VenDulin85

Ostravské Minikino nepraskalo ve všech švech, přesto jsme dali dohromady suitu, kde se každý smál jinde a jeden pán občas zachrochtal, takže pocit sounáležitosti tam byl. Po této sociologické vsuvce bych už jen ráda dodala, že mě Grand Prix bavilo od začátku do konce, občas jsem měla příjemné dežaví z Kober a užovek a celkově mi přišlo, že si kluci sedli. Každá postava je dobře jetá (ta Tánina teda sjetá :D), ale hlavně skvěle zahraná. Top všeho je dvojjazyčná hádka mezi Štětkou (Kozub) a tou francouzskou věstonickou Venuší, to mi vhrkly slzy od smíchu. Sečteno podtrženo to vidím na kvalitní 4*, ale jak tu vidím 64 %, tak zkrátka musím jít výš.

Tento příběh se vydařil skvěle, decentní romantika natočená na míru. Pátou hvězdu ubírám za současnou dějovou linku, v porovnání s tou z roku 1965 mi přišla odbytá, jen na doplnění (aby bylo komu co vypravovat), byť mám jinak Felicity Jones ráda. Tvůrcům se podařilo vytvořit atmosféru šedesátých let dokonale, v kombinaci s rukou psanými dopisy to nemá chybu. Jen jak tu čtu, tak jsou zde výtky proti Callumu Turnerovi, zajímavé, tohle je první film, kde mě přesvědčil hned po pár záběrech na 100 %. Zkrátka tisíc lidí, tisíc chutí a slza na konci ukápla, to nemohu říct.

Proč si to děláš, máš tohle zapotřebí?? Mumlám si a snažím se přepnout vnitřní jukebox na proboha jakoukoli jinou píseň než “Sny o tygří lady”, což se naštěstí vzápětí podaří a ke ztrátám na životě tedy nedojde. Malé městečko, obyčejní lidé, kteří v devadesátkách zažili svou chvilku slávy v pochybném (sorry) sportu. Stárnou. S počtem ztracených iluzí se šourají životem stále pomaleji, až jednou mají šanci vrátit se na výsluní. Každý za tím vidí jinou příležitost, což je fajn a odráží to, že štěstí někdy leží v úplně obyčejné věci (jako je rychlovarná konvice zum Beispiel :).  Asi nejpřirozenější je role tělocvikáře, postracha všech počítačů (byť zrovna tohle je hodně karikatura), kterého s přehledem ztvárnil Martin Pechlát. Všichni psali, že po třetím díle se to rozjede. Kecali, ale možná jsem měla jen opožděné botanické hodiny, to se může stát. Zkrátka ve finále to bylo z nuly na sto a já tu asi pravidelně budu přehazovat hodnocení mezi 3* na 4*, protože mi tu chybí detailnější možnosti hodnocení. Co mě potěšilo, byly drobnější herecké příležitosti pro ostravskou KSA, Vladislav Georgiev coby adept na gólmana a Josef Kaluža jako Herr Baďura z kraje, vielen Dank!

Nebojme se toho a pojďme do plných! Když jsem včera viděla ostravské kino Luna plnící se nejrůznějšími typy a hlavně věkové kategorie, které bych tam nečekala, říkala jsem si, co to bude. Průšvih nebo úspěch? Povede se z improvizačních pětiminutových skečů dosáhnout na celovečerák? Podle mě se jim to povedlo, po celou dobu jsem se bavila a některé fórky možná vstoupí do historie (nepůjdu radši teď nějakou dobu na jakoukoli křížovou cestu, bo...). Scénář, postavy, animované vsuvky, akční scény, všechno bylo vymazlené tak, až se jeden skoro plácal po rameni za tvůrce z toho, že se dívá na český film, za který se nemusí stydět. A nebo jsem jen podjatá ovlivněná fanynka, jejímuž hodnocení nepřikládejte vůbec žádný význam ;-).

Kniha na mě tehdy udělala velký dojem a bude zřejmě jednou z těch, na které nezapomenu. Bylo to dechberoucí čtení, kdy autor ve správný moment přiložil další dílek skládačky. Tady se o to taky snažili, ale navzdory všemu jsem zůstala vlažná. Že by to bylo tím, že už jsem znala pointu? Souhrnem: příběh fajn, herecké obsazení skvělé, vystupňovaná atmosféra na konci někde na 75 %, což je škoda, ale možná jsem moc přísná. Zkrátka někde mezi 3 a 4*.

„Z knižní předlohy bylo pozměněno hodně postav, aby film mohl mít menší obsazení a byl méně zmatený.“ Čili to znamená, že z dobře napsané detektivky, kde každá postava měla svůj smysl a důvod, udělali fantastický reklamní shot (oukej, trochu delší shot) o Egyptu, který teda pochopí každý ajsíkjů pozitiv či negativ. A to je asi tak všechno, co by se dalo k Branaghově Smrti na Nilu napsat bez použití invektiv. Je velká škoda, když si člověk během té delší reklamy na cestování uvědomí, kolik peněz do toho muselo být nalito a přitom to nikdo z fanoušků detektivek neocení. Dnešní diváci si jen pomyslí, že Agatha musela na něčem frčet a ti starší/konzervativní/já zapláčou. Přitom zajímavě a novátorsky se Christie zpracovat dá, dokázala to na několika sériích Sarah Phelps (Až tam nezbyl žádný, Zkouška neviny, Vraždy podle abecedy), tak doprčic Kennethe, vydej se už prosím prznit nějakého jiného autora, díky moc.

Silné drama, skvělí herci (obzvláště Ruth WIlson), syrová scéna, která nepotřebuje víc. A přesto mám dojem, že v ostravských Bezručích byl Ibsen ve spojení s Annou Saavedra ještě severštější než tady s Patrickem Marberem. [viděno díky National Theatre at home.]

Po Rebecce byla Rachel vrchol tvorby Daphne du Maurier. Uměla psát výrazné ženské postavy (někdo by mohl říct mrchy), naopak muži jsou v příběhu spíše loutky a nemají moc drajv. Takže Sam Claffin odehrál v podstatě dobře roli rozhořčeného mstitele, který zkrotne v beránka během chvilky. Po zbytek doby už jen bečí a koulí očima, na víc nemá právo. Zbytek si ukradla Rachel, které sluší dobové šaty, jízda na koni, příprava čaje, hmmm. Příběh se odehrává v autorčině milovaném Cornwallu, kde jej naštěstí i natočili a to je asi poslední klad, který dokážu z těch 106 minut vyždímat. Navzdory Rachel Weisz to nemělo dumaurierovskou náladu, možná její duch nebděl nad scénářem a málo chodil strašit producenty. Mimo to ten konec... měl být zkrátka absolutně jiný.

Dobře, abychom to úplně nezatratili, tak tu máme poušť... čili ne ostrov, ani vysokou horu, ale odlehlé místo uprostřed pouště, velmi zajímavou stavbu (kterou pak zabily ty "hotelové" pokoje, ale tam se toho naštěstí moc neodehrálo) a starověké památky okolo. No a tím asi končíme, protože rok 1974 zřejmě frčel na něčem ošklivém, co snad ani nechcete zkoumat zblízka. Návštěvníci odcházejí ze scény jeden po druhém, ten v tom příšerném saku naštěstí jako první, takže neuráží oko diváka příliš dlouho, chválabohu. Herci nejsou špatní, spousta dialogů je doslova převzatá z verze 1965, takže se divíte, jak to, že tenhle sachr nechutná jako tamten sachr, ale není to zkrátka ono. I tak to stojí za zhlédnutí, kvůli lokalitě, ale moc neočekávejte.

Přeskakujíc z Komorní scény Aréna k National Theatre Live jako bleška z kabátu na kabát jsem si užila další hru, neuvěřitelnou. Přilákalo mě jméno Ivo van Hove a opět nezklamal. Gillian Anderson obdivuji čím dál víc, její práce s hlasem je fantastická. A pak tu máme "šedou myšku " Lily James, která mě u filmu musela dlouho přesvědčovat o svých kvalitách a na prknech divadla mě přinutila kecnout na zadek jen to hvízdlo. Délka něco málo přes dvě hodiny a na konci perfektní double zvrat, tuš All About Eve mohu než vřele doporučit. [viděno díky National Theatre at home.]