Cong

Poctivý béčkový nářez. Seriozní a komplexní kritiku digitální společnosti nebo nějakou psychologii a vývoj postav od režijní a scenáristické dvojice Neveldine, Taylor snad ani nikdo nemohl čekat. Možná alespoň hlavní postavě v podání Gerarda Butlera mohli tvůrci v úvodu filmu věnovat víc pozornosti, takhle je člověku tak trochu jedno, co se s ním děje a jestli na konci sejme hlavního záporáka.Vzhledem ke spádu filmu jsem si naštěstí tento fakt uvědomil až po jeho skončení. Takže zábava za mě určitě ano, ale víc než tři hvědy si to nezaslouží.

Ale jo. Vzhledem k následujícím faktorům: Tobey Maguire, režisér městečka Pleasantville, mladík se zlomenou duší, kůň se zlomenou duší, hodný milionář s traumatem, chápavý zaříkávač koní, hospodářská krize atd. je výsledná koncentrace cukru a patosu nakonec docela v pohodě a rozhodně menší než by se dala čekat. Nadprůměr v kategorii "hřejivých srdečných filmečků", kterou většinou opravdu nemusím.

Více prostoru hlavní postavě v podání Jiřího Schmitzera (rozhovor s knězem je takřka geniální) a méně prostoru postavě jeho syna zvárněného Markem Němcem a bylo by lépe. Mladý herec za svými zkušenějšími kolegy zákonitě zaostává a plochost jím hrané role nenapraví ani přítomnost postavy jeho přítelkyně (na Janu Pidrmanovou se alespoň dobře kouká) ani závěrečná wtf scéna (že by snad pokus o nějaký oidipovský přesah?). Pokud bylo cílem tvůrců natočit artovou depku se kterou se dají objíždět zahraniční festivaly, tak nic proti tomu. Ve výsledku nakonec asi tak stejně průměrný film jako o rok starší Hanekeho Láska.

Superego versus Ego. Ego versus Id. Ego versus Ego. Pravověrní intelektuálové budou spokojeni, že sledují intelektuální film, lingvisté budou spokojeni, protože sledují film z prostředí lingvistického tábora, někteří budou možná spokojeni, že viděli film, kterej je zas jednou nakop k hlubšímu zamyšlení, já však spokojen rozhodně nejsem, protože Zanussi je možná intouš jak poleno, ale selhává v tom pro film nejpodstatnějším - podat střet dvou postav a principů alespoň nepatrně záživným způsobem. Zkrátka, chce to trochu jiskry do toho umírání ( a žvanění ). A tou jiskrou rozhodně nemám na mysli, že jeden hlavní aktér podává tomu druhému zákulisní informace z akademického prostředí způsobem ala "Až dosud si žil v Matrixu, Neo. Následuj mne a uvidíš, kam až ta králičí nora vede."

Myslíte si, že jste na tom blbě? Tak si zkuste představit, že jste zakrslý sirotek umírající na jakousi nemoc ( samozřejmě bez peněz na operaci ) kdesi uprostřed nehostiného prostředí zasněžených hor na hranicích Íránu a Iráku. Źe by skutečně ta "bolestná realita", kterou zde několik uživatelů s oblibou zmiňuje? Film není naštěstí natočen "formálně citově vydírajícím způsobem", ale ten obsah je zkrátka ukázkový prototyp laciného festivalového dojáku. Skoro se to bojím říkat ( ehm, psát ) nahlas, abych nebyl nařčen z totální bezcitnosti. Proti tomu se jde jen těžko bránit, protože popisovaný příběh ubohých sirotků samozřejmě mohl a může v konkrétních případech nastat. Dělat z toho obecné závěry o tom, kde se má kdo a jak na světě špatně či ještě hůř je ale nesmysl. Problém je tedy v tom, že film tak sklízí ovace ne za své formální a obsahové kvality, ale proto, že každý divák jehož realita není natolik "bolestná" jak ta ve filmu, se začne při sledování intenzivně ( a pokrytecky ) sebemrskat, jaké že to má štěstí, že žije ve vyspělé a relativně bohaté západní zemi.

Odvěké základní pravidlo (nejen) filmového strašení? Zdaleka nejděsivější je to, co nemůžeme vidět, je pouze naznačeno a fantazii je tak ponechán prostor pro domýšlení. Zde je této skutečnosti bezezbytku využito, všechna čest a jasných pět hvězd klasice hororového žánru.

Rambo 4 aneb jak Stallone dal zarytým pacifistům a idealistům lekci, že jenom s pořádným ultranásilím nejdál dojdeš.

Silný příběh, precizní Kubrick, strhující Douglas. Naprosto zasloužená klasika a jeden z nejlepších (proti)válečných filmů.

Terrence Malicka mám rád, ale tohle je na mě už zkrátka moc. Kdybych chodil každou neděli do kostela, poslouchal kázání a přitom zadumaně hleděl do sluncem prozářených vitráží, asi bych byl ze stromu života nadšený, ale bohužel. Vizuálně je to poezie, pokud je člověk v té správné náladě a nechutný kýč, pokud v té správné náladě není :). Obsahově bída s nouzí, protože kromě té obrazové poezie/kýče, načrtnuté rodinné drama se postupem času rozmělní a ta symbolika přísný otec, hodná matka, bůh, příroda, cesta krve a cesta odpuštění, to je tu všechno podáváno zoufale polopatě.

No, trocha tý atmošky by se tam při dobrý vůli našla, ale negativa mezi něž patří především režijní unylost, Cusackovo přehrávání a (pod) průměrný scénář, drtivě převažují.