznávat, velebit, hýčkat a uctívat.

[...] Spíše se po něm [umělci] žádá, aby odpovídal svému mytickému obrazu, tedy aby byl divný, neoblomný a „dělal něco nového“. V umění je to absolutní triumf permanentní revoluce. Nestačí už říkat, že všechno je dovoleno: každá novota je předem prohlášena za geniální a přirovnávána k novátorství van Gogha nebo Picassa, ať už se jedná o roztrhaný plakát nebo plechovku sardinek podepsanou umělcem.

[...] Co se týče této mytologie moderních elit, omezíme se jen na několik postřehů. Především musíme upozornit na vykupitelskou funkci "obtížnosti", jak se s ní setkáváme zvláště v dílech moderního umění. Jestliže elita projevuje nadšení nad Finnegans Wake, nad atonální hudbou nebo tašismem, je to také proto, že tato díla představují uzavřené světy, hermetické vesmíry, kam může člověk proniknout jen za cenu ohromných obtíží srovnatelných se zasvěcovacími zkouškami archaických a tradičních společností. Na jedné straně máme pocit "iniciace", která jinak z moderního světa téměř vymizela, na druhé straně se dává najevo těm "druhým", "mase", že tu jde o příslušnost k vybrané menšině; už ne k "aristokracii" (moderní elity tíhnou k levici), ale ke gnosi, která má tu přednost, že je jak duchovní, tak i sekulární, a že se staví jak proti oficiálním hodnotám, tak i proti tradičním církvím. Kultem extravagantní originality, obtížnosti a nesrozumitelnosti dávají elity najevo svůj odstup od banálního světa svých rodičů, přičemž se však bouří proti některým moderním filosofům beznaděje.

[...] Destrukci uměleckého jazyka dokonal kubismus, dadaismus a surrealismus, dodekafonie, a "musique concréte", James Joyce, Beckett a Ionesco. Dnes už jsou jen epigoni, kteří se horlivě snaží rozbít to, co už bylo zničeno. Jak už jsme se totiž zmínili v předchozích kapitolách, skuteční tvůrci se nechtějí usadit v sutinách. Všechno ukazuje k tomu, že redukce "uměleckého světa" na prvotní stav materia prima je jen jedním momentem složitějšího procesu; stejně jako v cyklických pojetích archaických a tradičních společností následuje po "chaosu", po zhroucení všech forem do nerozlišenosti stavu materia prima, nové stvoření srovnatelné s kosmogonií.

(M. Eliade: Mýtus a skutečnost. Oikoymenh, Praha 2011, překl. Milan Lyčka, str. 134 - 136)