Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Animovaný
  • Komedie
  • Krimi

Recenze (156)

plakát

Bakemonogatari (2009) (TV seriál) 

Poutavý žánrový mix, který by se dal charakterizovat asi jako konverzační komedie s psychologickými prvky a trochou nadpřirozena. Seriál je založený prakticky výhradně na dlouhých rozhovorech podpořených výrazným vizuálním podáním. Postavy obývají geometricky přesný svět jak z nějakého vektorového editoru, přesto bych neřekl, že působí přespříliš sterilně. Inteligentní a vtipné dialogy jsou zase dotvářeny barevnými přechody a mezititulky a dohromady tak tvoří specifický vizuální styl seriálu. Lze ale asi namítnout, že chvílemi to režisér přehání a občas jen ulevuje animátorům, kteří zjevně nestíhali. Dostatečnou rozmanitost zajišťuje skvělá sestava slečen, které z příběhu naštěstí nezmizí s vyřešením svého psychicko-strašidlového problému, ale vyskytují se i ve zbytku seriálu a často mají vliv na děj v dalších částech.

plakát

Cross Game (2009) (TV seriál) 

Krásná baseballová pohádka, která dokáže z jednotlivé zápasy podat natolik dramaticky, že se jedná o atraktivní podívanou i pro člověka, který pořádně ani nezná pravidla. Mimo hřiště pak sledujeme převážně Aobu a Kóa, jejichž vztah je zatížen pocity viny a odpovědnosti a proto lze celkem chápat jejich vzájemnou zdrženlivost. Tihle dva mají skvělou dynamiku a je radost sledovat jejich popichování a dialogy - ať už vtipné nebo vážné. Jediné, co mi přijde diskutabilní je oddanost, s jakou se hlavní postavy snaží naplnit jeden dětský sen, často bez ohledu na sebe sama.

plakát

Gekidžóban Tengen toppa Gurren Lagann: Lagann-hen (2009) 

Jedno z úskalí převodu seriálu do filmové podoby spočívá v tom, že seriál si může dovolit gradovat každou epizodu, ale ve filmu pak tyhle lokální extrémy působí rušivě pro celkové tempo. První půle tímto poněkud trpí, navíc, podobně jako u předchozího filmu, jde krácení a vypouštění děje na úkor působivosti a srozumitelnosti. K druhé půli ale nemám výhrady, je ještě o stupeň či dva monstróznější než v seriálu a nabízí stejně elektrizující zážitek.

plakát

Gekidžóban Tengen toppa Gurren Lagann: Gurren-hen (2008) 

Uspěchané a zkratkovité, takže některé věci nejsou dostatečně vysvětlené a mnohé scény nedokáží pořádně vyznít. Přestože se nemůže první půlce seriálu v žádném případě rovnat, stále dokáže pomocí těch prostých hesel vhánět slzy do očí.

plakát

Hai kikku gáru! (2009) 

Domácí video, které film připomíná jen vzdáleně a navíc selhává v tom jediném, co může nabídnout - prezentaci bojových scén. Nadužívání zpomalených a opakovaných záběrů ničí dynamiku a po chvíli začne akorát otravovat. A snaha o reálnější choreografii a kontaktnost soubojů ani charisma hlavních protagonistů to nezachrání.

plakát

Liar Game 2 (2009) (TV seriál) 

Začátek působí jako zbytečné nastavování první série a k tomu ještě bagatelizuje její závěr. Poněkud slabší je to i s motivacemi hlavních postav pro účast ve hře. Nicméně vlastní hry a fígly, podvody a strategie sloužící k jejich vyhrání pořád skýtají slušné divácké potěšení. Horší už je to s triky pro zvyšování napětí. Byť svůj účel plní dobře, začnou po chvíli opakované a zpomalené záběry a neustálé prostřihy na tváře všech účastníků trochu otravovat. Naštěstí seriál začne být trochu zajímavější poté, co na scénu nastoupí hlavní záporačka a přenese hru do osobnější roviny. Opravdu dobrá je ale až finální hra, která dobře ilustruje hlavní myšlenku seriálu.

plakát

Heppoko džikken Animation Excel Saga (1999) (TV seriál) 

Spousta šílených nápadů, odkazů na všechno možné a sofistikovaná hra s pravidly, stereotypy a klišé snad všech žánrů. Nicméně snaha o vtipnost je často dost křečovitá a míjí se účinkem, v prostřední části navíc seriál tak trochu přešlapuje na místě. Ke konci ale nabere děj nečekané grády a uspokojivě uzavře všechny dějové linie nahozené v předchozích epizodách, takže celek působí až překvapivě kompaktním dojmem. Mít to trochu méně dílů, asi bych ještě jednu hvězdičku přihodil. ____ Bonusová epizoda je absolutní masakr.

plakát

Nová vesmírná odyssea (2009) 

První povídka trpí amatérským chováním teroristů a nic moc akčními scénami, na konečné vyznění to ale má jen malý vliv a možná i proto působí tahle podzápletka trochu redundantně. Druhý příběh je celkově vyváženější, ale nevyhnul se klišovitému zobrazení podlých zelených mozků a poněkud pohodlnému závěru. Ale jinak jsem vlastně spokojen, oproti Vexille se jedná o mnohem zajímavější počin.

plakát

Avatar (2009) 

Obrazově úchvatná podívaná neustále překvapující detailní propracovaností každého záběru. Odhlédneme-li ale od omračujícího vizuálu, důvodů k nadšení mnoho nezbyde. Já osobně nemám problém s ekologickým podtextem nebo čitelností příběhu, ale tomu filmu schází lehkost a elegance s níž by ten vcelku jednoduchý příběh odvyprávěl. Naopak celkem těžkopádně nám sděluje některé informace (rozhovor Selfridge a dr. Augustinové o pro ně samozřejmých věcech; Jakeovy vnitřní monology), ukazuje, kdo je hodný a kdo zlý (Na'vi žijící v dokonalém souladu s přírodou, naproti tomu lidská základna vypadá jak když projíždíte Chemopetrolem; celá scéna s ničením stromu) a nakonec zachrání hrdiny polovičním deus exem. Skoro jako bych koukal na dražší verzi Agita. Zážitek ze 3D tyto námitky sice spolehlivě přebíjí (kroucení hlavou naštěstí neboří iluzi trojrozměrnosti) ale stejně se nemůžu ubránit dojmu, že je škoda, že Avatár není trochu víc než spektakulární pohádka.

plakát

Umineko no naku koro ni (2009) (TV seriál) 

Hrátky s meta světy a různými možnými průběhy událostí jsou sice celkem fajn, ale přijde mi, že seriál tak úplně neví čím vlastně chce být. Nachrlí na nás velké množství postav, děje z různých časových období a spoustu nadpřirozených jevů, výsledkem čehož je jakýsi neurčitý tvar u kterého nevíte, zda se jedná o detektivku, mysteriózní horor nebo rodinné drama (to mi přijde asi jako nejlepší zařazení). Další problém vidím v postavách, je jich hodně, takže na jejich prokreslení není moc času a když už se o nich dozvíme něco více, často to není nic, kvůli čemu by vzbudili naše sympatie. Když pak někdo zemře (což se děje v průměru asi každých pět minut) nevyvolá to takřka žádnou emocionální reakci (a u tohoto žánrového mixu mám prostě problém dívat se na ně jen jako na figurky na šachovnici). Nepochybuji, že druhá série vše vysvětlí uspokojujícím způsobem, ale v půlce zanechávají mořské kočky spíše rozpačitý dojem.

Reklama

Reklama