Ajantis

Ryzí autorský počin. Naprosto průzračný a významově jednoznačný, ale vůči divákovi - právě proto, že se nepřidržuje žádného zažitého schématu - poměrně náročný. Na první pohled by se mohl zdát býti líbivým či kýčovitým, ale pro svou upřímnost a již zmíněnou průzračnost je naopak krásným.

Inception má solidní kostru. Základní myšlenka kradení a vnukávání myšlenek je dobrá, systém se sny spjatý je promyšlený a přehledný. Inception se nesnaží tvářit komplikovaně (je problémem dotyčných diváků, jestliže tvrdí, že je jej nezbytné vidět vícekrát), což je mi na něm sympatické. Co mi naopak vadí, je podbízivost masovému diváku, jíž je tato kostra ohnuta a do značné míry degradována. Desítky minut nepřehledné a nevěrohodné akce (vizte nepřesnost střelby pronásledovatelů) postrádají adekvátní příběhovou oporu, film rozmělňují a působí vyloženě nadbytečně; stejně jako v Temném rytíři jsou nadto odlehčovány „přesně odměřenými dávkami humoru“. Jakkoli jsou motivace postav ve své jednoduchosti (a onošenosti) funkční, předkládaná sdělení jsou spíše truismy či připomínají reklamní slogany („Můžeme si být jisti, že je 'naše' realita skutečná“? „Je ospravedlnitelné manipulovat druhými [i pro jejich dobro]?”), což nejlépe dokumentuje extrémně laciný závěr. Snaha, aby byl i ten poslední divák v – na poměry hollywoodského blockbusteru poměrně komplikovaném – obraze, se projevuje nejen v důkladném vysvětlování pravidel, nýbrž i v zoufalé dořečenosti ve scénách, kdy musí aspoň trochu použít představivost, aby pochopil význam právě viděného. Samotný plán vnuknutí i jeho konkrétní provedení v mysli R. Fischera se mi zamlouvá, avšak výše zmíněné působí, že jsem na Inception zpětně spíše naštvaný. Velmi silné **.

Domnívám se, že repetitivnost Enter the Void – jak dějová, tak formální – je integrální součástí sdělení, které nese, o podstatě lidské existence (vizte výmluvný název). Zvláště v cca závěrečné půlhodině ve mně vyvolává dojem, že chce (a daří se mu to) na diváka přenést nesmyslnost tohoto údělu, když jediné, co jej zadržuje od vysvobození (= konce filmu), je pohled na souložící páry, s jistými výmluvně zářícími tělesnými partiemi; vyčítat mu utahanost nebo dokonce předvidatelnost proto považuji za nesmyslné. V souladu s tím je Enter the Void jednou z mých nejúmornějších filmových zkušeností.

(Komentář obsahuje spoilery.) Morální rovina práce advokátů je komplikovanější, než jak ji předestírá Ďáblův advokát. Že jsou špatní jen proto, že obhajují vrahy a jiné amorální zločince, je snadno srozumitelný a značně rozšířený, leč povrchní, názor. Odpovídá mu rovněž Kevinovo „správné rozhodnutí“ v závěru filmu, které očividně nepramení z nechuti k povolání advokáta, ale z nechuti obhajovat někoho „zlého“. Skutečnost, že jím fakticky zařídil odsouzení někoho pro skutek, který nespáchal (ostatní děti si přece zneužití vymyslely), zůstává rozpačitě nevyřešeným morálním problémem v jednání Kevina i celém filmu. Jak do tohoto pojetí zapadá ta část Ďábelské advokátní kanceláře zabývající se např. akvizicemi, je mi záhadou, obávám se však, že až sem to scénáristé nedomysleli. Hlavní postava jistě není advokátem v trestních věcech náhodou; k ilustraci morálních dilemat, jež advokacie skýtá, by stejně dobře – ne-li lépe, protože by neodpoutával pozornost ke klišé zmíněnému výše – posloužil prostý spor o peněžité plnění. To by ale diváka nemuselo bavit a nepotvrdilo mu, co už dávno ví. Prznění dětí, týrání zvířat, zmasakrování vlastní rodiny – to je jiná! Už tento výběr vzbuzuje silné podezření a očekávané šablony se brzy začaly kupit: nábožensky zapálená matka, penězi posedlá manželka, vztah s níž se začne rozpadat... Ďáblův advokát v tomto ohledu nepřekvapí vůbec ničím. I Pacinova vrcholná promluva relativizující kdeco je spíš kontrolovanou bouří v láhvi, vhodnou jako mírné vzrušení pro poklidné nedělní odpoledne. Asi jako když si dám pálivý dresink u McDonald's. Jedinými dvěma momenty, za které získává film alespoň nějaké kladné body, jsou úplný závěr, který ukáže „cestu do pekla“ i na „té druhé“ straně, a záběr na stánek s nabízenými rybami před budovou soudu, když ji Kevin opouští po jednání ve věci Moyez. ____ Dosti zvláštní je skloubení dramatické a nábožensko-hororové roviny. Souhlasím s Exkvizitorem, že se nepovedlo, a když ve scéně v butiku poprvé došlo na Ďábelské digitální triky, spadla mi čelist a nevěřícně jsem zíral. Mno... ale řekněme, že jsem díky tomu alespoň neměl dojem, že film stvořili roboti (ti totiž, jak známo, nefetují), kterýžto by byl jinak neodbytný. (V komentáři jsem záměrně pominul kritiku soudních líčení a věrohodnost postavy zahrané Keanu Reevesem, u nichž je nasnadě tzv. profesní deformace. Své výhrady k nim ale mám.) Slabé **.

Secuko Hara sedmnáctiletá. Secuko oděna v jukatu, Secuko v klasických šatech, Secuko v bojovém úboru, Secuko v pyžamu. Secuko šermuje, Secuko hraje na koto, Secuko střílí z luku, Secuko vysvětluje používání hůlek, Secuko krmí srnečky, Secuko se neklidně převaluje ve spaní, Secuko mluví německy, Secuko pláče (a možná také zpívá, tím si však jist nejsem). Žádný obdivovatel Secuko si tento film NEMŮŽE nechat ujít. Koncentrace krásy je místy až neúnosná, takže jsem myslel, že se mi srdce rozskočí. Filmařsky se jedná, nakolik mohu soudit, o film značně pokrokový, vedený rukou propagandistovou, avšak v míře snesitelné. (Zhlédnuto v japonsko-německém znění, s neobjektivním zaujetím, bez titulků a s nevelkým porozuměním slovu německému a ještě menším japonskému; u tohoto filmu to však příliš nevadí, a to neříkám kvůli Secuko.)

Jak dává tušit již název, v centru filmu se nachází postava Adolfa Hitlera. Pokud jde o něj, přináší řadu zajímavých a dle mého výstižných postřehů, které jsou důležité pro pochopení jeho charakteru, a příhodně ukazuje jejich souvislosti s konkrétními událostmi. Jako ústřední motiv zobrazuje nacistický kult smrti, možná lépe řečeno neživotného, a jeho touhu po ničení, ale zabývá se i dalšími aspekty Hitlerovy osobnosti (a dobře si - nejen - v tomto ohledu rozumí se Sokurovovým Molochem). Žel, asi aby byl obraz kompletnější, obsahuje dokument rovněž sumarizaci nejpodstatnějších momentů nacistického / válečného období, které s Vůdcem osobně kolikrát příliš nesouvisejí, a připomíná tak místy pořady typu "Druhá světová válka ve dvou hodinách". O významné události se jen otírá a z nedostatku prostoru jsou podány zkratkovitě a nezřídka zavádějícím způsobem, takže člověku druhé světové války neznalému jako naučný dokument dobře neposlouží. Proto tedy "jen" ****, ač jsem si projekci jinak náramně užil.

Film osvětlující, proč se vaše kočka důrazně ohradí vždy, když ji chytíte za ocas. Zároveň též nahlédnutí – trochu sarkastické, trochu poučné – do doby utváření prvních vztahů mezi mužem a ženou a lidmi a zvířaty. Jako u jiných Garaniných filmů, jež jsem viděl, střídá se kresba vcelku prostá a civilní s magicky snovou, často doplněnou nádherným ruským přednesem / zpěvem a v tomto případě i pečlivě rozpohybovanou kočkou. Zejména „překročení horizontu“ je úchvatné. Film je vhodný pro: milovníky koček, environmentalisty, feministky. :-)

Kdyby Chaplin namísto Diktátora natočil tohle, měl by veškeré mé uznání: stěží si dokáži představit film, který by nacistické metody zesměšnil důkladněji (ovšem nelze chtít po soudobé propagandě americké, aby disponovala takovým nadhledem). S trochou znalostí historie se Žid Süss mění chvílemi v totálně absurdní podívanou; zejména závěrečná porada soudců je vypointována doslova smrtícím způsobem, až jsem si říkal, jestli anglické titulky nenapsali nějací vtipálci "jen tak". :-) K hodnocení je tohle dílo avšak snad ještě nevděčnější než tématicky spřízněný Věčný Žid, protože přece jen jde o "klasický" film (a svou řemeslnou a hereckou stránkou ne úplně tragický).

Příšerný opruz. S každou další epizodou mě štve čím dál víc, ale vždycky si řeknu, že bych ještě jednu minutu-a-půl obětovat mohl. Líbí se mi totiž znělka hrající vždycky na konci. A vlastně spousta dalších dementních zvuků, které se stále opakují a postupně se mi dostávají pod kůži. Zřejmě to jde ruku v ruce se snižující se inteligencí. Začínám na sobě pozorovat pohyby, které dělá jeden z králíků. Ale vážně, i mezi (záměrně) debilními seriály jsou k nalezení podstatně zábavnější věci. Třeba Tentai Senshi Sunred. (Hodnoceno po zhlédnutí 32 epizod a poklesu IQ o 32 bodů.)

Přirovnat Normal k tvorbě Fritze Langa se mi se znalostí jeho nejlepších děl (Dr. Mabuse, der Spieler a Metropolis) poněkud příčí. Kde Lang dokázal pronikavě postihnout nebezpečné společenské tendence, ještě než se naplno projevily, tam se Ševčík neobratně proplétá víceméně schématickou směsí všeobecných otázek a ne-odpovědí. Kvalitní dialogy (např. úvodní na téma lásky, v němž se advokát zaplete do tautologie) se střídají s plytšími a vkrádá se myšlenka, jestli za to trochu nemůže předloha. Langova řeč se vyznačuje osobitým symbolickým vyjadřováním, kdy jde o vizuálně ohromující díla, přesto je každý detail promyšlen a má svůj význam. Normal ucelený rukopis postrádá, hemží se to v něm citacemi jiných filmů, až bych skoro řekl okopírovanými scénami, které do něj ne vždy zapadají. Má vynikající momenty (i díky dovednému zakomponování hudby), kupř. v častém zpomalování a „trhaném obrazu“ běžných scén ale smysl nenacházím a naopak mě rušily. Vizuál se chvílemi hlásí o slovo až příliš sobecky. / / / / / Zajímavé je, co o souvislosti nacismu a skutečného případu vraha Kürtena soudí Max Picard ve svém díle Hitler v nás (v orig. Hitler in uns selbst; překlad Václav A. Černý, Praha, ERM, 1996, s. 161-162): Pro totální stát už byla připravena justice: například při procesu s vrahem Kürtenem, který zabil mnoho žen, bylo před soudem proneseno tolik řečí psychiatrických a psychologických znalců, že soud přestal být soudem. Byl to kriminalistický seminář, na němž se debatovalo o psychologických tezích, a nikoli vražednický proces před soudem. Už se nejednalo o vraždě, o ceně lidského života, nýbrž o platnosti psychologických tezí; soud byl odsunut stranou, ve středu zájmu stály psychologické teze. Justice, která zapomněla na to hlavní – totiž na to, že je především soudem, která se tedy sama odsunula stranou, když to nařídil psychologický poradce, bylo snadné se zbavit, když to nařídil totalitní stát; byla pro totalitní stát připravena. (Vrah musí být samozřejmě psychiatricky vyšetřen, ale nesmí se to zvrhnout tak, aby bylo zakryto to hlavní – totiž to, že došlo k vraždě a že tu vraždu je třeba odsoudit.)