crozet

Relativně originální scénář a místy neotřelý humor. Dohromady s hudebním charakterem pohádky solidní zážitek s dětmi v multiplexu.

Kvalitní domácí tvorbu, která se navíc solidně popasuje s mezinárodní úrovní a trendy, je třeba podporovat a netříštit síly dlouhými diskusemi nad spíše podružnými detaily. Dílo samotné je pak více než zdařilým a vyzrálým výkonem autorsky i režijně, obrazově i formálně (kompozičně). Jan Pachl si dobře vystavěl příběh a jednotlivé figury, které pak (kumulativně) úspěšně rozpohyboval na šachovnici, své rolové úkoly soustředěně a kvalitně po celý děj performovaly; to vše zasadil do žánrového prostředí a nechal dobře nasnímat. A co je hlavní, seriál si opět umí od začátku přitáhnout divákovu pozornost. Jsem spokojený. Poslední díl a ohňostroj instantního a nekonzistentního happy-endu? Jasně, ale mně to nevadí, aspoň mám radost, že to dobře dopadlo a na další sérii se prostě těším!

Příjemný návrat do doby klasické narace a patřičných kulis, pane Weire:) Na tomto "bývávalo dobře" jinak nic moc extra není, ale zvláště v neděli večer (kdy ČT po léta trpí jakousi dramaturgickou hysterií) oceňuju tu ontologickou pohodu doma, navíc s bonusem romantické zápletky.

Pro naprostou kvalitativní nesouměřitelnost první a druhé série jsem byl nucen formulovat hodnocení pro každou zvlášť.

Možná jsem měl štěstí (na epizodu o nejslavnějším pašerákovi marihuany - který mj. do USA své doby vozil cca 15% veškeré tamější spotřeby:)), ale formu a úroveň zpracování tohoto z velké míry dramatizovaného dokumentu předpokládám stabilní. Solidní a autentický casting a režie (a v tomto případě navíc i sympatický hlavní [anti]hrdina). Na ploše 45 minut jsem se nudit nestihnul, naopak!

Högerův (a Cupákův) dabing mám pod kůží a považuju jej za neoddělitelnou součást vizuálního zážitku.

Po létech jsem se mimoděk k tomuto hitu vrátil a přečetl jej za pár večerů dětem na dobrou noc - úspěch u této další generace vpravdě zaznamenání hodný (a to v ostré konkurenci kvanta novodobých sponge bobů či blesk mekqínů). Skóruje zde obyčejnost a naprostá analogie a blízkost/dostupnost dějového prostředí (každý z nás je de facto Mach nebo Šebestová a jsme zasazeni do analogického mikrosvěta jako oni), originální a fantazijní výtvarný rukopis, akční dějová stránka, (nejen) pohádkový smysl pro spravedlnost, lehce výsměšný humor a plkavý pitvořivý dabing. To je pěkná směsice.. Dabing samotný jinak považuju v tomto případě za zcela klíčovou součást celku díla jako takového, protože geniálně empaticky dobarvuje výtvarný obraz zvukem, čímž mu přidává další a již neoddělitelnou kvalitu (o podpoře a dynamizaci příběhu samotného samozřejmě ani nemluvě). No a když to pak nahlas čtete, ať chcete či ne, hrajete si na Nárožného..:)

Filmu se nedá upřít podmanivá atmosféra - bezvadné vizuální (výprava, interiéry, rekvizity) i zvukové (syrová autentická hudba a soundtrack) kulisy! Naopak příliš deklamované dialogy, čitelná herecká licence a celé tempo diváka uspává. Vynaloženého času ale nelituju - Jarmusche mám rád a toto byl solidní pokus o zobrazení upírského pohledu na svět v jeho každodennosti i filosofické komplexitě.

Svět jako střet a kolbiště protichůdných sil mimo dobro a zlo - to vše založeno na výtečném scénáři, sejmuto autentickou kamerou, doprovozeno neurotizujícím zvukem, řízeno skvělou režií a prezentováno metamorfickým D. D-Lewisem.. Neustálý pohyb po bipolárních extrémech a v citově vypjatých momentech člověku nedá odpočinout, což eskaluje zvláště při zobrazování traumatu zranění syna a všemožných Danielových démonů (od jeho vůle přes faktický charakter po zcela bezskrupulózní aroganci, násilí a alkoholismus). Řvoucí ["I’ve abandoned my child! I’ve abandoned my child! I’ve abandoned MY BOY!"] vs ["I am a false prophet, god is a superstition."] tak uzavírají dialektickou hysterii a ponechávají unaveného diváka jako vyhasínající ohniště předchozího epického požáru. Jako bonus pak oceňme psychologickou stránku filmového vyprávění, religionistický exkurz a další lekci dějepisu z látky, na niž ve školních osnovách nezbývá žádné místo.

Bravurní a precizně zpracované televizní dílo, které vás přišpendlí na gauč a v mezičase na něj budete mimoděk myslet třeba i v práci. Je to důsledkem vysoké úrovně, dosažené ve všech hlavních filmových disciplínách. Podmínkou a nositelem těchto superlativů pak samozřejmě je dialekticky vystavená ústřední dvojice, jejíž proměnlivá kombinace lidskosti a robotismu, obyčejnosti a rarity, emoce a racionality, komunikace a autismu, mužství vs ženství představuje most mezi divákem a tragédií i specifikem sdělovaného obsahu. No a obligátně nemohu nedodat, že i přes příslušnou roli autistky se Sofia Helin opět načas stala mojí platonickou láskou.