annihilation

Exkluzivní exhibice britských klenotů v podobě zvučného jazyka, autenticky černého humoru a stereotypního zobrazení detailů každodennosti na pozadí nerozpletitelných kriminálních případů. Temná atmosféra, tučně podtržená podmanivým výběrem hudby, dopadá na téměř statické záběry nádherného Oxfordu a nechává vyvstat nejprapodivnější figury v podobě hlavních i vedlejších postav, které si záhy nečekaně oblíbíte. Jestli se něčeho tento seriál nebojí, tak je to hra s žánry a závod o nejdepresivnější uzavření série. A nejhorší uzavření vůbec. https://www.youtube.com/watch?v=pC--60PUMSI

Může být klišé o tom, že cesta je cíl, pravdivé? Řekněte sami - protože se hned v prvních minutách dozvíte, jak nevybíravě snímek skončí. Řekněte sami, jestli za tím suchým černým humorem skrývá více než zrnko pravdy? Jestli vidíte do duše všem? Jestli se hranice koukatelnosti zase o něco posunula? Jestli je Brendan Gleeson geniální herec? Jestli by měli bratři McDonaghové vymyslet nějaký společný projekt, protože nám již bratři Coenové nestačí a chceme navrch horu irského bizáru?

Nechápu, jak je možné, že tento seriál může úspěšně fungovat. Je to kýčem obdařená fraška, ve které vám od začátku není sympatická jediná postava a zápletka. Ale nějakým zázrakem - možná tou vzletnou ironií, kterou se propojují tři věkem rozdělené osudy, možná vyzývavou humornou přemrštěností nastolených příběhů, možná i příhodnými a spravedlivými klišé, možná něčím originálním, co nelze popsat - je poutavý, napínavý a zábavný až do konce.

Nač potřebujeme Hollywood, když můžeme sledovat Most? Skandinávie nám vzkazuje, že to jde udělat jinak a lépe. Lze natočit napínanou a surovou detektivku bez nesmyslného vyhýbání se kulkám, vykreslit postavy a vztahové linie na psychologické úrovni bez otřelých klišé, vykouzlit neopakovatelnou atmosféru bez několika (set?) hodinové počítačové práce na efektech a obsadit skvělé herce, kteří ve vás vzbudí sympatie i přes to, že nevypadají jako z módního časopisu. To, že bleskově získal na popularitě, reflektuje fakt, že si diváci žádají něčeho jiného, než jen plytkých soap oper a vyumělkovaných happy-endů. Osud postav v Mostu je nejistý, nedefinovatelný a především krutý. Vše je propleteno, nic není předem dáno a ze skličujícího prostředí a nálady vytušíte, že vás čeká nezapomenutelná podívaná. V každém z policejních případů, který vždy otevírá nová série, se objevuje spousta současných kontroverzních problémů a témat. Jsou podány s téměř až bestiální brutalitou, protože jsou okořeněny notnou dávkou extremismu, nebo zakořeněny v ryze osobních problémech jedince. A co víc, sužují ústřední postavy, které se s nimi nejsou schopné vypořádat a zabředají tak do svých vlastních problémů, které často přesahují realitu a představivost každodenního života. Právě tyto osobní útrapy donutí diváka oblíbit si policejní duo Norén-Rohde (později Sabroe), a když zmiňuji Norén-Rohde, tak myslím především Norén. Její postava, navíc úžasně zahraná Sofií Helin, se vám vryje pod kůži. Budete ji milovat. Navíc se jí dostane, řekla bych na popud diváků, větší a detailnější pozornosti v celé třetí sérii, což velmi zajímavě její postavu dokreslí. Rozhodně tím ale nebude trpět příběh. Co chtít od tohoto seriálu víc?

Představte si toho největšího zmrda pod sluncem. A teď představu znásobte deseti, přidejte jí provokativní obličej Jamese McAvoye a zařaďte do řad kriminální policie. Buď vás takový antihrdina přestane bavit po dvou minutách, nebo se budete do konce snímku chytat za břicho (smíchy) a za hlavu (je to na palici!). Pokud se chytáte, jízda začíná. Vyšetřování vraždy, kde je cílem najít svědkyni, je vybičováno do extrému, při kterém je nejen třeba dostat kolegy mimo hru o povýšení, ale možná by nebylo od věci dostat se z vlastní špíny. A to se tomuto policistovi-sviňákovi daří do té míry, že se v ní topí. A samozřejmě si za to může sám, protože deprese léčí chlastem, halucinace koksem, impotenci obtěžováním všech žen v okolí, protože je to prostě idiot, který se potápí hlouběji a hlouběji do bláta absurdních situací vybičovaných až do naprosto nekonvenčních a nechutných rozměrů. Je to hnusné, je to odpudivé, ale je to především vtipné, chytlavé a neokoukané.

Komedie velmi černého rázu provází příběhem o třech přátelích-spolubydlících, kteří se rozhodnou vzít do party čtvrtého. Ten ale cobydup umře. A pod postelí má kufr plný peněz. Odpověď na otázku, jestli zavolat policii a vzdát se tak spousty jmění, je divákům od počátku jasná. A jestli z toho někomu přeskočí? Nebo snad všem? No, samozřejmě. Mělký je ovšem jen hrob, humor snímku rozhodně ne. A že je černý jak uhel? Rozhodně to není na škodu. Navíc celou linii příběhu podtrhávají zábavné charaktery postav - příjemně nevypočitatelná Juliet, psychotický šprťák David a zábavně protivný (slušnější ekvivalent pro někoho, kdo je kus debila v pozitivním slova smyslu) Alex, které jsou navíc ztvárněné velmi dobrými herci, kteří film zdařile dotváří a postupným spádem v událostech vedou k vtipně ošemetnému konci.

Frida. Jaká asi byla? Byla talentovanou malířkou, nevšední ženou, vášnivou revolucionářkou a zároveň člověkem, který trpěl nesnesitelnými bolestmi po většinu svého života. Snímek popisuje všechny tyto rysy jejího života a, naplněn mexickým temperamentem, před divákem otevírá dveře do vnějšího světa barevných ulic a bouřlivých lidí, ale zároveň i do vnitřního světa malířky spoutané vášní a agónií. Každá scéna je poklad, který otevírá další a další dveře do světa poznání a dojmů. Některá graduje děj, jiná rozhoupe srdce v rytmech hudby, další svou otevřeností a nápadem pobaví a ty zbylé, ty vdechnou život již dávno zaschlým plátnům. Jen málokdy se povede zpracovat životopisný film s takovou precizností a zároveň poutavostí, jako tomu je právě u Fridy. Překrásná Salma Hayek v doprovodu grandiózního Alfreda Moliny vdechla na chvíli do umělkyně duši a nechala jí obživnout. A právě tímto gestem a celým tímto snímkem se podařilo seznámit širokou veřejnost s tak neuvěřitelným uměním, které kdysi Frida tvořila.

Krásný trojrozměrný poklad. Je vidět, že když se Poem inspirují tři nápadití režiséři, dokážou z jeho povídek vytvořit úchvatnou a především inteligentní podívanou. První příběh je ztvárněním Poeova Ohnivého koně, kde Roger Vadim za pomoci nádherné Jane Fondy zobrazuje naprostou zvrhlost, zhýralost a zbytečné zlo, které je konfrontováno prokletím v podobě koně. Tím, že v příběhu figuruje magnetismus muž-žena, mu dodává hloubky a vzájemné znepřátelení rodů se mění v záhubu mnohem horší. Čeho si musí každý divák povšimnout je i úchvatná výprava filmu. Scény jsou točené v romanticky rozervané přírodě, kostýmy jsou neuvěřitelnými módními klenoty a v neposlední řadě Z každého kouta dýchá krása v jiné podobě - romantické krajiny, módní klenoty v podobě neuvěřitelně nápaditých kostýmů, nádherní hřebci a samozřejmě spousta krásných (především ženských) tváří. Dalším příběhem - o Williamu Wilsonovi - se nechal unést Louis Malle. Příběh je o krutém sadistovi, kterého pronásleduje jeho dvojník, který nosí stejné jméno, ve všem ho převyšuje, a pokaždé mu překazí jeho zvrhlé činy. Tohoto rozpolceného psychotika výtečně ztvárnil Alain Delon. Tím, že tvůrce ztvárnil někoho tak zlovolného za pomoci opravdu překrásného herce, propojil Poeovu myšlenku s odkazem Doriana Graye, ale navzdory tomuto faktu zůstal ze všech tří příběhů původní povídce nejvěrnější. Poslední povídka na první pohled do celého snímku vlastně vůbec nezapadá. Federico Fellini pojal svůj příběh hodně osobitě. Inspiroval se povídkou Nikdy se s čertem nesázej o hlavu!, ale zasadil jí do současnosti. Navíc jí podal v úplně jiném uměleckém směru než další dva režiséři - ztvárnil jí za pomocí groteskních prvků obohacených o niterní zjevení a absurditu. Zachoval vlastně pouze její závěr, a společensko-kritický odkaz, kterým disponuje, přenesl do světa šoubyznysu, čímž vlastně příběh přiblížil přítomnému dění. Hlavní postavu, kterou umě vystihl maniakální Terence Stamp, pojmenoval Toby Dammit, což zní jako hříčka od podobně znělého to-be-damned. A jako každý, kdo se zjeví jako hlavní hrdina některého z těchto vyprávění, proklet opravdu bude. Celý tento snímek je naprosto fenomenální poctou talentovanému spisovateli, jehož jméno a příběhy jsou často zneužívány k pseudosofistikovaným komerčním zpodobněním. Na tomto plátně se mu konečně dostává úcty, pochopení a oslavy jeho génia tak, jak si to zaslouží.

Miloš Forman je bezesporu výborný režisér a toho dílo je toho jen dalším důkazem. Rozehrává partii mezi chladnou a despotickou sestrou psychiatrické léčebny a pacientem, který do ní nepatří a dává to okázale najevo. Svým chováním, které vybočuje z davu dodá druhý dech několika dalším pacientům, kteří už téměř zapomněli na to, jaké to je být lidmi. Film je natočen podle výtečné Kesseyho knihy (která je sama o sobě, troufnu si říct, dokonalá), ale je oproti předloze konstruován trochu jinak. Ale tak dobrý režisér si může dovolit pozměnit hlavního hrdinu a dát mu mnohem nápadnější masku v podobě nezapomenutelného Jacka Nicholsona a příběh udělat výraznějším po úplně jiné stránce. A přitom mu tím nesebrat jeho myšlenku a úchvatnou gradaci. Jen kdyby se byl někdo zamyslel nad překladem názvu do češtiny.

Kéž by bylo více takto povedených adaptací Kingových povídek (i románů). "Stůj při mě" je krásně odpočinkový film - ne však v tom smyslu, že by se v něm nic nedělo a to nic bylo vyplněno něčím břitkým s příchutí klišé, spíše odpočinkovým v tom smyslu, že vás svou atmosférou vrátí do dětských let, připomene vám staré kamarády a dobrodružství, která můžete zažívat jen do určitého věku - pak se z nich najednou vytratí něco důležitého, co už nikdy nenajdete. A tento snímek vás tam znovu vezme; dopomůže vám k tomu hlavní hrdina - již dospělý muž, který vypráví příběh, co se mu v dětství stal. Krásně rozliší hranici mezi dítětem a mužem a zachytí poslední moment před jejím překročením. Jak kouzelný je okamžik před procitnutím z krásného snu? Příběh čtyř chlapců vás nenuceně odnese do minulosti a unese vás svou lehkostí a upřímností. Měli jste snad někdy lepší přátele, než když jste ještě byli děti?