d-corso

Porovnávat eXistenZ s Matrixem, je podobné jako srovnávat žábu s vietnamskými digitálkami. Žába jistě dál doskočí, na druhou stranu se celkem složitě nosí na ruce a většinou neukazuje přesný čas. Je také nutné si uvědomit, že to, co jí chybí na vnějškové pohlednosti, je nahrazeno dokonalou funkčností a pokud se ponoří do vody, aniž by na sobě měla napsáno "200 m water resistant", můžeme si být vcelku jisti, že se po čase opět objeví na hladině a vesele si zakváká. To ovšem pochopitelně za předpokladu, že nepřiletí čáp. Jinak vše podstatné o eXistenZ již bylo napsáno v sedmnáctém čísle časopisu Živel.

Tento temný surrealistický kousek vzácně koresponduje s Buňuelovým o pět let starším Přízrakem svobody. Také ve Studeném bufetu již svět zřejmě prošel svoji zkázou, ale lidé si toho, vzhledem ke svému chování, vůbec nepovšimli. Klasické životní hodnoty jsou relativní a často zcela postaveny na hlavu. Nezaměstnaný a možná i vrah Alphonse Tram (Gerard Depadieu), který je ztělesněním zuřivého surrealistického odporu vůči práci, policejní inspektor Morvandieu (Bernard Blier), další surrealistické ztělesnění, tentokrát nenávisti vůči hudbě (po scéně, v níž se pokusí inspektora zavraždit pomocí komorního kvarteta, ten se však ubrání pistolí: "Postřílel jsem ty šmidlaly“ ) a vrah Tramovy manželky (Jean Carmet), tvoří nesourodou trojici přátel, žijících v neustálém strachu z jakéhosi neurčitého pronásledování. Film se z dobrých tří čtvrtin odehrává v noci, podstatnou roli v něm hrají kulisy takřka liduprázdného La Défense. Až v závěru se trojice hlavních hrdinů přesouvá, nebo spíše uniká kamsi do lesů, ale útěk je marný, ani příroda je neochrání před (ne)spravedlivou pomstou.

Přiznám se, že před zhlédnutím Dellamorte Dellamore, bych si ani v tom nejdivočejším snu nedokázal představit spojení zombie horor - Martin Heidegger. A ono nejenže existuje, ale je taktéž plně funkční. Na obzvlášťe vypečeném hřbitůvku v italském městečku Buffalora, exceluje Rupert Everett v roli hrobníka, sázejícího jednu marlowovskou hlášku za druhou stejně elegantně, jako (více či méně) mrtvé do hrobů. Černá komedie zhruba ve dvou třetinách přechází do mimořádně působivého existenciálního dramatu, kde jsou, mimo výše zmíněného Heideggera, často velmi svérázně parafrázováni a interpretováni myslitelé jako F. Kafka, K. Jaspers aj. Film v závěrečné půlhodině akcentuje, dle mého názoru, především zásady filosofie existence, nežli existenciální filosofie, domnívám se, že A. Camus a především J. P. Sartre, by ze závěrečné scény příliš radosti neměli. Otázkou pochopitelně je, zda by vůbec nějakou radost projevili. Inu, snad jen v případě, že by byli (pře)pohřbeni v Buffalora. A rozhodně nesmím zapomenout na jednu zásadní věc - výtečná hudba (Riccardo Biseo & Manuel De Sica).