VenDulin85

Čekala jsem trochu propracovanější (více strhující, dechberoucí, s nečekanou pointou přicházející...) zápletku, kterou tam pracující senior Holmes řešil, ale člověk nemá čekat. Celý snímek působil melancholicky, ale přesto zajímavě a uvěřitelně. Dvakrát od různé osoby zazní smutné "myslel jsem, že mě zná líp", které evokuje osamělost, když nás nikdo nechápe. Na celovečerák do kin odvážné, ale Ian a spol. to utáhnout dokážou, co mě jen lehce vytáčelo, byly ty přechody ze vzpomínek z minulosti do přítomnosti, protože... dějová linka minulosti se mi zamlouvala víc.

Jsem trochu na rozpacích, jak ohodnotit tohoto Posledního nepřítele. Čtyři hvězdy jsou z velké části za úžasné herecké výkony všech protagonistů. Co se týče příběhu, něco mi tam skřípalo, i když to neumím definovat. Asi to bylo tou tajemnou postavou Russela v podání Roberta Carlylea, kterou jsem si nedokázala někam zařadit. Vím, že osobnosti nejsou černobílé, ale prostě mi to přišlo mystifikované nad míru. Co se týče poselství série, tak to je vcelku jasné, celá společnost se řítí do ří..ma stylem kdo chce kam, pomožme mu tam. Pro mě se asi za pár měsíců a let vytratí mnohé, ale nezapomenutelná zůstane scéna, kdy Yasim učí na sobě Stephena, jak odebrat vzorek krve. Ano, scény injekční stříkačky v akci nemám ve filmech vůbec ráda, ale tohle bylo fakt... pěkné.

Když mi kolegyně asi potřetí v jeden den řekla, ať si Labyrint najdu na ivysílání (když nemám tu televizi), že tohle je prostě po nějaké době slušný český počin... tak mi došlo, že než mít průvan v uších, bude lepší si to pustit. Nelituju, opravdu to je povedené, jen od jisté chvíle v závěru šestého dílu už jsem moc nevnímala, co se děje. Dalo by se říct, že jsem byla ochromená výbuchem, a že rozuzlení zápletky jsem dokoukala jen setrvačností. Herecké obsazení i režisérská židle nebyly zadány systémem kámen-nůžky-papír, všichni mi přišli kompetentní, jen ten scénář, který na začátku slušně šlapal i s vymknutým kotníkem, do cíle dokulhal jen ztěží.

Neměla jsem žádná očekávání, ani jsem je nestihla mít, protože jsem se o návštěvě třiDé kina dozvěděla pár hodin předem. Možná i díky tomu jsem opravdu nadšená, za což můžou pánové Zemeckis, Silvestri a Gordon Levitt. Poslední zmiňovaný ušel za tu dobu, co ho vídám na plátně, opravdu dlouhou cestu, která ho dovedla až do závratných výšin na lano. Byla jsem napnutá jak špagát, uchvácená nádhernými záběry a já vím, že se tu dá vytknout spousta věcí, které tu ostatní určitě s gustem a znalecky proberou, ale mě si film získal tou příjemnou francouzskou atmosférou, myšlenkou o snu a taky tím, že jsem tam prostě slyšela tlouct srdce.

Můj první třiDé film... Mohla jsem jít na Hobita ve 3D, mohla jsem jít na Gravitaci ve 3D... Ne, já si počkala na svůj první zážitek s touto technologií na erotické drama. Za co hodně srážím hodnocení, je délka filmu. Podle mě by stačilo 90 minut a vyjádřilo by se vše. Takhle už jsem poposedávala a ty spešl brýle se mi zarývaly do nosu. Jinak příběh a umělecké zpracování byly celkem fajn, dokonce jsem se tam jednou zasmála, čemuž bych předtím nevěřila. Asi takový vyšší průměr, ale na čtyři hvězdy mě nedotlačíte, i kdybyste mi tu jednu scénu, kvůli kterému to ve třiDé dělali, pouštěli pořád dokola.

Jelikož tento rok dojíždím resty páně Tarantina, řekla jsem si, že je píp píp čas, podívat se i na Gaunery. Že to bude píp píp a drsné, mi bylo jasné už jaksi od prvopočátku, protože Tarantino. Co mě na něm těší nejvíc, je to, jak krásně vždycky napíše postavu Harveymu Keitelovi (Mr. White). Ten mě jen svým zjevem dokáže uklidnit, i když zrovna hraje píp píp gaunera par excelence. Po zhlédnutí musím píp píp říct, že Quentin by dokázal natočit i setkání anonymních alkoholiků tak, aby to bylo zajímavé a mělo to píp píp drajv. //Ne, nehrabe mi. Jen tuhle v poště mě posel píp píp píp, píp píp a píp.//

Hodně zvláštní snímek o tom, kterak všelijak lze mít rád bližního svého... Sice jsem po celou dobu měla trochu problém se sympatií k hlavní postavě, ztvárněnou Guyem Pearcem, ale od momentu, kdy se před kamerou vyskytoval vlasatý Robert Carlyle, už mi to tak moc nevadilo. Dravci vám můžou způsobit dočasné nechutenství i filozofování o tom, jestli je lepší jíst, nebo žít. Každopádně ale jsou natočení neotřelým a britsky morbidním způsobem, který (pokud ho máte rádi) vás nadchne.

Když noirové drama, tak od Billyho Wildera, to nemůže zklamat. Samozřejmě, chce to taky mít vhodnou náladu na takový typ filmu, aby s tím člověk nešvihl do koše. Na začátku jsem si říkala- to chce opravdu vystavět film na ukecanosti Kirka Douglase? Vystavěl. Billyho hru samozřejmě znám, proto jsem věděla, že se v druhé polovině dostaví dojetí a jen trochu zvláštní konec mě vytrhl ze zadumání nad tím, jak těmto filmům vždycky podlehnu jak opilec flašce rumu.

Moje první oťukávačka s Jarmuschem dopadla nade všechna očekávání. Po první půlhodině, kdy se neděje nic, se začalo dít něco a to velmi příjemným způsobem. Už dlouho jsem nefandila nájemnému vrahovi a už dlouho mě takhle nepobavili gangsteři. Zdánlivě obyčejné scény, obyčejné rozhovory, obyčejné prostředí, ale neobyčejný pohled, který nám rejža servíruje tak, že byste mu ruce líbali. Asi nejvíc mě dostala scéna, kdy si Ghost Dog zaměřuje oběť a na hledáček mu usedne neprozřetelně jakýsi ptáček. Tohle nemá chybu, člověk by si málem monitor poslintal a za reprízu v kině i peníze dal.

Oproti jedničce propad o hektar níž, do pekla. Nebo snad výš, do růžovoučkého nebe? (co tímhle tvůrci zamýšleli? Chtěli na něco poukázat, nebo... no jen ty představy jsou horší můra než celý film!) Freddy tam sice je, řádí, ale chybí tomu snad všechno podstatné z prvního dílu, hlavně ty sny. Takže jedna hvězda za Freddyho a druhá za rok vzniku.