creTin

[KVIFF 2012] Originální záznam jednoho vystoupení, který kapelu v hlavách posluchačů neodmyslitelně spjatou s islandskou přírodou vysvobozuje z jejího zajetí. Zrnitý černobílý obraz sleduje hlavně nenápadné detaily jako nohu šlapající na pedál kopáku, podivnou "šálu" jednoho ze členů a další minoritní věci, čímž ale odhaluje mnohem víc, než obyčejný koncertní záznam. Ten navíc oživují jemněhumorné prostřihy do minulosti kapely (třeba hned úvodní otázka na genezi tvorby a následné mlčení v rádiu NPR je kouzelná) a z Inni se tak stává materiál, který lze díky minimálnímu a minimalistickému dění na plátně dokoukat, aniž by se člověk v průběhu začal trochu nudit, což je jeden z největších problémů koncertních DVD - nepřenositelnost atmosféry pouhým audiovizuálním záznamem. Inni je ale hlavně vizuálním doprovodem skladeb a trochu pochybuji, že by mohlo fungovat i u někoho jiného, než u fans skupiny. Proto bylo ve Varech hloupé, že projekce byla trochu potichu, tedy málo zvukově, a tím pádem i celkově, intenzivní.

[KVIFF 2012] Trochu moc nápadů na hodinu a půl. Vizuální zpracování super, hudební nástroje navržené dle křivek ženského těla taky, ale romantický trojúhelník jejich návrháře, muže, pro něhož je navrhuje, a jejich můzy se v nich ztrácí. Klíčový problém s dýcháním bych bez Villeneuvova komentáře asi neodhalil. Stejně tak je trochu problém orientovat se v tom, kde je snový a "reálný" svět. Spoustu motivů (fotografka, falešné přistání na Marsu, nesmrtelný Lepage, ...) vyplyne do ztracena a nakonec zůstane jenom pocit "viděl jsem něco zajímavého". Chtělo by to, aby někdo kočíroval autorovu imaginaci, takhle se to totiž zvrhlo v její exhibici.

Civilní pohled na jednu z těch pokřivenějších kapitol dějin hudby, jejíž příběh vypráví samotní aktéři a jejich současná podoba a názory mají větší výpovědní hodnotu, než stokrát propraná "fakta". Žádná analýza nebo snaha o vhled do zvrácené duše black metalisty, ale spíš odhrnutí části nánosu patosu a pověr, kterejch je kolem víc jak nadávek ve Fenrizově slovníku.

Hudebně i přirodně je Island jedinečný a okouzlující. Všichni to víme a tohle je skvělý způsob, jak si tenhle názor utvrdit. Propojení těch dvou elementů a hledání jejich styčnejch bodů plynoucích z určitýho kulturního zázemí, podoby jazyka a tamního způsobu života tomu pak dává další rozměr a dělá to ze Screaming Masterpiece víc než jenom popisnej dokument.

Punk v průběhu času. Všechny vlny, proudy a odbočky jde asi zpracovat těžko, ale tohle je super pokus o jeho filmovou učebnici v kostce.

Základní otázka tohohle dokumentu je "Máš rád Antona Newcomba? Respektive jseš schopnej hodinu a půl sledovat absolutního magora?" By't se totiž jeho "příběh" vypráví v kontextů několika turné a narhávání s Dandies, fakt to stojí na fenoménu last fuckin rockstar Newcombe. A jeho zvrácenou psychiku, opravdový zaujetí pro hudbu a ignorování okolního světa i jakejchkoliv hudebních nebo snad dobovejch trendů to vykresluje skvěle.

Hlavním problémem je to, že oblast zájmu se zdá na první pohled relativně úzká - punk a hardcore - ale tvůrci to chtěj vzít pokud možno v celý její šíři, čimž se spoustu témat jenom naťukne a vhled nedojede zas tak daleko. Autentický záznamy se současnejma komentářema ikon "scény" to ale táhnou a snaha jít i po sociálních základech žánru se cení. Polovičatá práce určitě ne, spíš tak na třičtvrtě.

Brilantně zpracovaná satira digitálního a online světa, kterýmu se všichni dobrovolně poddáváme, byť víme, že je to vlastně špatně. Umocněno na druhou tím, že jsme to až na výjimky všichni stáhli a koukli na to sami s laptopem v klíně, případně tabletem, telefonem, whatever. Přesto udělaný s nadhledem, jemnym humorem plynoucím ze situací, který nejde brát úplně pozitivně, a depresí až v druhym plánu. Ten první je přitom ve dvou futuristických epizodách technicky parádní, jasně ale vítězí síla sdělení.

Meditace nad tématem westernu, morálky a rodinných vztahů, ze který vykukuje kus duše Nicka Cave vyprahlejší než australská poušť a nezlomený i přes oštěp pár čísel od srdce. Rodinná scéna u západu jednoho života a vycházejícího měsíce je naprostá lahůdka.

Dějová linka sice nadhazuje pár zajímavých témat jako investigativní novinář, kterýmu ve článku nezabrání ani smrt, nebo vidět svět, jak ho chci vidět, ale všechno tohle zapadne v desítkách vtipných situací. Scarlett je v roli novinářské puťky otravná i roztomilá zároveň a rozpustilý taťka Woody spíš udržuje úsměv na tváři, než aby vyloženě bavil. Ale udrží ho po celou délku filmu a to se (bohužel) povede jen málokteré komedii.