Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Animovaný
  • Komedie
  • Krimi

Recenze (156)

plakát

Zankjó no Terror (2014) (TV seriál) odpad!

Morálně odpudivé dílo, prezentující destrukci jako legitimní způsob, kterým můžou společností ublížení upozornit na své příkoří a dojít pochopení ostatními. Nejen to, dokonce můžou sloužit podobně postiženým jako inspirace a dodat jim naději lepších zítřků. Nijak přitom není vysvětleno proč jsou tak extrémní prostředky nutné, nedojde k žádnému zvážení jakýchkoliv alternativ. Absentuje také zaobírání se důsledky útoků na společnost, naopak je nám stále vtloukána do hlavy absence obětí na životech (dle mého názoru vysoce nepravděpodobná) snad aby si divák neuvědomil, že hlavní postavy nejsou žádní hrdinové bojující proti opresivnímu režimu ale pouze nezodpovědní spratci, kteří pobaveně hrají vražedné hry s celým národem. Glorifikace něčeho takového nemá daleko k schvalování činů šílených střelců a lidí posílajících antrax v dopisech. Seriál se patrně chtěl vyjadřovat k hrozbám nacionalismu, těžkostem mladé generace a nerovnému vztahu Japonska a Spojených států, výsledné poselství - jakkoliv je asi nechtěné - je ale naprosto pomýlené a odporné.

plakát

Angel Beats! (2010) (TV seriál) 

Dojímání na hraně zákona s nadpřirozenými elementy a hlavní hrdina postupně řešící osobní strasti jednotlivých postav - typický rukopis Džuna Maedy, autora předloh k seriálům Kanon a Clannad. V Angel Beats! jsou tyhle osvědčené elementy namixovány s akcí a až groteskně nadsazenými komediálními scénami a seriál mezi jednotlivými polohami vcelku hladce přechází. V průběhu postupně odhalujeme, jak posmrtný svět vlastně funguje a proč se v něm postavy ocitly, často v rozporu s tím, jak je to prezentováné v prvních dílech, což z něj činí celkem zajímavou podívanou. Negativně se ale projevuje nízký počet epizod, kdy v druhé půli děj spěchá rychle kupředu a na kvanta postav vůbec nezbývá čas. A nepřišlo mi, že by bylo všechno dostatečně vysvětlené - např. proč byla Kanade v posmrtném světě dříve než Otonaši.

plakát

Arakawa Under the Bridge (2010) (TV seriál) 

Spousta bizarních figurek a bizarních situací, ale vtipné to většinou moc není, romantické nanejvýš pro lidi z jiné planety (např. z Venuše), a ani se nejedná o nějakou sofistikovanou kritiku materialistického a individualistického přístupu k životu. Nejzajímavější jsou tak asi části, kde Kó řeší komplikovaný vztah s otcem - především v předposledním díle. Určité kouzlo tahle excentrická parta z říčního břehu přeci jen má, ale na víc jak slabé 3 hvězdičky to nevidím.

plakát

GANTZ (2010) 

Nemít zkušenosti s předlohou tak bych tomu možná ty 3* dal, protože Gantz nabízí poměrně originální a velice atraktivní koncept a Kei Kišimotová v bojovém oblečku je za rovných 100 bodů. Budu-li ale srovnávat s mangou (což bych tedy správně neměl) nevychází z toho film v ostatních ohledech vůbec dobře. Sice máme přítomny klíčové elementy, ale všechno působí takovým zředěným, osekaným a často až sterilním dojmem. Nejde ani tak o úbytek násilí, nahoty a zvrhlého humoru, ale především o prokreslení charakterů hlavních postav, jak jejich normální život ovlivňuje chování ve "hře" a jak se postupně mění jejich přístup. Vlastní souboje pak nejsou smrtící pastí plnou stále bizarnějších a nebezpečnějších nepřátel, ale spíše přehlídkou neschopnosti použít zbraně proti víceméně statickým protivníkům, vůči nimž mají postavy vždy početně navrch.

plakát

Gakuen mokuširoku: High School of the Dead (2010) (TV seriál) 

Fanservisová apokalypsa v níž nejsou záběry na detaily nevhodně oblečených/neoblečených dívek něčím navíc, ale naopak tvoří společně arzenálem zbraní a spoustou krve integrální součást seriálu. Nejlépe je to vidět v desátém dílu, který přísun jmenovaného podstatně omezí a v důsledku se stane naprosto otravným a nudným, protože o nějakou přesvědčivou psychlogii nebo propracované postavy se seriál opřít nemůže. Pochvalu zasluhuje důslednost s jakou nás autoři valí zmiňované atrakce a především vynalézavost s jakou je dokáží kombinovat - obzvláště se vybaví záběr na poprsí absorbující ve zpomaleném záběru zpětný ráz po výstřelu z pušky, čemuž předchází rychlá instruktáž, jak z oné zbraně střílet; nebo krvavý "déšť" při jízdě na motorce.

plakát

Gekidžóban Fate/stay night: Unlimited Blade Works (2010) 

Jako seriál to mohlo být výborné, ale zhuštění příběhu do jednoho filmu opravdu nedopadlo dobře - výsledkem je jen sled (patrně) zásadních momentů a soubojů poslepovaných za sebe, ale zdání souvislého děje to příliš nevytváří. A omlouvat to primárním zacílením na fanoušky videorománu lze podle mě jen částečně - tahle adaptace je prostě poněkud nešťastná. Přes tyhle výtky se ale pořád jedná skvělou audiovizuální podívanou, o to více ale zamrzí promarněný potenciál.

plakát

Higaši no Eden gekidžóban: Paradise Lost (2010) 

Záchrana Japonska za pomoci takřka všemocného utrženého sluchátka pokračuje. Zkostnatělá společnost potřebuje ke změně nějaký šok, aby se konečně dala do pohybu. Žádná zázračná jednorázová řešení ale neexistují, transformace je totiž proces. A neobejde se bez určitých osobních obětí. ____ Celý projekt Higaši no Eden je poměrně vyjímečný svou aktuální kritikou společnosti, navíc tak činí nápaditou a atraktivní formou. Cestu k řešení nebo alespoň první krok vidí v uvolnění korporátní politiky, aby mladí dostali více svobody a příležitostí k realizaci. Pokud se totiž mladá generace nechá semlít současnou praxí, nebo skončí jako NEETi, kdo jiný bude přicházet s inovativními nápady a kdo bude pracovat na starší?

plakát

Kami nomi zo širu sekai (2010) (TV seriál) 

V jádru ne nepodobné Clannadům a podobným seriálům, kdy hlavní hrdina řeší trable a pomáhá vymítat vnitřní démony řady rozličných dívek. Rozdíl spočívá v tom, že zde k celému problému přistupuje jako k hraní galge v reálném světě. Což se překvapivě ukáže jako efektivní metoda, neboť svět seriálu se řídí stejnými pravidly a platí v něm stejné stereotypy a klišé jako v těch přihlouplých hrách (čtvrtý díl pak tu hranici mezi reálným a herním světem prakticky stírá). Divácké potěšení pak plyne ze sledování jak hlavní hrdina dokáže díky pozorovacímu talentu a podrobné znalosti oněch pravidel analyzovat situaci, "vidět, jak to skončí" a dohrát každý level (alespoň tímhle mě to v prvním díle zaujalo). Bohužel se ale celkově nejedná o nějakou uvědomělou hříčku, ty dobré momenty jsou rozmělňovány přílišným soustředěním na ony dívky (které nemohou nějak zaujmout když jde o takové stereotypní figurky), nevtipným humorem a nesmyslnými obhajobami herních světů a závislosti na hrách. Celé je to pak završeno naprosto příšerným dvanáctým dílem. Druhou sezónu už rozhodně sledovat nebudu.

plakát

Kuragehime (2010) (TV seriál) 

Seriál je sice od začátku stylizován do novodobé Popelky a všechny postavy jsou vlastně trochu bláznivé, ale vzhledem k primárnímu zaměření na dívky vnímám jako problematické, že vlastně neobsahuje žádné pořádné ženské postavy. Na jedné straně máme neschopné otaku pošuky a na druhé amorální kariéristku (stojí za povšimnutí, že jediná zaměstnaná žena je spíše záporná postava a zaměstnanost žen je navíc přímo zmíněna v souvislosti s klesající porodností) a jediná normální žena je ve skutečnosti muž. Navíc, co se osazenstva Amamizukanu týče, tak s výjimkou Cukimi jsou to jen pitvořící se figurky a jejich popis by se dal omezit jen na fyzické vzezření a jejich posedlost. Poslední díly sice dávají tušit mírný posun v některých těchhle věcech, ale jestli k němu opravdu dojde se ze seriálu nedozvíme. Je to všechno škoda, protože v těch citlivějších momentech je Kuragehime celkem povedený seriál.

Reklama

Reklama