Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Krátkometrážní
  • Drama
  • Animovaný
  • Komedie
  • Dokumentární

Oblíbené seriály (9)

Dr. House

Dr. House (2004)

Dr. House is one of the greatest characters in television and movie history ever made:) Hugh Laurie započal novou éru televizních postav. Geniálních sociopatů, arogantních, cynických, sarkastických, nepřizpůsobivých a vysoce složitých a komplikovaných postav. Pro tuto roli se jednoduše narodil a naprosto fenomenálně v ní propojil výrazné rysy svého britského charakteru s rysy, které vytvořily Gregory House. Charakter, jako je House, se rodí jednou za dekádu. Koncept seriálu je v podstatě totožný s dalšími, odehrávajícími se v nemocničním prostředí. Každá epizoda je založena na podobném schématu, postupech, možných klišé i závěru. Seriál staví především na Dr. Houseovi a jeho vlastnostech. Díky své postavě vytvořil nový kult a seriál se stal oblíbeným právě díky jeho výraznému, originálnímu, svéráznému a mistrovskému charakteru, který si jen tak přikulhal na naše obrazovky a všechny ostatní seriálové postavy jakoby oproti němu začaly blednout. Houseův tým je další pevnou součástí a každý jeho člen je sám o sobě výrazným. Wilson, Cuddy, Thirteen, Chase, Foreman, Taub. Všichni si projdou během seriálu svým vlastním vývojem a není žádná, která by mi nebyla sympatická (Olivia Wilde, bože, to je kočka:) Výborní herci, z nichž si je spousta z nás zapamatuje jako ty postavy z "House." Geniální je rovněž scénář a dialogy, založené na inteligentních slovních přestřelkách, kde je specifickým znakem časté prolínání dvou odlišných témat. Nechybí v nich břitkost, sarkasmus, humor, záplava podnětných myšlenek, názorů a samozřejmě hlášek. Všechny série, které jsem zhlédla, si drží velmi vyrovnaný standard a nebyla snad jediná epizoda, která by se mi nelíbila, nebo mě nezaujala. Udržet si vysokou kvalitu po všechny série, klobouk dolů, naprostá profesionalita a tvořivost scénáristů a tvůrců, kteří dokáží každý další díl opepřit štiplavými přestřelkami, vtipem a inteligencí. Emoce i city jsou zde ztvárněny naprosto krystalicky, silně, mnohdy až bolestně, kde cítíte, jak na Vás padají, či se zcela ponoříte do určité postavy a vnímáte její vnitřní bolest. Viz závěr 7. série. Ten Houseův pohled v autě... Rovněž musím vyzdvihnout excelentní a jedinečný dabing Martina Stránského coby House i skvělý dabing ostatních herců. Pro ty největší fandy doporučuji knihu Hugh Laurie - Nespokojený melancholik. Naprosto úžasná kniha, kde se dozvíte spoustu i těch nejmenších detailů, jak o Hughovi, tak o jeho ironickém, egoistickém lékařském alter-egu. Sebedestruktivní chování, Vicodine, medicínská hůl, kulhání, tenisky, anti-stresový míček, playstation, motorka, a ty pronikavé, velké modré oči, za kterými dokážete vidět vše a které dokáží vidět do Vás... House a Sherlock. Dva nejgeniálnější sociopaté současnosti. Ti dva se musejí setkat a udělat společně nějaký film. 221B Baker Street meets Princeton-Plainsboro. To by byl nářez!:) "Zajímá mě to. To, co mě zajímá, obvykle označuju za zajímavé", "My jsme trochu zvláštní nemocnice, víte? Pacienty se tu zabýváme jenom, když jsou nemocní", "Jaký máte názor na legalizaci ilegálních vniknutí?", "Pacient s poruchou po chození nemůže záchvatit. Nebo tak nějak", "Všichni lžou."

Sherlock

Sherlock (2010)

Mé první setkání se Sherlockem vůbec nebyla láska na první pohled. Když jsem ho prvně poznala, zrovna pracoval na případu "The Blind Banker." Setkala jsem se s ním na AXN. Ještě před tím jsem si říkala, že zmodernizovaný Sherlock prostě nemůže fungovat a že to vůbec není dobrý nápad. Po zhlédnutí "Slepého bankéře" byly mé dojmy značně rozporuplné a měla jsem pocit, že toto prostě není ten pravý Sherlock, jak má být. Že mu chybí něco z té dobové Sherlockovitosti. Pak jsem uviděla "The Great Game" a v tu chvíli jsem již měla dojem, že se něco začíná dít. K úplnému dokončení první série jsem nakonec zhlédla první díl, který jsem na AXN prošvihla. A tehdy se to stalo. Jako, když se člověk zamiluje. Martina Freemana jsem do té doby znala jen podle fotky na CSFD a nezvyklé jméno Benedict Cumberbatch mi neříkalo už vůbec nic. Začala jsem si denně přehrávat množství videí na Youtube, pročítat velmi podnětné a zajímavé komentáře a analýzy fandů a hledat na netu všechno, co jen se dalo o tomto seriálu najít. Ben je mimořádný herec, má nevšední, zajímavý, aristokratický vzhled a jeho úchvatný hlas je dalším unikátním prvkem jeho osobnosti. Pro tuto roli se narodil, tak jako Hugh Laurie pro House. Martin je fenomenální ve svém skromném, zdánlivě jakoby obyčejném hereckém projevu, v němž se však ukrývá patřičný temperament. Tento vzrůstem malý, sympaticky a roztomile působící muž, který však dokáže být i zároveň nevybíravě upřímný a otevřený, až drzý, mě dostal. A jeho smysl pro humor... to je prostě něco:) Vlastnosti jeho povahy dokonale souzní s charakterem Johna Watsona. Často zaskočený a rozpačitý, nejistě působící, jinak však chytrý a pohotový Watson skvěle kontrastuje s geniální a komplikovanou povahou Sherlocka. The greatest bromance was born:) To, co mě prvně zaujalo, byla chemie hlavních postav. Něco tak silného jsem mezi hlavními mužskými postavami snad ještě neviděla. Jejich vzájemný vztah je ztvárněný s magnetizující silou. V diskuzích a komentářích k videím se neustále probírá jejich vztah, každý detail jednotlivých scén, jeho podtext, skryté myšlenky, pohledy. Já říkám, je to láska v přátelství a přátelství v lásce. Veškerý obdiv a nezlomné pouto. Vše v nesexuální podobě. Ale v té duševní. Láska a vztahy, to je přece mnohem složitější, než aby vše existovalo jen v té jedné sexuální rovině, kde se vše škatulkuje. Skrývá se v nich všechno to nevyslovitelné, co nedokážeme vyjádřit, ale zatraceně dobře to cítíme. A nechceme to ztratit. Čím to, že nás geniální asociálové a sociopaté tolik přitahují? Je to snad tím, že jejich absence vztahů a citů je právě proto dělá tolik přitažlivými a když se naskytne nějaký možný cit či vazba k někomu, je to natolik silné a mimořádné, že nám to přijde chemicky "konstantnější" než většina klasických milostných vztahů. Stejně nemohu všechny své dojmy obsáhnout do jednoho komentáře, takže tuto část končím:) And then... Sherlock is British! Typicky anglický, deštivý feeling, humor a akcenty. Vizuální podoba seriálu je jako vybroušený, vypilovaný diamant. Chladné barvy kontrastují s pošmourným zimním počasím a vytvářejí tak porcelánový nádech na tvářích hlavních hrdinů. Scénář a dialogy - Daleko za hranicí geniality. Scénář a samotné dialogy jsou již teď kultovními a už jen jednotlivé scény se dají obsáhle rozebírat. Sherlockovy dedukce - Pasáže, kde okolí i diváky šokuje a ohromuje svými dedukčními schopnostmi a detailními rozbory osobností jedinců a míst činu mě ohromují stále zas a znova. Hudba - Fenomenální. Včetně množství fanouškovských videí, díky nimž jsem začala milovat songy, na které bych jinak nenatrefila. Oblečení - Miluju Sherlockův oděv. Jeho dlouhý kabát, modrou šálu, černý oblek, naleštěné boty a elegantní rukavice. Miluju jeho havraní vlasy, jeho chůzi a jeho "mysterious cheekbones and cool coat tricks":) Miluju Johnovu černou bundu a jeho džíny. Miluju jeho "Watsonovské" obličeje a výrazy. Nechápavé, překvapené, obdivné a roztomilé. Miluju jeho lehce zastřený hlas. Vedlejší postavy - Lestrade "Not our division", v podání Ruperta Gravese, který je stále "handsome man" se svým osobitým hlasem, Mrs. Hudson coby "Landlady not Housekeeper," roztomilá a dobrotivá "You do count" Molly, forenzní "Don't talk out loud" Anderson, Irene Adler coby "The woman of the women" a démonický "I'm Mr. Sex", Jim Moriarty. Jeho "Evil face" je kapitola sama pro sebe. Druhá série se od první hodně liší. První byla spíše odlehčená a poznávací. Ve druhé se vztah Sherlocka a Johna se ještě více prohlubuje a utužuje, vše nabývá na důležitosti, situace jsou vyhrocenější, uvědomují si, co jeden pro druhého znamenají a co by mohli ztratit. Poslední díl třetí série je totální emocionální výprask. Reichenbach Feeling. Shrnuto: Sherlock je jeden z nejgeniálnějších seriálů vůbec. Mám své oblíbené seriály, mám je ráda, miluji je, ale pak si klidně přijde ten kudrnatý, vysoce funkční sociopat s hypnotickým pohledem a jen tak je všechny smete bez zájmu ze stolu. Člověk, jehož Ben Cumberbatch vytvořil, se rodí jednou za dekádu. Zrodila se jedna z nejgeniálnějších, nejvýraznějších, nejkultovnějších a nejlepších postav televizní obrazovky. Tato mánie zaplavila celý internet, který tímto mluví za vše. A nebýt Sherlocka, zřejmě bych ani nepřišla na výrazy, jako "Fandom", "Slash", "Shipping" a "Tumblr", díky nimž se z internetu stává naprostý ráj plný fanouškovské extáze a jejich kreativních výtvorů. A nyní mě omluvte. I am SHERlocked in my Mind Palace:) "What is it like in your funny little brains? It must be so boring.", "Don't make people into heroes, John. Heroes don't exist, and if they did, I wouldn't be one of them.", "I don't have friends. I've just got one.", "Alone is what I have, alone protects me." - "No, friends protect people.", "I may be on the side of the angels, but don't think for one second that I am one of them.", "There's just one more thing, one more miracle, Sherlock, for me...", "I'm glad no one saw that. You ripping my clothes off in a darkened swimming pool, people might talk.":) Yes, John! Everyone is already talking!:)

Přátelé

Přátelé (1994)

Přátelé se mi dlouhou dobu vyhýbali a jejich "zlatá léta" v televizi jsem propásla. Pak jednou večer jsem se podívala na jednu epizodu a zalíbila se mi. A skončilo to tak, že na celý seriál se všemi deseti sériemi se dívám stále dokola:) Na stanici Smíchov seriál vysílají stále dokola a já se vždycky každý den těším na večer, protože zvláště po náročném dni jsou Přátelé jako pohlazení. Začala jsem tento seriál milovat, můžu jej vidět stále dokola a neustále žasnout nad fenomenálně vytvořenými charaktery, geniálním scénářem s těmi nejúžasnějšími dialogy a hláškami, jaké kdy kdo na komediálním poli vůbec mohl vymyslet, důmyslně vypointovanými scénami, gagy a dialogy. Snad ani jedna epizoda na chvíli neztrácí dech. Neuvěřitelné, jak se scénáristé dokázali vypořádat s tím množstvím všemožných scén, zápletek i vývojem samotných postav. Když se tak dívám na ostatní americké sitcomy, téměř všechny mi oproti Přátelům přijdou značně slabé a křečovité. Přátelé staví na inteligentním humoru, který neuráží, není vulgární, násilný, ani trapný či vlezlý. Kultovní záležitost, která se ke mně od doby svého vzniku dostala sice až o léta později, ale zato si mě získala. Všem tvůrcům a hercům patří můj obdiv za to, že přinesli na obrazovku tak skvěle vytvořené postavy a situace, které den co den zvedají náladu fanouškům tohoto seriálu. Každá postava má svou osobnost, své typické chování a každý divák se tak může s některou z nich ztotožnit. Všichni jsou geniální, ale na Chandlerův ironický, sarkastický humor se těším vždycky. Člověk může jen čekat, že někdy dost přestřelí. V trapasových situacích zase nejvíc vyniká Ross, záchvaty smíchu zaručeny:) Vždyť o každé postavě a jejím rozboru by se dal napsat referát na několik stran. Díky dokonalému dabingu se chvíle strávené ve společnosti Přátel stanou nezapomenutelnými.

Láska je Láska

Láska je Láska (2004)

První série mě začala silně přitahovat. Dokonale přirozené výkony, zcela realisticky ztvárněny veškeré vztahové propletence a silné, dramatické a emočně vypjaté momenty. Dokážu jim věřit vše. Když jsem začala poznávat Bette a Tinu, říkala jsem si, že ony to vůbec nehrají. Nepůsobily na mě jako dvě herečky, ale jako skutečný pár dvou žen, které spolu již léta žijí. The L Word překypuje nádhernými ženami, smyslností, erotikou, přemírou odvážných erotických a nahých scén. Skvěle vytvořeny charaktery postav a osobité jejich hlavní představitelky. Kupříkladu Jenny a její románek s Marinou, který v ní začne vytvářet úporné boje s vlastními démony. Jenny začíná být démonická a ve svých očích dokáže vyjádřit i beze slov veškeré své utrpení, touhu, bolest a posedlost. Nechápu, co všichni proti Jenny mají. Její postava je pro mě velmi zajímavá a Mia Kirshner je výborná. S určitými postavami se v něčem ztotožňuji, ale Jenny je mi svou temnou stránkou, záhadností, zvláštním vyzařováním, sebedestruktivními sklony a vnitřními boji nejbližší. Proto jsem zklamána, co z ní udělali ve 4. sérii. Další mou hrdinkou je Shane. Se scénářem jsem spokojena, pouze až na nějaké ty občasné příliš vulgární a sexistické dialogy, typický amerikanismus v kolektivním chování, životním stylu a podobně. Ale co, je to Los Angeles, tak co čekám, že?:) Také jsem si občas všimla různých drobných dějových chybek a nedotažeností (jedna z hrdinek porodí dítě a chvíli na to, se všechny její kámošky objeví na pokoji a přendávají si novorozeně z ruky do ruky. Není to tak, že dítě čerstvě po narození, by nemělo přicházet do styku s ostatními, aby nechytilo nějaký bacil?:). V průběhu sérií se objeví spousta zajímavých postav: kameraman Mark, pro mě snad nejlepší mužská postava (škoda, že v seriálu byl jen po jednu sérii), exotická temperamentní kráska Carmen, či bohatá, elegantní, anglická dáma Helena Peabody.

True Blood: Pravá krev

True Blood: Pravá krev (2008)

Nikdy jsem neměla ráda filmy o upírech a neměla jsem už vůbec ráda jejich celkovou podstatu bytí, styl života a podobně:) Pak jsem na ČT zhlédla jednu epizodu jakéhosi, prý kultovního seriálu, s názvem True Blood. Mé názory na upíry se s touto jedinou, nevinnou epizodou, začaly zcela nečekaně obracet naprosto opačným směrem. Pocítila jsem náklonnost. Přišly další epizody, začala jsem poznávat Billa, Sookie, začala jsem navštěvovat Bar u Merlotta a poznávat ostatní postavy městečka Bon Temps. To už jsem se zamilovala. Naprosto. Nejprve do Billa Comptona. Ten bledý, černovlasý a galantní upír s pronikavým pohledem mě začal dostávat každou epizodu. Pak přišla druhá série a já začala být Billovi nevěrná s vychytralým a okouzlujícím Ericem Northmanem. Zde dostává jeho postava mnohem více prostoru a tak se stalo, že jsem se do ní zamilovala. Zase. Scénář celého příběhu se pohybuje na pomezí mezi promyšleným příběhem s častými dávkami erotiky a sexu, fenomenálními charaktery a jejich hereckými představiteli a zároveň občasnou dávkou klišé, šablonovitosti a patosu. Což mi už ale vůbec nevadí, spíše mi připadá, že to do celkového kontextu vhodně zapadá. Pravá krev se stala po čase mým dalším oblíbeným seriálem. Zkrátka Bill, Eric, Godrick, Sookie, Sam, Jason, Tara a taktéž fenomenální znělka ♫ Bad Things v podání Jace Everetta ♫. A tak, jak Kmotr změnil mé vnímání gangsterských filmů a celého organizovaného zločinu, tak True Blood zcela změnila můj postoj k těm chladným, bledým tvorům se špičáky. A snad poprvé a po dlouhé době jsem začala být hrdá na svou bledou pleť:)

Hannibal

Hannibal (2013)

Seriál Hannibal je stejný jako kulinářské umění hlavní postavy a gurmánský prožitek z delikates, které připravuje. To vše je divákovi servírováno na stříbrném podnose, jako v těch nejlepších podnicích, s prvotřídní obsluhou a se vším luxusem a zároveň decentností. Hannibal přináší jeden z vizuálně nejoriginálnějších počinů poslední doby. Vytříbený, vymazlený koncept celého seriálu je přiveden k dokonalosti díky temné, depresivní vizuální stránce a naprosto fenomenální a podmanivé hudbě, jejíž některé tóny zní natolik děsivě, že mě vždy mrazí. Scénář a dialogy jsou tak propracované a vyšperkované, že jsem si často říkala, že tak nikdo přece nemůže pořád mluvit:) Tak disciplinovaně, vzdělaně a slušně. Všechny postavy mají styl, jsou elegantní a kultivované. Kostýmní designéři jsou mistři, a ti, kteří se starají o Willův šatník, mají můj velký dík. Ty jeho košile, svetříky a bundy... Hughovi to zde strašně sluší a zvláště, když má vyhrnuté rukávy, nebo ruce v kapsách, to z něho tím spíš nemůžu odtrhnout oči. Ach jo:) Samotné vraždy jsou většinou natolik brutálně, bizarně a jedinečně provedeny a jsou propracovány tak, že mi to v jednu chvíli už trochu začínalo vadit. Přišlo mi nelogické a nepravděpodobné, aby téměř všechny vraždy byly jako umělecké kompozice. Dokonce i vrahové v tomto seriálu jsou na výši, mají svůj styl a svým dílům věnují spoustu času. No, očividně nikdo z nich nepracuje dvanáctky v továrně:) Obsazení je geniální. Pamatuji si, že když jsem viděla první epizodu a byl mi představen Will Graham, říkala jsem si, že v této roli by byl perfektní Benedict Cumberbatch. Nějaký Hugh Dancy, kdo to jako je? A nyní, po zhlédnutí všech tří sérií si v této roli nedokážu představit nikoho jiného. Charakter Willa Grahama patří mezi tu skupinu asociálních či sociopatických, introvertních či extrovertních géniů a s klidem dokáže konkurovat králům tohoto "klubu", jako třeba Dr. Houseovi či Sherlockovi. Jenže zrovna on se od těchto dvou podstatně liší. Pro mě se jedná o jeden z nejdokonaleji propracovaných charakterů hlavních postav v seriálu vůbec. Nikdo jako Will tu ještě nebyl. Jeho postava má hloubku a komplexnost, je složitá, sebedestruktivní a trpí tak moc, jako snad nikdo před ním. To, co dělá, ho zevnitř ničí, týrá, ale zároveň to potřebuje. Asi nikdy mi v seriálu nebylo žádné postavy tak líto, jako právě Willa. Someone please help Will Graham. Ty jeho děsivé vize, představy, halucinace a Stag Man, poor Will. Když jsem si dala rekap celého seriálu a začala znovu od 1. série, bylo mi ho líto už v prvním díle, člověk už ví, co ho všechno čeká. Na druhé straně je tu démonický Mads Mikkelsen, vždy elegantně oblečený, empatický, chladnokrevný manipulativní kanibal a labužník se zálibou v kultuře, umění a hudbě. Jeho život se rázem změní, když pozná Willa. Tento seriál se mi s každým dalším zhlédnutým dílem dostával pod kůži tak silně, jako se navzájem sobě pod kůži dostávali Will s Hannibalem. Jejich vztah je natolik mimořádný, destruktivní a zároveň křehký. Kořeny jich obou se mezi sebou začnou proplétat a větvit tak, až už je nemožné je od sebe oddělit. Až v 3. sérii jsem si teprve uvědomila, jak moc je jejich vztah zásadní a osudový. A velkolepé finále mi připomnělo Reichenbach Fall. "Reichenbach Feelings" again. A zcela mě to odrovnalo. Je to kruté a emocionálně devastující. Je v tom láska, bolest, zrada, strach a do toho všeho hraje song Love Crime. Když tam tak stáli, v objetí a Will to pak udělal, říkala jsem si: "No to snad..." A následoval vodopád emocí, do něhož se promítnuly všechny zážitky z 3. série. Pokud vydržíte zhruba prvních šest epizod, kde se vlastně ani nic moc neděje, druhá půlka Vám vše vynahradí. Říkala jsem si, jak všechna ta muka, kterými prošel za všechny série, to psychické i fyzické utrpení, mohl Will vydržet. Chtěla bych také vyzdvihnout výkon Richarda Armitage coby The Great Red Dragon, je úžasný. V té závěrečné scéně, kdy ho dostanou na kolena, mi ho bylo líto. V tu chvíli mi bylo hrozně líto vlastně všech zúčastněných. Když si vezmu 1. sérii a 3. sérii, připomíná mi to vizuálem Harryho Pottera a jeho postupný sestup do temnot s nadcházejícími díly. Pryč z jasu a do temnoty. It goes even darker. Hannibal není jen seriál, je to výjimečné umělecké dílo, které přináší špičkovou kvalitu, luxusní zpracování, všechny možné varianty temnoty, šílenství, strachu, zákoutí lidské duše a má neuvěřitelnou hloubku. A musím vlastně poděkovat Skylinku, že nám zhruba v polovině 3. série vyřadili AXN z nabídky. Zbytek epizod jsem si stáhla v originále a poznala tak kouzlo původního znění. A musím říct, že tak, jak se mi nelíbí, když Britští herci mluví s americkým přízvukem, zde jsem změnila svůj postoj. Hugh Dancy je patrně asi první Brit, jehož "american accent" mi přišel snad více sexy a uchvátil mě více, než jeho rodilý jazyk:) A na závěr ještě smekám před Markem Holým a tím, jak Willa nadaboval. Po celé dvě série jsem se vždycky těšila, až uslyším ten jeho hlas. "I’m alone in that darkness." - "You’re not alone, Will, I’m standing right beside you.", "I’ve never known myself as well as I know myself when I'm with him.", "I told him to leave because I wanted him to run. And because I wanted to run away with him.", "We're conjoined. I'm curious... whether either of us can survive separation.”

Wallander

Wallander (2008)

Galerie severské bolesti. Tak zní nadpis jednoho článku o Wallanderovi. Zcela přesně vystihuje všechno. Kurta Wallandera musíte poznat sami. Už bylo dost všech těch kriminálek s uhlazenými, spořádanými, "obyčejnými" detektivy, kde bylo více hlavních postav, ale žádná "ta" výrazná, a kde hlavním cílem bylo prostě "jen" vyřešit případ. Nastupuje nová generace sociálně "odloučených" hrdinů, kteří se zcela obětují práci, provází je prázdnota a často neschopnost navazovat citové vztahy, či slušně vycházet s ostatními. Je to generace komplikovaných, nadřazených, cynických, samotářských, utrápených, pomuchlaných a vyčerpaných chlapíků. Jenže jsou to géniové a my diváci je milujeme. Chceme jim porozumět, poznat jejich uvažování, vcítit se do jejich postavy, do jejích pocitů a celkově jsou nám svou odloučeností, samotou a jakousi vnitřní bolestí velmi blízcí. Kenneth Branagh a jeho Wallander je jedním z takových mužů. Vizuálně i obsahově vytříbený koncept celého seriálu s utrápeným hlavním hrdinou se více než účelně prolíná se stejně tak melancholickým a depresivním prostředím a přírodou Švédska. Do těchto dvou silných stavebních prvků všech epizod prorůstá ještě ten poslední. Krutost a tragičnost spáchaných zločinů. To vše v Kurtovi vyvolává smutek, zdrcení a nepochopení, co se to vlastně se světem a lidmi děje. Zároveň však na ně i na jejich zoufalé zločiny dokáže pohlížet s jistým porozuměním. Je to tak, že člověk hroutící se pod tíhou vlastní bolesti a melancholie dokáže nad jiným utrpením, ač v podobě zločinů a těch, co se jich dopouštějí, projevit větší míru vcítění? Jsme šokováni a zdrceni nad chováním lidí, často nás míra hrůzných činů už nechává chladnými, jindy je dokážeme pochopit či se do nich vcítit. Šílená doba nutí lidi k šíleným činům. A nebo, šílení lidé dělají svými skutky ze světa šílené místo. Myslím, že platí obojí. Ve všech epizodách jsem v určitém okamžiku doslova cítila Wallanderovo rozpolcení a utrpení a často jsem měla doslova pocit, jako bych cítila jeho vnitřní bolest jen při pouhém pohybu či pohledu. Kenneth je jednoduše geniální. Osobitá a nádherná hudební stránka vždy jakoby mlčenlivě a jemně objímá celý děj. Stejně jako ty velké, ve větru se vlnící lány... Plus si mě získalo Kurtovo vyzvánění:)

Čarodějky

Čarodějky (1998)

Jako "teen" jsem tento seriál milovala a stále budu:) Phoebe, Piper, Prue a Paige. Nádherné ženy a geniálními schopnostmi obdařeny mocné čarodějky. Luxusní úvodní znělka ♫ How Soon is Now od Love Spit Love ♫. V každé epizodě úvodní záběry na San Francisco a jejich nádherný, skutečně existující barák:) Nejlepší jsou zhruba první tři série, poté začala již kvalita znatelně upadat, a už to zkrátka nebyly ty čarodějnické holky jako na začátku. Plus oceňuji skvělý dabing hlavních představitelek. Nejvíce jsem si oblíbila Kateřinu Lojdovou, při jejímž hlasu si doteď v každém filmu vybavím rozvernou, vtipnou a milou Phoebe. Výborné epizody, správně béčkoví démoni, mocná zaklínadla, Kniha Stínů, a jeden z největších démonů, s jakým se nejspíše setkaly. Samotný Zdroj. Čarodějky v sobě mísí humorné, hororové i dramatické prvky, a pro mě tato kombinace excelentně funguje. Jako výstavní kousky si opatruji několik epizod na VHS:)

Ovládací panel
127. nej uživatel Česko
176 bodů