creTin

Rapovej muzikál se střípky londýnského podsvětí. Mladej kluk, co funguje mimo gang, je na předměstský škole vnímanej za lúzra, ale do fungování v něm už nestihne dorůst. Obyčejnej chlapík ma za kámoše absolutního šmejda, ale nemá z "pracovního" koloritu moc šanci uniknout, pokud definitivně nezmízí. Prostitutka musí "obsluhovat" zákazníky vedle kočárku, aby uživila dítě v něm. Je to absolutně černý vidění kriminality velkoměstský periferie v nekonečnym cyklu, ale náhled do ní prostřednictvím sledování prolínajících se osudů něco sděluje mnohem líp, než spoustu moralistických filmů ze stejnýho prostředí. Postavy se představují vlastním trackem, rapový symfonie od Plan B se vůbec hodně povedly. Některý scény pak jdou přímo do živýho. Když se kluk připojí ke gangu a obraz mlácení spolužáka se přepne do malýho formátu videa z telefonu, jsme najednou blízko věcem z Rozzlobenejch mužů, Návratum do reality, Zvraceny.cz atd s tagem bitka. Možná je trochu škoda, že se s technikou amatérskýho videa nepracuje víc, v tomhle kontextu její použití má sílu a dává smysl.

Nerd, pitomec, tlučbuha a ordinérní looser se snaží napodobovat dospívající cool jedince. Nemyslí samozřejmě na nic jinýho než na sex, což je přivádí do konfliktu s jinak naladěnym okolí. Když už by to toho s nima někdo šel, dožene je vlastní nezkušenost a neschopnost udělat něco bez schválení partou, která ať už záměrně nebo ne, poradí dotyčnýmu úplně idiotsky. Potud je to docela příjemná primitivní zábava, ale pak tu máme taky spoustu fekálního humoru a zvracení.

S příchodem Výtiskový a Nastyho se z toho stala připitomnělá infantilní talkshow. Chvíli se mluví o tvorbě přizvanýho interpreta, ale pak se přejde do roviny: "Jakou desku by sis vzal na opuštěnej ostrov?" případně ještě hůř: "Je lepší řízek nebo bábovka?" Chápu zacílení na mladýho diváka, ale snad ještě nemusíme předpokládat, že se jedná o nesvéprávnýho idiota. Pokud host sám o sobě nemá co říct, je to o ničem. Moderátoři totiž ve vedení rozhovoru obvykle převádí hodně velkej fail.

Pořád se mrká do minulosti a zpracovávaj se témata už zpracovaný - bídák Rimmer jednou prožívá další mizérii, jednou ji překročí, znovu se oslavuje Listerovo flákačství a přímo se rozebírá jeho vlastní otcovství. Jednou ze dvou vlaštovek tak je odlehčenej výlet do minulosti, konkrétně do nezmapovanýho období Jěžíšova života (díl tři). I tam se ale novej impulz humoru, nostalgickýmu po seriálu z mládí, dostává díky přimíchání nových postav, což je trochu přiznání vlastní vyčerpanosti. Přitom když Naylor začne s minulostí postav kreativně pracovat (díl pět), dokáže v papundeklovym sci-fi sitkomu narýsovat možnost smysluplnýho pokračování. Když totiž citově vyprahlej Lister laškuje s automaty a do toho přijde hypotetická možnost otcovství před třemi miliony let, otevřou se odlehčený dobrodružství existenciálních problémů jednotlivých postav. Troufám si tvrdit, že dospělejší zápletky by o pár let staršímu publiku sedly podstatně lépe. Mně určitě, imitace starejch schémat je totiž zbytečnost.

Emotivní hudba, sekané záběry, dramatické příběhy v kuchyni a tři porotci, co soutěžící odstřelují hláškami typu: "Hej, Pavle, vzpamatuj se prosimtě." Nova se z jednotlivých dílů snaží udělat detektivku o tom, kdo se provinil na jídle a kdo vypadne, v hezky efektnim balení. Dává ji ale do prostředí, kde nic takovýho není a kde s ní hlavní protagonisti úplně nespolupracují. S přibývajícími díly se to osekává hlavně na kulinářskou soutěž, která představuje určitý trendy/kuchyně/vařicí techniky. Ani jedno mi nepřijde jako úplně dobrá cesta, byť ta druhá je nepřímo aspoň trochu (byť bizarně pompézně) vzdělávací.

Reflexe proměny kulturního průmyslu s příchodem digitální revoluce, kdy se rozdíl mezi tvůrcem a příjemcem minimalizoval - hranice je najednou jednoduše prostupná. Super ale je, že prostřednictvím dotazovanejch lidí dokument přijímá tuhle éru za svou a de facto větší svobodu tvorby glorifikuje, namísto žehrání nad "starýma dobrýma" časama, kdy se uměnim mohla živit jenom nějaká "elita", případně ty, co měli štěstí nebo konexe.

Rekapitulace. The Doors byli, tohle udělali, tohle přinesli. Kontext jenom doby, nikoliv hudební (potažmo kulturní) scény. Vcelku nezaujatě odvyprávěno, ale díky tomu taky trochu uspávačka, pokud nejste fanoušci kapely a hudba/archivní záběry vás neuspokojují. Jako dokument v pořádku.

Jako stručnej úvod ke kořenum rokenrolu to funguje a základní atributy jednotlivých postav jsou načtrtnutý skvěle - otec scény Muddy Water, euforickej Chuck Berry, odtažitá Etta Jamesová, tvrďák Wolf - stejně tak je vtipně naznačený nějaký pozadí černé hudby průletem kolem plantáže. Pohled do historie ale limituje volba tématu a zaměření čistě na Chess Records a když v závěru začne nad představovánim hudby (včetně úpadku ze slávy) dominovat opatrný románek Chess-Jamesová, film trochu ztrácí dech, což jinak uvolněnýmu vyprávění v rytmu zrychlenýho blues škodí. Živelná hudba ale výlet směr hudební historie rychlíkem utáhne sama o sobě.

[KVIFF 2012] Zábavný výstřižek ze života jednoho berlínského flákače s extrémně hořkou pachutí. Černobílý film je koncipován trochu jako groteska, sled víceménně zábavných situací vycházejících převážně ze sociální interakce - Niko nedostává řidičák, Niko je konfrontován s holkou, kterou v mládí šikanoval, Niko nedostane v kavárně kafe, protože si místo levnějšího menu poručil prostě jenom kafe. Většina z nich je samostatně zábavná, ale hlavní hrdina z nich vždycky vyjde špatně, jakkoliv se snaží konfliktům předcházet a prekérním situacím se vyhybat. Postavy s bizarními vlastními problémy jsou těmi, kdo sám se sebou dokáže v pohodě žít, nikoliv zdánlivě normální Niko. Když projekce skončila, dlouho jsme se bavili, jestli to byla víc lehká komedie nebo těžší ukázka neudržitelnosti (pro dnešek typického) epizodického života. Kamarádi tvrdili, že: "Život se dá brát s nadhledem, i když jseš v sebevětšim srabu." Závěr filmu mě ale přiklonil spíš k tomu, že jakkkoliv zábavný můžou být střípky, jenom z nich se život poskládat nedá. Asi to jde sledovat oběma způsoby.

[KVIFF 2012] Vesnickou poetikou natočený dokument o klubovně uruguayského fotbalového klubu, z něhož se stal nejdřív klub transvestitů a následně kostelík. Podivnou volbu tématu asi nemá smysl řešit (film jsme vybrali protože úterní karlovarský program byl bída s nouzí), definitivně to ale zabil formát časosběrného dokumentu. Pomalé dění na plátně zlikvidovalo i vyvstávající konflikty. Sociální problém lásky s transvestitou, který lokální komuna neakceptuje, se stane jenom tak mimochodem. Jediné, co mě na Bella Vista bavilo, byla prudérní postava angažovaného vesnického šmejda - bývalého ředitele fotbalového klubu - který sice nemá vlastní zájem na využívání prostoru, ješitnost mu ale nedovoluje, aby jeho někdejší svatostánek zněsvěcoval někdo jiný. Vesnické charaktery tak sice byly uvěřitelné, i přes konfliktní téma se ale nic neděje, díky čemuž je velmi obtížně udržet pozornost.