campix

Babyteeth je přesně prototypem indie festivalovky, která mi absolutně nesedí. Setkání na první pohled spořádané rodiny, která ovšem zápolí s velkou životní událostí, s volnomyšlenkářským živlem ze spodní části společnosti. To sebou nese jisté třecí plochy a naprosto nelogické a podivné chování hlavních postav. Pro mě navíc naprosto nesympatická ústřední dvojice mladých hrdinů, takže celkově docela i bolestná záležitost. Osvěžením je prostředí Austrálie a vždycky charismatický Ben Mendelsohn.

Tom Hanks cestuje po jihozápadě USA a čte novinky z celé země. Cestu mu zkříží sirotek Helena Zengel, která byla vychovávána indiánským kmenem a Tom jako dobrák se jí snaží pomoci. To sebou ovšem nese nejedno úskalí. Greengrass hodně zjemnil a natočil citlivý a hodně civilní pohled na westernový žánr s tradičně skvělým Tomem Hanksem a také Helenou Zengel. Příjemná balada, která je ale ve finále hodně sentimentální a nezanechá výrazný dojem.

Zpětně už můžeme o Nomadland hovořit jako o vítězném snímku hlavní Oscarové kategorie. Tento fakt jenom ilustruje jakým směrem se akademie vydává a úbytek diváků je pak hodně pochopitelný. V posledním letech vyhrává totiž docela dost indie filmů a artovek, které nejsou žádnými diváckými hity a přesně to je případ Nomadlandu. Kvalitní film to je. Chloé Zhao se podařilo natočit hodně citlivou sondu do kočovného života části obyvatel USA a hlavní protagonistka Frances McDormand do role padla jako ulitá. Měl jsem tam příjemné flashbacky na cestování autem po USA a spaní na podobných místech, takže osobní líbítko tu také je. Otázkou je jestli by tohle mělo stačit na nejvýznamnější filmové ocenění a akademie by se měla rozhodnout, co vlastně chce. Takhle se jim sledovanost a váha ocenění nevrátí.

Drsnější pohled na Indickou společnost než který nabízí většina podobných filmů a je nutno podotknout, že je to také pohled hodně evropský. Tady nemůže být řeč a indické produkci. Všechno je skrz na skrz točeno západní optikou se západními postupy. Možná o to atraktivnější pro nás Bílý tygr je. Nabízí zároveň nesmlouvavý pohled na indickou kastovní společnost provázanou se zkorumpovaným statním aparátem, ze které je velmi těžké se vymanit a většina lidí v Indii je s tím naprosto v pohodě. V některých směrech je ta až skoro Hollywoodská stylizace na škodu, ale jako celek je tohle velmi povedené dílo.

Příběh člověka, kterému se kvůli schizofrenii prakticky rozpadl celý život a Andělé všehomíra to sledují od úplného začátku, kdy byl hlavní hrdina ještě plný sil a nadějí. Celé to je pouze o úpadku člověka. Depka od začátku až do konce. Těžko se na to kouká, těžko se to nějak hodnotí. Nečekejte nijak rafinovanou hollywoodskou podívanou jako je například Čistá duše. Tohle je hodně nekompromisní evropská produkce, kde se moc světla ve tmě nedočkáte.

Hodně citlivý dokument u muži, který změnil svůj způsob životy a příblížil se přírodě, která ho prakticky vzala mezi sebe. Moje učitelka chobotnice je docela unikátní tím jak sleduje příběh jednoho živočicha. Jedné chobotnice. Vztah mezi filmařem a chobotnicí a jeho vyznění v dokumentu je poměrně jedinečný a docela perverzní, ale rozhodně je to zajímavá podívaná. Hezké záběry, úžasné prostředí mořského pobřeží a sem tam zvednuté obočí, nad komentářem samotného tvůrce.

Kdyby jenom tak Judas and the Black Messiah byl tak úderný a nekompromisní jako jeho trailerová kampaň. Ta dokázala slušně nalákat. Výsledný film je sice velmi dobře natočeným pohledem na dění kolem Černých panterů a jejich neslavného konce skrze informátora v jejich řadách, kterého měla policie v hrsti, ale chybí tomu ve druhé polovině větší drive a osudovost. Řemeslně a herecky je to fenomenální, celkové vyznění ale pro Kaluuyu a Stanfielda tak pozitivní není. Herecká cena by z toho za určitých okolností mohla klapnout, nic víc ale asi ne.

Hodně příjemná malá romantická komedie, která splní přesně to, co čekáte. Chemie ústřední dvojice funguje na výbornou. Není to zbytečně hloupé a i když šablonovité, tak celkově hodně sympatické. Rande na dvě noci ukáže, co se všechno může stát pokud během Vaší známosti na jednu noc město postihne obrovská vánice a vy nemůžete ráno rychle prchnout.

Ani minutu nenechá Ma Raines - matka blues zapomenout na to, že je předlohou je divadelní hra. Minimum exteriérů a způsob jakým mezi sebou hlavní postavy promlouvají je tak strašně nefilmový, že to nejde pustit z hlavy. Jednotlivé postavy dostávají prostor na sdělení svých srdceryvných příběhů přesně jako na divadle. Vizuálně se ale prakticky nic neděje. Jde hlavně o herecké výkony dobovou stylizaci. Ten svůj poslední a nutno dodat, že parádní, podal Chadwick Bosemana. Je velmi pravděpodobné, že si za něj odnese i Oscara.

Annie Hall mě bohužel nijak neučarovala. Výkladní skříň Woodyho Allena mě poměrně zklamala. Uznávám všechny revoluční postupy, které Woody Allen používá, ale za boha jsem se nemohl nějak více dostat do děje. Protože ono je to prostě strašně upovídaná a cynická vztahová sonda. Přesně tak jak jsme u Allena zvyklí, ale tentokrát to semnou úplně neklaplo. Ani spojení s opět kouzelnou Diane Keaton tu na mě moc nefunguje.