Ivi06

Agra, jedno z nejnavštěvovanějších měst v Indii, díky proslulému Tádž Mahálu. Je to země plná kontrastů, a hlavně těch sociálních… Na jedné straně překrásné historické památky, luxusní obchodní centra a restaurace, ze kterých když vyjdete na ulici, můžete pozorovat šestičlennou rodinku s novorozenětem večeřící na chodníku… takové věci v Bollywoodu neuvidíte. O to víc mě zajímal tento film a příběh mladého muže, rozpolceného mezi fantaziemi a realitou, který trpí, tak jako mnoho mužů z nižších kast, sexuální frustrací. Ta ho tlačí k naprosto zoufalým krokům, ať už jsou to pokusy o sebevraždu nebo znásilnění sestřenice… snaží se seznamovat pomocí online seznamek, ale neúspěšně, a nakonec se pokusí uspět u znevýhodněné ženy, která sama nemá moc šanci na nalezení vhodného protějšku. Myslím, že film je to zdařilý, odrážející smutnou realitu, ale chvílema trochu odfláknutý (například násilné scény u kterých je naprosto zjevné, že je to hrané) Co mi teda utkví asi navždy v paměti je úvodní „milostná scéna“ s veverkou… a to, že v tom kině byla brutáááální zima, což mi zcela určitě kazilo zážitek, ale film držel mou pozornost a chtěla jsem to dokoukat. [Festival de Cannes 2023]

Jsem neskutečně ráda, že se mé vnitřní hodnocení shodlo s hlavní porotou letošního festivalu v Cannes, v čele s Rubenem Östlundem (Trojúhelník smutku, Čtverec), a že film Anatomie d’une chute (Anatomie pádu) vyhrál hlavní cenu, Zlatou Palmu. Justine Triet mě neskutečně překvapila, protože její poslední film, který představila v Cannes, Sibyl, mi přišel spíše průměrný. Na druhou stranu jsem v něm poprvé viděla Sandru Hüller, která mě okamžitě zaujala a scény s ní, jsou z toho filmu to nejlepší. Anatomie d’une chute je oproti tomu v mém hodnotícím systému skokem na příčku nejvyšší a považuji ho jako masterpiece, který rozhodně budu chtít vidět znovu. Sandra, Samuel a jejich syn Daniel žijí v horách nedaleko Grenoblu. Již úvodní scéna naznačuje, že vztah Sandry a Samuela bude pravděpodobně napjatý. O pár minut později nacházíme Samuela mrtvého. Vyšetřování této záhadné smrti, které v podstatě připouští pouze dvě teorie, a následný soudní proces, vede k hluboké analýze vztahu zmíněného páru. Toho všeho se musí účastnit i mladičký Daniel, který, i přes své zrakové postižení, je v této kauze klíčovým svědkem. Zatím to nezní jako originální a inovativní příběh, že? I přes to, se Justine Triet povedlo podat již tisíckrát viděné téma svěžím a neobvyklým způsobem. Sama za sebe mohu říci, že jsem hlatala každou minutu z té dlouhé stopáže… ani vteřinu jsem se nenudila a nejsem schopna najít jediné hluché místo. Velkou zásluhu na tom mají všichni herci, jejichž výkony jsou dechberoucí. Sandra Hüller je bez pochyby královnou tohoto filmu, ale stejně tak famózní je Milo Machado Graner, a musím i ocenit Antoina Reinartze v roli žalobce. Další zásluhu na tom má samotný scénář a dialogy. To postupné odkrývání vztahové dynamiky mezi Sandrou a Samuelem, odhalování jejich minulosti, problémů a sporů, což má pomoci odhalit pravdu… stejně tak jako Danielův rozpor mezi vlastními vzpomínkami a tím, co slyší u soudu, což u něho vede k absolutnímu zmatení, je naprosto geniální. Postava Daniela, zmítaného nejistotou a pochybnostmi, má pro rozuzlení kruciální význam, a zároveň je i takovým zrcadlem samotného diváka, který také nemůže s jistotou říci, jak to celé bylo. Velmi významným momentem je pak dialog mezi Danielem a sociální pracovnicí : Když pochybujeme a nejsme si jistí, nezbývá nám nic jiného, než se rozhodnout… a tak to nakonec musíme udělat i my. [Festival de Cannes 2023]

Má první projekce na festivalu v Cannes a rovnou docela silný zážitek. Sledujeme zde každodenní praxi pracovníků záchranné služby v New Yorku, a také jak tato práce ovlivňuje jejich duševní zdraví a osobní život. Hlavní hrdinové Ollie (Tye Sheridan) a Gene (Sean Penn) jezdí k nejrůznějším případům, my si tak můžeme udělat bohatou představu o rozmanitosti a náročnosti jejich výjezdů (od potíží s bezdomovci, domácího násilí, nechtěné pomoci u narkomanů, po pouliční přestřelky a mnoho dalších). To, s čím se záchranáři musí všude potýkat ve mně vzbuzuje velký obdiv obecně (i na domácí půdě samozřejmě), ale mám pocit, že ta Amerika je úplně jiný level. Tento film je na jednu stranu pocta těmto lidem, ale zároveň poukazuje na to, jak strašně moc nevděčná práce to je a jak velkou daň si, čím dál tím častěji, vybírá. A pak je tu i otázka „božského“ rozhodování, jestli v některých případech má nebo nemá smysl zachraňovat…? Nechci víc prozrazovat, tento film je sice náročný, ale rozhodně stojí za to. Moc mě zaujala hudba od Nicolase Beckera, Quentina Sirjacqa… a co se týká hereckých výkonů – Sean Penn klasicky velmi dobrý, ale Tye Sheridan vede, ten mi zde přijde neskutečně dobrý. [Festival de Cannes 2023]

Strašně dlouho jsem si nevěděla rady s hodnocením… je to takový ten typický Andersonovský bizár… a v tomto barevném bizáru se nachází ještě vtěsnaný černobílý větší bizár, který to podle mě trochu kazí. Jinak ta barevná část filmu je vtipná… strašně se mi líbila kamera… ale něco tomu k vyššímu hodnocení chybí. A přitom je to naprosto nadupané hollywoodskými hvězdami. Možná jsem měla příliš vysoké očekávání. [Festival de Cannes 2023]

Banel a Adama je příběh páru, který se snaží budovat společnou budoucnost, která je ale v rozporu s jejich sociálně předurčeným osudem. Zatímco Banel odmítá svou stereotypní ženskou roli a je v každé situaci autentická, bojuje o právo být sama sebou, Adama se snaží dělat to co je správné, i když to nesouzní s jeho vlastními přáními. Adama je středem Banelinina vesmíru a její nekompromisní snaha plnit si své sny je sympatická jen do určité míry. Je uzurpovaná, jde si velmi tvrdě za svým a je schopná čehokoli, aby dosáhla svého cíle. Přiznám se, že mi zde postavy nebyly moc sympatické, a Banel už vůbec ne, i přes to, že jsem schopná jí v některých situacích plně pochopit. Vizuálně je film moc krásně natočený, je doprovázený příjemnou hudbou, a příběh jako takový není vůbec špatný, nicméně nemůžu dát vyšší hodnocení, něco tomu chybělo. [Festival de Cannes 2023]

V roce 2019 Jessica Hausner v Cannes představila Malého Joe, a Emily Beecham získala ocenění za nejlepší herečku. Club Zero je v Cannes letos bez ocenění, a přitom za mě je to film vydařenější. Ale je pravda, že možná mohl být ještě trochu vyhrocenější, jako třeba Náš vůdce (Die Welle). Sledujeme zde partu studentů, kteří se přihlásí na kurz „vědomého jezení“, který ve finále vede k žádnému jezení. Manipulativním vlivem slečny Novakové jsou studenti do svého projektu velmi zapálení, dokonce až sektařsky posedlí, a můžeme sledovat reakce jejich rodin. Film otevírá mnohá témata: trendy ve výživě, poruchy příjmu potravy, vyhrocená přesvědčení (myšlenky utváří naši realitu, dokážu vše, když si to usmyslím – nejlépe vykreslené ve znepokojující, absurdní, ale zároveň geniální zvracící scéně). Film je vtipný, ale zároveň tragický a hlavně mládeží bravurně zahraný. [Festival de Cannes 2023]

Vzhledem k tomu, že mám italské filmy ráda, a že jsem se účastnila tiskovky, kde novináři tento film velmi vychvalovali, měla jsem asi příliš velká očekávání. Námět filmu mi přijde povedený: filmový režisér se potýká s nástrahami, které přináší filmové natáčení, ale zároveň se potýká s osobními problémy a čelí rozpadu filmové kultury, která kvůli soudobým trendům ztrácí své kouzlo. Jedná se o komedii, ale za veškerý vtip vděčíme převážně Morettimu jakožto herci, který film táhne svým osobitým šarmem. Bude asi hodně záležet na divákovi a na jeho smyslu pro humor, protože vedle mě v kině bylo mnoho lidí, kteří se smáli v momentech, kdy já vůbec… takže, zkuste a uvidíte 😊 Za mě tomu něco chybělo. [Festival de Cannes 2023]

Nový Indiana Jones ve mně zanechal velmi podobné pocity jako předešlé Království křišťálové lebky – ráda znovu vidím tuto kultovní postavu na velkém plátně, ale člověk žije především z té nostalgie. Už to dávno není to, co to bývalo. A ne proto, že by Indýmu přibývaly vrásky a ubývaly svaly… ta nová pokračování už prostě nemají takové kouzlo a šarm. Indiana Jones ale stále zůstává oblíbený a tvůrci s tím dle mého názoru dost kalkulují. A také počítají s tím, že divák určitě spoustu blbůstek odpustí a u šílených akčních scén, které popírají fyzikální zákony, divák přimhouří obě oči, protože je to přeci Indiana Jones… Postavy jsou jinak sympatické, Madse Mikkelsena jako záporáka vždy vítám, ale do Šifry to má daleko 😊 Ráda jsem znovu viděla i Thomase Kretschmanna v roli nácka, jak jinak že? Tomu už to nikdo neodpáře. Abych to shrnula, pro mě to byla taková nostalgická oddychovka u které jsem ocenila pár odkazů na minulé filmy, ale jinak je to celé takové béčkové a zapomenutelné, neurazí, ale ani nenadchne. Slavné časy Indiana Jonese jsou dávno za námi, a poslední dva filmy už jen těží z té popularity, což je v dnešní době bohužel naprosto běžné… [Festival de Cannes 2023]

Na začátku je vše jako v pohádce, Blanche našla svého prince na bílém koni… nakonec se ukáže, že to bylo moc krásné, než aby to byla pravda. Celou dobu jsem přemýšlela nad tím, jestli film může mít stejný emoční dopad na lidi, kteří situaci, která je ve filmu vykreslená, nikdy nezažili. I když jsem na vlastní kůži zažila pouhou desetinu toho, co hlavní hrdinka Blanche, je to pro mě film velmi osobní, se silným, reálným a důležitým tématem. Vyzdvihnout musím oba herce. Virginie Efira je ve Francii milovaná hvězda a v tomto filmu dokazuje, že právem. A Melvil Poupaud, je zde ohromně šarmantní a zároveň děsivý, tak jak manipulátoři někdy umějí být. Utkvěl mi v paměti i klavírní hudební doprovod, opravdu krásná hudba. Jedno z nepůsobivějších dramat letošního Cannes. [Festival de Cannes 2023]

Druhý film, který jsem měla možnost od Gondryho vidět a začínám chápat jeho obrovskou popularitu (minimálně ve Francii: ten ohlas v kinosále byl neuvěřitelný). Tady se nebudu dlouze rozepisovat. Nejlepší komedie, kterou jsem měla možnost v Cannes vidět, a pravděpodobně i jedna z nejlepších komedií za poslední léta vůbec. Tolik smíchu v kinosále jsem asi nikdy nezažila. Tak moc bych si přála, aby si čeští režiséři vzali z francouzských komedií alespoň trochu příklad. Tak svěží, nepředvídatelný, neotřelý humor a dialogy… Skvělý Pierre Niney, který mě svou dirigentskou scénou rozbrečel smíchy. Jedno velké bravo. Tento film si zapište do hledáčku, pokud k nám dorazí v rámci festivalu francouzského filmu, určitě si ho nenechte ujít. [Festival de Cannes 2023]