Pedro Morales

Obtížně se mi hledá něco, co bych tomu vytkl. Jacksonovi se podařilo zachovat ten úchvatný a dechberoucí pocit Středozemě, jaký známe už z jeho Pána Prstenů, zároveň se mu však (namátkou např. scénou s trpaslíky a nádobím, nebo králem skřetů) podařilo do filmu dostat ten odlehčenější a pohádkovější nádech, jaký má knižní Hobit. Od první scény v Hobitíně až po velkolepé finále film prakticky nemá slabší chvilku, mnohé scény jsou vskutku geniální (hádanky ve tmě všemu jasně kralují), casting je skvělý, hudba výborná a nesčetněkrát zmiňované kamerové digitální orgie jsou skutečně bombastické. Ač tedy moje obavy, že na tři pořádné filmy v původní předloze prostě dost materiálu není, stále nebyly úplně zažehnány, po prvním díle trilogie nadšeně tleskám a těším se za rok na Šmaka.

Romantické komedie opravdu nejsou můj šálek anglického čaje, ale všichni pořád o Love Actually mluvili a tvářili se na mě jako na debila, že jsem to ještě neviděl, tak jsem, když byly ty Vánoce, neodolal a dal tomu šanci. A úplně mě to dostalo. Několik různých příběhů, každý svým způsobem jiný, a přitom všechny hrozně podobné, z nichž snad v každém se člověk aspoň někde sám najde. Linka s Hugh Grantem mě bavila nejvíc, ale i všechny další byly jednoduše skvělé a vždy, když se nějaká dělší dobu neobjevila, už mi chyběla a těšil jsem se až se znovu objeví. Romantická komedie s perfektně dávkovým humorem, citlivě dávkovanou romantikou a plejádou nejrůznějších hvězd, kterou zkrátka musíte vidět.

Chvíli to trvalo, než si ke mě film našel cestu, zpočátku na mě působil tak nějak chladně a odtažitě. Někdy od druhé poloviny už mě měl pevně ve své moci, i když svým způsobem chladně na mě působila Králova řeč po celou dobu. Všichni herci byli úžasní, mám pocit jako by jim ty role snad musely být šity na míru. Colin Firth a Geoffrey Rush táhnou film neskutečným způsobem, ale nikdo z dalších nezůstává nijak pozadu, H. B. Carter jsem si zamiloval snad v první minutě a s každým dalším záběrem mě dostával ještě víc a víc. Závěrečná řeč je svým způsobem skutečně monumentální, ale nemůžu si pomoct, nejlepší scéna podle mě stejně byla, když ke konci filmu přišla Myrtle domů dřív než měla.

Tenhle detektivní seriál vlastně vůbec není o detektivní práci a o vyšetřování zločinů. Je o Johnu Lutherovi. O tom, jak se každý den snaží vyrovnat sám se sebou, se svým životem, minulostí. O tom, jak se u to spíše nedaří než daří. Kriminální zápletky jsou však i přesto poměrně originální a dokáží člověka zaujmout. Neskutečně temná atmosférická pecka, kdy po téměř každém díle zůstanete sedět v křesle s otevřenou pusou.

Shia LeBeouf, kterého nemám rád, hraje jako o život a já mu nemám co vytknout. Tom Hardy, kterého mám rád, tak ani nehraje, akorát pořád dělá obličeje, huhlá, mručí a občas něco zamumlá a jeho postava je přitom naprosto dokonalá a já si ji od prvního okamžiku neskutečně oblíbil. Guy Pearce jako hlavní záporák představuje přesně ten typ, který nemám ve filmech moc rád, ale tady mě naprosto dostal. I všichni ostatní herci jsou ve svých rolích perfektní a jako divákovi mi i na nich skutečně záleželo. V úžasném vizuálním zpracování se odehrává příběh, který si celou dobu tak nějak, snad až nenápadně, plyne, aby jednou za čas znenadání někoho podřízli a vy jste vdycky valili oči co se to sakra stalo. Vše směřuje do úžasného finále, kdy mě definitivně ovládl pocit, že jsem viděl jeden z nejlepších filmů roku 2012.

Když pominu úvodní znělku, na kterou jsem si musel chvíli zvykat, tak mi Suits sedí líp, než Harveymu jeho na míru šité obleky. Skvěle napsané dialogy, úžasné postavy (miluju Donnu) a herci, kteří se pro své role snad narodili. Suits vás chytnou a nepustí, ať už se jedná o první řadu, kdy bez nějaké hlavní dějové linky sledujeme, jak na pozadí jednotlivých kauz probíhají vzájemné interakce a vyvíjí se vztahy mezi postavami, nebo o řadu druhou, jejímž ústředním motivem je boj o moc ve firmě.

Sice ne dokonalé, ale po chvilce rozmýšlení (rozuměj vydýchávání se a vstřebávání té mohutné dávky adrenalinu) nakonec těch pět hvězd dám. Jediné dvě výtky směřují k takovému lehce nevýraznému, až nijakému konci, a k ultimátní závěrečné bitce, u níž jsem se ke konci nemohl ubránit dojmu, že je přecejen až trochu moc zdlouhavá a recykluje vše už v předešlých minutách viděné. Jinak se ale jedná o totální meganářez, plný zběsile natočené a sestříhané, ale přitom dokonale přehledné, intenzivní a enormně brutální akce s neskutečnou a nápaditou choreografií.

Tohle není fim o závodění. Ten film prostě JE závodění. Nedočkáte se žádných na posledních metrech slavně vítězících outsiderů, ani žádných záporných postav, tajně poškozujících vozy svých soupeřů. Jen správných chlapů, toužících po vítězství. Troufám si tvrdit, že každý, kdo někdy aspoň trochu načichl k automobilovým závodům, tak si bude připadat jako v sedmém nebi, protože tvůrcům se podařilo naprosto bezkonklurenčně zobrazit a vystihnout vše, co je s tímto spojeno. Film si s tím vystačí s takřka minimalistickým scénářem, s nevelkým počtem dialogů ale zato s perfektně vybudovanou atmosférou a totálně dechberoucími scénami závodění samotného.

Celou dobu jsem se nemohl ubránit pocitu, že tomu prostě někde něco chybí a možná to budou právě i ony vnitřní monology Bruce Waynea, které podle zdejších komentářů jsou docela významnou součástí původního comicsu. Jinak ale nemám co vytknout. Naprosto úžasná animace společně s dechberoucím hudebním doprovodem vytváří perfektně temnou atmosféru pro vyprávění příběhu o návratu stárnoucího a nežádaného (anti)hrdiny a jeho boji nejen s padouchy ovládajícími město. Tleskám a nedočkavě vyhlížím pokračování.

Troufám si tvrdit, že tento dokument ukazuje, proč se válku v Afghánistánu nedá prakticky vyhrát, mnohem lépe, než cokoliv jiného co jsem dosud na dané téma viděl. Necelých 90 minut se skládá z rozhovorů s velitelem celé operace, s několika vojáky a s pár místními, společně se záběry přímo z přestřelek a z každodenních činností a starostí vojáků v bojové zóně. Emocionálně asi slabší než třeba Restrepo, ale zato mnohem více vypovídající o celkovém kontextu tamní situace.