Brylin

Tento snímek vznikl jako reakce vystudovaného psychologa a režiséra Makavejeva na práci Wilhelma Reicha o orgonových energích a lidské přirozenosti. Směs dokumetárních záběrů, teorie Reichových energií a fantaskního příběhu jugoslávské sexuální revolucionářky a sovětského krasobruslaře, je sžíravou kritikou všech ideologií včetně kapitalistického konzumu a oslavou skutečné svobody člověka. Je pro mě velmi překvapivé, že velká část filmu vznikala v Titově Jugoslávii, nedovedu si totiž podobné téma představit v kinematografii ČSSR. I z osobního zájmu o psychologii se nakonec přikláním ke čtyřem hvězdičkám.

V sutinách rodiny z vyšší společnosti, rodiny, která ještě ze setrvačnosti zvládá navenek budit zdání normálního chodu, Haneke dokonale odráží konec jedné éry. Skončila doba, kdy se špinavé prádlo dalo bez povšimnutí okolí prát doma a kdy ještě šlo odsunout řešení do budoucna. Nabízí se otázka, zda je třeba detailně pátrat po příčinách selhání jednotlivců, když rozpad zasáhl celou společnost, celou kulturu. Režisérova odpověď je jasná. Moc se mi líbí až dokumentární odstup vyprávění, využití mobilu a z hereckých výkonů zejména ten Trintignana. Silné čtyři hvězdičky.

Škoda obrovské nevyrovnanosti snímku! Místy působí jako punkově galaktická bomba, místy jako parodie na sci-fi latex porno. Nakonec tak pouze tři hvězdy, i kdyz po půlce jsem myslel, že půjdu na pět.

Na pozadí rozbitého kastilského venkova, kterému se začínají hojit rány občanské války, se noříme do světa malé Any, světa, jehož hranice s realitou jsou nezřetelné a kde je možné všechno. Světa, který má svá tajemství a do něhož naštěstí dospělí příliš nezasahují. Duchové, zvlástní bytosti, příchod a odchod života zaujímají v duši hlavní hrdinky víc místa než třeba škola, a Ana se s nimi vyrovnává po svém. I vizuál 45 let starého snímku je snový, syrová krajina, zahrada a hlavně přítmí domu protepleného jantarovým světlem. Krásné čtyři hvězdičky.

Výchozí nápad je brilantní, ale konec opravdu celý film zabíjí a je úplně zbytečný. Překvapení z Indonésie tak dosáhne pouze na tři hvězdičky.

Magický nepálský snímek, kde se minulost a přítomnost mísí v smutné harmonii opuštěnosti. Silné čtyři hvězdičky.

Trikově a vizuálně vychytaná záležitost, které ale chybí ucelenější děj a výraz. Snímek se pohybuje mezi snovým surrealismem a realným světem klopotně, není pořádně ukotven ani v jednom z nich. Forma jednoznačně přebíjí obsah, a tak by to být nemělo. Nakvetlé kultury plísní jsou překvapivě krásné, ale na víc jak dvě hvězdičky to nestačí.

Filmový casting. Alespoň něco na chvíli Angélique vytrhlo z jejího neuvěřitelně vulgárního světa a zdálo se, že i v největší mizérii periferie pod nánosy marasmu a nenávisti může na moment vyklíčit naděje, touha a náznak pozitivního citu. A stačí, když jí někdo vyjádří opravdový zájem. Slabší tři hvězdičky.

Typický Kaurismäki: cigárka, rokenrol, suchý (přesušený) finský humor, netypičtí hrdinové, skvěle úsporné aranže některých scén. V tomto filmu finský režisér propojil dva velké začátky - odchod od ženy i z dlouholetého byznysu pro Wikströma a nový start v nové zemi pro Chaleda. Zatímco dějová linka novopečeného finského restauratéra mě bavila, ta jeho syrského kolegy už méně. Chaledova postava je pojata na můj vkus příliš šablonovitě a černobíle, až nudí. Avšak hlavně za specifický humor prostupující celým snímkem nakonec tři hvězdy dám.

Zrcadlo je považováno za Tarkovského nejosobnější film a já se s tímto názorem mohu jen ztotožnit. O to složitější je ovšem toto dílo hodnotit. Po důkladné rozvaze dávám hlavně za působivé obrazy a vizuálně nádherné scény čyři hvězdičky. Nad Zrcadlem nejde přemýšlet, musí se zažít a procítit.