Ivi06

Jsem neskutečně ráda, že se mé vnitřní hodnocení shodlo s hlavní porotou letošního festivalu v Cannes, v čele s Rubenem Östlundem (Trojúhelník smutku, Čtverec), a že film Anatomie d’une chute (Anatomie pádu) vyhrál hlavní cenu, Zlatou Palmu. Justine Triet mě neskutečně překvapila, protože její poslední film, který představila v Cannes, Sibyl, mi přišel spíše průměrný. Na druhou stranu jsem v něm poprvé viděla Sandru Hüller, která mě okamžitě zaujala a scény s ní, jsou z toho filmu to nejlepší. Anatomie d’une chute je oproti tomu v mém hodnotícím systému skokem na příčku nejvyšší a považuji ho jako masterpiece, který rozhodně budu chtít vidět znovu. Sandra, Samuel a jejich syn Daniel žijí v horách nedaleko Grenoblu. Již úvodní scéna naznačuje, že vztah Sandry a Samuela bude pravděpodobně napjatý. O pár minut později nacházíme Samuela mrtvého. Vyšetřování této záhadné smrti, které v podstatě připouští pouze dvě teorie, a následný soudní proces, vede k hluboké analýze vztahu zmíněného páru. Toho všeho se musí účastnit i mladičký Daniel, který, i přes své zrakové postižení, je v této kauze klíčovým svědkem. Zatím to nezní jako originální a inovativní příběh, že? I přes to, se Justine Triet povedlo podat již tisíckrát viděné téma svěžím a neobvyklým způsobem. Sama za sebe mohu říci, že jsem hlatala každou minutu z té dlouhé stopáže… ani vteřinu jsem se nenudila a nejsem schopna najít jediné hluché místo. Velkou zásluhu na tom mají všichni herci, jejichž výkony jsou dechberoucí. Sandra Hüller je bez pochyby královnou tohoto filmu, ale stejně tak famózní je Milo Machado Graner, a musím i ocenit Antoina Reinartze v roli žalobce. Další zásluhu na tom má samotný scénář a dialogy. To postupné odkrývání vztahové dynamiky mezi Sandrou a Samuelem, odhalování jejich minulosti, problémů a sporů, což má pomoci odhalit pravdu… stejně tak jako Danielův rozpor mezi vlastními vzpomínkami a tím, co slyší u soudu, což u něho vede k absolutnímu zmatení, je naprosto geniální. Postava Daniela, zmítaného nejistotou a pochybnostmi, má pro rozuzlení kruciální význam, a zároveň je i takovým zrcadlem samotného diváka, který také nemůže s jistotou říci, jak to celé bylo. Velmi významným momentem je pak dialog mezi Danielem a sociální pracovnicí : Když pochybujeme a nejsme si jistí, nezbývá nám nic jiného, než se rozhodnout… a tak to nakonec musíme udělat i my. [Festival de Cannes 2023]

Druhý film, který jsem měla možnost od Gondryho vidět a začínám chápat jeho obrovskou popularitu (minimálně ve Francii: ten ohlas v kinosále byl neuvěřitelný). Tady se nebudu dlouze rozepisovat. Nejlepší komedie, kterou jsem měla možnost v Cannes vidět, a pravděpodobně i jedna z nejlepších komedií za poslední léta vůbec. Tolik smíchu v kinosále jsem asi nikdy nezažila. Tak moc bych si přála, aby si čeští režiséři vzali z francouzských komedií alespoň trochu příklad. Tak svěží, nepředvídatelný, neotřelý humor a dialogy… Skvělý Pierre Niney, který mě svou dirigentskou scénou rozbrečel smíchy. Jedno velké bravo. Tento film si zapište do hledáčku, pokud k nám dorazí v rámci festivalu francouzského filmu, určitě si ho nenechte ujít. [Festival de Cannes 2023]

Tohle je jedno velké pohlazení na duši… Překrásná óda na francouzskou kuchyni, francouzský jazyk a na lásku samotnou. Úvodní asi dvaceti minutová vařící scéna je naprosté mistrovské dílo, takže upozorňuji: nedívejte se na to hladoví :D V tomto filmu je jídlo hlavním hrdinou... buďto se připravuje, nebo konzumuje, anebo se velmi barvitě a poeticky hodnotí a popisuje, takhle to snad umí skutečně jenom Francouzi. Výprava je úžasně detailní a až ke konci filmu jsem si všimla, že tam není žádná hudba… hudbou tohoto filmu jsou zvuky z kuchyně… bublání vařící vody, prskání oleje v pekáči, šoupání hrnce na plotnách, vařečka klouzající po pánvi, praskání ohně v krbu, cinkání příborů o talíře… Vaření tu není jen nástrojem pro zaplnění bříška a uspokojení mlsného jazýčku, vaření je vykresleno jako velmi důležitý způsob komunikace, pro vyjádření lásky a citů tam, kde slova nestačí… Stejně tak vztah mezi Eugénií a Dodinem, je tu krásně delikátně vykreslen… jeden druhého milují, obdivují, jeden druhému s láskou vaří… tenhle film je snový. A právem získal v Cannes cenu za nejlepší režii. [Festival de Cannes 2023]

Jedna z nejpohodovějších a nejmilejších romantických komedií, kterou znám, a ke které se ráda vracím. Pravděpodobně na tom má největší zásluhu výběr herců, kteří jsou tu nesmírně sympatičtí. Steve Carell se tu skvěle hodí, člověk mu tu lásku přeje. Dokonce jsem díky tomuto filmu Steva Carella objevila a hned se zapsal mezi mé oblíbence. Juliette Binoche je tu velmi roztomilá a její smích snad musí každému vykouzlit úsměv na tváři. Objeví se zde i má oblíbená Emily Blunt, celá ta zápletka s ní je roztomile komická. Jak jsem zmínila na začátku, Život podle Dana je skvělý, pohodový, autentický a milý snímek, který pohladí na duši.

Největší dokumentární překvapení asi v životě. Už je to pár dní co jsem film viděla a stále v sobě mám ten hřejivý pocit, který ve mně vyvolal. Doporučuji ho kudy chodím. Neskutečné pohlazení na duši. Takhle dojatá jsem naposledy byla snad v roce 2011 při "Intouchables". Vždycky jsem milovala chobotnice... k jídlu. Nedokážu si představit, že bych si ji ještě někdy dala... Poprvé v životě přemýšlím o vegetariánství a to se zatím nepodařilo žádnému počinu - ani videa z jatek, či velkochovů se mnou nikdy nic neudělaly... přitom tento film ani jediným slovem necpe myšlenku, že papat zvířátka není dobré. Jak je tohle možné? Tenhle dokument má totiž srdce... v podstatě nenabízí mnoho vědeckého... jen to srdce, lásku a respekt ke zvířatům a přírodě... za mě prostě wow!

Kdy naposledy jste si pořádně prohlédli své ruce a zamysleli se nad tím, jak jsou pro vás nezbytné? Kdy naposledy jste za ně pocítili vděčnost? Ať už chcete použít zapalovač, zazvonit na sousedku, pohladit někoho po tváří, odemknout si dveře, utřít si slzy... potřebujete ruce. Po tomto filmu nebudete pár dní vnímat nic jiného. A proto J'ai perdu mon corps patří mezi tu malou hrstku nenápadných filmů, za které jsem vděčná. Není totiž předvídatelný... je netradičně pohlcující. Prolínají se tu dvě provázané příběhové linie : jedna je roztomilá, něžná a dojemná, druhá zas syrová až hororová. Jsou doprovázeny fantasticky uhrančivou a zádumčivou hudbou Dana Levyho. Dohromady to pak celé tvoří jedno velké nezapomenutelné "must see" dílo.

No toto? Jedno velké překvapení, které mě nesmírně nadchlo. Skvělý humor, originální, neotřelé a zábavné dialogy... ale hlavně, co musím vyzdvihnout, jsou herecké výkony hlavních dvou mužských představitelů, protože u toho, co předváděli Asa Butterfield a Ncuti Gatwa, jsem se neskutečně bavila. Jejich postavy jsou zábavné a ten jejich projev, grimasy... no prostě dokonalost. Asa je talent, ale to už nějakou chvíli víme, takže Ncuti alias Eric je pro mě herecký objev roku. Je pravda, že jsem si trochu víc užívala ty komediální epizody, protože tam to má spád a šmrnc. Jakmile to začne být dramatičtější, tak to určitě nenudí, ale trochu to vybočuje od celkové nálady seriálu. Vlastně to má jedinou chybičku... málo dílů... klidně bych brala víc, kdyby to udrželo nastavenou kvalitu.

Tuším, že jsem tento film poprvé viděla v televizi jako patnáctiletá, a jak se na tento sentimentální věk patří, řádně jsem jej obrečela. Druhý den nato, jsem soundtrack už měla v MP3 a následoval snad půlrok, kdy jsem neposlouchala nic jiného. Po necelých patnácti letech, kdy jsem jednou tolik starší, jsem měla možnost Moulin Rouge vidět na velkém plátně v rámci muzikálového balíčku na LFŠ 2018. Moje láska k tomuto filmu je zjevně nehynoucí, protože i přes to, že jsem ho viděla snad padesátkrát, bavila jsem se víc než kdy dřív. Atmosféra v sále byla úžasná a bylo jasné, že jsem obklopena podobně smýšlejícími fanoušky. Důkazem byl potlesk diváků po scéně "Like a Virgin". Dalším úžasným momentem byla chvíle, kdy i do té doby naivně zaslepenému vévodovi dojde, že se Christian a Satine milují, a mnoho lidí v sále v tu chvíli vydechlo zděšením a já si říkala... jsou tu takoví šťastlivci, kteří film ještě neviděli a trochu jsem jim záviděla. Maximálně jsem si užila tuhle barevnou, kýčovitou a pompézní jízdu, hltala jsem každý moment, zpívala si v hlavě každou písničku, podupovala si nohou do každého rytmu, nasmála se při těch bláznivých scénách a uronila slzu při písni "Your Song" kdy v prvních vteřinách Christianova skvělého zpěvu Satine konečně sklapne a noční Paříž se rázem celá rozsvítí. Co vychválit víc? Dokonalý mix písní, výborně zazpívaných? Skvělé herecké výkony, které dojmou, ale i pobaví? Skvělé taneční choreografie? Kostýmy a scénografii? Kéž bych ještě mohla zvednout hodnocení, protože Moulin Rouge je ve všech směrech dokonalý a spektakulární a já se nemůžu dočkat až si film znovu pustím.

Asi jeden z vizuálně i obsahově nejpoutavějších dokumentů, co jsem zatím měla možnost vidět. Tvoří ho perfektně a kontrastně poskládané záběry mas lidí a netknuté přírody, doplněné o intimní medailonky jedinců, kteří se s námi podělili o střípky svých životů a o své pohledy na svět. Ten kontrast krásně podtrhuje to, že každý člověk má svůj příběh, ale také to, že se od sebe v podstatě zas tolik nelišíme. Nezáleží na zemi ve které žijeme, na barvě pleti, na pohlaví nebo na věku, všichni si dříve nebo později klademe stejné nejzákladnější otázky. Pro každého sice může láska, bohatství, rodina, čas, smysl života a smrt představovat něco jiného, ale nakonec jsme všichni příslušníky stejného druhu: jsme lidské bytosti, které čeká stejný osud. Ta cesta se pak může diametrálně lišit. Někdo má život veselejší, někdo naplněný bolestí, někdo žije v chudobě, někdo o život bojuje každý den, někdo pak zas žije v přepychu... a to zas způsobuje, že jsme každý jiný... Až mě někdy bude trápit nějaká blbost nebo mě přepadne nějaký chmur, pokusím si vzpomenout na lidi, kterým ke štěstí stačí to, že ten den mají co jíst a kde spát... Je to tedy dokument plný kontrastů, který nás nutí se trochu zamyslet, a takové mám ráda.

Jedna z nejlepších konverzaček, které jsem viděla... bezesporu originální a dosti aktuální, vtipná, zároveň smutná a trochu... nebo dokonce možná silně deprimující. Závěr filmu pak všemu co se při té večeři událo dodává převratný rozměr - eccellente!