TeachMe

Mohla by to být zajímavá detektivka i se zajímavým přesahem. Někteří herci a herečky zajímaví a neokoukaní, jiní mizerní. Nina v hlavní roli bohužel umí mít pouze nasazený útrpný výraz, takže divák nemá šanci vůbec zjistit, jestli je třeba v něčem i sympatická či nesympatická, protože je pouze mučednice, což se za téměř dvě hodiny filmu poněkud ohraje. Dost mě rozesmívala rádoby teenagerovská, instáčová mluva, která z úst hlavních protagonistů zněla pouze směšně a vůbec nebyla cool, jak umí být cool v jiných kruzích. Přisuzuji to smutnému faktu, že herci prostě nepatří do tohoto světa, sami mu nerozumí a asi ani scénář je nemotivoval dostatečně k tomu, aby nové vlně dětí svištících na sociálních sítích rozuměli. Hermionino "Vingardium leviosa" tak zní mnohem víc cool a uvěřitelně, než "cringe, boomeři, stalking a shaming" vysloveny v podstatě z jakýchkoliv úst v tomhle filmu. Hvězdičky tak dávám spíš za snahu a oživení české kinematografie plné "Mužů v naději", "Babovřesků" a "Medvídků". Pokus o změnu na mě působí upřímně, přestože velmi amatérsky.

Problém většiny diváků je, že očekávají sportovní seriál, ale Spinning Out je primárně seriálem o tom, jak složité jsou vztahy v rodinách, které jsou zatíženy bipolární poruchou. Vlastně o sportu je seriál dost okrajově - mnohem hutněji zpracovává téma diagnostikované bipolární poruchy - co to znamení pro vlastní kariéru, co to znamená pro moje vztahy, pro vztahy v rodině, jak se vůbec tvářit navenek, aby společnost se mnou nejednala a) soucitně nebo za b) s odstupem... Spinning Out je pro mě mnohem víc výpověď o tom, co lze ztratit a co získat a jak mohou být emoce nejisté a matoucí, když nevíte, co je nemoc, co ctižádost a co jen kalkul

Herecké výkony obou hlavních protagonistů jsou to, co filmu dodává většinu "hvězdiček" - je radost sledovat tento duet, který nikdy není hluchý (a dialogy jsou velmi citlivě a dobře napsané). Že každý má svůj kříž a každý jej nese jiným způsobem, je zde velmi pěkně zobrazeno. Za mne velmi komorní a pěkný film.

Zatímco předchozí dva díly této série měly v sobě nádherné napětí před bitvou a brilantní dialogy i herecké výkony (ona ta jemná mimika, ve které se řekne vše podstatné, je výsledně nejzajímavější), tak vrcholná bitva živých a mrtvých mě poněkud zklamala. Noc mi nevadila, ani délka některých záběrů, napětí tvůrci umí vytvořit skvěle a s nočním pozadím musel divák šponovat zrak i sluch. Vadila mi zde zmiňovaná občasná nelogičnost: chápu, že draci nejsou nevyčerpatelní a chápu, že jejich prioritou mělo být nalezení Nočního krále, ale přece jen sedět si na hradbách a čumět do sychravé noci, když pár metrů ode mne umírají stovky vlastních lidí... WTF? Proč příkop zapaluje čarodějnice s nejistým výsledkem, když stačilo vzít louči? Theon, kloubouk dolů, ale jako cože? A výsledně i Arya, přiblížící se do epicentra naprosto neslyšně (fandím jí, ale pořád má své hranice)... Abych nebyla jen kritická: Jsou zajímavé momenty mezi Sansou a Tyrionem, sesypání Clegana, zapálení dothrackých zbraní, Branova vyrovnanost, o které člověk neví, co si má myslet... Dany a Jon šli teď prostě do pozadí, především svým zvláštním a nijak sympatickým jednáním. Za mě určitě nejslabší díl zatím, na druhou stranu je mi jasné, že laťka byla díky očekáváním nastavena hodně vysoko. Rozhodně se těším na další díly, trochu mě děsí, že nezemřelo moc hrdinů - na první dojem je člověk rád za to, že jeho oblíbenci přežili, ale na druhou stranu to ubírá na věrohodnosti celého seriálu, který se s tím doteď tolik nemazlil.

Na hodnocení místních tlachalů lze krásně sledovat, kdo se do Hry o Trůny pustil s nadšením do každé bitvy, setnuté hlavy a pornografických scén, aniž by jej extra zajímaly charaktery postav a spletitost jednotlivých příběhů; a naopak. Protože ten, kdo sledoval proměny jednotlivých postav, jejich přehodnocování, růst či regresi (i když ten, kdo přežil, mohl dělat chyby, ale nemohl dělat kroky zpět), si v tuto chvíli užívá ono ticho před bouří, každý dialog a pouhé pohledy, které najednou vyříkávají tolik nevyřčeného v předchozích dílech. Každá postava se teprve teď srovnává sama se sebou, zhodnocuje své zkušenosti, velice opatrně zkouší tenký led tak těžce budovaných a křehkých vztahů. Je to mistrovské dílo a dost možná mě tyhle "neakční" epizodky budou výsledně bavit víc, než ta slibovaná řežba, která nás čeká. Že na pozadí celé té obrovské války dojde k tak malichernému (a třeba i jen opilému) aktu, jakým je pasování na rytířku, mě rozsekalo právě proto, že víme, co všechno je za Brienne a co všechno za Jamiem. Takže já naopak smekám...

Všichni se tu rozčilují nad ignorancí dějové linky, ale já celou dobu doufala, že se tvůrci právě dějové linky držet nebudou. Píšete tu o budování charakteristik a nelogice náhlého zvratu - cožpak celých předchozích sedm sérií nebyl vzpomínán Šílený král? Který byl kdysi milý, krásný a sličný, ale pak mu "hráblo" v hlavě? Je skvělé, že hráblo i Daenerys - je tak křehký stav nebýt bipolární... Takže samozřejmě má to spoustu chybiček, ale super, že nekončíme romantickou svatbou, jak tady asi většina doufala! :-D

S ohledem na velmi negativní reakce na poslední díl jsem dlouho otálela s jeho shlédnutím a očekávala nějaký šílený kýč a Jona na trůnu po té, co Arya sejme po Nočním králi i Daenerys. O to víc jsem byla mile překvapena, posledními minutami dojata, odpouštím drobné hlouposti... Závěr je jasný: okovy můžete lámat jakékoliv, ale z těch vlastních se vylomit nedokážete... Že příběh nemá logiku? Co je to za nesmysl? Tohle je ta pravá logika: nemohu měnit svět, když neumím změnit sám sebe, každý může jít pouze tam, kam jej srdce táhne a tak dělat svět lepší... Za mne naopak veliká síla v závěru, svět, který musí být v troskách, aby z popela mohlo vzejít něco, co žádný divák nečekal. Malinko mne mrzí to absolutní zavržení Jona (ne, že by se nechoval jako bláhovec a idiot), ale možná se pletu a nově vznikající svět nemá mít pocit, že jeho záchrana vedla skrz tak bolestnou vraždu a zradu. Přidávám hvězdičku navíc jako vzdor těm, jejichž nelogické uvažování vyžaduje nelogický příběh.

Každá série má své silnější a slabší díly, to je jasné. Ale husí kůži, kterou jsem měla v posledních dvou dílech této třetí série, lze jen těžko dohnat kdekoliv jinde. Za vyložený "majstrštik" považuji schopnost tvůrců nabídnout divákovi méně atraktivní postavy minulých sérií tak, že k nim získáte vcelku hluboký vztah - a to, že to končí poprvé vlastně opravdu "blbě", je dáno právě tím. Jak zde již někdo zmínil - rozhovor na záchodcích, postava Billyho, rozhovor mezi Hopem a Joyce v uniformách sovětské armády a opravdu zlatým hřebem je, samozřejmě, Panckova konstanta získaná nádherným duetem, při kterém se musíte smát a zároveň máte husí kůži a slzíte... Postavy někomu mohou být sympatické, jinému ne, můžete ujíždět na tomhle retru nebo Vás naopak nebaví, ale ten úžasný filmařský cit pro "moment" a gradaci, pro správné seříznutí špičky ledovce... za to rozhodně je z mojí strany pět hvězdiček.

Nepříliš zajímavou detektivku zde zdvihají skvělí herci, atmosféra, velmi britské pojetí vyprávění příběhu... Vlastně naprosto skvělá minisérie, kdy se na oba protagonisty vždy velmi těším.

Někdy vám vadí přeskakování v příbězích, někdy omáčka, někdy nevýrazný děj, ale pak vidíte závěrečnou epizodu série a rozseká vás napadrť. Jste úplně v koncích s dechem, najednou celá ta série dává smysl, protože finále je jeden z nejsilnějších "filmových" zážitků vůbec. A ta hudba? Jsem na maděru...