Jenni

Jenni


8 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4
    • 14.8.2015  16:40

    Motto: "Svoboda není něčím, co člověk drží ve svých rukou jako klobouk či sladkost. Za svobodu se musí bojovat." Navzdory zdejšímu hodnocení jsou Katové jedním z vrcholů Langovy americké tvorby (pravzorem jeho noirů), brechtovskou alegorií modernity a skutečným audio-vizuálním zážitkem (oscarové nominace za nejlepší hudbu od Hannse Eislera a nejlepší zvuk), což vše umocňuje fakt, že byli vymyšleni a natočeni v roce atentátu na Heydricha (newyorská premiéra podle všeho 23. března 1943). Pokud se jim vyčítá, že jsou "překvapivě konvenční", patrně to znamená, že jsou propracovaní daleko lstivěji. Stylizovaná Howeho kamera (z níž byl Lang nadšen a díky níž film nezestárl), nabízející několik "sladkostí" - MUDr. František Svoboda ukrývající se ve dveřích před SS, vstup Máši Novotné do sklepení Pečkárny či zavrždění Grubera (když už "nedrží klobouk ve svých rukou"), je na první pohled nepřehlédnutelná (pro dobro i zlo věci), ale zaposlouchej se na chvíli do všeobjímajícího zvuku. Ve fascinaci akustickou stránkou se Katové podobají Vrahovi mezi námi, všimni si tentokrát kolik informací (většinou ze strany mocných a chvástavých okupantů, jako v případě Lidic ve filmu záměrně nezmíněných) a dezinformací (většinou ze strany odboje, který skutečné okolnosti atentátu tajil i před autory filmu) se k hrdinům záměrně dostává pomocí rádia, rozhlasu, tlampačů, odposlouchávacího zařízení, slídění za dveřmi a za stěnou. Jedním velkým uchem je ostatně klíčová postava filmu - "mimořádný vlastenec", informátor gestapa a pivovarník v jedné osobě - Emil Czaka. Uši hrdinům často pomáhají (dr. Svoboda pečlivě naslouchá krokům SS, později zaslechne "dokumenty" a zajde do kina, slyší o zákazu vycházení, což mu opět umožní reagovat), zároveň Katové ukazují, že k orientaci ve světě sluch samotný nestačí a je třeba získané informace zvažovat (odboj totiž používá "soft power" ve formě lstí, lží, převleků, zaranžovaného divadla, rozhlasových her a intrik, Máša doslova řekne: "Jste srab, ne lepší než Heydrich, ani gestapo by nejednalo tak nelidsky jako vy!", ale i odboj samotný vede podobně jako ve Vrahovi alternativní sofistikované "vyšetřování"). S pochopením "zakódovaných" a "utajovaných" informací, určených jenom vyvoleným, je však spojeno smrtelné riziko. Zatímco v prologu filmu okřikne Heydrich českou honoraci z používání mateřštiny, právě znalost "jazyka okupantů" prozradí Czaku, který se ve své roli antifašisty zasměje německému vtipu (Goebbels přijde k Hitlerovi: "Adolfe, máme dostatek jídla už jen na pět let." Führer se zeptá: "Na pět let?" Goebbels to potvrdí a Führer odvětí: "Musím to říct Göringovi." Goebbels vykřikne: "Hermanovi ne, proboha, Hermanovi to neříkej. Jídlo pro nás dva, tebe a mě."). Pochopil ale Czaka skutečně Brechtův žert, v němž se opakují slova prof. Novotného "v takové situaci je lepší mlčet"? Blažená nevědomost by mu pomohla, stejně jako odbojové skupině, která se "odhalením" Czaky sama "odhalila", stejně jako musel po zjištění pravdy zemřít inspektor Gruber (pohřben v analogii sklepa gestapa). Nakonec ani langovská variace na "přenesení viny" a "obětního beránka" (jež je dalším vtipem pro Czaku a on se mu upřímně zasměje) nepomohla "zabití dvou much jednou ranou", když i v naší realitě mělo odpravení "kata" ambivalentní tvář. "Musí být jiný způsob než atentát. K čemu to povede? K většímu teroru, krveprolití. Jako masakr studentů na univerzitě." - "Ale Jane, těch 120 chlapců dalo svůj život, aby řeklo světu, že jsme pořád Češi, že vždycky budeme." Nezapomeň, jak film končí. Přestože jsou čeští zajatci mrtví, jejich píseň o "neviditelné svíci" zní dál (mimo obraz, odněkud zhloubi). This is really NOT THE END.

    • 14.8.2015  16:40

    Druhý (a rovněž zmizelý) film Fritze Langa, který přišel do kin v září 1919, jen pár dnů před premiérou Pavouků. Podobně jako Míšenka (Halbblut) jde o melodrama s žárlivostí a pomstou. Podle recenzentů obsahoval film pikantní a vzrušující scény, jakož i pasáže brutální a odvážné (kontrolované talentem Fritze Langa), nikdy však nesklouzl do ubohosti a prokazoval vysoké umělecké kvality (v berlínském Der Film z 27. září 1919 je však kritizována závěrečná scéna; byla prý hrozná a odporná a měla být radši vystřižena). Výprava byla úžasná a kamera vynikající. Pokud jde o herce (ztráta filmu mrzí o to víc, že si zde zahrál sám Fritz), někdo říkal, že hráli velmi dobře, podle jiných z nich režisér nezískal to nejlepší.

    • 14.8.2015  16:39
    Halbblut (1919)

    Ztracená prvotina Fritze Langa jménem Míšenka (Halbblut), která měla premiéru na jaře 1919. Zápletka: Edward Scott pojme za manželku Juanitu, s níž se seznámil v opiovém doupěti. Jeho přítel Axel van der Straaten mu vše vyčte a řekne, že míšenka má být akorát milenkou. Juanita, jež rozhovor vyslechne, se rozhodne pomstít. Prostřednictvím opia dožene svého muže k šílenství a svým rafinovaným milostným uměním Axela zníčí. Dobovými recenzenty byla Míšenka chválena jako "nejlepší film roku produkovaný Declou" a poklony mířily už k samotnému režisérovi, který byl podle nich jakožto autor scénaře schopen vytvořit film snadněji. Mistrovským režírováním herců pak dosáhl velmi přesných filmových postav (od začátku příběhu vedl herce profesionální rukou a vytvořil výborný film ve čtyřech aktech). Egon Jacobsohn (düsseldorfský Der Kinematograph z 23. dubna 1919), který film rovněž obhajoval a shledával ho vcelku zajímavým, se nicméně divil, proč Lang v době, kdy se venkovní filmování stalo obvyklým, natáčel exteriérové scény uvnitř.

    • 30.7.2015  17:24

    Motto: "Tisíce vědců poprvé spolupracuje, a kvůli čemu? Bombě. Ale kdo před válkou byl ochoten dát peníze na vymýcení tuberkulózy? A kdy jsme dostali miliardy dolarů na zlikvidování rakoviny? Kdyby se tak stalo, uděláme to za rok." Pro závěrečný dílek své antinacistické tetralogie (předtím Hon na člověka, I katové umírají, Ministerstvo strachu) vytáhl pan Lang ze šatníku osvědčený plášť a dýku (anglická fráze odkazující na intriky, vyzvědačství a nejrůznější jinotaje; "ve vládě nám říkají kluci s dýkou pod pláštěm"), a - světe div se - uspěl i napočtvrté (není ostatně každý "díl" lepší než ten předchozí?), tentokrát bez výraznější stylizace. Koho by zajímaly zmiňované podobnosti s Roztrženou oponou, které nemůžou být náhodné, nejnápadnější jsou postava amerického jaderného fyzika coby špiona (Gary Cooper x Paul Newman), role stařičkého profesora (od něhož oba získávají tajné informace), scéna obtížného zavraždění tajného policisty (údajně Hitchcockova geniální scéna je pětihvězdičková už u Langa), šifrovaná zpráva (v novinách x v knize), konspirační farma, balet, němečtí nepřátelé, psaní rovnic (křivkový integrál sinusoidy x "gama 5") i závěrečný nepozorovaný útěk. Rozdíly jsou naopak v tom, že Hitchcock kvůli "tajemství" přeskočil úvodní fázi o "poslání" (aby tak mohl odpovědět na svou otázku "Co tomu řekne špionova manželka?"), a ve faktu, že Lang byl v té době stále na vrcholu sil (ne tak Hitch; s čímž souvisí i porovnání ústředních dvojic, kde více hitchcockovští jsou Coop a Lilli Palmerová). "Možná se sem po válce vrátím a zavedu tě sem. Ale hudba bude jiná." - "Po válce toho bude hodně jiného." Vyjma ruky v Coopově tváři mám rád oba rozhovory s "nacistickými" fyziky (kde oba hrají velmi dobře; "Věřit vám? Ve fašismu žiju už příliš dlouho. Nevěřím nikomu."), ale vlastně i samotného Jespera ("Předbíháme sebe sama. Společnost není připravena na atomovou energii. Hrozně se toho bojím."), nejvíc však postavu Giny, která patří k nejlepším hrdinkám z celého Langa. Libí se mi americká kovbojská písnička od pilota z Nové Arizony (Dink's Song) i hovory o opeře, kluku bez cella, sto let staré fotce, mléku od kraviček, kočkách od řezníka, špíně, kňučení, hloupém americkém turistovi a líbání bez citu. "Jste dospělý, ale víte toho tak málo. Nevíte nic o kočkách... A nic o lidech." - "Co je s vámi, Gino?" - "Nic, krom toho, že jste spadnul z Měsíce. My tu žijeme jako... jako Lazar. Ležíme v hrobě a čekáme, až nás někdo zachrání." - "Jenže já nejsem z Měsíce a Italové jako vy neleží na zemi." Je známo, že Fritz Lang plánoval jiný konec, který (kvůli nevěrohodnosti) nepřipustil producent Milton Sperling: Skupina výsadkářů v čele s Alvahem Jesperem objeví v Německu zbytky podzemní továrny s mrtvými těly dělníků z koncentračního tábora a důkazy o výrobě jaderných zbraní. Domnívají se, že továrna mohla být přemístěna do Španělska či Argentiny, k čemuž jeden důstojník podotkne: "Toto je rok jedna atomového věku a Bůh se smiluj nad námi." A Jesper odpoví: "Ne, smiluj se nad námi, jestli si myslíme, že můžeme vést další války bez sebezničení. A smiluj se nad námi, pokud svět nedokážeme udržet v míru."

    • 23.7.2015  17:09

    Motto: "Měli bychom ihned odjet do Pompejí. To si nemůžete nechat ujít. Je to zvláštní příležitost. Něco takového se stává velmi zřídka. Chystají se odlít dutinu, kterou v lávě vytvořilo lidské tělo! (...) Uvidíte člověka v pozici, v níž ho překvapila smrt. Je to neobyčejný zážitek." Podle posledního žebříčku časopisu Sight and Sound patří Cesta po Itálii mezi nejlepší filmy všech dob (konkrétně se dostala na 41. místo, hned za Sladký život). Ve své době nadchl alespoň Francoise Truffauta, který se o tom zmínil v dopise Robertu Rossellinimu. Ingrid Bergmanová naopak vzpomínala, že pro jejího filmového partnera George Sanderse bylo natáčení utrpením: "S Robertem to bylo jako na bitevním poli, kde ví jen generál, co mají jeho vojáci dělat. Nic nebylo dáno předem, pouze on měl všechno v hlavě, a to byla, jak jsem s oblibou říkávala, pouhá kostra plánu. Natáčel filmy, jako když spisovatel bere do ruky pero a papír a začíná psát příběh, jen s tím rozdílem, že to dělal s kamerou a na filmový materiál. (...) Velice často herci řekl: Tady je scéna. Jdeš po ulici a vrazíš do té či oné osoby. Co jí řekneš? (...) Vzpomínám si na chudáka George Sanderse, jak s námi přišel natáčet Cestu po Itálii. Nedokázal si na tuhle metodu, či spíše absenci metody zvyknout. Jednoduše se zhroutil. (...) Říkal: Nemůžu dál. Nedokážu dělat takovouhle komedii dell'arte, vymýšlet si dialogy na poslední chvíli." Myslím si, že klíčem k tomu, proč byla Cesta po Itálii dříve přehlížena a dnes ceněna, je fakt, že obě hollywoodské hvězdy kandidují na nejkyselejší pár všech dob (když jsou spolu, je vlastně každý nejvíc sám). Tedy, že jsou daleko od Hollywoodu. "Z téhle šílené země ochuravím. Kontaminuje leností. Chci se vrátit domů. Zpátky k práci." - "Konečně to velké slovo! Nějaký čas jsem ho od tebe neslyšela. 'Práce'. Počítám, že teď přijde na řadu 'povinnost'." Ale spíše než slova je pro film důležitá atmosféra, a přijde mi, že i místa, kam Ingrid zavítá (antické muzeum, pevnost, sirné prameny, katakomby Fontanelle, nakonec i ony zmiňované Pompeje), jsou důležitější než jakékoli postavy. V tomhle je film jedinečný a dokonalý (jako jeho restaurovaný obraz, který je pastvou pro oči). Je skutečnou cestou po Itálii. Kromě ionizace mám nejradši návštěvu neapolského muzea - Héraklés Farneský, Potrestání Dirky z jediného kusu mramoru nebo ti směšní císaři. Pokud jde o konec, Rosselliniho fascinovala víra, procesí, přenášení Madony, pláč, celá ta podívaná i vědomí, že zázraky se dějí. Roberto v zázraky věřil. "Řekni, že mě miluješ."

    • 23.7.2015  17:08
    Korczak (1990)
    *****

    Motto: "Být židem není dobré. Horší je být starým, nemocným židem. Ale nejhorší je být starým, nemocným židem, který se musí postarat o dvě stě dětí." Sociolog Zygmunt Bauman nazývá Korczaka "nejlidštějším filmem Andrzeje Wajdy o nejlidštějším filmovém hrdinovi". Snímek byl natočen podle scénáře Agnieszky Holland a měl premiéru 6. května 1990 (vybrán do hlavní soutěže filmového festivalu v Cannes). Jde oprvadu o mimořádnou poctu osobnosti Janusze Korczaka, polsko-židovského lékaře, pedagoga, ředitele varšavského sirotčince a autora literatury pro děti, který je však pro nás naprosto neznámý. Snad stejně logicky je málo znám i Wajdův film, což je veliká škoda, neboť jde o jeden z nejlepších životopisných filmů (Korczakův filmový představitel Wojciech Pszoniak si už střihl menší roličku chasida Josele v dalším nespravedlivě opomíjeném filmu na židovské téma - Austeria). Taky mě napadlo, kolik takových zapomenutých a pohřbených skvostů na světě ještě existuje. Nejhorší na tom je, že světoznámý Schindlerův seznam by ve srovnání s Korczakem vůbec neobstál. Zygmunt Bauman v knize Tekutá láska (2003) píše: "Když se hrozba deportací do plynových komor začala měnit v realitu, Korczak se prý postavil proti tomu, aby se sirotčinec zrušil a dětem se umožnilo odejít, aby se každé na vlastní pěst pokusilo (a zlomku z nich by se to možná i podařilo) uprchnout. Snad věřil tomu, že tato příležitost za to nestojí: jakmile se ocitnou mimo své útočiště, na vlastní kůži zakusí strach, ponížení a nenávist. Přijdou o to nejcennější, co mají - o svou důstojnost. Jakmile o ni budou okradeny, bude mít nějaký smysl, že zůstanou naživu? To nejpodstatnější, nejcennější pro lidstvo (...) je důstojný život; nikoli přežití za každou cenu." A dodává: "Spielberg by se od Korczaka mohl něco naučit - jak z lidského, tak z filmového hlediska. Něco, co nevěděl, nebo vědět nechtěl, anebo to věděl, ale odmítal si to přiznat; něco o lidském životě a o hodnotách, kvůli kterým stojí za to žít." Jak totiž ve filmu řekne Janusz Korczak: "Válka přináší mnoho utrpení a tragédií. Ale také odklízí některé věci, které se v budoucnu nezopakují. Polák už nikdy nebude pronásledovat svého bratra jen proto, že je žid. To si opravdu myslím. Jsem rád, že jsem se toho mohl dožít."

    • 23.7.2015  17:08
    Falstaff (1965)
    *****

    Motto: "Půlnoční zvony nám často odbíjely čas, pane Roberte Nehlubo." - "Odbíjely, odbíjely. To teda odbíjely. Bože, to byly časy!" Orson Welles považoval své poslední filmy Proces a Půlnoční zvony (Falstaff) za svoje nejlepší. Někdo říká "velký vadný film", budiž. Na okraj poznamenávám, že zatímco Procesu neupírám status pětihvězdičkového díla, které se z nejrůznějších důvodů nepovedlo, Půlnoční zvony patří ke vzorovým filmům, s nimiž by měly být poměřovány všechny ostatní. Ve skutečnosti se provinily jedině tím, že jsou adaptací a že všechno, co řeknou, pověděl už kdosi koncem 16. století. "Když ještě tohle tělo mělo duši, byly mu úzké meze království. A teď mu stačí kousek mrzké hlíny. Země, co mrtvého tě obejme, nezrodí nikdy skvělejšího muže." Původ filmového zpracování Jindřicha IV. (obohaceného epilogem o Falstaffově smrti z Jindřicha V., přičemž z Richarda II. a Veselých paniček windsorských jsou užity jen kraťoučké pasáže kolem 20. minuty, resp. v 76. minutě) lze hledat ve Wellsových divadelních inscenacích. On sám za jádro příběhu považoval "zrazení přátelství", mnozí pak akcentují vztah otce se synem. Nechci se tu pouštět do nějakých disputací (pro což csfd není ani místem), ale pro mě je postava Jana Falstaffa (jeho zbrojnoše hraje Wellesova dcera Beatrice) personifikace umění nevázanosti, sprosté každodennosti, půlnočních zvonů, života, dobroty i citu ("Kdybych měl tisíc synů, vštípil bych jim jako hlavní životní zásadu, že se mají vystříhat slabých, nanicovatých tekutin a zasvětit se vínu."), což se kontrastně vyjeví v závěrečném rozsudku nového krále Jindřicha V., který je nanejvýš rozumný, avšak bezcitný (snad proto mu Welles vloží do úst alespoň milosrdná slova, která se ve hře Falstaffa vůbec netýkají). Byla položena zbytečná otázka, na čí straně z těchto světů Shakespeare vlastně je (Westminster nebo ulice Eastcheap?). Všichni bychom měli být na straně plnění povinnosti, být ctihodní a ctnostní, když však čteme shakepearovské historické hry, je nám předkládán jen jakýsi krvavý koloběh bojů o "ten zlatý kroužek", použijeme-li slova prince Jindřicha, a můžeme dodat: "Nejlepší zlato jsi i nejhorší. Oč cennější je méně cenné zlato." České titulky k filmu jsou kupříkladu k nezaplacení.

    • 23.7.2015  17:07
    Austeria (1983)
    *****

    Motto: "Židovstvo stojí na sloupu jako na jedné noze. Tím sloupem je učení: Miluj bližního jako sebe samého. To je celá naše moudrost. Každý si ji může osvojit, byť by stál na jedné noze. Naše dějiny jsou plné falešných soudů, před nimiž nás obvinili naši nepřátelé. Jsme obklopeni Hamany jako bezbranné ovce vlky. A jak se může bránit bezbranný? Jen čistým srdcem. A teď, když stojím před šibenicí, mám jen čisté srdce." Mé další setkání s Jerzym Kawalerowiczem, po nichž musím postupně uznat, že patřil k největším zjevům polského filmu. Tentokrát šťastně vsadil na spolupráci se spisovatelem Julianem Stryjkowskim, jehož literární Hostinec (Austeria) je vysoké úrovně a film z toho nic neztrácí. Román svého času nemohl v Polsku vycházet, ale nyní jsme již v době, kdy začínají pukat ledy. "Pláč se zvedne v noci, radost přijde ráno. Hřích se zvedne v noci, očištěn je ráno. Křik se zvedne v noci, uslyšen je ráno. Strach se zvedne v noci, víra přijde ráno. Smrt se zvedne v noci, zmrtvýchvstání ráno." Řekl bych, že Stryjkowského knížka by měla patřit k onomu "minimálnímu vzdělání", aby naopak nedokazovala, jak málo víme o dalších evropských národech. Stručně řečeno, je něco překvapivého na tom, když slyšíš v polštině "tady je Rakousko, a ne Kišiněv. A díky Bohu nebude, dokud panuje císař František Josef." Že by navíc Halič nebyla koncem světa, který dostalo rakouské mocnářství za trest? "Tak mluví jen člověk, který nemá vlastní názor a nečte noviny." - "To není jisté, kdo má víc názorů!" - "Především je třeba mít aspoň to minimální vzdělání." - "Především se člověk musí chovat jako člověk." Titulním hrdinou je zde austeria (tj. restaurant), který je několikrát ztotožňován s Noemovou archou (A kdo tam je? Spíš se zeptejte, kdo není.), veze starého čorta Taga, jeho snachu Mínu, vnučku Lolku a pasačku Jevdochu; z hostů prchajících před kozáky pak nejrůznější postavičky z města (ústřední je samozřejmě osud mladého páru Bumka a Aši) a partu chasidů kolem svatého cadika, kteří Boha oslavují - jak je jejich dobrý zvykem - radostným zpěvem a tancem. "Jsou tam takoví zbožní věřící. A křikem odhánějí zlé myšlenky." - "To si tedy našli čas na exorcismy. (...) Kvůli těm hlupákům budou trpět nevinní." - "A ty si myslíš, že oni jsou vinní?" Samotný závěr filmu je v jiném duchu než knižní předloha, nejvíc se blíží alegorii toho, co (nejen) tento židovský koutek čekalo ve 20. století. "To je konec všeho, nejen mě."

    • 23.7.2015  17:07

    Motto: "Mám pocit, jako by nic netrvalo. Ani láska. Ani smutek. Nic bolestného, ani krásného." Loď do Indie (Skepp till India land) je patrně nejzapadlejší autorův film, což je překvapující i škoda, protože jde o čistého Bergmana. Zajímavý je o to více, že se zabývá - jako žádný jiný z raných Bergmanů - ústředním problémem režisérova života: vztahem otec-syn. Že nepůjde o nic harmonického, zjistíme už v počátečním rozhovoru mladého páru: "Tvůj táta loni umřel, ale to nejspíš víš." - "Ne, to jsem nevěděl." Tradičního Birgera Malmstena (jako Johannese) tentokrát doplňuje Gertrud Fridhová (Sally), známá spíše z vedlejších rolí v pozdějších dílech. Příběh filmu napsaný podle stejnojmenné divadelní hry Martina Söderhjelma je snadné shrnout: Johannes se po sedmi letech vrací z moře (podobně jako v Přístavu), ale není to jen návrat fyzický, protože se ve filmové retrospektivě (která vyplňuje podstatnou část nímku) vrací i do oné doby před sedmi lety, kdy žil a pracoval na vyprošťovacím člunu svých rodičů. Konkrétně do dne, kdy jeho otec kapitán Alexander Blom přivedl na loď Sally z varieté (v 19. minutě filmu lze před kašpárkovým divadlem vidět z profilu samotného Ingmara). Z jednotlivých "soukromých rozhovorů" pronášených převážně na lodi se postupně dozvídáš "kdo je kdo" (starý a mladý pár), přičemž žádná z postav nebude černobílá ("Neměli jsme kvalitní výbavu a byli mladí. Pamatuješ? Pumpovala jsem vzduch do tvých plic, abys mohl být ve vodě. Bylo to jako bych ti pokaždé dávala život. Vzpomínáš? Byly to dobré časy."). Zde Bergman rozvíjí své drama, přičemž vše vrcholí němou scénou při potápění, jež se blíží hororu. A pak to jde dál... Na postavě kapitána je cosi deformovaného: v synovi vidí příčinu životního fiaska, skutečnou zrůdu (postava matky říká: "Bylo to jiné, když jsme s Blomem byli mladí. Ale pak přišel Johannes... Nemohl chlapce snést. Že byl mrzák. Musela jsem ho chránit, protože Blom by ho spráskal jako psa. Občas, když byl opilý, držel Johannese a křičel: 'Měli byste se před ním chránit. Je to nakažlivé.' Nakonec jsem ten hrb taky viděla."). Spíše se však zdá, že nakažlivá je sama nenávist, a tu lze podle filmu překonat jedině láskou. Slovy Sally, potřebuješ někoho, o koho se starat, koho milovat, jinak bys mohl být stejně tak mrtvý. "Neuzavírej se do sebe, musíš se z toho dostat. Nemůžeš jen zavřít dveře a být stále vyděšenější. Musíš to překonat, i když se to zdá beznadějné. Jinak vše kolem poroste a stane se neproniknutelným. A ty nakonec vyskočíš z okna."

    • 23.7.2015  17:06

    Motto: "Pokračujte. Dobře se dívejte, opice! Já se bavím. Mějte z toho švandu! Je legrační vidět nevinného umírat, ne?" Přes práh smrti (You Only Live Once) patří do zlatého věku pana Langa, kdy se podobně jako ústřední pár H. Fonda a S. Sidneyová nebál šokovat. "Nebudeš mít budoucnost. Co řeknou lidi?" - "Že jsem blázen, že budu litovat a další věci, které mi nevadí." Určité schematičnosti, která filmu zákonitě hrozí (zamilovaný pár, který si věří x licoměrný svět), nabývá snad jen v určitých marginálních postavách (Valley Tavern, Williams, benzínka; nicméně novináři s připravenými titulními stranami jsou zase výborní); celkově je snímek prost jakékoli mělkosti (zejména útěk z vězení je srdcervoucí). Onen protipól mezi hrdiny a okolím lze však vyjádřit i vzdáleností. Oni spolu jsou blízko ("Nikdy jsem nepoznala dva lidi, kteří by si byli tak blízcí."), zatímco svět je od nich strašně daleko, aby je pochopil. "Je to láska? Soucit?" - "Hádám, že je to víc než soucit." Láska je hybným momentem celého filmu, k určité nekalosti přinutí i Joan, která (z hlediska diváků poučených o bankovní scéně ve stylu Modré gardénie) pochybuje o manželově nevinně ("Bez ohledu na to, jak moc mě nenávidíš, já víc se nenávidím. Miluju tě. Vždy tě budu milovat." - "Tak proč tu lásku neprojevíš?"). Podle Eddieho, zemře-li jedna žába, umře i druhá ("Možná nemohou bez sebe žít." - "Jako Romeo a Julie?"). Joan se k tomu výslovně přihlásí. Množství zvířecích obratů ve filmu je velmi pozoruhodné. Joanina sestra Bonnie nazve Taylora bezcennou "gorilou", sám Eddie se považuje za "lovnou zvěř" (objevuje se tu opět motiv "honu na člověka" z Nibelungů či pozdějšího filmu Man Hunt). Před popravou jeden vězeň pozoruhodně podotkne: "Fajn svět. Nejdřív zabijou kuře, Taylor sní kuře, pak zabijou Taylora." V debatě po osudovém útěku je zase slyšet: "Znám chlapa, kterej zastřelil svýho psa, přímo do srdce." - "Co to má společnýho se zabitím toho kněze?" - "Nic. Jen se mi to vybavilo." Příběh je rovněž zajímavě rozčleněn do přibližně tří půlhodinových částí (normální svět, vězení, útěk), které dělí analogická situace s otázkou, co dál. Pokaždé se odpovídá jinak, ale pokaždé láskou. Poprvé slyšíme: "Jestli mě miluješ, zůstaneš tu." Později se však toto nanejvýš rozumné rozhodnutí (za normálního stavu věcí) ukáže chybou (určitá nenormalita "normálního" světa je ukázána při usilovné záchraně Taylora jen proto, aby mohl být popraven). Z Eddieho udělají vraha, a to jak nominálně, tak fakticky. A Joan v lásce řekne: "Znovu se tě už nevzdám. Nebyla to tvá chyba, ale moje. Zabila jsem otce Dolana tu noc, kdy jsem ti nedovolila utéct. Budeme pokračovat spolu." Přestože láska ústředního páru táhne celý film, dobře vymyšlené jsou i vedlejší postavy vězeňského kaplana, který je skutečným světcem ("Každý je od narození nadán šlechetností krále, jen díky špíně světa zapomene na svá dědická práva."), či veřejného obhájce alias Abrahama Lincolna roku 1936. Vlastní závěr třetí třetiny se symbolicky opět vrací, tentokrát k bráně, kdy došlo k "zastřelení psa". Teprve teď platí ono "Jsi svobodný."

    • 23.7.2015  17:06

    Motto: "Korea je daleko". Ač každá láska kvete jako květina, její okvětní lístky spadnou a jsou odváty někam strašně daleko, Natu 'Kingu' Coleovi (který si ve filmu střihl roličku pianisty a interpreta "Modré gardénie") zůstane navždy v jeho památníčku. To samé lze říct o snímku samotném, který zdaleka neodkvetl (či kvete teprve teď?) a starý je pouze ve smyslu "starý dobrý" a "starý známý" Lang. Věřím i nevěřím, že byl natočen za necelé tři týdny, ale věřit se mi nechce, že by ho autor samotný bagatelizoval jako "práci na objednávku". Modrá gardénie (The Blue Gardenia) je až příliš podobná noirovým klasikám ze 40. let - Šarlatová ulice a Žena za výlohou. To může být pochvala i kritika, nicméně v každém případě se tu každý fanoušek "mistra temnoty" bude cítit doma. Viděno zpětně, spolu s Velkým zátahem natočil Lang roku 1953 dva významné filmy. Peter Bogdanovich nazval Modrou gardénii "mimořádně jedovatým obrazem amerického života". Film se opravdu blíží obrazu, stylizovanému obrazu, který maloval Harry Prebble (nedělal přesně takové i Chris Cross?), bez surovosti a syrovosti 30. let (Byl jsem lynčován, Přes práh smrti). Jed je v barvách nebo někde pod nimi, ale film sám naštěstí v barvách není. A tak tu máme pilíře společnosti - policie i noviny - v tradiční černé. "Nemusím být před tebou. Ale jsem tu teď. A to se počítá," konstatuje policista Sam. Sloupkař Casey, sympaťák snící o velké lásce, zatím touží získat "příběh do večerního vydání". Lekce č. 1 v moderní novinařině: náhlá smrt prodává noviny. Lekce č. 2: Přidej sexuální prvek. Co je tedy korejská válka nebo test vodíkové bomby oproti příběhu nezkažené Nory Larkinové z Bakersfieldu vraždící muže, jehož předtím neznala? Přitom to byl velký milovník žen, ten pan Prebble. "Sám jsem milovník."

    • 23.7.2015  17:05
    Špioni (1928)
    *****

    Motto: "Po celém světě se děly neobyčejné věci..." Začátek jako z Vojny a míru předznamenává, že budeš účasten něčeho velkolepého. Vždyť třeba britské období Alfreda Hitchcocka (který zase předal babu dál) je nejrůznější variací na Vyzvědače. Truffaut upozorňuje na zachycení kulky v knížce, které se později objeví ve 39 stupních (havárie vlaku je zase ve Čtyřech vyzvědačích), a když mu pak řekne, že musel vidět některé Langovy filmy z té doby - Vyzvědače a Závěť doktora Mabuse, Hitch odpoví: "Mabuse - je to už dávno" (krom toho se přiznal k Unavené smrti a Vrahovi mezi námi). Pokud jde o mě, vyznávám se ze druhého zhlédnutí a připouštím hvězdičku navíc. Jak se láskyplně vyjádří plukovník Jellusič, "die Nacht ist ja noch lang". A tak všem, kdo mají dlouhou chvíli a noc je ještě mladá, připravili manželé Langovi něco pořádného k snědku. Bankéř Haghi, geniální mozek fantastického spiknutí, zatím sedí u dlouhého stolu s telefony, telegrafem, interkomem, mikrofony a otvorem plivajícím písemnosti, ďábelsky pokukuje do kamery a nestoudně odpovídá na otázku, kteráže moc má ve všech těch věcech prsty. "Zdá se, že Haghi se dívá na mě," píše Raymond Bellour. "On, 'mistr špionů', špehuje mě, pozoruje mě, přibíjí mě na sedadlo. Mě? Kdo? Divák. Ale jak se může stát, že se Haghi stal mým divákem?" Snad je to dokonalý Langův vtip o (zne)užití médií, když ke slídění použil i filmové médium samotné, avšak pohleď, jak je ve svých posledních třech němých filmech zcela ponořen do moderních technologií, je jimi fascinován, Vyzvědači jsou skoro jejich oslavou a velebením. Začínají vodopádem obrazů a zpráv, telefonátem a rádiovým vysíláním, které oznamují znepokojující řadu "mediálních" zločinů. Haghi kontroluje ohromné impérium vyzvědačů, jež špehují, svádějí a ovládají druhé, sám je pak "mistr špionů". Donutí velvyslancovu ženu, aby mu poskytla informace o tajné japonské dohodě, díky fotografii, na níž žena kouří opium. Haghiho spiknutí je mediálním spiknutím, píše Eva Hornová, spočívá v jeho schopnosti monitorovat nejskrytější tajemství každého jednotlivce - jeho neřesti či zločiny - a zacházet s nimi. Mediální moc vstupuje do nejprivátnějších záležitostí, jako jsou touhy a lásky, aby je využívala a manipulovala jimi pro vlastní účely. Neomezuje se přitom na technická média jako fotografie, odposlouchávací zařízení či rádiové vlny, ale přetváří i jednotlivce v média, svléká z nich jejich totožnost, používá jich jako komunikačních prostředků, a co víc - využívá jejich soukromé city. Jako agenti nemají Soňa a č. 326 skutečné identity, ale pouze zakódovaná jména, role ke hře, mise ke splnění. Fungují jako média pro své instituce: shromažďují informace, přepravují tajné dokumenty, předávají zprávy a manipulují jinými v zájmu sil, pro něž pracují. Když se Soňa zamiluje, snaží se stáhnout z mise. Logika filmu, spočívající v zastření přepážek mezi intimní sférou jednotlivce a sférou politiky, však takovou separaci neumožňuje. Lang rovněž nemá iluze o podobnosti Haghiho spolčení s policií - jde o zrcadlové obrazy toho druhého (všimni si strohého, ale všeříkajícího mezititulku "Protivník"), oba používají skrytou a trvalou kontrolu nad vším a všemi, kteří mohou zmařit jejich logiku. "Opona dolů!" Glückliches Ende? Jak pro koho.

    • 23.7.2015  17:04

    Podle dobové recenze z berlínského časopisu Der Film z 14. února 1920 Fritz Lang neměl inspiraci prvního dílu, ani dostatečné finanční prostředky. Dovolím si nesouhlasit, byť po druhém zhlédnutí zmírňuju svou předchozí adoraci (doporučoval bych dát si mezi oběma díly určitou pauzu a nedívat se na vše v jednom zápřahu, nebo si alespoň nastavit přehrávání Briliantové lodi ve větší rychlosti). Pořád ale není nad hypnoticko-telepatický experiment po půlhodině filmu, ty stíny rukou, to nemá chybu. A najednou detailní záběr na jogína All-hab-maha a neuvěřitelná sekvence. Nápadité byly i scény s poštovním holubem nebo s kymácející lodí (apod.). Fakt, že "Langovy plány dokončit seriál třetí a čtvrtou částí se bohužel neuskutečnily", se na Briliantové lodi podepisuje v tom smyslu, že rozehrává témata, která se nikdy nevyřeší (zisk diamantové podobizny Buddhy a osvobození Asie z cizího jařma, potenciální vztah Kaye Hooga a Ellen Terryové či údajná smrt Lio Ši). Jedno z plánovaných pokračování, pro něž už byly napsány scénáře, se přitom výmluvně jmenovalo Za císařskou korunou Asie (Um Asiens Kaiserkrone). Buďme však aspoň rádi za stvořené Pavouky. Až do 70. let 20. století byli považováni za ztracené (pak se objevil československý duplikát negativu bez titulků, po tři roky byl film rekonstruován historiky Davidem a Kimberly Shepardovými, obarven podle pokynů ještě žijícího Langa, otitulkován z německého cenzorského záznamu a obdařen hudbou Gaylorda Cartera). "A Kay Hoog?" - "Kay Hoog nám tentokrát naši cestu neskříží. Už je poučen o moci Pavouků." Jen aby.

    • 23.7.2015  17:03

    Motto: "Obětuju květiny, které jsou čisté a bílé. Ale krev člověka? Zabít? To není oběť." - "Musíte je obětovat Slunci, aby náš lid byl velký a mocný. Jako v minulosti." Zlaté jezero (v USA vyšlo pod nepřesným názvem Zlaté moře) bylo natočeno v létě 1919, po premiéře počátkem října se recenzenti předháněli v superlativech: stěžejní dílo, první německý dobrodružný film a první na pokračování, kolosální úspěch amerického střihu, ukázka technických možností německého filmového průmyslu (okázalý úspěch prý o to víc, že celý byl natočen v Německu, konkrétně v Hamburku). Podle kritiků tak autoři vrchovatou měrou splnili svůj slib vyrovnat se westernům a tehdejším americkým filmům (orientace produkční společnosti Decla na dobrodružný film měla podle nich logiku vzhledem ke skutečnosti, že ty romantické už veřejnost nepřitahovaly a kriminální stagnovaly). Recenzenti oceňovali Langův důraz na detail a starost o estetiku každého obrazu, jakož i jeho spolupráci se specializovanými konzultanty za účelem věrné reprodukce prostředí Inků. Výběr herců a jejich výkon byl rovněž pozoruhodný (daleko od expresionistického přehrávání vrcholných němých let). Po druhém zhlédnutí i já přicházím filmu na chuť. Milovníky rakouského režiséra, který roku 1920 Pavouky přepsal i do knižní podoby, zaujme prvotní vzor "mabusovské" tajné sítě zla. Ta je tentokrát vedena ženou, díky čemuž mohl Lang uplatnit další svou rekvizitu - dualismus proradné "pavoučí ženy" a panenské kněžky Naely. "Hodně štěstí, Kayi Hoogu."

    • 23.7.2015  17:03
    You and Me (1938)
    ****

    Motto: "Nemůžeš dostat něco za nic. A jen hlupák by se o to snažil." Už úvodní píseň napovídá, že prostřednictvím filmu Ty a já (You and Me) uvidíš (patrně jedinkrát ve svém životě) komedii Fritze Langa. Písnička má pravdu v tom, že jedině za peníze získáš krásu, umění, dobré zdraví, stejně jako slunečné nebe a matku přírodu. A tak se vše točí kolem mamonu, plánované krádeže a obchodního domu pana Morrise, který jako správný dobrodinec zaměstnává propuštěné vězně. "Víš, Mary, v tom je ta myšlenka. Nejsou odděleni. Nestojí tam jak zrůdy v cirkuse jen proto, že jednou či dvakrát chybovali, jak mohl každý z nás. (...) Většina lidí si myslí, že když dají pár dolarů na charitu a tak, splnili svou povinnost a zbavili se veškeré odpovědnosti. Musíš však dělat víc než to." Máš tu tedy kus té sociální dimenze, kterou se vyznačovaly první dva Langovy filmy v USA, nicméně je jasné, že pan režisér přišel ke komentovanému snímku jako slepý k houslím (nahrazení původně uvažovaného režiséra Richarda Wallace si prý vydupala představitelka hlavní role Sylvia Sidneyová). Tuhle holku mám opravdu rád a myslím, že si s Langem rozuměli (Ty a já jsou prostě Sylvia a Fritz). "Joe, je to Hodina rozkoše. (...) Ty to nejspíš nechápeš. Neexistuje nic, co by mohlo povzbudit dívku jako dobrý parfém. Je to něco pro její duši. Chápeš?" Takže jim odpouštím všechno a dokonce i její přednášku o tom, že se zločin nevyplácí. Ale co naplat, "žádnýmu klukovi se nelíbí, když je jeho holka tak chytrá." Jediná škoda, že Sylvia jako účetní nepracovala pro Paramount, protože se nevyplatil především samotný film. A tak i dnes je Ty a já (You and Me) zapomenut, a objeví ho snad jedině fanoušci Fritze Langa. Ten se jim za to odmění scénou z vězení, která je nebývale langovská. Jinak je zajímavé, že tři roky poté i Hitchcock natočil romantickou komedii téhož scénáristy Normana Krasny - Pán a paní Smithovi. "Děláte to jako byste spíš otevíral sejf." - "Není legrační, jak se ty zvyky člověka drží?" No a Lang samotný pokračoval v lehčí tematice westernů, v jakémsi intermezzu před érou poctivých noirů. "Zločin se nevyplácí. Nemyslím kvůli tomu, že vás chytí a odsoudí, protože to se pokaždé nepodaří. Nemyslím kvůli tomu, že to ve vás zabíjí něco slušného, protože spoustě z vás by to bylo jedno. Myslím tím, že zločin nevytváří dolary a centy. Kradením nemůžete vytvořit skutečné peníze."

    • 23.7.2015  17:02

    Motto: "Pánové, říká vám něco jméno Dr. Mabuse?" - "Nikdy jsem o něm neslyšel." Das Testament des Fritz Lang. Důstojné zakončení kariéry nepředstižitelného režiséra, jehož dodatkem není ani tak západoněmecká mabusovská série, kterou odstartovalo, ale jeho účast v Godardově Pohrdání. Pro každého Langova fanouška jednoznačně povinnost, ačkoli se ví, že doktor Mabuse je dávno v Pánu (což byl vlastně už v Závěti) a o něj tak úplně nepůjde (předlohou by navíc měla být v esperantu psaná knížka o panu Totovi kupujícímu tisíc očí od polského autora Jana Fethkeho). Tajemná figurka, jež chce svět opět uvrhnout do chaosu, však nabyla Langa dostatečnou silou, aby se role zhostil se ctí. Oproti indickému eposu (k němž Lang napsal rovněž scénář, ale tak, že opakoval nesmyslný příběh z němého filmu) nesrovnatelné a kvalitní. Tisíc očí doktora Mabuse(ho), jinak přebírající vzor Závěti se zemitým detektivem, je zcela moderní (minimálně v tom smyslu, že jsme na konci 50. let, ale film vypadá tak na 70. léta). "Proč jsme o případu dr. Mabuse nic neslyšeli?" Protože se na scéně objevil Hitler? Já teda slyšel o obou, ale upřednostňuju jediného.

    • 23.7.2015  17:01

    Motto: "Snímek byl natočen na Filipínách za pomoci filipínské vlády a její armády, jejíž mnozí velitelé se účastnili partyzánského boje vedoucího k osvobození Filipín. Velké díky patří rovněž ministerstvu obrany USA." Fritz Lang měl prý Amerického partyzána na Filipínách (American Guerrilla in the Philippines, německy pod názvem Hrdina z Mindanaa) ze všech svých filmů nejmíň rád. Jednou dokonce ironicky řekl: "Americký partyzán? Takový film jsem nikdy nenatočil. Nezapadal by do světonázoru Fritze Langa." Nebude to tedy langovský snímek, resp. jeho rukopis je neznatelný, původně ho měl ostatně natáčet Henry King (technicolorovým vzezřením a atmosférou opravdu připomíná Sněhy Kilimandžára). Úplně bych netvrdil, že je to u "mistra temnoty" kvůli barvě, protože třeba v následujícím westernu Ranč zločinců je Lang zcela přítomen (nikoli jako pouhý řemeslník), ale tentokrát všechny scény, které nabízely jakousi zajímavost (kupř. mravenci, Vánoce, závěrečná scéna v kostele, která je samozřejmě nejlepší), se skoro ani nerozvinou. Takže je to nejvíc dílko Darryla F. Zanucka z 20th Century Fox, který zakoupil práva už za války (roku 1945 publikoval válečný dopisovatel Ira Wolfert stejnojmenné vzpomínky mariňáka a partyzána Iliffa Richardsona), po jejím konci dal projekt k ledu, aby jej nechal obživnout se začátkem Korejské války (heslem filmu jsou slova generála Douglase MacArthura "Já se vrátím/I Shall Return", pod kterýmžto názvem byl snímek promítán v Anglii); sám Zanuck krom toho zasahoval do scénáře i do střihu. Premiéra filmu dne 8. listopadu 1950 (příznivá recenze ve Variety z téhož dne, jejíž autor považuje Langa za výborného vypravěče, plného humoru a schopného udržet napětí při respektování předlohy, jíž zpracovává).

    • 23.7.2015  17:00

    Motto: "Nemluvím o moci. Je to větší věc... Odpovědnost svobodného tisku za lid. V této zemi rozhodují lidé. Mají-li rozhodovat správně, musejí mít všechny informace." Prolog (před titulky) z předposledního amerického filmu Fritze Langa je velice slibný, ale zavádějící. Navozuje dojem, že se budeme točit kolem nějaké "laciné vraždy" ve stylu Psycha ("Zeptej se matky.") či předchozích Langových noirů, ale místo toho tu máme Modrou gardénii obrácenou naruby, kde středobodem vesmíru není pachatel sám, ale svět upovídaných novinářů z koncernu Kyne (hrají George Sanders či Ida Lupino, s nimiž Lang natáčel za války). "Kolik žen v USA používá rtěnku? (...) Chci, aby se každá děsila pokaždé, kdy se bude malovat. Toho 'Rtěnkového vraha' dej na titulní stranu. Všechno ven." Náš milý a drahý Vídeňák neměl novináře (a to, co reprezentují) moc v lásce, že ne? "Podniky Kyne. Věnoval jsem jim celý život. A v celém životě jsem udělal jen dvě velké chyby." - "Jsem překvapen, že ses přiznal k tolika.

    • 23.7.2015  16:59
    Harakiri (1919)
    ****

    Po letním natáčení dobrodružných Pavouků si Fritz Lang jako svůj čtvrtý snímek roku 1919 (a dosavadní kariéry vůbec) zvolil filmovou adaptaci hry Madame Butterfly od Luthera Longa a Davida Belasca, která inspirovala Pucciniho operu (byť Harakiri je konstruováno docela odlišně od Pucciniho melodramatu). M. Meyerová, která byla natáčení přítomna, popisuje v berlínském Film-Kurieru (24. září 1919) napjatou atmosféru, kdy se po štábu vyžadovalo splnění všech přání a standardů režiséra, dosvědčuje Langovu autoritu, jakož i vážnost jeho práce a lituje nemožnosti natáčet film v barvě. Po své premiéře krátce před Vánocemi obdrželo Harakiri smíšené recenze. Zpracování exotických témat, jež veřejnost milovala, bylo připisováno touze německé kinematografie být součástí světového filmu (nešlo ale víc o únik z reality po válečné porážce?), přičemž podobně jako u Pavouků byla oceňovana mimořádně detailní práce Fritze Langa, který s úspěchem nastudoval kulturu a tradice japonské společnosti. Nicméně kupř. Karl Figdor (Erste Internationale Film-Zeitung, 20. prosince 1919) považoval Harakiri za ukázku laciné berlínské exotiky a velmi se divil Langově volbě, podle něj bylo zobrazení Japonska s jeho tradicemi pitoreskní, naivní a nepřirozené a obsazení neodpovídalo situaci. To všechno může být pravda, ale stejně jako v Katech nejsou tyhle vnější pravdy příliš podstatné, neboť film má nesporné vnitřní kvality umělecké (podle Ludwiga Braunera z düsseldorfského Kinematographu Lang stvořil dílo vyznačující se velkou jednotou stylu, v němž se mu podařilo přenést na plátno nejjemnější a nejhlubší aspekty starobylé civilizace velmi odlišné od jeho vlastní). Poté co bylo Harakiri spolu s Bojujícími srdci (Čtyři kolem ženy) náhodně nalezeno v brazilském Sao Paolu, restaurováno a znovu promítnuto v prosinci 1988, Edoardo Bruno uvedl, že režie a detail výpravy vyvolává atmosféru Mizogučiho filmů, a sám jej považoval za jednu z nejkrásnějších "elegií lásky a smrti" od Fritze Langa. Ten se nakonec do atraktivního prostředí Orientu či Dálného východu vrátil druhým dílem Pavouků (čínskou čtvrtí :-) či Unavenou smrtí a ani o slibované harakiri (které si v Harakiri musíme jenom představit) své diváky neochudil, tuším, že ve Vyzvědačích.

    • 23.7.2015  16:59

    Je těžké objektivně srovnávat skrovnou počáteční tvorbu Fritze Langa s jeho pěti vrcholnými mega-filmy, které záhy následovaly (Doktor Mabuse, Nibelungové, Metropolis, Vyzvědači, Žena na Měsíci) a kterým kolikrát nestačila ani tříhodinová délka. Oproti nim je Putující obraz (Das wandernde Bild) z roku 1920 pouhá rarita, u níž jseš tak maximálně rád, že se nakonec neztratila (veliká škoda, že nebylo pokračováno v Pavoucích, protože i ve srovnání s předchozími pracemi jde o mírný sestup Madony z hor). Zejména pak pro toho, kdo jej vidí na youtube v nekvalitně putujícím obrazu s portugalskými titulky. Přesto v tomhle prvním plodu spolupráce Lang/Harbou odhalíš rukopis budoucích manželů - na úvod záběr za záběrem, že nevíš, kam skočit (pěkná scéna ve vlaku a pronásledování), střední část nudně poklidná (zde vysvětlující retrospektiva, která snad byla v původní verzi pochopitelnější) a konec opět strhující (čtyři hvězdičky za kráčející Madonu, to bylo opravdu povedené). Navíc žádná ateliérová produkce! Jednou mi někdo říkal, že Tváře dětí (Visages d'enfants) by taky mohly být od Langa, když už je z onoho alpského národa; v Putujícím obrazu však natočil něco podobně alpského (pracovní název "Madona ve sněhu"). Oproti jeho ostatním raným filmům, které byly spjaty s filmovou společnosti Decla (Deutsche Eclair) Ericha Pommera, šlo o jediný snímek natočený Langem pro produkční společnost režiséra Joea Maye (proto ve filmu hraje jeho žena Mia), jemuž psal za války první scénáře. I proto tu máme happyendové "melodrama", v němž je i scénáriščin první manžel Rudolf Klein-Rogge (alias dr. Mabuse) klaďasem Wilem Brandem.

    • 23.7.2015  16:58

    Indický hrob měl být podle reklamy na konci Tygra z Ešnapuru ještě napínavější, ještě silnější, ještě velkolepější. Úkol to nebyl moc odvážný, když prvnímu dílu chybělo všechno z toho. A přece je opak pravdou. Dvoudílný indický příběh Fritze Langa a They von Harbou je barevná kuriozita, které lze dát ze soucitu dvě hvězdičky (v USA aspoň všechno prostříháno na 95 minutovou verzi pod názvem Cesta do ztraceného města). Tentokrát by se svět nezbořil, kdyby se oba filmy - dříve považované za ztracené - nenašly. "Vrať se zpátky k posvátným knihám, Samisi. Přijde člověk, který zaujme tvé místo. Vzdal se světa a s pokorou hledá mír. Už tě déle nepotřebuji... Mám žízeň. Přines mi vodu, Čandro."

    • 23.7.2015  16:57
    Na dně (1936)
    ****

    Motto: "Je mrtvej, protože byl na dně." Smekám nad tím, jak Jean Renoir dokáže Gorkého divadelní kus převést na plátno a udělat z něj skutečný film, doslova "nejlepší francouzský film roku 1936" a předstupeň k Velké iluzi a Pravidlům hry. Pokud se vyčítá Orsonu Wellsovi, že Shakespeara krátil naprosto barbarsky, pak Renoirovo zpracování v roce úmrtí autora musí být úplným znesvěcením. Výroky a dialogy si bere odkudkoli, vymýšlí svoje pro nové situace a nové příběhy. A tak tu je v ústředí snímku postava Popela (Jean Gabin), jeho přátelství s baronem (který se celý život jenom převlíkal) a láska k Nataše. Ostatním postavičkám z noclehárny není dán takový prostor, ale výborní zůstávají Luka ("Jak mrtvé litovat, když živé nelitujem? Nedovedem politovat ani sami sebe.") nebo herec, jehož organismus je otráven alkoholem: "Jsem na cestě ke znovuzrození, jak řekl král Lear. Získám svý jméno, svý divadelní jméno. Tady ho nikdo nezná. Dovedeš pochopit, jak je strašný ztratit jméno? Moje jméno. Dokonce i psi mají nějaký jméno!" A v Hamletovi... v Hamletovi básník říká... Slova, slova, slova! To je skvělá věc. Kdysi v ní hrál hrobníka. "Umřít – spát – nic víc. A spánkem, řekněm, ukončit bol srdce, tisíc přirozených ran, jichž tělo dědicem." Herec je navíc dobrý člověk. Nebouchá. Je to vzdělanec. "Kostyleve, nemám žádné peníze. Neodpustíš mi to? Aby ses odměnil za mé dobro." - "Copak se dá dobrota srdce měřit na peníze? Dobro lidský - to je první ze všech hodnot!" Teď mi ještě někdo opatřete Kurosawův "remake" z roku 1957 a budu spokojen.

    • 23.7.2015  16:57

    Motto: "Arabové mají úsloví: Poušť je zahrada Alláhova." Jeden z prvních technicolorových filmů (barevná kamera Virgila Millera byla oceněna čestným Oscarem), americké romantické drama Zahrada Alláhova (The Garden of Allah, premiéra 15. října 1936), je adaptací stejnojmenného románu z roku 1905 od Roberta S. Hichense, kterýžto autor byl počátkem 20. století velmi oblíben (po předchozích němých filmových zpracování z let 1916 a 1927 šlo již o třetí Zahradu Alláhovu v pořadí, krom toho sám Selznick o desetiletí později adaptoval Případ Paradineová od téhož tvůrce, který nechal natočit Hitchcockem). Právě komentovaný snímek lze doporučit všem, kteří chtějí vidět barevnou Marlene Dietrich a Charlese Boyera v roce 1936, což je činí téměř nesmrtelnými (neboť jsou velice současní, srov. například s dalším Selznickovým podnikem Anna Kareninová). Po úspěchu v brazilských kinech byl krom toho podle filmu pojmenován jeden park v Rio de Janeiru (Jardim de Alah). No a k ději? Jednou v noci si Domini Enfildenová nechá vyložit budoucnost. Věštec vidí karavanu velbloudů čekající u kostela a mířící do pouště. V den nepodobný ostatním se zvedne vítr a přehluší kostelní hudbu. Věštec řekne, že ji čeká něco báječného jako by všechny pouštní stromy rodily ovoce a písek pokrývaly miliony zlatých květů. Obrovské štěstí. Když ji však chce vzápětí varovat, ona odpoví: "Na tom nezáleží. Pokud zažiju velké štěstí, je jedno, co přijde pak."

    • 23.7.2015  16:56
    Jana Eyrová (1943)
    ****

    Ne že bych to úmyslně vyhledával - popravdě řečeno už asi ano - ale Jana Eyrová je má stará známá, s níž se ve filmu setkávám už počtvrté. Toto s o to větší slávou, neboť komentovaný film byl shlédnut ke sto letům Orsona Wellese. Stručně řečeno, jde o adaptaci zjevně nejlepší a proto se docela divím, že se nejrůznější filmaři pokoušejí vstupovat tolikrát do stejné řeky (sobě se nedivím). Někdo taky hned na začátku říkal: "hm, tak tahle verze bude asi i nejděsivější". Každopádně je to dobrý noirek, do něhož tentokrát pan Welles úplně nepasuje, ale to se dalo docela tušit. Jinak tu máš pěknou černobílou kameru i hudbu Bernarda Herrmanna. Vše očividně podobné s "Mrtvou a živou", ale to je i tím, že se její autorka po té starší klasičce v lecčems opičila.

    • 23.7.2015  16:56

    Motto: "Všichni jste idioti. Skuteční idioti. Blázen z vás udělal blázny." Důkaz, že na youtube lze najít filmy, které stojí za vidění (v hlavní roli s tlustým Gérardem Depardieu a Harveyem Keitelem snáší měřítka, která patří protlačovanějším snímkům, navíc v uživatelsky přátelské "simple english"). Rumunský film Sbohem, blázni (A Farewell to Fools, premiéra 15. března 2013) jinak není plně originálním. Již v titulcích se píše, že je natočen podle literální předlohy Ipova smrt (Moartea lui Ipu) od T. Popoviciho (stejná knížka byla přitom již dříve zfilmována Sergiem Nicolaescem v roce 1971). Základ příběhu je jasný: Během 2. světové války kdesi v Rumunsku je nalezen mrtvý německý voják, a pokud do rána nebude znám viník, nacisté popraví místní představitele. Ty napadne, že by mohli obětovat místního blázna Ipa. "Drazí bratři, dnes jsme se shromáždili před pozůstatky strýčka Theodora, který byl jedním z nejmilovanějších a nejrespektovanějších občanů, jedním z nejstatečnějších hrdinů naší obce, který se obětoval, abychom všichni mohli žít. Jehož šlechetné gesto uchránilo naši obec před zničením ohněm a mečem." Tragikomický příběh, kterému vévodí "narozeninová" hostina (na níž se dozvíš, kolik stojí jeden lidský život), generálka "pohřbu" a závěrečná exekuce - neexekuce. "Myslíš, že ty lidi zajímá, jestli žiješ nebo ne?" A marseillesa.

    • 23.7.2015  16:55

    Motto: "Před dávnými časy se za rozlehlým mořem nacházelo království jménem Ilýrie. (...) Ilyrskou princeznu znali pro její krásu široko daleko. Byla však pyšná a chladná." Není škoda, že se z Dreyerovy pohádky Před dávnými časy (Der var engang) nedochovalo trochu víc? Říkal jsem si to především při scénách v hrnčířově boudě, kdy to vypadalo, že nejsme ani v pohádce. "Tahle bouda je moje království. Tady jsem králem, a má vůle je zákonem, který musíš dodržovat." Moc ale nechápu iniciativu restaurátorů nahrazovat chybějící místa vysvětlujícím textem, případně fotografiemi, i kdyby to byl konec sám (který tu bohužel opravdu chybí). Proč to nenechat, jak to stojí a leží? Všichni přece víme, o co jde v Pyšné princezně a jak to dopadne. Mimochodem, nechci sahat našim autorům do svědomí, ale do nejslavnější české pohádky použili víc z Dreyera než z Němcové (myslím hlavně na onen temný les s uhlířem apod.). Uznávám sice, že rokoková Ilyrie není tolik sexy jako Půlnoční království, kde i pyšná princezna vypadá dobře, nicméně to nebyla jen jakási kuriozita, proč zrestaurovali a hudbou podbarvili Před dávnými časy, protože častokrát dokazuje, s kým máme tu čest. No a k tomu dánský kralevic, který se konečně nejmenuje Hamlet, ale Jorgen. "To nepořídíš za peníze. (...) Princezna musí zaplatit svým polibkem." - "Kupte to, princezno! Pak si otřete ústa kapesníkem." - "Jako princezna mám povinnost podporovat umění. Otočte se."

    • 25.11.2014  18:40

    Motto: "Co odpovím na otázku, zda byla vražda úkladná? Úkladná? Plánoval jsem ji celý život." Před setkáním s architektem Markem Lampherem představoval život Celie spíše hraní - se slovy, věcmi i lidmi. Přes všechny své nudné románky během "hloupých let v New Yorku" milovala jedině bratra Ricka a teď poprvé zažívá lásku a poznává sama sebe ("viděl za mým líčením, co ještě nikdo, o čem jsem ani sama nevěděla"). Tento cit přestavuje Lang jako něco teplého a přijemného, ale taky děsivého. "Nasákla jste tím vším - láskou, nenávistí, vášní. Hladověla jste po citech, skutečných pocitech. Myslel jsem si: Šípková růženka 20. století. Zdravé americké děvče, které žilo život zabalený v bavlnce, ale chtělo se probudit." Celia po celý film poměrně jednoznačně volí mezi "bezpečným domovem, kde je teplo domácího krbu" a takřka mystickou a nebezpečnou láskou, kterou nachází v Markovi. "Jedny dveře zavřeny a druhé široce otevřeny, a prošla jsem jimi a nikdy se neohlédla, protože tam byl vítr, prostor, slunce a bouře... vše bylo za těmi dveřmi." Mark (starý známý Michael Redgrave ze Zmizení staré dámy) je opravdu příhodným milostným objektem. Má poněkud zvláštní hobby: Sbírá místnosti, šťastné místnosti. Jeho hlavní tezí přitom je, že způsob stavby určuje, co se tam stane. Určitá místa způsobují násilnosti, dokonce vraždy. Svou sbírku započal salonem komtesy de Bleumanoir, zavražděné během Bartolomějské noci bigotním manželem ("Když zjistil, že jeho milovaná žena Celeste byla tajnou hugenotkou, nic už pro něj neznamenala. Byl to předmět bez duše."). V místnosti člíslo 2 má Mark sklep z Bartonu v Missouri, kde jeden chlap utopil svou matku. To je opravdu unikátní exemplář, neboť matkovražda je spíše výjimečná, nenávist k matce bývá více vyjádřena zavražděním vlastní ženy. Třetí pokoj pochází z paraguayské haciendy dona Ignacia, pro něhož "byly vražda i láska krásným uměním, a v obou byl mistrem a perfekcionistou. Konstancia, Maria, Isabela - vše dívky bezvadné krásy. Don Ignacio před popravou přísahal, že nikdy nechtěl vraždit, že doufal v konečnou a definitivní lásku, ale že něco... mluvil o bezbožném sálání z tohoto pokoje, ho přivedlo k vraždění." Do čtvrtého až šestého pokoje kamery nevstoupí, ale o zakázaný pokoj číslo 7 nás neochudí nikdo. "Marku, neříkal jsi v Mexiku, že sbíráš radostné místnosti?" - "Radostné? Ne. Myslíš šťastné? Šťastný neznamená radostný. Koukni se do slovníku: Znamená štěstí přinášející, příhodný, šťastně řešený. Užívám toho pojmu k popsání stavby, jež odpovídá proběhlým událostem." - "Ale proč jen místa vražd?" - "Vraždy pramení ze silných emocí. Dokonce přímějších než láska. Je to nejzřetelnější ukázka mé teorie." Tajemství za dveřmi (Secret Beyond the Door) je šťastný film, nejlepší film Fritze Langa.

    • 25.11.2014  18:40

    Motto: "Každý obraz, pokud je dobrý, je jako milostný poměr." Po Ženě za výlohou použil Fritz Lang stejný ansámbl pro decentnější příběh, ne tolik napínavý, ale se zřetelnějším důrazem na vlastní závěr. V zajímavém srovnání obou filmů jde o jakési přehodnocení všech hodnot. Oba by se mohly dokonce vykládat dohromady. Šarlatová ulice je založena na francouzském románu Fena (La Chienne) od Georgese de La Fouchardiere, jehož stejnojmennou adaptaci natočil Jean Renoir už v roce 1931 (dalším Langovým "remakem" Renoira bude Člověk bestie). Šarlatová ulice byla tehdy divácky poměrně úspěšná a jistě připravila půdu pro vyvrcholení Langovy spolupráce s producentem Walterem Wangerem a jeho ženou Joan Bennettovou v Tajemství za dveřmi (kde je vnitřní hlas udělán se stejnou působivostí jako Chrisovy hlasy). Pokud jde o tehdejší názory amerických kritiků, ti Langa přehlíželi, a Šarlatová ulice byla v několika amerických městech dokonce zakázána se slovy jako obscénní, neslušné, nemravné, prostopášné, rouhavé (u hollywoodsky stylizovaného filmu velmi s podivem!). Zpětně viděno, přípravnou hodinu a půl režíruje Fritz Lang s neuvěřitelnou chutí. Co mohlo být hollywoodskou nudou, není (Chrisovy-Kittyny malby jsou mimochodem velmi pěkné, i když jim chybí perspektiva). K psychozávěru mi zase chybí slova, proto absolutní hodnocení. Lang je tu napřed o několik desetiletí, přičemž divákům Ženy za výlohou musel "tentýž" film připadat opravdu šokující, už zde nemáme žádné hraní, žádnou travestii, žádnou úlitbu. Vánočně pesimistický konec navíc vůbec nezapadá do atmosféry krátce po Vánocích roku 1945, doby premiéry filmu. Najednou je opravdovější než život sám. "Trestu nikdo neujde."

    • 25.11.2014  18:39

    Motto: "Už jste mi na stopě, jo?" - "Když se přiznáte, profesore, můžeme být do oběda hotoví." - "Obávám se, že si to budete muset odpracovat, inspektore." Přešťastný počin Fritze Langa, který je napínavý od samého začátku (samozřejmě ne do úplného konce, když je to právě Langova pointa, která filmu ubírá nejvíc ze zdejšího hodnocení). Vypíchnul bych především scénář Nunnallyho Johnsona, ten po úspěchu Hroznů hněvu a dalších filmů Johna Forda založil produkční společnost International Pictures a jako premiérový projekt vybral právě Ženu za výlohou. Když se pak tento snímek dostal v roce 1946 do Francie, (spolu s dalšími třemi filmy z roku 1944 a Maltézským sokolem) dal vzniknout pojmu "film noir". Žena za výlohou je adaptací románu "Once Off Guard" od J. H. Wallise, sebevraždu z původního scénáře měl nahradit přímo Lang kvůli moralistickým konvencím té doby (když to v následující Šarlatové ulici - natočené ve stejném hereckém obsazení - neudělal, film byl na několika místech zakázán jako nemravný). Spojení Fritze Langa a herečky Joan Bennettové dávám zásadně pět hvězdiček, a zde nemám důvodu pro změnu. Žena za výlohou je vyspělá, dodnes čerstvá podívaná, překonaná jedině Tajemstvím za dveřmi. Počínání vysokoškolského učitele - forenzního psychologa (!) je skutečnou noční můrou, každého musí rozesmát nebo rozplakat. "Co v té plechovce bylo? Škumpa jedovatá?"

    • 25.11.2014  18:39

    Kritik Judd Blaise píše: "Ačkoli Ministerstvo strachu nedosahuje stejné úrovně nadčasové klasiky jako o tři roky pozdější adaptace Greenova Třetího muže od Carola Reeda, vystupuje jako dobrý, dokonale působivý a inteligentní příklad noirového filmu." Má-li však být Třetí muž považován za nejlepší britský film všech dob a Ministerstvo strachu za nepovedené hollywoodské zpracování, pak dle mého skromného názoru je jedinou odlišností účast/absence záporáka Orsona Wellese. Polovina komentářů tu uvádí Grahama Greena, někteří - jak originální! - konstatují, že předlohu četli a film se jim nelíbil. Jiný britský katolík sir Alfred vypráví anekdotu o kozách, které žerou cívky filmu natočeného podle knížky, a jedna z nich říká: "Ale já mám raději knihu." Deset lidí zde v souvislosti s Ministerstvem strachu zmiňuje Hitchcocka (dva přitom podotýkají, že Ray Milland připomíná Jamese Stewarta). Upozorňuju především na tyhle komentáře, neboť v tom, že se s Langem vzájemně ovlivňovali, je hodně pravdy. Všechny scény s dortem tu jsou naprosto dokonalé a zbytek příjemně utíká. Že záverečná scéna je celá Langova, vůbec nepochybuju, ani že ji natočil kvůli prosvítajícímu průstřelu ve dveřích. Ministerstvo strachu má pak ještě jeden Langův rozměr. Je určitým (filmově preciznejším) pokračováním Honu na člověka (Man Hunt). Taky jsem se ptal, kam se ti němečtí špioni za války poděli, a ono ejhle. Tentokrát v londýnském metru i s kapkou romantiky.

<< předchozí 1 2 3 4