GOREGASM

Spojení Larse von Triera a televizního seriálu znělo hodně zajímavě. Výsledek sice určitě není špatný, ale čekal jsem možná něco jiného, ale rozhodně dotaženějšího. Riget má unikátní atmosféru neznámého, které se postupně odhaluje a vyvíjí většinou úplně jinak než byste čekali. Už tehdy muselo být všem jasné, že Lars není normální (stačí si poslechnout jeho komentář na konci každého dílu :-). Nemocnice, v níž se Riget odehrává, a podle které se vlastně jmenuje, nabízí několik zajímavých postav, z nichž nejvíce baví cholerický hlavní chirurg, ale nejen kolem něj se celý příběh točí. Hlavně se tady ale prohání nadpřirozeno, které velmi nepředvídatelně vstupuje do děje. Na můj vkus Lars nadhodí strašně moc otazníků, na většinu z nich odpověď ani nenaznačí a já si nakonec připadal velmi neuspokojen, skoro s pocitem promrhaných osmi hodin. 60%

Unikátní atmosféra zla, kterou Japonci umí jedinečně. Je sice docela vtipné, že se Takeshi Shimizu ujal amerického remaku svého vlastního filmu, na druhou stranu na přístupu k látce je to vidět a ten nepříjemný zvuk, který už umím napodobit :-), z hlavy člověk jen tak nedostane. Nenávisti můžu vytknout nedostatečně efektní bubáky, ale neudělám to, protože tady se nehraje na CGI, nebo hektolitry krve. Shimizu zahušťuje napětí od první do poslední minuty (perfektní kamera), a pokud na tuhle hru přistoupíte a před projekcí si zhasnete, půjdete po titulcích do postele se staženými půlkami a možná i zakopnete o něčí čelist :-). 85%

Ta emocionální prázdnota všech Marvelovek Avengers nevyjímaje je pro diváka mého střihu nesnesitelné. K žádně z těch desítek postav člověk nemá žádný vztah a logicky jím potom jakýkoliv tříhodinový film projde totálně bezkontaktně. Emoce = 0. Technické zpracování Endgame je úplně stejné a stejně nudné jako Infinity War. Akce je na podobný spektákl sice tak akorát, ale je nevýrazná, až je to do nebe volající. Na něco, co by se dalo nazvat epickým zapomeňte s předstihem úplně. A když si pak přečtete, že Russo brothers jsou visionary directors, odpadne vám z huby jen suché What The Fuck. Momenty, kdy se mají dle tvůrců ocitnout na hraně života a smrti, by potom měl být zařazeny do filmových učebnic jako odstrašující příklady napětí. Vyumělkované jako všechno v tomto univerzu a jako přitěžující okolnost jsou tomu všemu prvoligoví herci, kteří se v některých případech sami dostali do slepé uličky svého hereckého projevu. Roberta Downeyho budou brzy za jeho Starka parodovat a Mark Ruffalo, ač výborný herec, je jako Hulk úplně mimo. Thorův účes a fórky ani nekomentuju. Když své dojmy shrnu, připravte se na tři hodiny žvanění o ničem, výbuchů a explozí o ničem a na konec nekonec ostatně jako vždy. Pokud máte rádi filmy... jinak, pokud máte rádi příběhy, které vám v hlavě zůstanou, budete nad nimi přemýšlet, nebo si budete před spaním promítat v hlavě tu kulervoucí akci, kterou jste právě viděli, tak jste právě neviděli a ani nikdy nechcete vidět Avengers: Endgame. Já tenhle svět definitivně opouštím a znovu nahlas řvu: Marvel SUCKS, DC RULEZ. 30%

Napsal, zahrál a možná i málem režíroval. JCVD. Blbé dialogy v Žánklódových filmech si se zlomyslnou radostí vychutnávám vždycky, a když k tomu belgický kopálista přidá snahu o charakterní herectví, které se v jeho případě omezí na velmi nezvládnuté ztvárnění bolesti, kterou si jeho postava prochází poté, co ji protivník kousl do levého varlete, tak se za břicho popadám. Jean neumí zahrát ani to, když ho někdo nakopne. Místo toho se tam kroutí jako žížala s grimasou právě masturbujícího opičáka. Bezkontaktní choreografie bitek, ve které má Žán také prsty, je zklamáním, které v rovině nechtěné zábavnosti naštěstí vyvažují LA devadesátky se všemi módními nevkusy, které tak milujeme :-). A jako třešinka na dortu náš oblíbený opičák, Brian Thompson, který se sice s nikým nepere, ale jeho kravaťák s hlavou jako mikrovlnka potěší. 10%

Velmi slibný začátek navnadí na svět ovládaný upíry, kdy člověk je už jen v pozici dojné krávy, nakonec je ale s velkou pompou servírován příběhově prázdný (zajímavý koncept tvůrce vlastně ani nezajímal) a nablýskanou, zároveň ale průměrně neškodnou akcí nadopovaný nonsense, který vede odnikud nikam a osudy postav vám budou stejně jako mně s přibývající stopáží čím dál více lhostejné. Docela by mně zajímalo, co vlastně chtěli Spierig brothers natočit, protože pohromadě jím to drží zhruba prvních dvacet minut. 40%

Ve srovnání s remakem sice levnější, ale rozhodně ne méně působivý výsledek. Tříhodinová stopáž umožňuje jít u všech postav do hloubky a propojení dvou časových rovin funguje na jedničku. Scény s Pennywisem mají tu správnou groteskně stísněnou atmosféru a nebýt opravdu jak atmosférou, tak provedením zmršeného finále (přitom celý film je v maskách a efektech na vysoké dobové úrovni a baví), neváhal bych napálit čtyři hvězdy. Ale nakonec je s přimhouřením obou očí dám, protože ten příběh baví, kór když je tak velkoryse odvyprávěný. 70%

Formální stránka snímku je v každém ohledu dokonalá a Martyho perfekcionismus opravdu zmrazí všechny smysly včetně šestého. Scorsese opravdu neponechává nic náhodě od výpravy pro dokonalý casting a naprosto odzbrojující kamerové nápady, čímž proměňuje toto komorní drama v estetický koncert. Pomyslnou taktovku na plátně svěřil Daniel day Lewisovi, který v hlavní roli exceluje a je to právě jeho nevinnost a křehkost, která mi navždy utkví v paměti. Ne, že by Michelle a Winona byly za křoví, ve svých rolích jsou perfektní, ale Daniel je tady jenom jeden. Život New Yorské smetánky v romanticky marnotratném kabátku sešitém tak dokonale až z toho jde recenzentovi hlava kolem. 100%

Viděno podruhé po deseti letech a musím Reitmanovi zatleskat vestoje, stejně jako Clooneymu, protože tak antidiváckou hlavní postavu George uchopil tak reálně a lidsky a bez snahy vetřít se do divákovy přízně, že by si i nějakou tu cenu zasloužil. Reitman se veze v celém příběhu na stejně realisticko-cynicko-přesto-nějakým-zázračným-způsobem-empatické vlně a nakonec toho sráče (na druhou stranu sráč je ten, který si ho musí najmout :-), jehož práce je vyhazovat lidi jako na běžícím páse a honit se za nalítanými kilometry, bude mít divák raději než na začátku. Ne, nejsou to růžovoučké sympatie, které ke Clooneyho postavě na konci cítíme, ale pochopíme ho a jeho vývoj si užijeme jako tiší pozorovatelé naplno. 100%

Nic Cage od první minuty strhne a nepustí, je doslova jako magnet pro divákovo oko. Takhle ho milujeme. Stejně jako old school mistra svého řemesla, Briana DePalmu, Který strhne hned v brilantně na jeden zátah natočeném úvodu, aby následně dotáhl Garyho Sinise k jednomu z jeho nejlepších výkonů. Neskutečně svůdná Carla Gugina plní dokonale roli příběhové femme fatale a vnáší to tohodle chlapáckého měření piňďourů ten správný rušivý a zároveň jedinečně živočišný element. DePalma mě tady opravdu po tvůrčí stránce roztrhal na kasy a Cageův herecký mlejnek jen semlel, co ze mě bylo :-). 100%

Parazit je přes svůj korejský původ velmi přístupný evropskému divákovi, neztrácí přitom nic z originálního a specifického feelingu, který korejské filmy mají. Vynikající herecké výkony, precizní režie, ulítlý korejský humor a jako vždy temné tajemství v po korejsku vypointovaném závěru. Na tohle choďte do kina, protože tohle je ta skutečná cinema, narozdíl od těch Marveláckých opičáren :-). Bong Joon-Ho mě bavil už Snowpiercerem, kterému chybělo k absolutnímu zážitku malinko, Parazitem ale tuhle laťku doslova sestřelil. 100%