Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Animovaný
  • Komedie
  • Krimi
  • Dokumentární

Recenze (130)

plakát

Kanokon (2008) (seriál) odpad!

Kanokon mi byl „doporučen“ Subjektivem (který u něj nevýslovně trpěl), abych konečně viděl, co je to opravdu špatné anime. O čem pojednává, je jasně patrné už z názvů epizod, takže si lze i bez zhlédnutí byť jediného dílu udělat věrnou představu o ději: Is It Your First Time Doing It? --- I Can`t Undress? --- Should We Enter Together? --- I`m Getting Wet Already? --- Can We Finally Do It?… a nemáte-li dostatek fantasie, prostě si přečtěte Subjektivův komentář. Přesto nešlo o nejhorší anime zážitek mého života; našel jsem tam dokonce i několik (asi 2-3) vcelku nápaditých momentů, ale nápadité se mi zdály zřejmě proto, že jsem žádné podobné anime dosud neviděl (a už snad neuvidím). Je to samozřejmě ukrutná – a velmi laciná – nuda, ale nic, co by mě vyloženě pobuřovalo. Kanokon se mi stal po několik dní pravidelným společníkem ke snídani či obědu; prostě jsem si k němu nanosil hodně jídla a s tupým výrazem sledoval další záběry na lascivně se kroutící nadváhou stiženou Čizuru či rudě zbarveného, rukama mávajícího a ženským hlasem kvičícího desetiletého kloučka Kótu. Na rozdíl od stejně impotentních, ale jako vážné umění se tvářících Neon Genesis Evangelion, Elfen Lied či závěrů Noir, Wolf's Rain a Gankucuó, jsem však necítil potřebu vyškrábat si oči, prorazit hlavou zeď nebo upsat duši ďáblu, jen aby ta hrůza co nejdřív skončila.

plakát

Hausu (1977) 

Hausu je obrazově i hudebně velmi silný žánrový velemix (trochu by se dal přirovnat k nedávnému Survive Style 5+). Počáteční barevná roztomilost každodenního života školaček se mění, když tyto vyráží na návštěvu za osamělou tetičkou žijící jen se svou kočkou na venkově. Její dům plný nástrah a překvapení ale připomíná spíš Drákulův hrad, na němž chce hraběnka vysát životní energii ze svých mladých návštěvnic. A film se začne klonit víc k hororu, který ale není ani tak strašidelný, jako spíš hravý a melancholický. Na tricích je znát jejich stáří, ale svůj účel díky své nápaditosti plní stále dobře.

plakát

Pozdní jaro (1949) 

Banšun pro mě byl branou do světa Ozuových filmů a vlastně i filmů zabývajících se tématem soudobé japonské rodiny. Zrcadlí se v nich ovšem role člověka ve společnosti a životě jako takovém, jehož je rodina neodmyslitelnou součástí. Život člověka má své neměnné rituály a stejně jako se stále opakují roční období a vůbec proměny přírody, lidé se rodí, vstupují do manželství, přivádějí na svět potomky a umírají, jen aby totéž čekalo další generaci. Neděje se tak ale lehce; Noriko má krásný vztah se svým otcem a vystačí si navzájem, přesto je okolnosti nutí ke změně; dcera musí otce opustit, aby si našla manžela a pokusila se o „nové štěstí“. V mnoha scénách - ať už v interiérech či ulicích města – visí hodiny, neustále připomínající nezadržitelnost běhu času a nutnost vypořádat se s ním. A štěstí skutečně je k nalezení; ono smíření či podřízení se přirozenému řádu neústí v beznaděj - otec zůstává na konci filmu v domě sám, ale nelze prostě říct, že je nešťastný - a dokonce lze Ozuovy filmy považovat za hřejivé a příjemné. Pro mne jde ale o výrazně hořko-sladké vyznění, vespod se ozývají tóny doprovázející tuto životní filosofii, jež i tento film převažují na stranu „skličující“. Zajímavé je v tomto ohledu promyslet, že jak Jasudžiro Ozu, tak Secuko Hara nikdy do manželství nevstoupili. Ona a Čišu Rju se pro věci vyřčené i nevyřčené, jež jsou v Banšunu přítomny, pro mne od této chvíle stali ideálem dvojice dcera-otec a např. při četbě Jama no oto (skvělou filmovou adaptaci vytvořil Mikio Naruse) jsem si z míst hlavních aktérů nedovedl odmyslit právě je dva. Secuko zde oproti jiným Ozuovým filmům hraje živěji, více projevuje emoce – stále však v mezích vkusného minimalismu - a její „protest“ spojený s návštěvou divadla je skvostný. Oproti závěrečnému dílu trilogie (Tókjó Monogatari), jenž je v mých očích zatím režisérovým vrcholem, je Banšun „jednodušší“, nepracuje s tolika motivy (i když je proto, jak správně podotýká FrankieCZ, emočně hlubší) a kvalitativně je asi o malinko níž, přesto ho mám raději (možná i proto, že byl první).

plakát

Gankucuó (2004) (seriál) 

Ač jsem Dumasův román nečetl, zřetelně vidím rozdělení seriálu na dvě části, přičemž v první se autoři více drželi předlohy, zatímco druhou překroutili a „obohatili“ řadou klasických anime motivů. Zvrat přichází před polovinou a je postupný; nejdříve jsem byl znepokojen Albertovou naivitou a nedospělostí, pak přišly první srdcervoucí scény a závěrečné epizody už desítkami uslzených obětí, vyznání a prozření využívají ta nejhorší možná klišé. Na první pohled zaujme netradiční svět, do nějž byl příběh přenesen. Vizuálně jde o divokou kombinaci; archaičnost se proplétá s vědeckofantastičností a obě jsou překryty směsicí snad všech výtvarných a stavebních slohů, které přišly autorům pod ruku. Architektura často není architekturou v pravém smyslu slova, ale – jak píše Subjektiv – spíše koláží, avšak sestavenou s citem pro situaci. Výsledek je dechberoucí a ona pestrost není zdaleka nahodilá, ale naopak přizpůsobená aktuálnímu dění. Základ atmosféry ovšem už odpovídá knižnímu 19. století a životu ve vyšších vrstvách – romantika čišící z Věku nevinnosti, Obrazu Doriana Graye nebo Paní Bováryové je zde v plné síle a technologie umožňující výlety do světa oper, bálů a pitek - na Měsíc – ji překvapivě ještě umocňují. Mimořádná je proměna nálady, kterou Gankucuó několikrát předvede (žel pouze v úvodu) – během vteřiny hladce přejde z pokojné bezstarostnosti do strašidelného napětí a zase zpět (hrabě přijíždí na návštěvu, celá epizoda ve venkovském sídle...) - plynule se promění obraz, ubude barev a najednou koukám na úplně jiný seriál; vypravěč dopoví děsuplnou pohádku a děti si rázem uvědomí, že jsou stále v bezpečí u krbu. V těchto chvílích byl můj obdiv k autorům největší. V zásadě jsem si užíval každou vteřinu: od možná nejlepšího - a výtvarně od zbytku seriálu značně odlišného - openingu, jaký znám, až po jen o něco málo horší ending, a ještě začátkem druhé desítky byl rozhodnut pro absolutní hodnocení. Oním mísením starého a nového, všemožných kulturních údobí a rozdílných technologií však vzniklo kromě fascinujícího celku i několik roztomilých „mezer“. Zatímco se pořádají lety do vesmíru a bankovnictví či justice prosperují, nikdo nevlastní telefon – a přece by právě ten vyřešil řadu zapeklitých situací! Holt Dumas jej neměl, a kdyby na tom tady byly postavy jinak, muselo by se ještě víc sahat do děje – a je myslím ku prospěchu všech, že se tak nestalo. Vše pozitivní, co jsem dosud napsal, totiž s příchodem druhé poloviny seriálu tu pomaleji, tu rychleji odezní. Ta první je silná právě tím, že mnoho neobjasňuje – na intriky a tajemná místa v příběhu se díváme zvnějšku, a věnuje se hlavně prostředí, postavám a vztahům mezi nimi. Ve chvíli, kdy na objasňování dojde, se v častých odchylnostech od předlohy projeví plytkost scénáře a ten se utíká k vysvětlením, jež v tomto příběhu nemají co pohledávat a hrubě ho devalvují. Z vážné (a vcelku zlověstné) zápletky se stává fraška s démony, mecha souboji, stupidními dialogy přetékajícími patosem a vratkými subpointami. Zářným dokladem jeho slaboduchosti je v závěru kulminující oblbování duchovní symbolikou, především neskutečným množstvím křížů, pro které ani za tohle kritizovaný NGE není soupeřem (ostatně režisér Mahiro Maeda na NGE pracoval a mmj. navrhoval „anděly“). Druhá polovina vrhá obludný stín i na tu první, podařenou. Pokud si odmyslím senzační vizuální zpracování (které se později zčásti omrzí), nenabízí Gankucuó nic než jen zprzněný příběh Hraběte Monte Christa, který do „divácky atraktivní podoby“ přetvořil někdo, kdo měl s psaním skončit u motáků z vězení. Tomu odpovídá i výsledné hodnocení. [Se skřípěním zubů **.]

plakát

Death Note - Zápisník smrti (2006) (seriál) 

Death Note je HRA. Hra, kterou se baví geniální student střední školy, který je ve všem nejlepší a postrádá v životě jakékoli výzvy; hra, kterou si krátí čas démoni Šinigami nemající nic na práci, ale stále znova prodlužující svou nudnou existenci zabíjením smrtelníků; a především hra režiséra s divákem. Není to život, neplatí zde pravděpodobnosti, postavy jsou pokřivené a pravidla nastavená přesně na míru příběhovým situacím. Trochu mi to vadí, ale jinak by Death Note určitě nebyl tak strhující; zkrátka jsem přijal tenhle vykonstruovaný vypravěčský styl a užíval si. Už dlouho (jestli vůbec někdy) jsem si nevybudoval na sledování seriálu takovou závislost – zhlédl jsem jej nadvakrát a když jsem opomněl stáhnout jednu epizodu a musel na ni 20 minut čekat, zakoušel jsem silné abstinenční příznaky. Zvláště úvodních cca 40 %, které jsou v podstatě sledováním šachové partie dvou geniálních mozků (jejichž "plány v plánech jiných plánů“ upomínají na Dunu), jsou excelentní. Žel seriál dvakrát poměrně výrazně změní charakter a hlavně poslední třetina už není tak působivá jako části předešlé. Co je škoda, že se příliš nezaobírá motivy a myšlenkami postav, zpravidla odkrývá jen ty směřující k utajení svých a odhalení cizích plánů. Dá se spekulovat o primárních pohnutkách, u Kiry pozoruji určité (možná falešné) znaky racionalizace, když své skutky zdůvodňuje „spravedlivým světem“... Jde pouze o náznaky, postavy jsou opět především prostředky vyprávění. Obdobné je to s reakcemi společnosti na Kirovo jednání – navenek ho odsuzují, ale ve skrytu duše obdivují... I na vyvolání zdání hloubky je to málo, přitom zápletka skýtá opravdu zajímavé možnosti – a to je mé největší zklamání; síla Death Note je prostě jinde. Je to detektivka, jež nespoléhá na šokující odhalení ani co nejnejasnější podávání informací; naopak, divák je vždy víceméně v obraze, přesto je to strhující podívaná. (A „L“ jedna z nejsympatičtějších postav, jaké jsem dosud v anime viděl.)

plakát

Wolf's Rain (2003) (seriál) 

Hlavní problém: Mytologie a zákonitosti světa Wolf's Rain, jak jsou mi předkládány, nedávají smysl. Jsou zde základní pojmy (ráj – lidé – vlci – konec světa...), ale přesvědčivých souvislostí jsem se nedobral. Jsou zde „vlci“ beroucí na sebe lidskou podobu; někdy jsou zobrazeni jako lidé, jindy jako vlci. V lidské podobě skáčí desítky metrů vysoko a jako stroje likvidují desítky vycvičených vojáků, na jejich tělech však zanechávají zranění způsobená vlkem. Vojáci o nich ovšem podávají hlášení jako o lidech; pokud je šálilo mámení a byla to jen iluze (které ale nutně podlehl i divák, protože ten je v tu chvíli vidí jako lidi), čím byla způsobena, když jindy je jako vlky vidět mohou? Vztahy mezi dvěma formami, které ústřední postavy na první pohled střídají, zde nejsou vůbec vysvětleny. Stejně tak vazby mezi lidským a vlčím pokolením; ke konci jsou poskytnuty alespoň nějaké informace, ale pořád zoufale málo, aby se dalo s jistou pravděpodobností usuzovat na to, proč a jak někteří ráje dosáhnout mohou a jiní ne a jak tato dichotomie vznikla. Po celou dobu seriálu se mi hlavou honily stále další otázky, ale odpovědi nepřicházely. Jistě, mohu si to všechno domyslet, prázdných oken je zde spousta, a dokonce mě i napadá několik silně metaforických významů, ale ty nemají v seriálových událostech dostatečnou oporu a nelze je považovat než za výplody mé fantasie. Pokud bych totiž WR očesal o tyhle ozdoby, zůstane pouze cesta několika individuí z bodu A do neurčitého bodu B, lemována řadou neuvěřitelně chatrných scénáristických odboček (neustálé znovushledávání postav). Všechny ty řeči o „nobles“, Ráji, vlcích, lidech (…) se mi jeví jen jako strašně-rádoby-cool smetí. No není úžasné mít ve filmu lidi, co se proměňují na vlky a naopak, směřující napříč zanikajícím světem do ráje, do nějž se mohou dostat jen vlci? Možná, ale jaký to má smysl, když to postrádá sebemenší špetku logiky? Epizodu 26 jsem zakončil se silným úšklebkem, ale co přišlo pak, nemá obdoby. Závěrečné 4 díly jsou tak šílené, že se zdráhám uvěřit, že vznikly s vážnou tváří a jasnou myslí scénáristovou. Každá z postav v nich alespoň 6x zemře, aby se pro někoho obětovala, 6x zase zázračně obživne, aby se obětovala znova, ztratí několik hektolitrů krve a vybrečí řeku slz. Wolf's Rain se mě snažil co nejsilněji přesvědčit, ať mu ten odpad dám, ale já jsem přece odolal. Je tomu tak pro grafické ztvárnění celého světa, především jeho architekturu. Závěrečné město, jeho pravidelné ulice, vysoké hladké zdi, sterilní čistota a nezaujatě procházející lidé ztrativší zájem o vše okolo... to je prostě nádhera. Za nejlepší považuji epizody z úvodu druhé desítky, v nichž postavy cestují napříč dekadentně vyhlížejícím světem, nic zásadního se neděje a já jen nasávám atmosféru a poslouchám občasné záblesky jejich hovoru. Bohužel takových chvil je málo a přijdou další slzoproudá setkání, KATASTROFÁLNÍ akční scény a papírem šustící řeči o konci světa. Už jen kvůli tomu dobrému (dalšími pozitivy jsou hudba a „Kibův barevný ráj“) by si seriál jako celek zasloužil vyšší hodnocení, bohužel nejasností je příliš a poslední 4 epizody překročily hranice mé tolerance už moc výrazně.

plakát

Poslední štace (1924) 

Zřejmě nejstarší „psychothriller“, který znám. Malý film svou délkou, zdánlivě malý zápletkou, ale ta síla! Muž je po mnoha letech služby jako dveřník v hotelu pro svůj věk přeřazen na jinou práci – jako obsluha do umývárny; jeho místo dostal mladší. Z pohledu nezúčastněného pozorovatele nevýznamná událost, ale pro našeho muže představuje děsivou noční můru. Za ty roky se tak sžil se svým postavením a ctí, jež k němu přináležela, že poté, co mu sebrali uniformu, která ho symbolizuje, se jeho svět zhroutil. Dřív si v ní hrdě vykračoval a ostatní nájemníci v domě jej uctivě zdravili, teď se za ním jen posměšně otáčejí; zatímco dřív se s hosty hrdě setkával u dveří, teď jim přidržuje ručník a kartáčuje boty. [Zároveň evokuje proměnu autorit po rozpadu císařství v těžce se rodící republice. Ty staré ztratily svou vážnost a jsou k nepotřebě; nahradí je nové a napříště budou už jen vytírat podlahu na záchodcích.] Ponížený se plíží podél zdi a Murnau nám dává nahlédnout do jeho černých myšlenek – padající zdí, klubko zle se šklebících tváří... -, ale i (úžasného!) toužebného snu, v němž je opět silný - a jako nikdy předtím. Film je bez jediného dialogu, mé porozumění pro mužovy pocity maximální. Za zmínku stojí ještě s obrazem excelentně sladěná hudba Giuseppe Becce.

plakát

Noir (2001) (seriál) 

Hudba. U ní Noir začíná i končí. Vytváří bohatou paletu témat spjatých s jednotlivými postavami nebo určitým typem scén a právě tahle šikovně vkomponovaná témata táhnou atmosféru. Pokud u akčních vložek neumírám nudou, je to jen kvůli motivu Salva nos; pokud přistoupím na poetiku vzpomínkových sekvencí, je to zase především kvůli hudebnímu doprovodu... Ostatní složky seriálu kvalitativně převyšuje až příliš a to nedělá dobrotu. Ona kombinace zvuku a obrazu nevytváří zdaleka tak intenzivní spojení jako v .hack//SIGN; občas předvede kouzelné panorama, ale opravdu jen občas, větší pozornost je věnována všednímu (šedému) ději a soubojům. Ty jdou mimo veškeré mantinely logiky a Mašimo v nich dokazuje totéž, co později v .hack projektech – prostě je neumí. Nemám nic proti akčňárnám, v nichž má jedna strana svými schopnostmi navrch a deklasuje desetinásobnou přesilu nepřátel, ale nesmí to být podáváno tak, že nejsou „špičkoví zabijáci“ schopni ani základního krytí a v přímé konfrontaci klidně několik vteřin jen dělají trapné grimasy, aniž by stiskli kohoutek, protože jinak by museli naše hrdiny zabít už ve druhém díle. Souboje nablízko jsou ještě jakž takž, přestřelky jsou ovšem k smíchu (nebo k pláči - dle chuti) a do podprůměru je pozvedává zase a pouze hudba. O příběhových kvalitách se ani nerozepisuji, Noir je blábol, spatlanina všemožných klišé, jakou umí snad jen Japonci (i když meta Metal Gear Solid je stále daleko). Nejvíc mě iritovala ústřední dvojice zabijáků, která mi svou psychologií v lecčems připomněla NGE. Sice bez zaváhání masakrují desítky lidí, ale když je to potřeba, promění se v klepající se ufňukaná cosi, neschopná pronést souvislou větu a mající spoustu citových potíží se sebou samými. Pomalu v každé epizodě na sebe navzájem (s častou výpomocí Chloé) zcela nesmyslně míří a pak propukají v další výbuch papundeklových emocí. Vcelku se mi líbily některé epizody uprostřed, už se v nich po impotentní úvodní třetině začalo něco dít, ale ještě nesklouzly do úplného dějového hnoje (závěrečná třetina). A jen vzpomínka na ně a výbornou hudbu mě odrazuje od nižšího hodnocení. / / / / / Největším kladem je tak postava Chloé – půvabná jako její jméno, vyrovnaně působící, nádherně oblékaná, s překrásnými vlasy a ultimátním hlasem. Je smutné, když já považuji za nejlepší scénu seriálu společnou koupel Kiriky a Chloé. 0:-) [slitovné **]

plakát

Kovboj Bebop: Lovec odměn (1998) (seriál) 

Cowboy Bebop má opravdu jedinečnou atmosféru; směs několika dobrodružných žánrů dává výsledek, který je netradiční... a lákavě dobrodružný. Není to úplně můj šálek čaje, nepotrpím si na postavy / vesmírná plavidla bez újmy probíhající / prolétávající deštěm kulek a heroizaci hlavních hrdinů, ale sem se to docela hodí, takže přivírám oči. Co mi pilo krev o poznání více, byly právě hlavní charaktery. Autoři jim sice dodali trochu hloubky několika díly osvětlujícími část jejich minulosti (které patří k nejlepším), většinou se ale chovají jako jednorozměrní šašci, kteří chtějí mnohem víc pobavit, než přimět k zamyšlení. Problém je, že si tenhle cirkus vystačí s hodně levnými triky. Jak mi vtipy po celou dobu přišly (v lepším případě) špatné, u 18. epizody jsem se upřímně zasmál hned několikrát; čím to? Seriál prochází několika fázemi, během nichž se dosti proměňuje jeho ráz i kvalita. Několik úvodních spoléhá především na atmosféru prostředí, což se daří, pak přichází nejslabší fáze, u níž jsem uvažoval o předčasném ukončení, ale od 11. se náplň jednotlivých dílů o poznání zlepšila a závěrečných 9 epizod bylo opravdu dobrých (nejvíce vyčnívá létající tlouštík ve 20.). Cowboy Bebop je nevyrovnaný, jednou nahoru, jednou dolů; skvělá hudba, nesympatické postavy; jeden díl je nápaditý, druhý k uzoufání nudný... Hodnocení se zastavilo někde uprostřed.

plakát

Million Dollar Hotel (2000) 

Příběh o tom, kterak se pouze věci objevivší se v televizi stávají skutečnými. Kdo a co v ní není, jako by nebylo. Za dobrou myšlenkou ale vše ostatní pokulhává, i Wendersova tradiční magicky melancholická atmosféra funguje jen někdy.