mandelbrot

Japonské Městečko Twin Peaks.

Jako seriál to mohlo být výborné, ale zhuštění příběhu do jednoho filmu opravdu nedopadlo dobře - výsledkem je jen sled (patrně) zásadních momentů a soubojů poslepovaných za sebe, ale zdání souvislého děje to příliš nevytváří. A omlouvat to primárním zacílením na fanoušky videorománu lze podle mě jen částečně - tahle adaptace je prostě poněkud nešťastná. Přes tyhle výtky se ale pořád jedná skvělou audiovizuální podívanou, o to více ale zamrzí promarněný potenciál.

Fanservisová apokalypsa v níž nejsou záběry na detaily nevhodně oblečených/neoblečených dívek něčím navíc, ale naopak tvoří společně arzenálem zbraní a spoustou krve integrální součást seriálu. Nejlépe je to vidět v desátém dílu, který přísun jmenovaného podstatně omezí a v důsledku se stane naprosto otravným a nudným, protože o nějakou přesvědčivou psychlogii nebo propracované postavy se seriál opřít nemůže. Pochvalu zasluhuje důslednost s jakou nás autoři valí zmiňované atrakce a především vynalézavost s jakou je dokáží kombinovat - obzvláště se vybaví záběr na poprsí absorbující ve zpomaleném záběru zpětný ráz po výstřelu z pušky, čemuž předchází rychlá instruktáž, jak z oné zbraně střílet; nebo krvavý "déšť" při jízdě na motorce.

Důstojné zakončení série, ale spíše než jako velké finále působí závěr jen jako další kolo. Celá hra pak jede podle osvědčeného vzorce zaručujícího maximální napětí a překvapivé zvraty, bohužel včetně Fukunagových (ne)podrazů, které už jsem vnímal jako poněkud únavné. A co se týče závěrečného obrácení některých postav, přišlo mi tohle uvěřitelnější například v závěru druhé série; na vyjádření, že to se světem snad není tak špatné, by možná stačila jen potitulková tečka.

Téměř nepřerušovaný proud klišé a/nebo motivů viděných jinde a lépe. Jediné co stojí za zmínku je překvapivě skvělé technické zpracování - pokud jde o bojovou techniku, vesmírné lodě a okolní prostředí, naproti tomu lidé vypadají většinu času divně a nepřirozeně.

Záchrana Japonska za pomoci takřka všemocného utrženého sluchátka pokračuje. Zkostnatělá společnost potřebuje ke změně nějaký šok, aby se konečně dala do pohybu. Žádná zázračná jednorázová řešení ale neexistují, transformace je totiž proces. A neobejde se bez určitých osobních obětí. ____ Celý projekt Higaši no Eden je poměrně vyjímečný svou aktuální kritikou společnosti, navíc tak činí nápaditou a atraktivní formou. Cestu k řešení nebo alespoň první krok vidí v uvolnění korporátní politiky, aby mladí dostali více svobody a příležitostí k realizaci. Pokud se totiž mladá generace nechá semlít současnou praxí, nebo skončí jako NEETi, kdo jiný bude přicházet s inovativními nápady a kdo bude pracovat na starší?

První hodinu vynikající thriller udržující diváka v neustálém pocitu nejistoty, co je reálné a co je sen. Navíc vybízí k zajímavým otázkám - chtěli byste své sny sdílet s někým jiným? nechali byste do nich někoho nahlédnout? a co když by se vás nemusel ptát? Závěrečná půlhodina, kdy se všechny sny slejí dohromady, ale naneštěstí úplně nevysvětluje, jak se to celé děje a k čemu to bude padouchům dobré. Inu na sny se holt logika aplikovat nedá.

Skvělý temný a komplexní příběh, který ale trochu trpí rozpačitým začátkem rekapitulujícím děj shodný se starší verzí (tak do 14. dílu), relativně konvenčním zakončením a především klasickým šónenovským podáním. Bitky přerušované dlouhými proslovy a vysvětlujícími dialogy, spousta řevu a náhodných odhalení důležitých informací (např. rozšifrování skript Scarova bratra). Mít to celou dobu takové grády jako díly 19 až 26, stejně bych bez rozmyslu dal maximální hodnocení, ale seriál po rekapitulačním dílu už nikdy nedosáhl intenzity tohoto předčasného vrcholu. V těch několika dílech se padouši představí jako schopná, inteligentní a takřka nezastavitelná monstra a divák začne mít o hlavní hrdiny opravdu strach. Co se srovnání s minulou adapatací týče, má nový Alchymista asi lepší a promyšlenější příběh, ale jinak mám starší verzi raději, pravděpodobně hraje roli to, že jsem ji viděl jako první.

Dojímání na hraně zákona s nadpřirozenými elementy a hlavní hrdina postupně řešící osobní strasti jednotlivých postav - typický rukopis Džuna Maedy, autora předloh k seriálům Kanon a Clannad. V Angel Beats! jsou tyhle osvědčené elementy namixovány s akcí a až groteskně nadsazenými komediálními scénami a seriál mezi jednotlivými polohami vcelku hladce přechází. V průběhu postupně odhalujeme, jak posmrtný svět vlastně funguje a proč se v něm postavy ocitly, často v rozporu s tím, jak je to prezentováné v prvních dílech, což z něj činí celkem zajímavou podívanou. Negativně se ale projevuje nízký počet epizod, kdy v druhé půli děj spěchá rychle kupředu a na kvanta postav vůbec nezbývá čas. A nepřišlo mi, že by bylo všechno dostatečně vysvětlené - např. proč byla Kanade v posmrtném světě dříve než Otonaši.

Spousta bizarních figurek a bizarních situací, ale vtipné to většinou moc není, romantické nanejvýš pro lidi z jiné planety (např. z Venuše), a ani se nejedná o nějakou sofistikovanou kritiku materialistického a individualistického přístupu k životu. Nejzajímavější jsou tak asi části, kde Kó řeší komplikovaný vztah s otcem - především v předposledním díle. Určité kouzlo tahle excentrická parta z říčního břehu přeci jen má, ale na víc jak slabé 3 hvězdičky to nevidím.