Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Akční
  • Komedie
  • Drama
  • Sci-Fi
  • Krátkometrážní

Recenze (1 436)

plakát

Kurňa, co to je? (2013) (pořad) 

Že prý se to takhle jmenuje proto, že Pavel Zedníček pořád říká "kurňa". Tak..., ještěže neříká: "No, ty kráááávo, to mi poser záda na štorc!" Asi by to jako název zrecyklované soutěže vypadalo divně. I když, je možný, že by to třeba zaujalo ještě víc. Dnes je to možná zábavnější, než tenkrát KUFR s Alešem Ulmem, ale pořád je to pro mě jaksi nekoukatelné. Ovšem věřím, že běžný divák pocítí trochu závan starých časů a dotek divácky obyčejnejší zábavu i vkusnější, což je výhoda. Tenhle formát zkrátka funguje napříč časem a komu se to nelíbí, ať si vzpomene na HUBO BUBO a podobný pokusy.

plakát

Pán prstenů: Návrat krále (2003) 

To bylo tak: Jestli se režiséru Jacksonovi podařilo pohřbít v předchozích dílech některé postavy, přetavit určité příběhové struktury do jiných a částečně pozměnit narativ celé té mytologie, tak zde vysloveně selhal. Pointa celého Pána prstenů spočívá nikoliv ve zničení prstenu nebo návratu krále na gondorský trůn, ale právě v té poslední bitvě, totiž v bitvě o Hobitín. V tom bylo kouzlo knihy. "Svedli jsme velkolepé bitvy za hranicemi naší země, zachránili jsme svět, ale poslední bitvu musíme vybojovat tam u nás doma. Teprve ale posilněni tím vším dobrodružstvím stáváme se pravými hrdiny - tam u nás doma." Takhle to mělo být. Nejde jen o vypuštění jedné scény pro nedostatek času, jde zcela o nepochopení všech těch šesti knih. No, takže nezbývá, než zase jen pochválit obrázky, poplácat rejžu po zádíčkách, jak mu hezky lítaj nazgůlové nad Mordorem, jak trhají vejpůl citadely Minas Tirith atd. Ale i v tomto zpracování cosi hapruje. Armáda nemrtvých, Legolas na olifantovi a neskutečně pitomá podoba Denethora s Bilbo Pytlíkem. Bitvy ale byly tak úžasné, že to vše můžeme hodit za hlavu a nechat se kochat jen jimi.

plakát

Pán prstenů: Dvě věže (2002) 

To bylo tak: Pan Tolkien, kterému erudovaní lingvisté neřeknou jinak, než Tolkýn, napsal příběh o zrodu velkých skutků z rukou malého tvora, to celé šikovně zašmoulil do politické hry o trůny, přihodil několik fantastických soubojů, vdechl život novým bytostem, závdavkem jim vypsal rodokmen, vytvořil jazyk a co hlavně? Hlavně to všechno úhledně rozdělil do šesti knih. Člověk hned věděl, že čte jednou příběh o Frodově toulkách Ostravskem... eee, pardon Mordorem, jednou se pročítá chrabrými činy od Helmova žlebu po Minas Tirith. Pak ale filmaři přišli na to, že je třeba příběh naservírovat jako jedno velké hurá a tak to slepili dohromady. A tím se nám příběh co deset minut přelívá z jednoho konce Středozemě na druhý. Asi už tušíte, kam mířím. Ano, to bylo ale pitomě vymyšlené, co? Už už to bylo skoro napínavý a najednou vžum, byli jsme na zatím velmi nudném tripu kdesi před branami Mordoru. Tato nuda byla roztříštěná jen upřímnými pohledy toho zlého Pána s tím příšerným zánětem spojivek, Pána Saurona. To je ale nic proti otřesným vsuvkám s Glumovými monology. Pak další vžum a sledujeme opět docela složitý příběh ze Západní marky, kde dochází k opravdu klíčovým událostem, velkolepou závěrečnou bitvu nevyjímaje. Ale jakáž pomoc. I přes tyto výtky si člověk film zamiluje. Pro skalní fandy jasná extáze, některé momenty opět stojí za věčné oslavování, některé jsou ostudou. Opět spousta chyb, pořád ještě nikdo nevychytal ty věčné změny velikostí hobitů a trpajzlíka Gimliho, který jednou zaboří čelo mezi Aragornova prsa a po druhé je mu někam pod lokty. Potěšil Háma a jeho syn Halas - tomu říkám, pane Tolkýne, nadčasový humor. Za mě byly vždy Dvě věže za slabší čtyři hvězdy neboť jsem musel srovnávat s lepším první dílem.

plakát

Pán prstenů: Společenstvo Prstenu (2001) 

To bylo tak: Internet prožíval svůj vzestup, neznali jsme sociální sítě, vznikaly první amatérské fanweby a tou řídkou sítí začaly prosakovat první informace o tom, že kdesi na Novém Zélandu budou natáčet film podle famózní knihy Pán prstenů. Během dvou let se kusé informace sjednotily do hutných zpráv a desítek fotografií, také ovšem fám, fejků a několik splasklých bublin o Tomu Bombadilovi. Naprosto fantasticky působily první informace o hercích, kteří měli ztvárnit hlavní role. Celý svět prožíval nadšení z Aragorna či Galadriel, kvitoval obsazení Gandalfa, diskutoval nad Frodem a bazíroval nad Elfy zejména Elrondem. Řešili se exteriéry, hudba, kostýmy a především všechny ty odklony od předlohy. Tomu filmu zkrátka předcházela neskutečná masáž fanoušků. Už nikdy potom to nebylo takové. Šlo o to "poprvé". Pak přišel ten velký den. Objevily se první recenze. Dopadlo to špatně! V televizi to doslova sejmuli. Nezbývalo, než na to druhý den vyrazit na premiéru do hlavního města. Stačilo pročísnout řady eflů, trpaslíků, hobitů a skřetů a vyfasovat lístek. Pche, pitomé recenze! Dav rozhodl jinak. Z filmu se stal jeden z největších hitů v dějinách světové filmografie. Recenzenti začali pomalu obracet, nakonec se jim začal líbit i ten soundtrack. Nikdo nechtěl jít hlavou proti zdi. Pirátské kopie ovládly počítače milionů uživatelů. Přišly prodloužené verze. Nejsem asi jediný, kdo je viděl více než desetkrát. To jsou desítky hodin sledování! Konaly se kinomaratóny, pořádaly cony, na louce za Prahou lidé simulovali bitvy ve Středozemi, zavládla prstenová mánie. Pána prstenů začali číst i lidi, kteří v životě přečetli jen lístek na vlak. Prstenová extáze opojila celý svět a všichni už zapomněli na ty první recenze, kde vlastně neřekli nic jiného, než holou pravdu. Hudba je příliš patetická. Celé je to kýčovité, hobiti jsou jako děti, knihou to zcela pohrdá, mnozí působí příliš teploušským dojmem, žádná krev, zmatky v chronologii, nic o geografii Středozemě, změny velikostí hobitů, WTF-Arwen, Gluma mluví kačer Donald, Frodo si kouše nehty a další a další více či méně hnidopišské postřehy by se asi hodilo vypsat do jednoho velkýho "flejmu", ale když ono je to tak krásný. Je to sice úplně jiný svět, než ten, který stvořil J. R. R. Tolkien, ale tím spíše nás zcela pohltí. Tenhle film to ještě umí. Z celé filmové prstenové tvorby je nejpodmanivější, dějově nejnatřískanější a samozřejmě nejkoukatelnější. Dále je třeba vypíchnout několik faktů, které to tak nějak řeknou samy za sebe a tím i lze toto pojednání ukončit: Hobitín a Dno Pytle, Můstek v Khazad-dûm, Lothlórien a Galadrielina zkouška, Argonath a Boromirova smrt.

plakát

Kurýr (2012) (seriál) 

Tenhle kurvír se nepovedl. Chlapík má sice lýtka jak závodní slepice, ale tenhle běh na dlouho trať nedá ani za medvídka z Bogoty vypranýho v Perwollu. Chris Vance kaine chance. Někde se stala chyba a kurvír doručí jen jednu velkou nudu, navíc v potrhaném obalu.

plakát

King Kong (2005) 

V kontrastu s Hobití ságou přehodnocuji své názory a s klidným svědomím podotýkám, že King Kong je poslední film, kde mohl Peter Jackson fanouškům ukázat, že jim nechce jenom chcát do ksichtu. King Kongem ukázal, že ctí předlohu, že umí vytvořit atmosféru a že se nezdráhá ukázat akci tak nějak globálně, ne jen v tragicky rychlém stylu jako právě u Hobita. Dokonce dal prostor hercům. Úžasné. Postavy v Kongovi mají rozměr. Ziskuchtivý režisér, rozporuplný scenárista, odvahu hledající protagonista, mezi dobrem a zlem oscilující kapitán, ti všichni jsou nestálí a zcela na sebe strhávají pozornost, což je to nejlepší, co může být, protože u takových filmů to na sebe rvou právě ty loutky. Vzpomeňme na Jurský park. Zajímali někoho ti herci? Zde například Adrien Brody pouhým úšklebkem (při vystavování Konga v New Yorku) ukazuje, jak stejně prahne po slávě a mamonu, ačkoliv zajetí nestvůry odsuzuje. Maličkost. Miniaturní gesto a já vím, že to není jen opulentní reklama na trikové studio. Když na to přijde, ona vlastně hraje i ta gorila. Možná až moc, abych to zase nepřechválil. To je mimika, které se mnohdy nedočkáte u člověka, natož u gorily. Ale budiž, je to mytické monstrum, vše je možné. Velkým plusem je i přítomnost všech jiných gigantických potvor. Od megakomárů po dinosaury, kteří už jsou v reálném poměru. Je to pěkné a napínavé, ale možná to už pak začne nudit. Plusem je to jen pro skalní fanoušky. Je to prostě moc gigantické. Tedy závěrem. Sledování Jacksonova King Konga je jako žít s Lolo Ferrari. Chvíli je to o objevování hranic lékařského pokroku, ale později o poznání, že je to strašná kráva.

plakát

Hobit: Šmakova dračí poušť (2013) 

Rád bych napsal, jak to bylo skvělé a bombastické a přeúžasné, plné krásné hudby a nervydrásajícího příběhu, ale nebylo. Viděl jsem dokonalou, řemeslně odvedenou práci výtvarníka, prožil několik nostalgických momentů, které mě znovu vrátily na stránky knih (vstup do Temného hvozdu, Bilbův výhled ze stromu, Esgarot, Špak), občas se uchechtl, jednou ucukl při 3D efektu, ale jinak jsem se spíš těšil na konec (měřeno přísnou optikou). Sám nevím, jak to je koncipované. Jestli je to zkrátka pro hardcore fanouška Tolkienova Hobita k potěšení nebo k nasrání. Přitom mohu odvážně říct, že se povedlo - jednotlivé sekvence, části, momenty jsou jednoduše skvělé, ale jako celek to prostě někde hapruje. Kam se sakra podělo to fantastično, ten děsuplný závan přenádherné bájné Středozemě? Vše je zadupáno do trpasličích výkalů hyperaktivním střihem, hektickou kamerou a umělohmotným prefabrikovaným scénářem. U Eru, jaká škoda, pane Tolkien! A tak krásně jste to napsal. S politováním musím říct, že to, co vám zfilmovali, nebylo zdaleka tak skvělé, jako to, co si přimysleli navíc. Ano, mluvím o Tauriel. Tato nová postava byla z celého filmu jednoznačně nejlepší. Vysoko nad vším tím patosem, barvičkami, a Thranduilovo přehráváním. Přesto všechno ale musím říct, že výlet na sever Středozemě jsem si vlastně užil a bylo vidět, že i ostatní mainstreamový konzumenti v kině občas zapomínají žvýkat ten svůj prošlý popkorn a oddávají se toulkám fantazií (měřeno mírnou optikou).

plakát

7 pádů Honzy Dědka (2012) (pořad) 

Nakolik má někdo tendence srovnávat Honzu Dědka s Krausem, tak je docela mimo korýtko. Přeci jen, Honza Dědek není herec, ani vycválaný televizní bavič. Tedy jen další plus do jeho zahrádky. Jeho způsob Talk Show mi přišel daleko civilnější, přirozenější a tedy zábavnější. Přehled má, inteligenci také i nějaký ten sysel pro srandu, co více chtít na domácí půdě? Samozřejmě na nejlepší Talk Show světa Mezi dvěma kapradinami to nedosáhne, to se nebojím, přesto je tam něco, co já osobně velmi vítám - civilnost, uvolněnost a osobitost. V neposlední řadě také výběr hostů. Upřímně, u Krause je to někdy dost nuda a křeč. Opravdu, nesrovnávejte nesrovnatelné.

Ovládací panel
113. nej uživatel Česko
198 bodů