Jenni

Motto: "Židovstvo stojí na sloupu jako na jedné noze. Tím sloupem je učení: Miluj bližního jako sebe samého. To je celá naše moudrost. Každý si ji může osvojit, byť by stál na jedné noze. Naše dějiny jsou plné falešných soudů, před nimiž nás obvinili naši nepřátelé. Jsme obklopeni Hamany jako bezbranné ovce vlky. A jak se může bránit bezbranný? Jen čistým srdcem. A teď, když stojím před šibenicí, mám jen čisté srdce." Mé další setkání s Jerzym Kawalerowiczem, po nichž musím postupně uznat, že patřil k největším zjevům polského filmu. Tentokrát šťastně vsadil na spolupráci se spisovatelem Julianem Stryjkowskim, jehož literární Hostinec (Austeria) je vysoké úrovně a film z toho nic neztrácí. Román svého času nemohl v Polsku vycházet, ale nyní jsme již v době, kdy začínají pukat ledy. "Pláč se zvedne v noci, radost přijde ráno. Hřích se zvedne v noci, očištěn je ráno. Křik se zvedne v noci, uslyšen je ráno. Strach se zvedne v noci, víra přijde ráno. Smrt se zvedne v noci, zmrtvýchvstání ráno." Řekl bych, že Stryjkowského knížka by měla patřit k onomu "minimálnímu vzdělání", aby naopak nedokazovala, jak málo víme o dalších evropských národech. Stručně řečeno, je něco překvapivého na tom, když slyšíš v polštině "tady je Rakousko, a ne Kišiněv. A díky Bohu nebude, dokud panuje císař František Josef." Že by navíc Halič nebyla koncem světa, který dostalo rakouské mocnářství za trest? "Tak mluví jen člověk, který nemá vlastní názor a nečte noviny." - "To není jisté, kdo má víc názorů!" - "Především je třeba mít aspoň to minimální vzdělání." - "Především se člověk musí chovat jako člověk." Titulním hrdinou je zde austeria (tj. restaurant), který je několikrát ztotožňován s Noemovou archou (A kdo tam je? Spíš se zeptejte, kdo není.), veze starého čorta Taga, jeho snachu Mínu, vnučku Lolku a pasačku Jevdochu; z hostů prchajících před kozáky pak nejrůznější postavičky z města (ústřední je samozřejmě osud mladého páru Bumka a Aši) a partu chasidů kolem svatého cadika, kteří Boha oslavují - jak je jejich dobrý zvykem - radostným zpěvem a tancem. "Jsou tam takoví zbožní věřící. A křikem odhánějí zlé myšlenky." - "To si tedy našli čas na exorcismy. (...) Kvůli těm hlupákům budou trpět nevinní." - "A ty si myslíš, že oni jsou vinní?" Samotný závěr filmu je v jiném duchu než knižní předloha, nejvíc se blíží alegorii toho, co (nejen) tento židovský koutek čekalo ve 20. století. "To je konec všeho, nejen mě."

Motto: "Mám pocit, jako by nic netrvalo. Ani láska. Ani smutek. Nic bolestného, ani krásného." Loď do Indie (Skepp till India land) je patrně nejzapadlejší autorův film, což je překvapující i škoda, protože jde o čistého Bergmana. Zajímavý je o to více, že se zabývá - jako žádný jiný z raných Bergmanů - ústředním problémem režisérova života: vztahem otec-syn. Že nepůjde o nic harmonického, zjistíme už v počátečním rozhovoru mladého páru: "Tvůj táta loni umřel, ale to nejspíš víš." - "Ne, to jsem nevěděl." Tradičního Birgera Malmstena (jako Johannese) tentokrát doplňuje Gertrud Fridhová (Sally), známá spíše z vedlejších rolí v pozdějších dílech. Příběh filmu napsaný podle stejnojmenné divadelní hry Martina Söderhjelma je snadné shrnout: Johannes se po sedmi letech vrací z moře (podobně jako v Přístavu), ale není to jen návrat fyzický, protože se ve filmové retrospektivě (která vyplňuje podstatnou část nímku) vrací i do oné doby před sedmi lety, kdy žil a pracoval na vyprošťovacím člunu svých rodičů. Konkrétně do dne, kdy jeho otec kapitán Alexander Blom přivedl na loď Sally z varieté (v 19. minutě filmu lze před kašpárkovým divadlem vidět z profilu samotného Ingmara). Z jednotlivých "soukromých rozhovorů" pronášených převážně na lodi se postupně dozvídáš "kdo je kdo" (starý a mladý pár), přičemž žádná z postav nebude černobílá ("Neměli jsme kvalitní výbavu a byli mladí. Pamatuješ? Pumpovala jsem vzduch do tvých plic, abys mohl být ve vodě. Bylo to jako bych ti pokaždé dávala život. Vzpomínáš? Byly to dobré časy."). Zde Bergman rozvíjí své drama, přičemž vše vrcholí němou scénou při potápění, jež se blíží hororu. A pak to jde dál... Na postavě kapitána je cosi deformovaného: v synovi vidí příčinu životního fiaska, skutečnou zrůdu (postava matky říká: "Bylo to jiné, když jsme s Blomem byli mladí. Ale pak přišel Johannes... Nemohl chlapce snést. Že byl mrzák. Musela jsem ho chránit, protože Blom by ho spráskal jako psa. Občas, když byl opilý, držel Johannese a křičel: 'Měli byste se před ním chránit. Je to nakažlivé.' Nakonec jsem ten hrb taky viděla."). Spíše se však zdá, že nakažlivá je sama nenávist, a tu lze podle filmu překonat jedině láskou. Slovy Sally, potřebuješ někoho, o koho se starat, koho milovat, jinak bys mohl být stejně tak mrtvý. "Neuzavírej se do sebe, musíš se z toho dostat. Nemůžeš jen zavřít dveře a být stále vyděšenější. Musíš to překonat, i když se to zdá beznadějné. Jinak vše kolem poroste a stane se neproniknutelným. A ty nakonec vyskočíš z okna."

Motto: "Pokračujte. Dobře se dívejte, opice! Já se bavím. Mějte z toho švandu! Je legrační vidět nevinného umírat, ne?" Přes práh smrti (You Only Live Once) patří do zlatého věku pana Langa, kdy se podobně jako ústřední pár H. Fonda a S. Sidneyová nebál šokovat. "Nebudeš mít budoucnost. Co řeknou lidi?" - "Že jsem blázen, že budu litovat a další věci, které mi nevadí." Určité schematičnosti, která filmu zákonitě hrozí (zamilovaný pár, který si věří x licoměrný svět), nabývá snad jen v určitých marginálních postavách (Valley Tavern, Williams, benzínka; nicméně novináři s připravenými titulními stranami jsou zase výborní); celkově je snímek prost jakékoli mělkosti (zejména útěk z vězení je srdcervoucí). Onen protipól mezi hrdiny a okolím lze však vyjádřit i vzdáleností. Oni spolu jsou blízko ("Nikdy jsem nepoznala dva lidi, kteří by si byli tak blízcí."), zatímco svět je od nich strašně daleko, aby je pochopil. "Je to láska? Soucit?" - "Hádám, že je to víc než soucit." Láska je hybným momentem celého filmu, k určité nekalosti přinutí i Joan, která (z hlediska diváků poučených o bankovní scéně ve stylu Modré gardénie) pochybuje o manželově nevinně ("Bez ohledu na to, jak moc mě nenávidíš, já víc se nenávidím. Miluju tě. Vždy tě budu milovat." - "Tak proč tu lásku neprojevíš?"). Podle Eddieho, zemře-li jedna žába, umře i druhá ("Možná nemohou bez sebe žít." - "Jako Romeo a Julie?"). Joan se k tomu výslovně přihlásí. Množství zvířecích obratů ve filmu je velmi pozoruhodné. Joanina sestra Bonnie nazve Taylora bezcennou "gorilou", sám Eddie se považuje za "lovnou zvěř" (objevuje se tu opět motiv "honu na člověka" z Nibelungů či pozdějšího filmu Man Hunt). Před popravou jeden vězeň pozoruhodně podotkne: "Fajn svět. Nejdřív zabijou kuře, Taylor sní kuře, pak zabijou Taylora." V debatě po osudovém útěku je zase slyšet: "Znám chlapa, kterej zastřelil svýho psa, přímo do srdce." - "Co to má společnýho se zabitím toho kněze?" - "Nic. Jen se mi to vybavilo." Příběh je rovněž zajímavě rozčleněn do přibližně tří půlhodinových částí (normální svět, vězení, útěk), které dělí analogická situace s otázkou, co dál. Pokaždé se odpovídá jinak, ale pokaždé láskou. Poprvé slyšíme: "Jestli mě miluješ, zůstaneš tu." Později se však toto nanejvýš rozumné rozhodnutí (za normálního stavu věcí) ukáže chybou (určitá nenormalita "normálního" světa je ukázána při usilovné záchraně Taylora jen proto, aby mohl být popraven). Z Eddieho udělají vraha, a to jak nominálně, tak fakticky. A Joan v lásce řekne: "Znovu se tě už nevzdám. Nebyla to tvá chyba, ale moje. Zabila jsem otce Dolana tu noc, kdy jsem ti nedovolila utéct. Budeme pokračovat spolu." Přestože láska ústředního páru táhne celý film, dobře vymyšlené jsou i vedlejší postavy vězeňského kaplana, který je skutečným světcem ("Každý je od narození nadán šlechetností krále, jen díky špíně světa zapomene na svá dědická práva."), či veřejného obhájce alias Abrahama Lincolna roku 1936. Vlastní závěr třetí třetiny se symbolicky opět vrací, tentokrát k bráně, kdy došlo k "zastřelení psa". Teprve teď platí ono "Jsi svobodný."

Motto: "Korea je daleko". Ač každá láska kvete jako květina, její okvětní lístky spadnou a jsou odváty někam strašně daleko, Natu 'Kingu' Coleovi (který si ve filmu střihl roličku pianisty a interpreta "Modré gardénie") zůstane navždy v jeho památníčku. To samé lze říct o snímku samotném, který zdaleka neodkvetl (či kvete teprve teď?) a starý je pouze ve smyslu "starý dobrý" a "starý známý" Lang. Věřím i nevěřím, že byl natočen za necelé tři týdny, ale věřit se mi nechce, že by ho autor samotný bagatelizoval jako "práci na objednávku". Modrá gardénie (The Blue Gardenia) je až příliš podobná noirovým klasikám ze 40. let - Šarlatová ulice a Žena za výlohou. To může být pochvala i kritika, nicméně v každém případě se tu každý fanoušek "mistra temnoty" bude cítit doma. Viděno zpětně, spolu s Velkým zátahem natočil Lang roku 1953 dva významné filmy. Peter Bogdanovich nazval Modrou gardénii "mimořádně jedovatým obrazem amerického života". Film se opravdu blíží obrazu, stylizovanému obrazu, který maloval Harry Prebble (nedělal přesně takové i Chris Cross?), bez surovosti a syrovosti 30. let (Byl jsem lynčován, Přes práh smrti). Jed je v barvách nebo někde pod nimi, ale film sám naštěstí v barvách není. A tak tu máme pilíře společnosti - policie i noviny - v tradiční černé. "Nemusím být před tebou. Ale jsem tu teď. A to se počítá," konstatuje policista Sam. Sloupkař Casey, sympaťák snící o velké lásce, zatím touží získat "příběh do večerního vydání". Lekce č. 1 v moderní novinařině: náhlá smrt prodává noviny. Lekce č. 2: Přidej sexuální prvek. Co je tedy korejská válka nebo test vodíkové bomby oproti příběhu nezkažené Nory Larkinové z Bakersfieldu vraždící muže, jehož předtím neznala? Přitom to byl velký milovník žen, ten pan Prebble. "Sám jsem milovník."

Motto: "Po celém světě se děly neobyčejné věci..." Začátek jako z Vojny a míru předznamenává, že budeš účasten něčeho velkolepého. Vždyť třeba britské období Alfreda Hitchcocka (který zase předal babu dál) je nejrůznější variací na Vyzvědače. Truffaut upozorňuje na zachycení kulky v knížce, které se později objeví ve 39 stupních (havárie vlaku je zase ve Čtyřech vyzvědačích), a když mu pak řekne, že musel vidět některé Langovy filmy z té doby - Vyzvědače a Závěť doktora Mabuse, Hitch odpoví: "Mabuse - je to už dávno" (krom toho se přiznal k Unavené smrti a Vrahovi mezi námi). Pokud jde o mě, vyznávám se ze druhého zhlédnutí a připouštím hvězdičku navíc. Jak se láskyplně vyjádří plukovník Jellusič, "die Nacht ist ja noch lang". A tak všem, kdo mají dlouhou chvíli a noc je ještě mladá, připravili manželé Langovi něco pořádného k snědku. Bankéř Haghi, geniální mozek fantastického spiknutí, zatím sedí u dlouhého stolu s telefony, telegrafem, interkomem, mikrofony a otvorem plivajícím písemnosti, ďábelsky pokukuje do kamery a nestoudně odpovídá na otázku, kteráže moc má ve všech těch věcech prsty. "Zdá se, že Haghi se dívá na mě," píše Raymond Bellour. "On, 'mistr špionů', špehuje mě, pozoruje mě, přibíjí mě na sedadlo. Mě? Kdo? Divák. Ale jak se může stát, že se Haghi stal mým divákem?" Snad je to dokonalý Langův vtip o (zne)užití médií, když ke slídění použil i filmové médium samotné, avšak pohleď, jak je ve svých posledních třech němých filmech zcela ponořen do moderních technologií, je jimi fascinován, Vyzvědači jsou skoro jejich oslavou a velebením. Začínají vodopádem obrazů a zpráv, telefonátem a rádiovým vysíláním, které oznamují znepokojující řadu "mediálních" zločinů. Haghi kontroluje ohromné impérium vyzvědačů, jež špehují, svádějí a ovládají druhé, sám je pak "mistr špionů". Donutí velvyslancovu ženu, aby mu poskytla informace o tajné japonské dohodě, díky fotografii, na níž žena kouří opium. Haghiho spiknutí je mediálním spiknutím, píše Eva Hornová, spočívá v jeho schopnosti monitorovat nejskrytější tajemství každého jednotlivce - jeho neřesti či zločiny - a zacházet s nimi. Mediální moc vstupuje do nejprivátnějších záležitostí, jako jsou touhy a lásky, aby je využívala a manipulovala jimi pro vlastní účely. Neomezuje se přitom na technická média jako fotografie, odposlouchávací zařízení či rádiové vlny, ale přetváří i jednotlivce v média, svléká z nich jejich totožnost, používá jich jako komunikačních prostředků, a co víc - využívá jejich soukromé city. Jako agenti nemají Soňa a č. 326 skutečné identity, ale pouze zakódovaná jména, role ke hře, mise ke splnění. Fungují jako média pro své instituce: shromažďují informace, přepravují tajné dokumenty, předávají zprávy a manipulují jinými v zájmu sil, pro něž pracují. Když se Soňa zamiluje, snaží se stáhnout z mise. Logika filmu, spočívající v zastření přepážek mezi intimní sférou jednotlivce a sférou politiky, však takovou separaci neumožňuje. Lang rovněž nemá iluze o podobnosti Haghiho spolčení s policií - jde o zrcadlové obrazy toho druhého (všimni si strohého, ale všeříkajícího mezititulku "Protivník"), oba používají skrytou a trvalou kontrolu nad vším a všemi, kteří mohou zmařit jejich logiku. "Opona dolů!" Glückliches Ende? Jak pro koho.

Fritz Lang o okolnostech filmu říkával: "Erich Pommer mi přidělil režii Kabinetu doktora Caligariho, ale majitelé kin utratili tolik peněz za první díl Pavouků, že okamžitě chtěli druhý. Pommer byl tudíž nucen mi odejmout Caligariho, abych mohl dokončit sérii" (Bogdanovich: Who the Devil Made It [1965]). Podle dobové recenze z berlínského časopisu Der Film z 14. února 1920 režisér neměl inspiraci prvního dílu, ani dostatečné finanční prostředky. Dovolím si nesouhlasit, byť po druhém zhlédnutí zmírňuju svou předchozí adoraci (doporučoval bych dát si mezi oběma díly určitou pauzu a nedívat se na vše v jednom zápřahu, nebo si alespoň nastavit přehrávání Briliantové lodi ve větší rychlosti). Pořád ale není nad hypnoticko-telepatický experiment po půlhodině filmu, ty stíny rukou, to nemá chybu. A najednou detailní záběr na jogína All-hab-maha a neuvěřitelná sekvence. Nápadité byly i scény s poštovním holubem nebo s kymácející lodí (apod.). Fakt, že "Langovy plány dokončit seriál třetí a čtvrtou částí se bohužel neuskutečnily", se na Briliantové lodi podepisuje v tom smyslu, že rozehrává témata, která se nikdy nevyřeší (zisk diamantové podobizny Buddhy a osvobození Asie z cizího jařma, potenciální vztah Kaye Hooga a Ellen Terryové či údajná smrt Lio Ši). Jedno z plánovaných pokračování, pro něž už byly napsány scénáře, se přitom výmluvně jmenovalo Za císařskou korunou Asie (Um Asiens Kaiserkrone). Buďme však aspoň rádi za stvořené Pavouky. Až do 70. let 20. století byli považováni za ztracené (pak se objevil československý duplikát negativu bez titulků, po tři roky byl film rekonstruován historiky Davidem a Kimberly Shepardovými, obarven podle pokynů ještě žijícího Langa, otitulkován z německého cenzorského záznamu a obdařen hudbou Gaylorda Cartera). "A Kay Hoog?" – "Kay Hoog nám tentokrát naši cestu nezkříží. Už je poučen o moci Pavouků." Jen aby.

Motto: "Obětuju květiny, které jsou čisté a bílé. Ale krev člověka? Zabít? To není oběť." - "Musíte je obětovat Slunci, aby náš lid byl velký a mocný. Jako v minulosti." Zlaté jezero (v USA vyšlo pod nepřesným názvem Zlaté moře) bylo natočeno v létě 1919, po premiéře počátkem října se recenzenti předháněli v superlativech: stěžejní dílo, první německý dobrodružný film a první na pokračování, kolosální úspěch amerického střihu, ukázka technických možností německého filmového průmyslu (okázalý úspěch prý o to víc, že celý byl natočen v Německu, konkrétně v Hamburku). Podle kritiků tak autoři vrchovatou měrou splnili svůj slib vyrovnat se westernům a tehdejším americkým filmům (orientace produkční společnosti Decla na dobrodružný film měla podle nich logiku vzhledem ke skutečnosti, že ty romantické už veřejnost nepřitahovaly a kriminální stagnovaly). Recenzenti oceňovali Langův důraz na detail a starost o estetiku každého obrazu, jakož i jeho spolupráci se specializovanými konzultanty za účelem věrné reprodukce prostředí Inků. Výběr herců a jejich výkon byl rovněž pozoruhodný (daleko od expresionistického přehrávání vrcholných němých let). Po druhém zhlédnutí i já přicházím filmu na chuť. Milovníky rakouského režiséra, který roku 1920 Pavouky přepsal i do knižní podoby, zaujme prvotní vzor "mabusovské" tajné sítě zla. Ta je tentokrát vedena ženou, díky čemuž mohl Lang uplatnit další svou rekvizitu - dualismus proradné "pavoučí ženy" a panenské kněžky Naely. "Hodně štěstí, Kayi Hoogu."

Motto: "Nemůžeš dostat něco za nic. A jen hlupák by se o to snažil." Už úvodní píseň napovídá, že prostřednictvím filmu Ty a já (You and Me) uvidíš (patrně jedinkrát ve svém životě) komedii Fritze Langa. Písnička má pravdu v tom, že jedině za peníze získáš krásu, umění, dobré zdraví, stejně jako slunečné nebe a matku přírodu. A tak se vše točí kolem mamonu, plánované krádeže a obchodního domu pana Morrise, který jako správný dobrodinec zaměstnává propuštěné vězně. "Víš, Mary, v tom je ta myšlenka. Nejsou odděleni. Nestojí tam jak zrůdy v cirkuse jen proto, že jednou či dvakrát chybovali, jak mohl každý z nás. (...) Většina lidí si myslí, že když dají pár dolarů na charitu a tak, splnili svou povinnost a zbavili se veškeré odpovědnosti. Musíš však dělat víc než to." Máš tu tedy kus té sociální dimenze, kterou se vyznačovaly první dva Langovy filmy v USA, nicméně je jasné, že pan režisér přišel ke komentovanému snímku jako slepý k houslím (nahrazení původně uvažovaného režiséra Richarda Wallace si prý vydupala představitelka hlavní role Sylvia Sidneyová). Tuhle holku mám opravdu rád a myslím, že si s Langem rozuměli (Ty a já jsou prostě Sylvia a Fritz). "Joe, je to Hodina rozkoše. (...) Ty to nejspíš nechápeš. Neexistuje nic, co by mohlo povzbudit dívku jako dobrý parfém. Je to něco pro její duši. Chápeš?" Takže jim odpouštím všechno a dokonce i její přednášku o tom, že se zločin nevyplácí. Ale co naplat, "žádnýmu klukovi se nelíbí, když je jeho holka tak chytrá." Jediná škoda, že Sylvia jako účetní nepracovala pro Paramount, protože se nevyplatil především samotný film. A tak i dnes je Ty a já (You and Me) zapomenut, a objeví ho snad jedině fanoušci Fritze Langa. Ten se jim za to odmění scénou z vězení, která je nebývale langovská. Jinak je zajímavé, že tři roky poté i Hitchcock natočil romantickou komedii téhož scénáristy Normana Krasny - Pán a paní Smithovi. "Děláte to jako byste spíš otevíral sejf." - "Není legrační, jak se ty zvyky člověka drží?" No a Lang samotný pokračoval v lehčí tematice westernů, v jakémsi intermezzu před érou poctivých noirů. "Zločin se nevyplácí. Nemyslím kvůli tomu, že vás chytí a odsoudí, protože to se pokaždé nepodaří. Nemyslím kvůli tomu, že to ve vás zabíjí něco slušného, protože spoustě z vás by to bylo jedno. Myslím tím, že zločin nevytváří dolary a centy. Kradením nemůžete vytvořit skutečné peníze."

Motto: "Pánové, říká vám něco jméno Dr. Mabuse?" - "Nikdy jsem o něm neslyšel." Das Testament des Fritz Lang. Důstojné zakončení kariéry nepředstižitelného režiséra, jehož dodatkem není ani tak západoněmecká mabusovská série, kterou odstartovalo, ale jeho účast v Godardově Pohrdání. Pro každého Langova fanouška jednoznačně povinnost, ačkoli se ví, že doktor Mabuse je dávno v Pánu (což byl vlastně už v Závěti) a o něj tak úplně nepůjde Tajemná figurka, jež chce svět opět uvrhnout do chaosu, však nabyla Langa dostatečnou silou, aby se role zhostil se ctí. Tisíc očí doktora Mabuse(ho), jinak přebírající vzor Závěti se zemitým detektivem, je zcela moderní (minimálně v tom smyslu, že jsme na konci 50. let, ale film vypadá tak na 70. léta). "Proč jsme o případu dr. Mabuse nic neslyšeli?" Protože se na scéně objevil Hitler? Já teda slyšel o obou, ale upřednostňuju jediného.

Motto: "Snímek byl natočen na Filipínách za pomoci filipínské vlády a její armády, jejíž mnozí velitelé se účastnili partyzánského boje vedoucího k osvobození Filipín. Velké díky patří rovněž ministerstvu obrany USA." Fritz Lang měl prý Amerického partyzána na Filipínách (American Guerrilla in the Philippines, německy pod názvem Hrdina z Mindanaa) ze všech svých filmů nejmíň rád. Jednou dokonce ironicky řekl: "Americký partyzán? Takový film jsem nikdy nenatočil. Nezapadal by do světonázoru Fritze Langa." Nebude to tedy langovský snímek, resp. jeho rukopis je neznatelný, původně ho měl ostatně natáčet Henry King (technicolorovým vzezřením a atmosférou opravdu připomíná Sněhy Kilimandžára). Úplně bych netvrdil, že je to u "mistra temnoty" kvůli barvě, protože třeba v následujícím westernu Ranč zločinců je Lang zcela přítomen (nikoli jako pouhý řemeslník), ale tentokrát všechny scény, které nabízely jakousi zajímavost (kupř. mravenci, Vánoce, závěrečná scéna v kostele, která je samozřejmě nejlepší), se skoro ani nerozvinou. Takže je to nejvíc dílko Darryla F. Zanucka z 20th Century Fox, který zakoupil práva už za války (roku 1945 publikoval válečný dopisovatel Ira Wolfert stejnojmenné vzpomínky mariňáka a partyzána Iliffa Richardsona), po jejím konci dal projekt k ledu, aby jej nechal obživnout se začátkem Korejské války (heslem filmu jsou slova generála Douglase MacArthura "Já se vrátím/I Shall Return", pod kterýmžto názvem byl snímek promítán v Anglii); sám Zanuck krom toho zasahoval do scénáře i do střihu. Premiéra filmu dne 8. listopadu 1950 (příznivá recenze ve Variety z téhož dne, jejíž autor považuje Langa za výborného vypravěče, plného humoru a schopného udržet napětí při respektování předlohy, jíž zpracovává).