Jenni

Motto: "Všichni jste idioti. Skuteční idioti. Blázen z vás udělal blázny." Důkaz, že na youtube lze najít filmy, které stojí za vidění (v hlavní roli s tlustým Gérardem Depardieu a Harveyem Keitelem snáší měřítka, která patří protlačovanějším snímkům, navíc v uživatelsky přátelské "simple english"). Rumunský film Sbohem, blázni (A Farewell to Fools, premiéra 15. března 2013) jinak není plně originálním. Již v titulcích se píše, že je natočen podle literální předlohy Ipova smrt (Moartea lui Ipu) od T. Popoviciho (stejná knížka byla přitom již dříve zfilmována Sergiem Nicolaescem v roce 1971). Základ příběhu je jasný: Během 2. světové války kdesi v Rumunsku je nalezen mrtvý německý voják, a pokud do rána nebude znám viník, nacisté popraví místní představitele. Ty napadne, že by mohli obětovat místního blázna Ipa. "Drazí bratři, dnes jsme se shromáždili před pozůstatky strýčka Theodora, který byl jedním z nejmilovanějších a nejrespektovanějších občanů, jedním z nejstatečnějších hrdinů naší obce, který se obětoval, abychom všichni mohli žít. Jehož šlechetné gesto uchránilo naši obec před zničením ohněm a mečem." Tragikomický příběh, kterému vévodí "narozeninová" hostina (na níž se dozvíš, kolik stojí jeden lidský život), generálka "pohřbu" a závěrečná exekuce - neexekuce. "Myslíš, že ty lidi zajímá, jestli žiješ nebo ne?" A marseillesa.

Motto: "Snímek byl natočen na Filipínách za pomoci filipínské vlády a její armády, jejíž mnozí velitelé se účastnili partyzánského boje vedoucího k osvobození Filipín. Velké díky patří rovněž ministerstvu obrany USA." Fritz Lang měl prý Amerického partyzána na Filipínách (American Guerrilla in the Philippines, německy pod názvem Hrdina z Mindanaa) ze všech svých filmů nejmíň rád. Jednou dokonce ironicky řekl: "Americký partyzán? Takový film jsem nikdy nenatočil. Nezapadal by do světonázoru Fritze Langa." Nebude to tedy langovský snímek, resp. jeho rukopis je neznatelný, původně ho měl ostatně natáčet Henry King (technicolorovým vzezřením a atmosférou opravdu připomíná Sněhy Kilimandžára). Úplně bych netvrdil, že je to u "mistra temnoty" kvůli barvě, protože třeba v následujícím westernu Ranč zločinců je Lang zcela přítomen (nikoli jako pouhý řemeslník), ale tentokrát všechny scény, které nabízely jakousi zajímavost (kupř. mravenci, Vánoce, závěrečná scéna v kostele, která je samozřejmě nejlepší), se skoro ani nerozvinou. Takže je to nejvíc dílko Darryla F. Zanucka z 20th Century Fox, který zakoupil práva už za války (roku 1945 publikoval válečný dopisovatel Ira Wolfert stejnojmenné vzpomínky mariňáka a partyzána Iliffa Richardsona), po jejím konci dal projekt k ledu, aby jej nechal obživnout se začátkem Korejské války (heslem filmu jsou slova generála Douglase MacArthura "Já se vrátím/I Shall Return", pod kterýmžto názvem byl snímek promítán v Anglii); sám Zanuck krom toho zasahoval do scénáře i do střihu. Premiéra filmu dne 8. listopadu 1950 (příznivá recenze ve Variety z téhož dne, jejíž autor považuje Langa za výborného vypravěče, plného humoru a schopného udržet napětí při respektování předlohy, jíž zpracovává).

Motto: "Je to valčík Na krásném modrém Dunaji. - To je ono! Ne, to není on. Charlie, už vím, je to Veselá..." Pro některé filmy by mělo být umožněno přidat hvězdičku navíc, jak jinak totiž odlišit největší Hitchovy klenoty (Pochybná žena, Vertigo, Psycho) od spousty jeho dalších objektivně pětihvezdičkových filmů? Ani stín podezření patří do první kategorie, navíc je propracován s neobvyklou důmyslností, že pro něj není nikdy "škoda slov". Příběh lze shrnout takto - Prolog: Zrcadlové představení. 1. Příjezd démona. Večeře (nasazení prstenu). První argese. 2. Banka. Detektiv. Knihovna. 3. Pekelný hostinec. 4. Nedělní mše. Detektiv. Na schodech. 5. Pokus o udušení. Večírek (nasazení prstenu). Odjezd démona. Epilog: Pohřeb. --- Když za úvodními titulky tančí páry v poněkud staromódních kostýmech, je spíše obtížné zjistit, co mají společného s kriminálním příběhem v Americe poloviny 20. století. Kdo v dramatickém zvuku rozpozná melodii z Lehárovy Veselé vdovy? Atribut hlavního hrdiny, stejně důležitý jako prsten či noviny? Ač Ferenc Lehár v době premiéry filmu 12. ledna 1943 ještě žil, je jasné, že zatím jsme někde mimo čas, v době "vídeňských valčíků" než se svět "skutečně zbláznil" a vystřízlivěl ze svých "pokojných pitomých snů". Každý byl tehdy úžasný, každému to slušelo. Svět byl krásný. Ne jako ten dnešní. "Bylo nádherné být tehdy mladý." Nevinnost malé Charlie bude symbolizovat tento "předválečný sen", nekompromisnost strýčka Charlieho jeho odvrácenou tvář (oboustranný vztah mezi strýčkem a neteří je vyjádřen již v zrcadlové postelové dvojscéně, která představuje oba hrdiny; na tyto duality, z nichž se skládá celý film, poprvé upozornil Francois Truffaut v roce 1954). Tragédií Charlese Oakleyho (alias zabijáka Veselá vdova) nebylo, že na konci svých sil "dostal nápad přijet sem", ale že se začal "pyšnit svými šperky; ničím jiným". Protože ke všem vraždám dojde před začátkem filmu a vždy vidíme spíše galantního Josepha Cottena, jediným reprezentantem smrti je cirkulující objekt - prsten s nesprávnými symboly. "Kdybys mi něco dal, pokazilo by to náš vztah... Nejsme jenom strýček a neteř. Je to něco víc... Cítím, že někde uvnitř skrýváš něco, o čem vůbec nikdo neví... Něco skrytého a krásného. Já na to přijdu... Jsme skoro jako dvojčata, nevidíš?" A tak místo symbolu mystického sňatku se prsten stává otráveným jablkem. Sotva se malá Charlie "skrytého a krásného" dotkne, stane se smrtonosným. Prsten poprvé vyvolá stín podezření, aby v knihovně poskytl důkaz strýčkovy viny (což Hitchcock zopakuje v Oknu do dvora). V začouzeném baru "Til-Two" pak prsten symbolizuje destrukci jejich vztahu. "Žiješ ve snu. Jsi jím zaslepená. Ty nevíš, jaký je svět. Víš, že svět je špinavá díra? Sotva vylezeš z domu, narazíš na nějakou svini. Svět je peklo plné lhostejnosti. Probuď se, Charlie." Někteří vykladači naznačují, že dualita tohoto filmu není ničím jiným než dichotomií dobra a zla, "dobré" a "špatné" strany, což umožňuje odstranit špatnou stranu a skončit hollywoodským happyendem. Podle nich je zlo personifikováno strýčkem Charliem, který přijede do městečka jako druh "přírodní katastrofy", cizí těleso a nikoli jeho vlastní produkt. Tento povrchní popis však pomíjí fakt, že Charles je objektem uctívání Newtonových, resp. obou hlav rodiny - matky a dcery. Ona říká doslova: "Jsi můj strýc, bratr mé matky. Myslela jsem, že jsi ten nejbáječnější člověk na světě. Nejbáječnější a nejlepší." Když si Charlie na večírku prsten znovu navlékne, vzepře se této touze. Prsten je znovu příslibem, ale jiného druhu: odejdeš-li, nic se ti nestane. Závěr je nicméně mnohoznačný a má daleko od šťastného konce "bohů ze stroje". Sám Hitchcock u Truffauta v podstatě říká, že Charlie je odsouzena milovat svého strýčka do konce svého života. Či slovy kněze: "Krása jeho duše a ryzost jeho charakteru nás budou provázet navždy." Tentokrát však zcela dospěle.

Trošku mě překvapuje, že tahle hollywoodská adaptace zvítězí v roce 1935 na MFF v Benátkách. Ale kdoví jak to za fašismu chodí a z čeho a podle čeho tehdy vybírali. Třeba kvůli gondolám... Jinak neříkám, že shlednutí právě komentovaného bylo ztrátou času. Uvidíš švédskou celebritu Gretu Garbo, některé zajímavé scény (opilí ruští důstojníci pod stolem a hlavně závěrečná vlaková sekvence) a celkově (na tehdejší dobu) mírně nadprůměrný film, avšak výrazně památníkovější než Jih proti Severu.

Motto: "Židovstvo stojí na sloupu jako na jedné noze. Tím sloupem je učení: Miluj bližního jako sebe samého. To je celá naše moudrost. Každý si ji může osvojit, byť by stál na jedné noze. Naše dějiny jsou plné falešných soudů, před nimiž nás obvinili naši nepřátelé. Jsme obklopeni Hamany jako bezbranné ovce vlky. A jak se může bránit bezbranný? Jen čistým srdcem. A teď, když stojím před šibenicí, mám jen čisté srdce." Mé další setkání s Jerzym Kawalerowiczem, po nichž musím postupně uznat, že patřil k největším zjevům polského filmu. Tentokrát šťastně vsadil na spolupráci se spisovatelem Julianem Stryjkowskim, jehož literární Hostinec (Austeria) je vysoké úrovně a film z toho nic neztrácí. Román svého času nemohl v Polsku vycházet, ale nyní jsme již v době, kdy začínají pukat ledy. "Pláč se zvedne v noci, radost přijde ráno. Hřích se zvedne v noci, očištěn je ráno. Křik se zvedne v noci, uslyšen je ráno. Strach se zvedne v noci, víra přijde ráno. Smrt se zvedne v noci, zmrtvýchvstání ráno." Řekl bych, že Stryjkowského knížka by měla patřit k onomu "minimálnímu vzdělání", aby naopak nedokazovala, jak málo víme o dalších evropských národech. Stručně řečeno, je něco překvapivého na tom, když slyšíš v polštině "tady je Rakousko, a ne Kišiněv. A díky Bohu nebude, dokud panuje císař František Josef." Že by navíc Halič nebyla koncem světa, který dostalo rakouské mocnářství za trest? "Tak mluví jen člověk, který nemá vlastní názor a nečte noviny." - "To není jisté, kdo má víc názorů!" - "Především je třeba mít aspoň to minimální vzdělání." - "Především se člověk musí chovat jako člověk." Titulním hrdinou je zde austeria (tj. restaurant), který je několikrát ztotožňován s Noemovou archou (A kdo tam je? Spíš se zeptejte, kdo není.), veze starého čorta Taga, jeho snachu Mínu, vnučku Lolku a pasačku Jevdochu; z hostů prchajících před kozáky pak nejrůznější postavičky z města (ústřední je samozřejmě osud mladého páru Bumka a Aši) a partu chasidů kolem svatého cadika, kteří Boha oslavují - jak je jejich dobrý zvykem - radostným zpěvem a tancem. "Jsou tam takoví zbožní věřící. A křikem odhánějí zlé myšlenky." - "To si tedy našli čas na exorcismy. (...) Kvůli těm hlupákům budou trpět nevinní." - "A ty si myslíš, že oni jsou vinní?" Samotný závěr filmu je v jiném duchu než knižní předloha, nejvíc se blíží alegorii toho, co (nejen) tento židovský koutek čekalo ve 20. století. "To je konec všeho, nejen mě."

Motto: "Já těm vašim novotám nerozumím!" Jedním z důvodů, proč má spousta lidí ke knižní předloze negativní vztah, je bezesporu fakt, že je postihlo neštěstí vidět Babičku ve filmových barvách. Ono se to nabízí - koukni na zpracování klasiky, je to trochu i povinnost. Jenže ne. Žádná taková povinnost neexistuje. A lépe je nevidět. Jistě že Moskalyk a spol. byli při vytváření "babičky pro současnou generaci" konfrontováni s existencí filmové Babičky černobílé, věrně následující autorčin text, kterou lze na rozdíl od barevného pokusu doporučit místo školní četby. Povedlo se jim však jen to, že protektorátní verzi, která není sama o sobě nic zvláštního (je až příliš památníková, jak by se řeklo), můžeš tváří v tvář této novotě konečně považovat za filmový zázrak. "Stará babka" nepotěší obvzláště, ale odlišně od verze s Libuší Šafránkovou ani neurazí. Aby bylo jasno, nejsou to herecké výkony, které Moskalykovu Babičku kazí. Jarmila Kurandová vytvořila takovou babičku, jaká byla v jejích silách. No a když k ní na závěr přichází paní Šafránková, je to snad jako by vcházela mladičká Barunka Němcová. Jenomže proč? Při příjezdu babičky na Staré bělidlo je podle knížky Barunce asi šest, tady jí je šestnáct nebo kolik. Nevěřím tomu, že jí taková holka bude česat vlasy a žadonit o pohádky. Neuvěřil jsem ani na chvíli. Jistě není třeba, aby se jakákoli adaptace striktně držela původního textu, ba spíše opak je pravdou, jenomže Moskalykův film, vzniklý "na motivy povídky Boženy Němcové", je vyvrabčená Babička doplněná o vlastní pokusy někoho, kdo si myslel, že je lepší spisovatel než spisovatelka sama. A tak aťsi je Viktorka klidně napřed normální a pak se v průběhu filmu zblázní, ale neberu, že se kvůli tomu kazí všechno ostatní, včetně pointy "Viktorka má také hvězdu, ale je zakalena". Právě onen démon a středobod knížky, jehož osudům Němcová věnovala celou kapitolu, je ve filmu rozlit do všech postav, aby z něj učinil vpravdě děsný a nestravitelný film. Když v protektorátní verzi na babiččinu otázku, zda si někdo ještě vzpomene na její slova, na její českou řeč, odpovídá Barunka "Já nezapomenu!", je to přece něco. V barevné Babičce není nic. Asociace: Tři oříšky pro Popelku, Babička, Máj

Motto: "Na takový případ nenarazíš ani jednou za deset let." Podle prof. S. Gottlieba bylo natočení "potenciálně extrémně hitchcockovského" filmu Nade vší pochybnost (Beyond a Reasonable Doubt) nabídnuto počátkem roku 1954 přímo Alfredu Hitchcockovi ('Unknown Hitchcock: the unrealized projects'). Mimochodem, Langův nízkorozpočtový snímek byl divácky úspěšný a jenom v USA získal na vstupenkách přes milion dolarů, téměř jako Velký zátah. (Hitchcockova volba, daleko nákladnější Nepravý muž s langovským Fondou, který přišel do kin takřka vzápětí, patřil po finanční stránce k omylům.) Zvláštní věc. Oba režiséři si jsou tak neuvěřitelně podobní a přece by vytvořili zcela odlišný film. A tak ač tu máme Joan Fontaine, jejíž herecký výkon v Mrtvé a živé pan Lang tolik obdivoval, potenciálně hitchcockovský snímek se stal čirým Langem. Jeho filmy nikdy nebudou "psychologickými", Lang se opravdu nezabývá prožitými traumaty postav. Proto tím posledním, koho trápí minulost hlavního hrdiny, je hlavní hrdina sám. Vždycky je to Hledání přítomného času; se všemi těmi komunikačními prostředky a médii: vedle nepřekonatelného polaroidu ("Můj otec vždy používal samovyvolávací fotoaparát a v něm nejsou negativy.") např. setkání pohledu snoubenců prostřednictvím TV kamery, což je vlastně variace scény ze Zatímco město spí. Martin Scorsese píše o posledních dvou hollywoodských filmech Fritze Langa: "je to jako byste sledovali laboratorní pokus". (Nezapomeňme, že ústřední hrdina je výslovně označen za "pokusného králíka" [a guinea pig].) A mě napadají slova Kitty ze Šarlatové ulice: Tohle bude mistrovské dílo. 'Nade vší pochybnost' se jistě musí vidět více než jednou, aby šlo ocenit jeho "skutečné umění". Při další projekci je navíc požitek sledovat počínání Toma Garretta a jeho výroby důkazů. Oba zvraty (autonehoda i prořeknutí) přitom zůstávají stejně působivými. Podruhé si navíc můžeme všimnout, že jim vždy předchází trestuhodné sebeuspokojení. První zvrat natočil Lang němě (s rozhlasovým pozadím), ale divák je už v garáži připraven, že se něco hrozivého stane (pouze hrdina nic netuší, ostatně v úvodu filmu neprozíravě řekl: "když budeme mít štěstí, dostaneš křeslo"). Hned v následné scéně v cele je pohoda hrdiny ještě evidentnější. "Nic s tím nenadělám. Ty taky ne, takže v pohodě." Při druhém zvratu (v kanceláři ředitele věznice) si dá bohorovně pusu na špacír. A přece ho Susan prosí, aby přestal. "Je po všem, buď vděčný." Jenže Garrett ji neposlouchá a mele si svou. Povšimněme si, že bezděky bere do ruky ředitelovo pero a přesně ve chvíli, kdy řekne "Emma", zasune ho zpátky do pouzdra. Což Lang zopakuje s guvernérem na témže místě při podepisování milosti. To Garrett se odsoudil, to on na sebe "nastražil důkaz, který povede k jeho zatčení, souzení a odsouzení". Oba nešťastní mužští spiklenci se opravdu provinili. Nikoli snad tím, že vyráběli důkazy a že Garrett hrál svou roli před ctihodným soudem (bojovali za zrušení trestu smrti a navíc obžalovaného nemůže nikdo kritizovat za to, že lže). Jejich vina spočívá v jejich sebeuspokojení a v tom, že "nebyli vděční". Všimni si rovněž tradiční Garrettovy odpovědi. On chce být opravdu "někdo, komu by šlo věřit, že je bezděčnou obětí okolností". Za každou cenu a přese všechno touží být kdekým. Poprvé: "Jak víš, že neměla [stejnou barvu vlasů]?" – "Její fotka byla všude v novinách." Podruhé: "Vážně ji našli tady? – "Ano. Bylo dost fotek v novinách." Potřetí: "Jak jsi věděl, že se jmenovala Emma?" – "Četl jsem to v novinách." Už dávno jsem se vzdal ambicí sestavit žebříček Langových filmů, po dalším a dalším zhlédnutí Langovy hollywoodské závěti si však říkám: jak by šlo natočit něco lepšího? A přitom "they could be pictures of anything" [mohly to být obrázky čehokoli].

Naplno souhlasím s nominací na Oscara a s pochybnostmi též s okupací Evropských filmových cen (kdyby se stal nejlepším evropským filmem toho roku Předčítač, nepochyboval bych vůbec), snad i mně Bílá stuha ukázala, že se dá dnes v Evropě (výslovně: v němčině) natočit film, který má cenu (však i palmovou Cenu získal). Čtyři hvězdičky dávám už jenom z důvodu toho, jak mi to připomnělo Bergmana. Pouze čtyři hvězdičky dávám proto, že mi to připomínalo Bergmana až příliš - samotná idea Hadí vejce (1977), tajemné zlo-činy Náruživost (1969), farářovo chování biskupa z Fanny a Alexandra (1982), lékařovo zase faráře z Hostů Večeře Páně (1963). Jo a zapomněl jsem, "tak nám zabili Ferdinanda" - to bylo ze Švejka, ne?

Motto: "Pokaždé, když začnu být nevrlý a popudlivý, když mě popadne chuť srážet lidem na ulici z hlavy klobouky, když na duši cítím smutný listopad, pak vím, že je nejvyšší čas vydat se znovu na moře." Přistoupíš-li na to, že Bílá velryba bude předchůdcem všech akčních hollywoodských podívaných a starověkými "Čelistmi", pak si přijdeš na své, protože v tomto ohledu je vysoce nad průměrem. I Melvillova kniha nebyla v době svého vzniku považována kritikou za něco více, než za dobrodružnou knížečku. No a dnes víme, jak to dopadlo. Kniha nikdy nezestárla a blíží se geniálnosti. Hustonův film nemůže v tomto srovnání obstát, protože zůstává Africkou královnou či Pokladem na Sierra Madre, což nejsou špatné filmy, ale ani "nejlepší filmy, které byly natočeny od chvíle, kdy film začal mluvit" (srov. s tím, jak hraje Basehart u Felliniho). Z filmové Bílé velryby zůstávají v paměti kostelní scéna Orsona Wellese na kazatelně i Peckovo ztvárnění Achaba. Vorvaň obrovský (Physeter catodon) je samozřejmě nejsmutnějším aktérem ze všech.

Motto: "Zastřelit slona není zločin. Je to něco mnohem horšího. Je to hřích." Jeden ze slabších počinů pana režiséra (Eastwooda), který se za pár let vymaní z téhle průměrnosti, aby jako "vesmírný kovboj" zamířil k dálavám originality a jedinečnosti. Zde zůstává na místě, je až příliš upovídaný a vše vyplňují zbytečná - ó, ano - klišé. Vcelku mě to překvapilo, protože ve Psanci nebo Honky tonk Manovi po vlastní svébytnosti mocně sahal, ale zdá se, že v této době na to zapomněl a spíše se hledal. Upřímně jsem se těšil, až se film překulí do oné Afriky a "už to konečně začne", což se nakonec stalo aspoň při lovu. Závěr vše přemáhá a proto nadprůměrné tři hvězdičky. I když Africká královna je možná o něco lepší.