Ajantis

Ajantis

okres Praha

homepage

76 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 5
    • 9.1.2017  11:40
    Pustina (TV seriál) (2016)
    ****

    Městečko Twin Peaks po česku. Pustina se mu v některých ohledech (celkové rozvržení, struktura vyprávění, řada použitých postupů i dílčích témat) podobá natolik, až to zavání spíš kopírováním než inspirací, přesto má dostatek vlastní kvality, kterou divákovi sebevědomě předkládá. Jejím středobodem je napínavý detektivní příběh, kromě něj však nabízí plastický obraz místa složitých mezilidských vztahů, střetu soukromé a politické sféry života, poznávání sebe sama i ostatních, jež se vyjadřuje k řadě aktuálních společenských otázek. Bravura, s níž jsou všechny tyto motivy propojeny a zasazeny do kongeniálního výtvarného stylu s úžasně pochmurnou atmosférou, jakož i bezchybné herecké výkony, dalece překonávají to, co bych od současného českého seriálu čekal. Kromě oné přehnané inspirace tak za jedinou podstatnou slabinu považuji rozuzlení zápletky /drobný SPOILER/, jež je v kontextu předchozí hry s divákem a poskytnutých náznaků krajně neférové. Nebýt toho, hodnotil bych 5*.

    • 30.12.2015  23:11
    Subjektív (TV pořad) (1995)
    ****

    Celkový dojem z pořadu je velmi dobrý, ale chvílemi mám dojem, že jej autoři vytvářeli čistě pro sebe, bez jakýchkoli ohledů k divákovi. Místy bylo sledování až téměř nesnesitelné, ale takové okamžiky jsou vzhledem k délce stopáže naštěstí ojedinělé, a pořadu nemohu odpustit ani některé těžkosti spojené s vysíláním, např. nepředvídatelné čekání na další díl. Náročným divákům ovšem rozhodně doporučuji.

    • 30.12.2015  22:55
    Šinsekai jori (TV seriál) (2012)
    *****

    Šinsekai Jori vykresluje apokalyptickou budoucnost, v níž jsou lidé i uspořádání světa – hlavně díky quasimagickým schopnostem, Cantu – v mnoha ohledech odlišné, avšak některé otázky přetrvaly, ba naopak vystupují ještě naléhavěji. Jedná se zejména o hledání hranice mezi zájmy jednotlivce a společnosti a mezi svobodou a bezpečím, a podobně nosné je rovněž téma soužití lidí s podřízenými, nicméně inteligentními tvory queeraty. Fiktivní svět je ve svých základních rysech popsán přesvědčivě a navíc oplývá podmanivě tajemnou atmosférou plynoucí z částečně neznámé historie i utajování řady informací v zájmu fungování společnosti. Nejvíc na seriálu oceňuji, jak suverénně jsou veškerá témata pojednána z pohledu různých aktérů a v průběhu jejich vývoje po dobu několika desetiletí; to je v anime značně neobvyklé. Divákovo vnímání světa okolo se tak vyvíjí spolu s hlavními protagonisty od prvotní snahy o odhalení všudypřítomných tajemství a pociťování zásahů dospělých do svého života jako nepřijatelných manipulací a krutostí až ke konečnému pochopení, proč k takovým zásahům dochází. Na rozdíl od řady jiných seriálů se Šinsekai Jori neskrývá alibisticky za závoj stěží proniknutelných metafor a symbolů, ani nespoléhá na šokující odhalení; své these předkládá sice poněkud rafinovaně, ale srozumitelně, a odpovědi nechává na divákovi. Zejména závěrečné „urovnání vztahů“ lidí s queeraty je podáno značně věrohodně… a mrazivě. Za pozornost stojí i několikerý žánrový posun, v němž jsou všechny žánrové polohy zvládnuty stejně bravurně a jenž činí výsledný zážitek ještě pestřejší. V tuto chvíli se mi Šinsekai Jori jeví jako nejlepší anime, které jsem dosud viděl.

    • 17.5.2015  14:14

    Se sklonkem Poirotovy kariéry i seriálu jsem se právě na „Vraždu v orient expresu“ těšil nejvíc; ač jsem o jejím ději nic bližšího nevěděl, patří mezi ty nejznámější a své vykonalo i zdejší vysoké hodnocení. Tento díl je předně mistrovsky natočený, v duchu těch lepších z nových dílů. Prostředí Orient expresu se svou různorodou vznešenou společností, luxusem, krásnou ubíhající krajinou a obzvlášť stísněností je pro Poirotův případ jako stvořené; film překypuje tajemstvím, jež s sebou jednotliví cestující nesou, napětím, je temný a vhodně dramatizovaný (zejména hudbou). Má spokojenost však vyprchala úměrně odhalování zápletky; nečekal jsem, že právě takto ceněný příběh bude možná úplně nejvíc trpět tím největším nedostatkem Christiiných předloh - nesmírnou nepravděpodobností. Její míra je zde tak vysoká, že děj prakticky opustil pozemskou skutečnost a stal se spíš podobenstvím, což je jednak krajně nezvyklé (ale ne nutně špatné), jednak konkrétně zde pochybné. Zatímco soudní porota by měla (sic) rozhodovat nestranně na základě faktů, ta zdejší je na celé věci osobně zaujatá, koná z emocionálních pohnutek a její trest představuje hlavně odplatu; Poirot na jedné straně odmítá spravedlivý trest provedený prostým lidem, protože by se tím společnost navrátila do barbarského středověku, na druhé straně však hájí ukamenování cizoložnice zběsilým davem, neboť překročila zákon. Úvahy o morálce a pozemském/božím trestání do Christiiných příběhů nesedí a výsledek na mne působí nejvíc jako nepřirozený konstrukt, jehož účelem je nabídnout závěrečnou nesmírně dramatickou a efektní scénu váhání a těžkého rozhodování modlícího se (sic) Poirota. „Vražda v orient expresu“ tak je jedním z jeho nejzajímavějších případů, ku prospěchu jí to však příliš není.

    • 3.1.2015  01:01

    (Komentář se vztahuje k sérii jako celku.) Angelika je emancipovanou ženou v tom smyslu, že si je vědoma své sexuální přitažlivosti, a této zbraně bez nejmenších skrupulí užívá jako hlavního prostředku dosahovaní svých cílů. Baží po moci, bohatství a slávě, a jelikož je sobecká, mstivá a umí využít příležitosti, ve světě nadržených mužů, ochotných udělat pro noc s ní cokoli, jsou jí všechny cesty otevřeny. Je-li toho potřeba, cele se nabídne, ale žádnému z užitečných nedá o nic víc, než je nezbytné; hranice mezi svůdným pohledem a urážlivým odmítnutím je velmi tenká. O to víc si však poté užije úplné oddání se kdejakému chuďasovi. Je totiž paní svého těla. A na tohle všechno je Angelika náležitě hrdá a právě pro tohle ji všichni obdivují, případně na ni žárlí. Mnoho jiných stránek její povahy nám seriál až do posledního dílu, jenž ji naopak vykresluje jako zásadovou hrdinku, nepředvádí, a tak spíše než živoucí bytost připomíná ženský živel, jenž si chce vynahradit všechno, co mu muži po staletí upírali, a ještě se jim přitom pomstít - a to na místě, kdy by to jeden příliš nečekal, ve Francii Ludvíka XIV. Ta je (i s dalšími lokalitami) zpodobněna atraktivně a mnohdy dýchá dobrodružstvím, a zejména kvůli ní mám tuto sérii rád. Převážně je žel toliko kulisou Angeličiny seberealizace, přičemž i příběhově jsou jednotlivé filmy nevyrovnané: zatímco jeden (druhý) je krajně zkratkovitý a zachycuje přehršel událostí, jiný (třetí) si pro změnu vystačí s pár scénami, jejichž podrobnost přesto nezajistí ani základní dějovou věrohodnost. Za nejlepší tak považuji ten úvodní a závěrečný, jenž se zdá alespoň něco skutečně vypovídat o prostředí, v němž se odehrává, je dějově nejsoudržnější a vystupují v něm nejzajímavější postavy.

    • 8.11.2014  17:39
    Interstellar (2014)
    ***

    Vskutku pompézní podívaná, a to po stránce výpravy, velkých emocí i témat, jimiž zrovna žije popkultura. Ač se film zdánlivě zaobírá řadou závažných otázek, od lidského altruismu a odpovědnosti jednotlivce za celek, přes vztah k přírodě a možnost osídlovat jiné světy, až po sjednocení kvantové fyziky a obecné relativity, příznačně o nich nevypoví vlastně nic. Účelem je spolu s jistou vypravěčskou komplikovaností vyvolat dojem, že divák nahlíží do něčeho hlubokého, tak říkaje s přesahem; v tomto ohledu se Interstellar mimochodem hodně podobá Počátku. Scénář je přitom plný velkých děr a nesmyslů (ať už v oblasti fyziky, motivací postav či běhu událostí), jež vyplývají z podřízenosti všeho dramatickému účinku. Zatímco zpočátku se zdá orientovat na obecná témata týkající se lidstva, a v tomto ohledu připomíná Kubrickovu Vesmírnou Odysseu, postupně se překlápí do převážně akčního a velmi sentimentálního příběhu jednotlivců. Vlezlá hudba pumpuje napětí i do scén, v nichž se přirozeně nevyskytuje, ticha je poskrovnu, a když už se rozhostí, je zase pouhým efektem (hleďte, víme, že vesmír je tichý!). Interstellar je velmi zručně natočeným filmem a přibližně do dvou třetin se mi na něj alespoň dobře koukalo, následující pasáž, jejímž účelem je všechno uzavřít a všechny uspokojit, je však tak uměle vykonstruovaná a především pitomá, že můj dojem výrazně zhoršila. Závěr filmu naprosto výstižně charakterizoval Subjektiv: Deus ex 5D!

    • 21.9.2014  14:48
    Casshern Sins (TV seriál) (2008)
    ***

    Motivem prostupujícím celým seriálem je hledání smyslu a hodnoty života vzhledem k jeho konečnosti, resp. otázka, nakolik smysluplnou je s ohledem na lidský způsob prožívání touha po nesmrtelnosti. Jeho svět je plně prostoupen neustávajícím zánikem a každý díl různým způsobem ilustruje řečené dilema na více či méně pohnutém údělu dalšího z jeho obyvatelů. Vyprávění jsou velmi osobní a před hloubkou upřednostňují líbivý a dojímavý účinek. Prostředí není příliš propracované, avšak má přesvědčivou základní mytologii a v žánru anime patří pravděpodobně mezi nejlepší. Svými kulisami, náladou, ale i častým epizodickým putováním mi připomíná prostřední část Wolf's Rain. Kamenem úrazu je z mého pohledu skutečnost, že ke svému sdělení seriál využívá těch nejexplicitnějších výrazových prostředků (i opotřebení životem je překvapivě zobrazeno prostřednictvím odpadávání kusů těl robotů): k čemu by vnímavému dílu postačoval jemný náznak, je zde vyjádřeno s bombastickou dramatičností, patetickými (a polopatickými) promluvami, zoufale doslovnou a v zájmu působivosti nemístně přehnanou symbolikou a prvoplánovou snahou o dojetí (do pohnuté dětské tváře divák kouká každou chvíli). Zpracováním naprosto nerealistické souboje jen dosvědčují, že se v jádru křehké téma stalo součástí atrakce, jež má diváku zprostředkovat adrenalin i dojetí a přitom zanechat pocit hlubokého zážitku. Četl jsem v téže době Hölderinova Hyperiona, knihu obdobného vyznění, rovněž oděnou v šat krásy, a toto srovnání nevyznívá pro Cassherna vůbec dobře. Na rozhraní ** a ***.

    • 2.9.2014  01:17
    Léolo (1992)
    *****

    Svým způsobem podobný film jako Amélie z Montmartru (taková její odvrácená strana), avšak osobnější, hlubší, a naproti tomu ne tolik vypočítavý, záměrně podmanivý a optimistický. Nevšední zápisník hořkých příhod z dětství a dospívání, které lze s pomocí fantasie vnímat zčásti i jako okouzlující či roztomilé, což ubírá něco z jejich tíže. Zápisník hravý, nenápadně svíravý a hlavně melancholický, na čemž má svůj podíl zejména hudba, kamera a barevné tónování. Pod vší bizarností a humorem se však ukrývají vnitřní strachy a ostny, které zanechávají na barevném plátně černé stopy. Knihou, již hlavní postava opakovaně pročítá, je L'Avalée des avalés, jejímž autorem je Réjean Ducharme. "... mon amour."

    • 30.8.2014  08:51
    Muž a žena (1966)
    ****

    Snímek jako stvořený pro první filmové rande. Náladový a citlivý film o obyčejném setkání muže a ženy, jenž zdůrazňuje potřebu pokračovat stále dále, i přese všechno, co bylo, a přese všechna trvalá pouta s minulostí. Svým vyzněním je film v zásadě banální, jeho přednostmi jsou oproti tomu značná poetičnost a melancholičnost řady scén; snaha o vzbuzení citové odezvy je však trochu přehnaná, když obzvláště způsob užití obrazových filtrů a hudby působí místy prvoplánové. Ač si film kvůli naposled uvedenému zaslouží spíše tři hvězdičky, z osobní zaujatosti a kvůli Anouk Aimeé dávám o jednu víc.

    • 24.8.2014  23:18

    Na jedné přednášce jsem vyslechl, že vztah severských národů k Bohu byl po dlouhou dobu významně ovlivněn velkým chladem v kostelích. Krajina tohoto filmu je chladem prostoupena a jediným zdrojem tepla, dávajícím pocítit přítomnost Boha ve světě, je láska. Hosté večeře Páně náležejí do významově a symbolicky průzračnější části Bergmanovy tvorby, odehrávají se v několika málo precizně vystavěných a nasnímaných scénách, prodchnutých chladem a tichem, v nichž lidský hlas zazní jen občas, avšak s o to větší výmluvností a působivostí.

    • 26.7.2011  21:59

    Ryzí autorský počin. Naprosto průzračný a významově jednoznačný, ale vůči divákovi - právě proto, že se nepřidržuje žádného zažitého schématu - poměrně náročný. Na první pohled by se mohl zdát býti líbivým či kýčovitým, ale pro svou upřímnost a již zmíněnou průzračnost je naopak krásným.

    • 13.8.2010  16:32
    Počátek (2010)
    **

    Inception má solidní kostru. Základní myšlenka kradení a vnukávání myšlenek je dobrá, systém se sny spjatý je promyšlený a přehledný. Inception se nesnaží tvářit komplikovaně (je problémem dotyčných diváků, jestliže tvrdí, že je jej nezbytné vidět vícekrát), což je mi na něm sympatické. Co mi naopak vadí, je podbízivost masovému diváku, jíž je tato kostra ohnuta a do značné míry degradována. Desítky minut nepřehledné a nevěrohodné akce (vizte nepřesnost střelby pronásledovatelů) postrádají adekvátní příběhovou oporu, film rozmělňují a působí vyloženě nadbytečně; stejně jako v Temném rytíři jsou nadto odlehčovány „přesně odměřenými dávkami humoru“. Jakkoli jsou motivace postav ve své jednoduchosti (a onošenosti) funkční, předkládaná sdělení jsou spíše truismy či připomínají reklamní slogany („Můžeme si být jisti, že je 'naše' realita skutečná“? „Je ospravedlnitelné manipulovat druhými [i pro jejich dobro]?”), což nejlépe dokumentuje extrémně laciný závěr. Snaha, aby byl i ten poslední divák v – na poměry hollywoodského blockbusteru poměrně komplikovaném – obraze, se projevuje nejen v důkladném vysvětlování pravidel, nýbrž i v zoufalé dořečenosti ve scénách, kdy musí aspoň trochu použít představivost, aby pochopil význam právě viděného. Samotný plán vnuknutí i jeho konkrétní provedení v mysli R. Fischera se mi zamlouvá, avšak výše zmíněné působí, že jsem na Inception zpětně spíše naštvaný. Velmi silné **.

    • 14.5.2010  08:05

    Domnívám se, že repetitivnost Enter the Void – jak dějová, tak formální – je integrální součástí sdělení, které nese, o podstatě lidské existence (vizte výmluvný název). Zvláště v cca závěrečné půlhodině ve mně vyvolává dojem, že chce (a daří se mu to) na diváka přenést nesmyslnost tohoto údělu, když jediné, co jej zadržuje od vysvobození (= konce filmu), je pohled na souložící páry, s jistými výmluvně zářícími tělesnými partiemi; vyčítat mu utahanost nebo dokonce předvidatelnost proto považuji za nesmyslné. V souladu s tím je Enter the Void jednou z mých nejúmornějších filmových zkušeností.

    • 11.2.2010  00:19

    (Komentář obsahuje spoilery.) Morální rovina práce advokátů je komplikovanější, než jak ji předestírá Ďáblův advokát. Že jsou špatní jen proto, že obhajují vrahy a jiné amorální zločince, je snadno srozumitelný a značně rozšířený, leč povrchní, názor. Odpovídá mu rovněž Kevinovo „správné rozhodnutí“ v závěru filmu, které očividně nepramení z nechuti k povolání advokáta, ale z nechuti obhajovat někoho „zlého“. Skutečnost, že jím fakticky zařídil odsouzení někoho pro skutek, který nespáchal (ostatní děti si přece zneužití vymyslely), zůstává rozpačitě nevyřešeným morálním problémem v jednání Kevina i celém filmu. Jak do tohoto pojetí zapadá ta část Ďábelské advokátní kanceláře zabývající se např. akvizicemi, je mi záhadou, obávám se však, že až sem to scénáristé nedomysleli. Hlavní postava jistě není advokátem v trestních věcech náhodou; k ilustraci morálních dilemat, jež advokacie skýtá, by stejně dobře – ne-li lépe, protože by neodpoutával pozornost ke klišé zmíněnému výše – posloužil prostý spor o peněžité plnění. To by ale diváka nemuselo bavit a nepotvrdilo mu, co už dávno ví. Prznění dětí, týrání zvířat, zmasakrování vlastní rodiny – to je jiná! Už tento výběr vzbuzuje silné podezření a očekávané šablony se brzy začaly kupit: nábožensky zapálená matka, penězi posedlá manželka, vztah s níž se začne rozpadat... Ďáblův advokát v tomto ohledu nepřekvapí vůbec ničím. I Pacinova vrcholná promluva relativizující kdeco je spíš kontrolovanou bouří v láhvi, vhodnou jako mírné vzrušení pro poklidné nedělní odpoledne. Asi jako když si dám pálivý dresink u McDonald's. Jedinými dvěma momenty, za které získává film alespoň nějaké kladné body, jsou úplný závěr, který ukáže „cestu do pekla“ i na „té druhé“ straně, a záběr na stánek s nabízenými rybami před budovou soudu, když ji Kevin opouští po jednání ve věci Moyez. ____ Dosti zvláštní je skloubení dramatické a nábožensko-hororové roviny. Souhlasím s Exkvizitorem, že se nepovedlo, a když ve scéně v butiku poprvé došlo na Ďábelské digitální triky, spadla mi čelist a nevěřícně jsem zíral. Mno... ale řekněme, že jsem díky tomu alespoň neměl dojem, že film stvořili roboti (ti totiž, jak známo, nefetují), kterýžto by byl jinak neodbytný. (V komentáři jsem záměrně pominul kritiku soudních líčení a věrohodnost postavy zahrané Keanu Reevesem, u nichž je nasnadě tzv. profesní deformace. Své výhrady k nim ale mám.) Slabé **.

    • 19.11.2009  22:15

    Secuko Hara sedmnáctiletá. Secuko oděna v jukatu, Secuko v klasických šatech, Secuko v bojovém úboru, Secuko v pyžamu. Secuko šermuje, Secuko hraje na koto, Secuko střílí z luku, Secuko vysvětluje používání hůlek, Secuko krmí srnečky, Secuko se neklidně převaluje ve spaní, Secuko mluví německy, Secuko pláče (a možná také zpívá, tím si však jist nejsem). Žádný obdivovatel Secuko si tento film NEMŮŽE nechat ujít. Koncentrace krásy je místy až neúnosná, takže jsem myslel, že se mi srdce rozskočí. Filmařsky se jedná, nakolik mohu soudit, o film značně pokrokový, vedený rukou propagandistovou, avšak v míře snesitelné. (Zhlédnuto v japonsko-německém znění, s neobjektivním zaujetím, bez titulků a s nevelkým porozuměním slovu německému a ještě menším japonskému; u tohoto filmu to však příliš nevadí, a to neříkám kvůli Secuko.)

    • 6.9.2009  22:31

    Jak dává tušit již název, v centru filmu se nachází postava Adolfa Hitlera. Pokud jde o něj, přináší řadu zajímavých a dle mého výstižných postřehů, které jsou důležité pro pochopení jeho charakteru, a příhodně ukazuje jejich souvislosti s konkrétními událostmi. Jako ústřední motiv zobrazuje nacistický kult smrti, možná lépe řečeno neživotného, a jeho touhu po ničení, ale zabývá se i dalšími aspekty Hitlerovy osobnosti (a dobře si - nejen - v tomto ohledu rozumí se Sokurovovým Molochem). Žel, asi aby byl obraz kompletnější, obsahuje dokument rovněž sumarizaci nejpodstatnějších momentů nacistického / válečného období, které s Vůdcem osobně kolikrát příliš nesouvisejí, a připomíná tak místy pořady typu "Druhá světová válka ve dvou hodinách". O významné události se jen otírá a z nedostatku prostoru jsou podány zkratkovitě a nezřídka zavádějícím způsobem, takže člověku druhé světové války neznalému jako naučný dokument dobře neposlouží. Proto tedy "jen" ****, ač jsem si projekci jinak náramně užil.

    • 29.5.2009  23:14

    Film osvětlující, proč se vaše kočka důrazně ohradí vždy, když ji chytíte za ocas. Zároveň též nahlédnutí – trochu sarkastické, trochu poučné – do doby utváření prvních vztahů mezi mužem a ženou a lidmi a zvířaty. Jako u jiných Garaniných filmů, jež jsem viděl, střídá se kresba vcelku prostá a civilní s magicky snovou, často doplněnou nádherným ruským přednesem / zpěvem a v tomto případě i pečlivě rozpohybovanou kočkou. Zejména „překročení horizontu“ je úchvatné. Film je vhodný pro: milovníky koček, environmentalisty, feministky. :-)

    • 14.4.2009  21:48
    Žid Süss (1940)
    odpad!

    Kdyby Chaplin namísto Diktátora natočil tohle, měl by veškeré mé uznání: stěží si dokáži představit film, který by nacistické metody zesměšnil důkladněji (ovšem nelze chtít po soudobé propagandě americké, aby disponovala takovým nadhledem). S trochou znalostí historie se Žid Süss mění chvílemi v totálně absurdní podívanou; zejména závěrečná porada soudců je vypointována doslova smrtícím způsobem, až jsem si říkal, jestli anglické titulky nenapsali nějací vtipálci "jen tak". :-) K hodnocení je tohle dílo avšak snad ještě nevděčnější než tématicky spřízněný Věčný Žid, protože přece jen jde o "klasický" film (a svou řemeslnou a hereckou stránkou ne úplně tragický).

    • 4.4.2009  15:22
    Usavich (TV seriál) (2006)
    *

    Příšerný opruz. S každou další epizodou mě štve čím dál víc, ale vždycky si řeknu, že bych ještě jednu minutu-a-půl obětovat mohl. Líbí se mi totiž znělka hrající vždycky na konci. A vlastně spousta dalších dementních zvuků, které se stále opakují a postupně se mi dostávají pod kůži. Zřejmě to jde ruku v ruce se snižující se inteligencí. Začínám na sobě pozorovat pohyby, které dělá jeden z králíků. Ale vážně, i mezi (záměrně) debilními seriály jsou k nalezení podstatně zábavnější věci. Třeba Tentai Senshi Sunred. (Hodnoceno po zhlédnutí 32 epizod a poklesu IQ o 32 bodů.)

    • 31.3.2009  02:26
    Normal (2009)
    ***

    Přirovnat Normal k tvorbě Fritze Langa se mi se znalostí jeho nejlepších děl (Dr. Mabuse, der Spieler a Metropolis) poněkud příčí. Kde Lang dokázal pronikavě postihnout nebezpečné společenské tendence, ještě než se naplno projevily, tam se Ševčík neobratně proplétá víceméně schématickou směsí všeobecných otázek a ne-odpovědí. Kvalitní dialogy (např. úvodní na téma lásky, v němž se advokát zaplete do tautologie) se střídají s plytšími a vkrádá se myšlenka, jestli za to trochu nemůže předloha. Langova řeč se vyznačuje osobitým symbolickým vyjadřováním, kdy jde o vizuálně ohromující díla, přesto je každý detail promyšlen a má svůj význam. Normal ucelený rukopis postrádá, hemží se to v něm citacemi jiných filmů, až bych skoro řekl okopírovanými scénami, které do něj ne vždy zapadají. Má vynikající momenty (i díky dovednému zakomponování hudby), kupř. v častém zpomalování a „trhaném obrazu“ běžných scén ale smysl nenacházím a naopak mě rušily. Vizuál se chvílemi hlásí o slovo až příliš sobecky. / / / / / Zajímavé je, co o souvislosti nacismu a skutečného případu vraha Kürtena soudí Max Picard ve svém díle Hitler v nás (v orig. Hitler in uns selbst; překlad Václav A. Černý, Praha, ERM, 1996, s. 161-162): Pro totální stát už byla připravena justice: například při procesu s vrahem Kürtenem, který zabil mnoho žen, bylo před soudem proneseno tolik řečí psychiatrických a psychologických znalců, že soud přestal být soudem. Byl to kriminalistický seminář, na němž se debatovalo o psychologických tezích, a nikoli vražednický proces před soudem. Už se nejednalo o vraždě, o ceně lidského života, nýbrž o platnosti psychologických tezí; soud byl odsunut stranou, ve středu zájmu stály psychologické teze. Justice, která zapomněla na to hlavní – totiž na to, že je především soudem, která se tedy sama odsunula stranou, když to nařídil psychologický poradce, bylo snadné se zbavit, když to nařídil totalitní stát; byla pro totalitní stát připravena. (Vrah musí být samozřejmě psychiatricky vyšetřen, ale nesmí se to zvrhnout tak, aby bylo zakryto to hlavní – totiž to, že došlo k vraždě a že tu vraždu je třeba odsoudit.)

    • 28.1.2009  12:25

    Už v úvodních titulcích jsme upozorněni, že máme co dočinění s „Psychoanalytickým filmem“ a toto tvrzení se později rozhodně neukáže přehnaným. V poklidném životě manželského páru se přihodí několik neobvyklých událostí (vražda v sousedství, náhlý návrat dlouho nepřítomného synovce...), které na první pohled nejsou nijak zásadní, ale v manželově chování vyvolají zcela neočekávanou reakci, resp. nutkavý pocit, kdykoli se mu ocitne v ruce nůž. Uvědomuje si hrozící nebezpečí a svěří se se svým problémem psychiatrovi, s nímž se víceméně náhohou seznámil, a ten mu nabídne zvláštní pomoc – terapii zvanou psychoanalýza. Užité metodě odpovídá zpracování; snad každý záběr obsahuje nějaký odkaz na mužovo duševní rozpoložení a vrcholem je několikaminutový sen, de facto úchvatná bouře symbolických obrazů, po níž se jeden nediví, že se jeho majitel probudí s křikem. Některé z obsažených motivů jsou k vidění i v pozdější Pandořině skříňce či Bílém pekle, což jsou ale přece jen o něco „běžnější“ filmy. V závěrečné třetině jsme přitomni samotné terapii, v níž jsou při objasnění mužova traumatu významy klíčových symbolů ozřejmeny, ani v této chvíli však neztrácí film nijak jako film. Nepamatuji, kdy mi naposled po skončení projekce takto bušilo srdce; Záhady lidské duše jsou fascinující podívanou. Jeden z vrcholů němého filmu.

    • 21.1.2009  21:50
    Monkey Dust (TV seriál) (2003)
    *****

    Slunce je stále na obloze, v parku si hrají děti a prohánějí se roztomilá zvířátka, v celém městě se nic zvláštního neděje. Ovšem po setmění se situace mění; na domech se rozblikají desítky poutačů lákajících dovnitř všelijaké zvrhlíky, děti zdemolují houpačky a zapálí křoví v parku, z děr vylezou krysy obrazné i doslovné. Vítejte na odvrácené straně světa. Monkey Dust se hemží bizarními a perverzními charaktery, které sice přes den na ulici nepotkáte, ale kdo ví, co se stane po setmění s lidmi, kteří vás denně míjejí na chodbě paneláku, v práci... nebo právě píší tento komentář? :--} Clive, který se každý večer schlíple plouží ulicemi a doprovází jej jen melancholická skladba Goldfrapp, se po dotazu své ženy „Kdes zase byl, Clive?“ celý rozzáří, jen aby jí převyprávěl děj další knihy či písně, kterou slyšel bůhví kde. Nebo stydlivý Geoff, netoužící po ničem jiném než provedení (své první) felace jinému muži. Snaží se seč může, navštěvuje kurzy zvyšující sebevědomí, hraje na trenažéru „seznamování se na veřejných záchodcích“, ale není to nic platné – inspektoři EU jsou všude a ponižujícím způsobem zkontrolují jím nabízené služby. Nejde jen o stroje na generování smíchu, k mnoha protagonistům jsem si vytvořil osobní vztah a když se v další epizodě objevil pohled na opevněnou věznici s nejvyšší ostrahou, věděl jsem, že se dozvím další část příběhu sériového vraha Ivana Dobskyho (a jeho světle-temného přítele Mr. Hoppy), a měl jsem pocit, jako bych se měl po dlouhé době setkat se starým známým. Seriál je napěchován geniálními momenty, někdy roztomilými, jindy mrazivě drsnými či třeskutě vtipnými. Excelentní je kresba i animace; různé příběhy mají svá vizuální i hudební témata a vrcholem jsou kamerové přelety nad našimi hrdiny, kteří se po dlouhém dni konečně ubrali k – ať už klidnému či neklidnému – odpočinku, které se občas objeví v závěru epizody. Bohužel třetí série je slabší než předchozí; částečně se odklání od životů výrazných jednotlivců (v plné zbroji je jen The Paedofinder General) a větší roli hrají obecná témata jako politika, terorismus či válka, což jednak úplně nekoresponduje s původní atmosférou a jednak prostě není tak dobré ani vtipné. Třetí část jsou slabé ****, seriálu jako celku však plné hodnocení udělím. Vždyť jsem díky němu poznal tolik nových přátel...

    • 9.1.2009  21:18
    Princess Tutu (TV seriál) (2002)
    **

    První kapitola: velmi silné ***. Druhá kapitola: *. Nerad dávám nízké hodnocení seriálu v jistém směru hodně originálnímu, ale druhá kapitola je natolik ubohá, že celku nemohu dát stejné hvězdičkové hodnocení jako samostatné kapitole první. Než bych se tu pohoršoval nad konkrétnostmi (a že bych měl nad čím, kupř. hned k několika hlavním protagonistům necítím nic než zášť), nechám promluvit poesii, konkrétně Subjektivovu báseň, kterou složil v reakci na mé stížnosti do pošty. / / / / / Tvé srdce je chladný led, / vždyť nenávidíš celý svět; / tvé srdce je amfibol, / nezná lásku ani bol; / tvé srdce je šutru kus, / hnus, hnus, hnus, hnus, hnus; / tvé srdce je serpentinit, / nebudu se s tebou špinit. / / / / / Silné **.

    • 31.12.2008  00:03
    Kenpú denki Berserk (TV seriál) (1997)
    ****

    Kdo opustí vlastní sny, ocitne se v cizích. Kdo opustí vlastní sny, v cizích snech zmizí. I tak - slovy Skrytého půvabu byrokracie - by se dal vyjádřit pohled na svět Griffitha, jedné z nejpovedenějších anime postav, s nimiž jsem se setkal. On v cizích snech opravdu zmizet nehodlá, má Svůj a podřídí mu vše – s vyrovnaným výrazem a klidem v duši. Přemýšlením o něm jsem strávil zdaleka nejvíc času a nástrahy, které mu autoři umístili do cesty, mě občas až nadchly - [SPOILER - začátek] pohled na kdysi tak mocného a nedotknutelného muže, kterak se proměnil v naprostou trosku s vyříznutým jazykem, byl skutečně něčím zvláštním. Následný vývoj mě proto svým způsobem zklamal. [SPOILER - konec] Momenty, kdy hlavní postavy hovoří o svých pohnutkách či snech, jsou výtečné a dovedu si představit, že by hrály v seriálu ještě podstatnější úlohu. Nemenší zde mají souboje, u nichž mě překvapilo množství i kvalita. Velmi častá statická animace jim spíš prospívá, jelikož si podrobnosti představuji a nemusím obracet oči v sloup nad často ubohou snahou o „věrné souboje“. Nejsou sice špičkové, ale jakmile jsem si zvykl na vzhled válečníků á la Gears of War, vcelku mě i bavily. Více už jsem zvedal obočí nad jejich taktickou rovinou, protože to, co zde předvádějí vojevůdci na bojišti i mimo ně, věrohodnosti opravdu nesvědčí. Platí to i o většině hodnostářů u dvora – jejich postavení jim z jejich chování prostě nevěřím (dokonalou ilustrací je plánování „operace během honu“). V interakci mezi postavami se děj nevyvaroval řady "tradičních momentů", kdy je dobře rozehraná scéna pohřbena příchodem v poslední možné vteřině, zachycením za konečky prstů atp. Když už jsem se ponořil do vcelku nezvyklé kombinace nehostinného prostředí a zajímavého děje, tohle mě spolehlivě probralo. Berserk je často popisován adjektivy jako „temný“ či „drsný“, což beze zbytku platí až o posledních 2 epizodách; [SPOILER 2 - začátek] jinak velmi slabá kresba se překonává a adekvátně hostí šílené krvavé orgie (až by si jeden začal chystat oblek k Poslednímu soudu) a závěr, ač svým způsobem (!) neukončený, jasně napovídá, jak že se věci mají. [SPOILER 2 - konec] Po skončení jsem ale cítil jisté zklamání; už první epizoda deklaruje, že zde bude hrát velkou roli nadpřirozeno, v podějších epizodách jsem však na něj fakticky zapomněl a myslím, že příběh by se bez všech těch démonů a magických kamenů dost dobře obešel a možná by mu to i prospělo. 7/10

    • 24.12.2008  22:37
    Šódžo kakumei Utena (TV seriál) (1997)
    *****

    Utena Tendžó chodí na podivnou střední školu. Jde spíš o tradicionalistické univerzitní městečko, které sice není výslovně odloučeno od zbytku světa, ovšem fakt, že se děj odehrává výlučně v něm a ani studenti o světě mimo (nebo o svých rodičích či dřívějších přátelích) nehovoří, takovému dojmu napomáhá. Ba dokonce se zdá, jako by ani jiný svět neexistoval a odkázání studentů jen na sebe sama je vedeno nějakým záměrem. Kromě vyučování šermují, jezdí na koni, odpočívají v parku, utužují přátelství a splétají intriky proti sokům, zažívají první milostná dobrodružství a několik privilegovaných příležitostně bojuje ve zvláštní aréně o zdánlivě nedotkutelnou dívku Himemiji a o sílu „přinést světu revoluci“. Souboje uvádí stále tatáž (byť mírně obměňovaná) znělka, což zdůrazňuje jejich spíše obřadní charakter, a navzdory letitosti seriálu jsou výborné; choreografií už neohromí, ale výtvarně jsou krásné. Doprovází je značně trhlé písně – hudební doprovod je žánrově mimořádně bohatý a představuje pro mne filmový vrchol -, ale ještě zmatenější než z jejich textů bude divák zpočátku nejspíš z magického stínového divadla, které tu více, tu méně alegoricky glosuje seriálové události. Desítky dosud zhlédnutých anime mě dostatečně nepřipravily na Utenu, její svérázný přístup, a měl jsem nezřídka pocit, že s něčím takovým jsem se ještě nesetkal. Tenhle školní areál je prostě podivné místo plné podivných lidí, v němž se dějí věci důvěrně známé, ale mezi nimi probleskává jakási směs snových vzpomínek a náznaků, že se zde jedná o cosi víc. Na tvorbě se podílelo mnoho režisérů a je to znát. Každý látku pojímá jinak a jednotlivé epizody se liší způsobem vyprávění i atmosférou, ovšem dokud se drží určitého základního rámce, ke světu Uteny se tahle různorodost hodí. Žel vyskytuje se zde několik excesů (zejména epizoda 8), jež svým charakterem vybočují opravdu extrémně a seriálu škodí. Největší prostor je věnován postavám, zpravidla se každý díl zaměří na jednu z nich a přiblíží nějakou její vnitřní obavu či vztah k někomu jinému. V psychologické propracovanosti patří Utena mezi nejlepší anime; charaktery jsou napsány dobře a nejednoznačně a v jejich příbězích se stále připomíná červená nit celého příběhu, tedy obtíže související s dospíváním, jako poznávání své sexuální identity či touha po něčem věčném, oč by bylo lze se opřít. Právě u „vážných témat“ se nejsilněji projevuje další Utenin klad, výtvarné zpracování a jeho schopnost zprostředkovávání různých pocitů či stavů (např. děvče odmítající opustit rakev, v níž se skrývá). Nápaditá výtvarná řešení jsou ale na každém kroku, např. černé-chybějící obličeje ve vzpomínkových pasážích nebo místo pro dušezpyt pojaté jako výtah, který sjíždí stále hloub do podvědomí. Jak se seriál odvíjí poměrně poklidně, tak závěrečných devět dílů se promění v jízdu na splašeném oři, během níž není skoro čas ani rozhlédnout se okolo. I proto bude po jeho vyvrcholení dost možná panovat v divákově hlavě z této postmoderní pohádky určitý zmatek. A touha podívat se na ni znova. 10/10

    • 17.11.2008  15:28

    Uvědomuji si, že pro komediální podívanou o sexu nejsem vhodná cílová skupina, přesto jsem v případě Woody Allena trochu doufal... a nakonec se i dočkal, poslední povídka („Co se děje v organismu při ejakulaci?“) je totiž dokonalá. Bylo pro mě obrovským překvapením, kde brali tvůrci „Byl jednou jeden život“ inspiraci pro svůj projekt; ta podobnost je zarážející. Napadlo mi, jestli to snad neměl být původně pilotní díl; pakliže však byl vydáván za naučný seriál pro děti, nedivím se, že se zpozdil o 14 let. Hodnocení je především za ni, ostatní povídky už jsou chabý (čti splihlý, bez erekce) průměr (televizní soutěž, laboratoř) nebo jednoduše žalostné (snad všechny ostatní). Silnější **.

    • 17.11.2008  01:27
    Mefisto (1981)
    ***

    Možná bych se na film díval jinak, kdybych neznal předlohu, takhle jsem se ale jejího stínu nedokázal po celou stopáž zbavit. Na Mefistovi je bohužel vidět, že nejde o dílo původní; když se Szabó výrazně od knihy odchyluje, je to v pořádku (např. výtečný závěr), ale nejednou se z ničeho zjeví postava či situace důležitá pro děj, pro kterou však chybí souvislosti, a výsledek působí značně nekompaktním dojmem. Mannův román nepovažuji za kdovíjak skvělý počin, v psychologické kresbě však vítězí; např. Hendrikův vztah s černoškou zde pozbyl své dominantně-submisivní roviny, stal se pro film v zásadě zbytečným a Hendrikovu osobnost znatelně zplošťuje. Příliš mi nesedl ani samotný K.M. Brandauer, obzvláště jeho afektované a povrchní ztvárnění Mefistofela. Silné ***.

    • 10.11.2008  01:59
    Šoa (1985)

    „...nahnali nás do velkého hangáru z prken; když jsme se smáčkli, vešlo se nás tam asi dvě stě. Zavřeli vrata a nechali nás namačkané jednoho na druhého téměř v úplné tmě. Nedokázal bych vám to vysvětlit. Všichni ti lidé tam byli, člověk je sotva viděl, jen jsem je cítil proti sobě a slyšel, jak dýchají. Jednou, bylo to hned zkraje, kdy nás začali zavírat do hangáru, byl tlak tak silný, že jsem si zprvu myslil, že se udusím, pak se ve mně náhle probudila mohutná radost, div jsem se nezhroutil: pocítil jsem, že miluji ty lidi jako své bratry, byl bych je nejraději všechny objal. Kdykoliv jsem se tam pak vrátil, pociťoval jsem touž radost.“ (J.P. Sartre: Nevolnost; přeložil Josef Čermák) Šo´a (hebrejsky „zničení“) se až příliš zaměřuje na samotný akt zničení, resp. likvidaci za branami vyhlazovacích táborů, což je na holokaustu to nejméně zajímavé. Zhruba úvodní tři hodiny představují v tomto takového bobříka vytrvalosti, jelikož kamera bloudí někde po středoevropských lesích, kde před více než třiceti lety existovaly vyhlazovací tábory a hromadné hroby, a po tvářích mluvčích, které jsou podobně (ne)zajímavé, a rozvláčně (což ještě umocňuje časté čekání na překlad) pronáší – s prominutím – banality každodenní táborové praxe. Formální stránka je vůbec velký problém; většinu stopáže pokrývají prosté záběry lidských obličejů, které se časem omrzí, zbytek pak krajina, v níž se „to všechno“ odehrálo, dnes však už tyto události téměř nic nepřipomíná, a i když se (v nejlepším případě) procházíme troskami tábora, není to ani zčásti tak působivé, jako by byly záběry soudobé či natočené brzy po válce. Světlou výjimkou je krátce zobrazený model tábora smrti v muzeu. Od sklonku třetí hodiny se Šo´a postupně mírně zlepšuje, zabývá se i širšími souvislostmi a vrcholem jsou pasáže zkoumající „psychologii tábora“ a organizaci přesídlovacích transportů, kde už se v energickém ohrazování „já jsem byl pouhý úředník“ otevírají i otázky viny a fungování celého byrokratického aparátu zajišťujícího „konečně řešení“. V této fázi jsem se dokonce nedokázal odtrhnout od televize, abych si došel doplnit zásoby potravin pro zbytek snímku. Ani tady ovšem nejde film příliš do hloubky, ač to devítihodinová stopáž jednoznačně umožňuje. Po konjuktuře však přichází deprese a Šo´a opět sklouzává k rozvleklým a nepříliš systematickým notorietám, občas přerušovaným nápaditější scénou (židovský chlapec v obležení polských usedlíků) či poťouchlejší otázkou (jaký je rozdíl mezi Poláky a Židy?). Pozoruhodným elementem je sám režisér Claude Lanzmann. Často pokládá tak hloupé otázky, že by i nejmenovaní fotbaloví komentátoři TV NOVA ustrnuli, vrcholným číslem je ovšem úvodní část rozhovoru s dozorcem Franzem Suchomelem, v níž opakovaně slíbí, že jeho jméno udrží výměnou za výpověď v tajnosti, načež zveřejní nejen celé jméno, ale i (zřejmě bez jeho vědomí) pořízený videozáznam. Snad tím chtěl potvrdit nadčasovost určitých praktik předáků táborů smrti, o nichž ještě před chvílí hovořil. / / / Druhým způsobem, jak lze na film nahlížet (a který je ve filmu i naznačen), je ten z hlediska potřeba uchování svědectví o šo´a jakožto bezprecedentní události, jejímuž opakování může zabránit toliko udržení živé vzpomínky v paměti lidstva, pro které jsou výpovědi zúčastněných nezastupitelným prostředkem. S jejich odchodem se autentická hrůza proměňuje v odtažitá písmena na stranách knihy a později v zamlženou a nepochopitelnou nepravděpodobnost. Pohleďte tedy do tváří přeživších a vězte, že tohoto všeho jsou lidé – ba příslušníci druhdy nejkulturnějšího národa Evropy – schopni. Pod tímto zorným úhlem pozbývá hodnocení filmu jakéhokoli smyslu.

    • 24.10.2008  14:35

    Celý seriál stojí na zobrazování extrémních protikladů zrcadlících se v životě dospívajícího chlapce Negišiho a točících se kolem jeho působení ve světě hudby. Miluje sladké romantické písně doprovázené drnkáním na kytaru, ale účinkuje jako frontman brutální metalové kapely se satanistickým image, na jejíchž koncertech zpívá o tom, jak znásilnil a zavraždil (nebo to bylo naopak?) své rodiče, a týrá kapitalistické prase, nápadně připomínající - všem, kteří ho znají - Subjektiva. Trpí výčitkami svědomí kvůli vlivu své kapely na mládež, jež ji zbožňuje, ale jakmile ze sebe svlékne svůj usedlý civilní šat (a často ani toho není třeba), stává se z něj zase ten ďábel s krví podlitýma očima, který si pod maskou může dovolit fakticky vše, a nikoho ani nenapadne, kým v běžném životě je. Nu a tohoto rozporu seriál využívá k co nejšílenějšímu prznění všemožných situací, z nichž se skládá život mladého muže: schůzky s něžnou dívkou jeho snů, natáčení TV pořadu s nejmilovanější sweet-popovou kapelou, setkání s rodinou, jež si myslí, že vede v Tókju ctnostný život... a Negiškovo temné Já, Krauser-san, JE ZNÁSILNÍ VŠECHNY!!! Od první chvíle nejde o seriál ani v nejmenším realistický; všechno je přestylizované, dotažené ad absurdum a často také dosti laciné, např. časté „náhodné“ pády a následné kopulační pohyby, z nichž je šílící teen publikum u vytržení. Chápu, že člověka libujícího si v kultivovaném humoru to může až zhnusit, a sám sebe se ptám: Proč se u toho k čertu tak bavím? Není náhodou i ve mně – v člověku nesnášejícím v anime prvoplánovitost a laciný humor – kus temné stránky Negišiho, kterou tento seriál probudil, stejně jako ji v Negišim probudí první tóny jeho hitu Grotesque? Dokonce jsem pod jeho vlivem zatoužil založit také právě takovouhle kapelu, leč osidla českého školství a vědy svedla jednoho z potenciálních členů do hřejivého náručí levice a jeho kapitalistické sklony jsou tytam. DMC je tak očividně přehnané, že jsou i tyhle pitomosti neskonale půvabné - obzvláště ve spojení s lajdáckou animací, která k seriálu tak přirozeně ladí. Ovšem pod nánosem vulgarity a obscénností jsou k nalezení i opravdu vtipné momenty, jichž by se divák u takhle pokleslé podívané nenadál; ať už jsou to např. Krauserovy pohotové reakce, když se dostane do úzkých, nebo vpravdě geniální závěr 9. dílu, v němž se zhmotní-zlo-celého-světa a doprovodí jej přitom úžasná Carmina Burana. V mnoha ohledech skutečně nejde o primitivní zábavu, jak by se na první pohled mohlo zdát. (Anebo je to jen racionalizace světlého Já, které se za svého temného bratříčka tak stydí? ]:->)

    • 24.10.2008  01:04
    Cizinec (1946)
    ***

    Vizuálně Wellesův Cizinec nezestárl ani trochu a stále je to skvostná podívaná, v ostatních aspektech se na něm však zub času podepsal ošklivě a především v poslední třetině už se pro svou (z dnešního pohledu) naivitu a schematičnost pohybuje na hranici sledovatelnosti. Slabé ***.

<< předchozí 1 2 3 4 5
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace