GOREGASM

David Ayer oživuje stereotypní šablonu policejních dramat a zároveň natáčí svůj nejlepší film, který je opravdu jedním z nejsilnějších policejních zážitků, které jsem viděl (a že mám nakoukáno). Stačí půl hoďky sledovat parťáky, Jakea Gyllehaala (ten kluk je špička své generace) a Michaela Peñy, při jejich denních pokecech v hlídkovém voze a najednou se přistihnete, že vám na nich opravdu záleží. Právě ta každodenní parťácká rutina, která je sice "narušována" časově nespecifikovanými skoky kupředu (vše ku prospěchu nestandartně pojaté hlavní dějové linky), vám dostane oba kluky pod kůži a samotný konec potom díky tomu opravdu bolí. Za originální a navíc plně funkční přístup skládám Ayerovi poklonu a nezbývá než dodat, že David Ayer je nejen invenčním scénáristou, ale zároveň kvalitním režisérem. Btw zpracovat touto formou seriál v produkci HBO by určitě stálo za hřích. 100%

Jednoznačně stěžejní film pro kariéru Matta Damona, který z něj udělal nový prototyp inteligentního akčního hrdiny pro třetí tisíciletí. Ohromně filmu prospívají svěží evropské lokace, které se odrážejí i na celkovém... "evropském" vizuálu. Limanova režie už se přecijen více drží hollywoodské školy, a přestože je děj opravdu našlápnutý, tak především ve druhé třetině díky Limanovi ztrácí tempo. Jakkoliv se mi před deseti lety v kině zdála Limanova akce výborná, dnes ubírám nohu z plynu a vystačím si s termíny, solidní se zbytečnými a rušivými detaily navíc (dvě milimetrové headshoty mezi oči + pár dalších nonsensů). Nicméně tehdy ještě "zelenáč" Matt Damon válí, Franka Potente je úžasná (subjektivnímu dojmu se meze nekladou) a Powell svými smyčcovými motivy zatím jen decentně přiživuje Bournův adrenalin. Podtrženo, sečteno jako zahřívací kolo před nástupem Paula Greengrasse je Limanův nejlepší film akceptovatelný. 70%

1.série - *** (60%) S geniálním, britským originálem nemá smysl srovnávat. Skousněme logické poameričtění, akceptujme, že Steve nemá na Rickyho a stejně je na tom i zbytek sestavy (kromě Johna Kosinskeho a Jenny Fischer) ve vztahu ke svým předobrazům a dostaneme průměrný sitcom, který v první sérce hodně opisuje, ale místy ty nechápavé pohledy, trapné odmlky a nevkusné Carrellovy žerty pobaví. Právě absurdní sebevědomí celé Carrellovy postavy nemá onu údernou a zhovadilou bohorovnost, kterou jí vtiskl Ricky Gervais (přesto je fórek s výpovědí pro Pam znovu uzemňující). Steve není vyloženě špatný, ale místy dokáže být svým pitvořením spíše otravný. Naopak velice dobře funguje dvojka Jim (Krasinski) a Pam (Fischer), mezi nimiž to správně jiskří a navíc si vtipně utahují z Dwighta, jehož postava se rozjíždí pomalu a chvíli jsem jí přicházel na chuť, nakonec ale nezbývá konstatovat, že Rainn Wilson si svého kariérně strádajícího a v kolektivu "hýčkaného" imbecila střihl s nadějným potenciálem pro další série. 2.série - ***** (90%) Sám jsem překvapený, jak šla kvalita nahoru. Všechno jakoby si až od druhé série sedlo tím správným způsobem, bez křečovité snahy kopírovat. Archetypy postav jsou sice stejné, ale díky vynikajícím hercům a pestrému humoru je dělící čára mezi americkým a britským Kanclem již nepřehlédnutelná. Ke všemu si užijeme dva skvostně absurdní románky a zároveň romanticky vystupňovaný vztah Jima (John Krasinski je rozhodně důstojným nástupcem Martina Freemana) a Pam, kterým lásku prostě nelze nepřát. V první sérii nevýrazné a upozaděné postavy Angely (pomrkávání na Dwighta mně několikrát uzemnilo), Ryana, Kelly a dalších dostávají více prostoru a v kombinaci se sebestředným a citově nevyzpytatelným imbecilem Michaelem (Carrell válí) a latentně romantickým a mililtaristickým netykavcem Dwightem se výbuchům smíchu neubránil ani autor tohoto textu. 3. série - ***** (100%) Věru se nestačím divit do jaké kvality US Kancl dozrál... S dokonalým romantickým cliiffhangerem na konci druhé sérky si scénáristé poradili vyloženě mazácky, stejně jako s dalšími velkými událostmi (a že jich tady zažijeme), které neustále vybízejí k nekonečnému ždímání nejen komiky Stevea Carella, ale také od počátku seriálu totálně neviditelných postav (Kevin, Stanley a dokonce i Toby si přihřejí svou polívčičku). Rollercoasterová romantika mezi Michaelem a Jan je jasným highlightem třetí sérky a poslední díl ji jen dotahuje k absolutní dokonalosti. A propos, romantický cliffhanger z druhé série je minimálně dorovnán. 4.série - ***** (90%) Přestože je rozjezd čtvrté sérky z kategorie pozvolnějších, postupně opět pod velením citového sebevraha Michaela Scotta nabírá celý Kancl bránicově destruktivní tempo, které skutečně vrcholí posledními pěti díly, které jsem "sjel" na jeden zátah. Logicky musím přiznat, že už jsem vůči seriálu ve fázi, kdy vám přirostou všechny postavy k srdci a tím víc si potom jako divák užívám všemožné drobnosti a detaily. Poslední díl ke všemu opět potvrdil vytříbený cit tvůrců pro navnazení diváka na další sezónu a spoilerovat vám tady nebudu :-) 5.série - ***** (100%) - Nekompromisní návrat do stoprocentních vod a opět perfektní práce scenáristů, kteří mě asi brzy donutí poslat do Dunder and Mifflin svoje CéVéčko. Pátá sérka má opět několik, jak jsem si již po gurmánsku zvykl, precizně vygradovaných vrcholů a všechny postavy přispívají svým dílem k tomu úžasnému dojmu a zábavě, které The Office přináší. Plusové body za přírůstek v podobě mého oblíbence Idrise Elby jsou samozřejmostí a díly, v nichž se objeví jeho postava, která dá věcem nečekaný spád, mě donutily jít na zatraceně silnou stovku. 6.série - ***** (100%) Ladies and gentlemen... (big pause)... Michael Scott!!! Tohle zvíře v pekelném podání Stevea Carella dává do těla mé bránici i do šestice a humorně, méně již pracovně sehraný tým nikoliv z "Dunder Mifflin", nýbrž už ze "Sabre" (že nevíte, o čem to, sakra, mluvím) mu skvělým a ověřeným způsobem kryje záda. Už mi připadá hloupé neustále opakovat stejnou chválu pouze jinými slovy. Tenhle extrémně zábavnou romantikou provoněný komediální skvost je holt nutné vidět. 7. série - ***** (90%) Lahodně odvázaný úvod celé série dává tušit, že ani do sedmice se nebude střílet slepými. Příběhově dojde k několika i zásadním překvápkům a přes pár drobných přešlapů je o zábavu permanentně postaráno. Nevyhnutelnému odchodu božího Stevea Carrella sice nezabráníme, ale zato si můžeme užít konečně realizovaného setkání postav Michaela Scotta (Steve Carrell) a Davida Brenta (Ricky Gervais), které mě svým pojetím položilo na lopatky. Průtrž cameo výstupů v závěru a především v posledním dílu (Spader, Romano, Gervais, Carrey) vyloženě smaže z paměti jakékoliv slabší pasáže celé série a samotný závěr je prostě impozantní. Každopádně mě zaskočilo pojetí Willa Ferrella, který svou postavu uchopil pro mě nečekaně decentně. 8. série - **** (80%) Nic naplat, Steve Carrell chybí, a přestože tvůrci nenutí Eda Helmse do okaté snahy nahradit nenahraditelné, absence postavy Michaela Scotta je holt cítit. Celá show je naštěstí tak silná v kramflecích, že ani odchod čísla jedna nesráží její hodnocení razantně dolů a přesně zde platí rčení, že řetěz je tak silný jako jeho nejslabší článek. Ed Helms aka Andy není tlačen do umělé snahy dohánět absentující Carrellovu komilibristiku (tak nějak by Michael Scott spojil slova komika a ekvilibristika ;-), zůstává svůj a může se opřít o své herecké kolegy (Dwight je fakt idiot :-), mezi něž přibyl díl od dílu zrající Robert California s buclatou tváří Jamese Spadera. The Office by ale nikdy nebyl tak vysoko, nebýt špičkového scénáře, který v jeho skvostně střeleném světě dodržuje "uvěřitelná" pravidla, a přesto dokáže být pořád zatraceně vtipný. Kapitolou samou o sobě je práce s jednotlivými postavami, která je koncepční a ono se to nejen v osmé sérii setsakrametsky vyplácí. Moje bránice je napnutá k prasknutí v očekávání toho, co tvůrci nabídnou v poslední, rozlučkové sérii. 9.série - *** (70%) Konstatovat, že jde o setrvačný dojezd by asi nebylo úplně fér, nicméně jde o nejslabší sérii (první nepočítám), ve které už je Carrellova absence opravdu cítit, kromě závěru jednotlivé eskapády neosvěží žádné cameo a nové postavy jsou jen do počtu. Naštěstí jde ale pořád o ty stejně nemakačenkoidní sympaťáky (i když lazy fatass Stanley mě již nepokrytě, jako to jen říct... s**l), kteří svůj devíti sezónní maraton ukončí akurátně nostalgicky a zároveň s vtipným nadhledem. Celkové hodnocení The Office: 86,67%

Další z pádných argumentů, proč nezapomínat v nekonečné záplavě hollywoodských prefabrikátů nevyzpytatelné kvality na pestrou evropskou filmařinu, v tomto případě z rukou osobitého Jacquese Audiarda. Jeho nový snímek mi rezonuje mezi hemisférami ještě nyní, tři dny po zkouknutí a může za to nejen intenzita a přirozenost příběhu samotného, který v mých očích oscarová kamera a režisérův cit, nenechávají sklouznout k lacinému dojení slz, ale spíše emocionální hutností některých scén, smaže úsměv ze rtů. I díky velkým výkonům Marion Cottilard a Matthiase Schoenaertse se do jejich precizně napsaných postav ponoříte se stejnou oddaností (!!!POZOR SPOILER!!!) s jakou Schoenaertsova postava zachraňuje skrze neprostupný led topícího se syna. Podobně tragické osudy nepostrádající potřebnou naději, ať už s dobrým, nebo špatným koncem mi vždycky dobijí ukazatel lidskosti na maximum. 100%

Trojka již pod režijní taktovkou scénáristy celé série, Davida S. Goyera Bladeovské trilogii ostudu určitě nedělá, ovšem zároveň není tím pravým vyvrcholením, za což musím vinit jak režiséra Davida, tak scénáristu Goyera. Ale vezmeme to popořadě. Příběh samotný stojí svým zpracováním za houby, přitom jeho kostra je zajímavá a navíc nám představuje dvě interesantně obsazené postavy (Ryan i Jessica jsou doslovnou živou vodou). Hlavní padouch je vymyšlený opět s krvelačným potenciálem, který ale rychle vyšumí při pohledu na nudného Doma Purcella a ani maska tohoto arciupíra nedosahuje úchylnosti, na jejichž tenké hranici běžně balancuje třeba takový Del Toro. Goyer překvapí solidně zvládnutou a přehlednou akcí, ale ve zbytku jeho úsilí je třeba přiznat, že celý film drží pohromadě především díky kvalitní herecké sestavě, která přetavila celkovou Goyerovu tvůrčí rutinu v akceptovatelné rozloučení se s Bladeem. 55%

Michaelu Mannovi Ali kapánek přerostl přes hlavu. Snaha vtěsnat do velkorysých cca 160 minut prakticky všechny stěžejní témata Aliho, na události bohatého života funguje kontraproduktivně a soudržnost životopisného snímku značně rozmělňuje. Chybí ucelenost, chybí potřebná gradace, a jakkoliv je Michael Mann zručný a ostřílený filmař, tentokráte mě donutil sem tam mrknout na hodiny. Ali se totiž, jak již vyplynulo z předchozího textu, místy vleče, a přestože Will Smith podává boxersky obětavý výkon a scény z ringu mají šťávu i punc originality, finální dojem rozhodně postrádá hloubku a drive, které by jsme od životopisu o největší boxerské legendě čekali. 60%

Nejen odvaha sourozenců Wachovských je obdivuhodná. A Toma Tykwera samozřejmě také. Atlas mraků je v jejich provedení opravdu masivním filmem, který se naštěstí nesnaží pojmout "vše", a přestože je vyprávěn pro někoho možná náročnou, nesrozumitelnou, nekoherentní formou, dokáže si ve všech šesti příbězích udržet konzistentní a intenzivní gradaci, díky které nabídne nejen finální klimax, ale zároveň několik, v rámci jednotlivých příběhů osobních vyvrcholení. Za celých 172 minut není opravdu čas na oddych, snad kromě úsměvného příběhu vzpoury v domově důchodců. Přechody a střihy mezi na první pohled naprosto nesourodými osudy napříč časoprostorem jsou dramaturgicky vybalancovány do unikátního zážitku, který diváka udržuje v neustálém očekávání věcí příštích. Existenciálně silný námět, který nesází na citově na sílu pojatý konec, ale průběžně diváka odměňuje a samotné vyvrcholení má naprosto decentní příchuť. Jedna projekce se jeví jako nedostatečná. Btw. kdy konečně někteří recenzenti pochopí rozdíl mezi jazykem knihy a filmu a přestanou sveřepě srovnávat nesrovnatelné, namísto toho aby se bavili. 100%

Nejde o vyloženě špatný thriller, který bych mohl s chladnou setrvačností vrazit do zad nezadržitelně upadající kariéře Nicolase Cage. Kvalita je zde zaručena právě Cagem, který hrát určitě nezapomněl, ale už by se ale měl konečně nechat ostříhat - Guyem Piercem, který by si měl rozhodně vybírat ambicióznější projekty, pokud se brzy nechce ocitnout v tobogánu, který momentálně sjíždí právě Nicolas - a Rogerem Donaldsonem, od kterého bych stejně jako od Pierce čekal, že má vyšší ambice a podobně naivní, překombinovaný a šablonovitě hloupý scénář přenechá mladším kolegům. Trocha toho napětí a slušných herců pod vedením kdysi zábavného tvůrce stačí jen na... 40%

Atmosféra především ta venkovská funguje, masky si drží solidní úroveň a samotné zrození vlkodlaka zaslouží potlesk trikařům. Hlavní hrdina bohužel disponuje pouze teenagerovsko/vlkodlačí nadrženosti a jeho postava více nenabídne. A propos, vysvětlí mi někdo účast pseudovtipného komisařova poskoka? Samotné vlkodlačí výlety se omezují pouze na vyceněné vlkodlačí tesáky a řev náhodně zakousnutých obětí a uspokojení po čerstvém masu lačnícího diváka v nedohlednu. O to více jsem byl překvapen nečekaně rychlým a ukvapeným závěrem a ihned naběhnuvšími titulky. Pokud vlkodlaky, tak jedině toho Nicholsova s Nicholsonem. 50% P.S. Schválně, kdo poznal bez titulkové nápovědy mladého štramáka, Alana Forda za volantem taxíku.

Pro diagnostikovaného a nevyléčitelného filmofila mého střihu je Pulp Fiction snímkem, který ve mně rozdmýchal chuť hledat ve filmech něco víc. Tarantino zde definitivně vytvořil nový žánr, který svou tvůrčí svěžestí a dravou originalitou inspiroval desítky filmařů. Přitom jde v základu o klasickou kriminálku, to by si ale Quentin nesměl pohrávat s příběhovou linearitou, kterou transformoval do originální dějové mozaiky o třech dějstvích. Scénář je opravdových zjevením v bezedném moři průměrných pisálků hollywoodské továrny na sny a po právu posbíral snad všechny ceny, které byly daný rok k dispozici. Quentinův neotřelý a vtipný přístup k postavám, dialogům, a příběhové kostře samotné přilákal herecké obsazení, plné hvězd (Willis, Travolta), ovšem také herců, z nichž se zářivé stars staly až po premiéře (Jackson). Q logicky neexceluje jen na papíře, ale především place a díky jeho nadšeneckému a nezkrotnému perfekcionismu, který je z filmu sakra cítit, mám opakovaně, při každé projekci, i po téměř dvaceti letech dojem... unikátního, přelomového zážitku. K dokonale ucelenému dojmu chybí už jen prvotřídní pecky z Quentinova jukeboxu, které dělají z Johnnyho Travolty a Umy Thurman nezapomenutelný taneční pár. Nejvtipněji drsná a nejdrsněji vtipná kriminálka všech dob. 100%