Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Animovaný
  • Komedie
  • Krimi
  • Dokumentární

Recenze (130)

plakát

Pustina (2016) (TV seriál) 

Městečko Twin Peaks po česku. Pustina se mu v některých ohledech (celkové rozvržení, struktura vyprávění, řada použitých postupů i dílčích témat) podobá natolik, až to zavání spíš kopírováním než inspirací, přesto má dostatek vlastní kvality, kterou divákovi sebevědomě předkládá. Jejím středobodem je napínavý detektivní příběh, kromě něj však nabízí plastický obraz místa složitých mezilidských vztahů, střetu soukromé a politické sféry života, poznávání sebe sama i ostatních, jež se vyjadřuje k řadě aktuálních společenských otázek. Bravura, s níž jsou všechny tyto motivy propojeny a zasazeny do kongeniálního výtvarného stylu s úžasně pochmurnou atmosférou, jakož i bezchybné herecké výkony, dalece překonávají to, co bych od současného českého seriálu čekal. Kromě oné přehnané inspirace tak za jedinou podstatnou slabinu považuji rozuzlení zápletky /drobný SPOILER/, jež je v kontextu předchozí hry s divákem a poskytnutých náznaků krajně neférové. Nebýt toho, hodnotil bych 5*.

plakát

Subjektív (1994) (TV pořad) 

Celkový dojem z pořadu je velmi dobrý, ale chvílemi mám dojem, že jej autoři vytvářeli čistě pro sebe, bez jakýchkoli ohledů k divákovi. Místy bylo sledování až téměř nesnesitelné, ale takové okamžiky jsou vzhledem k délce stopáže naštěstí ojedinělé, a pořadu nemohu odpustit ani některé těžkosti spojené s vysíláním, např. nepředvídatelné čekání na další díl. Náročným divákům ovšem rozhodně doporučuji.

plakát

Šinsekai jori (2012) (TV seriál) 

Šinsekai Jori vykresluje apokalyptickou budoucnost, v níž jsou lidé i uspořádání světa – hlavně díky quasimagickým schopnostem, Cantu – v mnoha ohledech odlišné, avšak některé otázky přetrvaly, ba naopak vystupují ještě naléhavěji. Jedná se zejména o hledání hranice mezi zájmy jednotlivce a společnosti a mezi svobodou a bezpečím, a podobně nosné je rovněž téma soužití lidí s podřízenými, nicméně inteligentními tvory queeraty. Fiktivní svět je ve svých základních rysech popsán přesvědčivě a navíc oplývá podmanivě tajemnou atmosférou plynoucí z částečně neznámé historie i utajování řady informací v zájmu fungování společnosti. Nejvíc na seriálu oceňuji, jak suverénně jsou veškerá témata pojednána z pohledu různých aktérů a v průběhu jejich vývoje po dobu několika desetiletí; to je v anime značně neobvyklé. Divákovo vnímání světa okolo se tak vyvíjí spolu s hlavními protagonisty od prvotní snahy o odhalení všudypřítomných tajemství a pociťování zásahů dospělých do svého života jako nepřijatelných manipulací a krutostí až ke konečnému pochopení, proč k takovým zásahům dochází. Na rozdíl od řady jiných seriálů se Šinsekai Jori neskrývá alibisticky za závoj stěží proniknutelných metafor a symbolů, ani nespoléhá na šokující odhalení; své these předkládá sice poněkud rafinovaně, ale srozumitelně, a odpovědi nechává na divákovi. Zejména závěrečné „urovnání vztahů“ lidí s queeraty je podáno značně věrohodně… a mrazivě. Za pozornost stojí i několikerý žánrový posun, v němž jsou všechny žánrové polohy zvládnuty stejně bravurně a jenž činí výsledný zážitek ještě pestřejší. V tuto chvíli se mi Šinsekai Jori jeví jako nejlepší anime, které jsem dosud viděl.

plakát

Hercule Poirot - Vražda v Orient expresu (2010) (epizoda) 

Se sklonkem Poirotovy kariéry i seriálu jsem se právě na „Vraždu v orient expresu“ těšil nejvíc; ač jsem o jejím ději nic bližšího nevěděl, patří mezi ty nejznámější a své vykonalo i zdejší vysoké hodnocení. Tento díl je předně mistrovsky natočený, v duchu těch lepších z nových dílů. Prostředí Orient expresu se svou různorodou vznešenou společností, luxusem, krásnou ubíhající krajinou a obzvlášť stísněností je pro Poirotův případ jako stvořené; film překypuje tajemstvím, jež s sebou jednotliví cestující nesou, napětím, je temný a vhodně dramatizovaný (zejména hudbou). Má spokojenost však vyprchala úměrně odhalování zápletky; nečekal jsem, že právě takto ceněný příběh bude možná úplně nejvíc trpět tím největším nedostatkem Christiiných předloh - nesmírnou nepravděpodobností. Její míra je zde tak vysoká, že děj prakticky opustil pozemskou skutečnost a stal se spíš podobenstvím, což je jednak krajně nezvyklé (ale ne nutně špatné), jednak konkrétně zde pochybné. Zatímco soudní porota by měla (sic) rozhodovat nestranně na základě faktů, ta zdejší je na celé věci osobně zaujatá, koná z emocionálních pohnutek a její trest představuje hlavně odplatu; Poirot na jedné straně odmítá spravedlivý trest provedený prostým lidem, protože by se tím společnost navrátila do barbarského středověku, na druhé straně však hájí ukamenování cizoložnice zběsilým davem, neboť překročila zákon. Úvahy o morálce a pozemském/božím trestání do Christiiných příběhů nesedí a výsledek na mne působí nejvíc jako nepřirozený konstrukt, jehož účelem je nabídnout závěrečnou nesmírně dramatickou a efektní scénu váhání a těžkého rozhodování modlícího se (sic) Poirota. „Vražda v orient expresu“ tak je jedním z jeho nejzajímavějších případů, ku prospěchu jí to však příliš není.

plakát

Angelika, markýza andělů (1964) 

(Komentář se vztahuje k sérii jako celku.) Angelika je emancipovanou ženou v tom smyslu, že si je vědoma své sexuální přitažlivosti, a této zbraně bez nejmenších skrupulí užívá jako hlavního prostředku dosahovaní svých cílů. Baží po moci, bohatství a slávě, a jelikož je sobecká, mstivá a umí využít příležitosti, ve světě nadržených mužů, ochotných udělat pro noc s ní cokoli, jsou jí všechny cesty otevřeny. Je-li toho potřeba, cele se nabídne, ale žádnému z užitečných nedá o nic víc, než je nezbytné; hranice mezi svůdným pohledem a urážlivým odmítnutím je velmi tenká. O to víc si však poté užije úplné oddání se kdejakému chuďasovi. Je totiž paní svého těla. A na tohle všechno je Angelika náležitě hrdá a právě pro tohle ji všichni obdivují, případně na ni žárlí. Mnoho jiných stránek její povahy nám seriál až do posledního dílu, jenž ji naopak vykresluje jako zásadovou hrdinku, nepředvádí, a tak spíše než živoucí bytost připomíná ženský živel, jenž si chce vynahradit všechno, co mu muži po staletí upírali, a ještě se jim přitom pomstít - a to na místě, kdy by to jeden příliš nečekal, ve Francii Ludvíka XIV. Ta je (i s dalšími lokalitami) zpodobněna atraktivně a mnohdy dýchá dobrodružstvím, a zejména kvůli ní mám tuto sérii rád. Převážně je žel toliko kulisou Angeličiny seberealizace, přičemž i příběhově jsou jednotlivé filmy nevyrovnané: zatímco jeden (druhý) je krajně zkratkovitý a zachycuje přehršel událostí, jiný (třetí) si pro změnu vystačí s pár scénami, jejichž podrobnost přesto nezajistí ani základní dějovou věrohodnost. Za nejlepší tak považuji ten úvodní a závěrečný, jenž se zdá alespoň něco skutečně vypovídat o prostředí, v němž se odehrává, je dějově nejsoudržnější a vystupují v něm nejzajímavější postavy.

plakát

Interstellar (2014) 

Vskutku pompézní podívaná, a to po stránce výpravy, velkých emocí i témat, jimiž zrovna žije popkultura. Ač se film zdánlivě zaobírá řadou závažných otázek, od lidského altruismu a odpovědnosti jednotlivce za celek, přes vztah k přírodě a možnost osídlovat jiné světy, až po sjednocení kvantové fyziky a obecné relativity, příznačně o nich nevypoví vlastně nic. Účelem je spolu s jistou vypravěčskou komplikovaností vyvolat dojem, že divák nahlíží do něčeho hlubokého, tak říkaje s přesahem; v tomto ohledu se Interstellar mimochodem hodně podobá Počátku. Scénář je přitom plný velkých děr a nesmyslů (ať už v oblasti fyziky, motivací postav či běhu událostí), jež vyplývají z podřízenosti všeho dramatickému účinku. Zatímco zpočátku se zdá orientovat na obecná témata týkající se lidstva, a v tomto ohledu připomíná Kubrickovu Vesmírnou Odysseu, postupně se překlápí do převážně akčního a velmi sentimentálního příběhu jednotlivců. Vlezlá hudba pumpuje napětí i do scén, v nichž se přirozeně nevyskytuje, ticha je poskrovnu, a když už se rozhostí, je zase pouhým efektem (hleďte, víme, že vesmír je tichý!). Interstellar je velmi zručně natočeným filmem a přibližně do dvou třetin se mi na něj alespoň dobře koukalo, následující pasáž, jejímž účelem je všechno uzavřít a všechny uspokojit, je však tak uměle vykonstruovaná a především pitomá, že můj dojem výrazně zhoršila. Závěr filmu naprosto výstižně charakterizoval Subjektiv: Deus ex 5D!

plakát

Casshern Sins (2008) (TV seriál) 

Motivem prostupujícím celým seriálem je hledání smyslu a hodnoty života vzhledem k jeho konečnosti, resp. otázka, nakolik smysluplnou je s ohledem na lidský způsob prožívání touha po nesmrtelnosti. Jeho svět je plně prostoupen neustávajícím zánikem a každý díl různým způsobem ilustruje řečené dilema na více či méně pohnutém údělu dalšího z jeho obyvatelů. Vyprávění jsou velmi osobní a před hloubkou upřednostňují líbivý a dojímavý účinek. Prostředí není příliš propracované, avšak má přesvědčivou základní mytologii a v žánru anime patří pravděpodobně mezi nejlepší. Svými kulisami, náladou, ale i častým epizodickým putováním mi připomíná prostřední část Wolf's Rain. Kamenem úrazu je z mého pohledu skutečnost, že ke svému sdělení seriál využívá těch nejexplicitnějších výrazových prostředků (i opotřebení životem je překvapivě zobrazeno prostřednictvím odpadávání kusů těl robotů): k čemu by vnímavému dílu postačoval jemný náznak, je zde vyjádřeno s bombastickou dramatičností, patetickými (a polopatickými) promluvami, zoufale doslovnou a v zájmu působivosti nemístně přehnanou symbolikou a prvoplánovou snahou o dojetí (do pohnuté dětské tváře divák kouká každou chvíli). Zpracováním naprosto nerealistické souboje jen dosvědčují, že se v jádru křehké téma stalo součástí atrakce, jež má diváku zprostředkovat adrenalin i dojetí a přitom zanechat pocit hlubokého zážitku. Četl jsem v téže době Hölderinova Hyperiona, knihu obdobného vyznění, rovněž oděnou v šat krásy, a toto srovnání nevyznívá pro Cassherna vůbec dobře. Na rozhraní ** a ***.

plakát

Léolo (1992) 

Svým způsobem podobný film jako Amélie z Montmartru (taková její odvrácená strana), avšak osobnější, hlubší, a naproti tomu ne tolik vypočítavý, záměrně podmanivý a optimistický. Nevšední zápisník hořkých příhod z dětství a dospívání, které lze s pomocí fantasie vnímat zčásti i jako okouzlující či roztomilé, což ubírá něco z jejich tíže. Zápisník hravý, nenápadně svíravý a hlavně melancholický, na čemž má svůj podíl zejména hudba, kamera a barevné tónování. Pod vší bizarností a humorem se však ukrývají vnitřní strachy a ostny, které zanechávají na barevném plátně černé stopy. Knihou, již hlavní postava opakovaně pročítá, je L'Avalée des avalés, jejímž autorem je Réjean Ducharme. "... mon amour."

plakát

Muž a žena (1966) 

Snímek jako stvořený pro první filmové rande. Náladový a citlivý film o obyčejném setkání muže a ženy, jenž zdůrazňuje potřebu pokračovat stále dále, i přese všechno, co bylo, a přese všechna trvalá pouta s minulostí. Svým vyzněním je film v zásadě banální, jeho přednostmi jsou oproti tomu značná poetičnost a melancholičnost řady scén; snaha o vzbuzení citové odezvy je však trochu přehnaná, když obzvláště způsob užití obrazových filtrů a hudby působí místy prvoplánové. Ač si film kvůli naposled uvedenému zaslouží spíše tři hvězdičky, z osobní zaujatosti a kvůli Anouk Aimeé dávám o jednu víc.

plakát

Hosté večeře Páně (1963) 

Na jedné přednášce jsem vyslechl, že vztah severských národů k Bohu byl po dlouhou dobu významně ovlivněn velkým chladem v kostelích. Krajina tohoto filmu je chladem prostoupena a jediným zdrojem tepla, dávajícím pocítit přítomnost Boha ve světě, je láska. Hosté večeře Páně náležejí do významově a symbolicky průzračnější části Bergmanovy tvorby, odehrávají se v několika málo precizně vystavěných a nasnímaných scénách, prodchnutých chladem a tichem, v nichž lidský hlas zazní jen občas, avšak s o to větší výmluvností a působivostí.

Reklama

Reklama