Mulosz

Nebýt výborného živého dabingu na pódiu v podání Immanuela Lubrikanta a Kafilerie Zawadské během Festivalu otrlého diváka 2019 a sledovat tento film doma, po 15 minutách to vypnu, za normálních okolností je toto dílo nekonzumovatelné. Na rozdíl od Priorova majstrštyku Smrtelná kořist, u které má divák aušusové potěšení při jakékoliv formě zhlédnutí (pozn. i tu jsem však měl možnost poprvbé vidět ve výborné společnosti a atmosféře - na spřízněné akci jménem Brakfest).

Další z případů, kdy je velmi tenká hranice mezi absolutním a nejnižším hodnocením, v závislosti na tom, jak moc člověk bere film vážně. A rovněž důkaz o tom, že po pádu železné opony se otevřel mj. i trh s lehkými drogami.

No hurá, Koreeda.

Čím jiným přesvědčivěji ukázat, jak nebezpečné je hrát na strunu nacionalismu (ač je to hrdě a velmi zavádějícím způsobem nazýváno "Pochod nezávislosti") a jaká nálada se pak šíří společností, než autentickými záběry zmíněné akce, na které je zcela elegantní formou navázán příběh hlavních hrdinů. Ti nejsou typickými sociálními případy, mají v podstatě jen jedno (přirozené) přání - mít kde spát. Jinak nikam nechodí s nataženou dlaní, nikoho citově nevydírají. Jde o něco, co se u sociálně laděných filmů jen tak nevidí, a Andrzej Jakimowski dokázal obě roviny propojit tak geniálně, že se tomu snad ani nechce věřit. Nelze pominout nádhernou formální stránku - kameru a hudbu, která dává celému filmu ještě silnější atmosféru. Po třetím zhlédnutí filmu neměním názor a dojem, který na mě film udělal hned napoprvé.

Doteď přesně nevím, zda jsem viděl něco geniálního anebo naopak naprosto příšerného. "Přehorlivý muzikálový superkýč na vlnách Dunaje a rockové nostalgie, za miliardu forintů (pozn. v přepočtu cca 80 mil. Kč) z Maďarského filmového fondu." (Jaromír Blažejovský, Cinepur č. 115, s. 19). Hodnocení zřejmě stojí a padá s tím, nakolik má divák za to, zda a jak moc je ten film myšlen vážně. Přikláním se k tomu, že ani trochu, a výborně jsem se bavil. Hranice mezi 5* a odpadem bývá někdy velmi tenká.

Očistná záležitost, vyplatí se vydržet.

Takeshi zase kropí jak o život a takhle ho máme rádi. Naprostý souhlas s tou melancholií (inutihar). Vše má reálně možný mimotextový přesah. Kitano je osobnost hodná obdivu a všemožných analýz, kdy film jako takový bez exkursu mimo něj obecně nestačí pro plnohodnotnou škálu pocitů z něj.

Zatím největší bomba celého Febiofestu 2018, těžko říct, zda lze něco takového ještě vidět:-) Pochválit lze mj. také skvělý titulkový překlad do češtiny.

Pojď mi !!! FOD 2018

Bylo potěšením sledovat, že Kimovi ještě neodbilo (jak v tvorbě, tak v hlavě). Po poslední příšernosti Stop! a scénáři ke stejně zhovadilému kousku Made in China by se tak mohlo zdát, i když při poslední návštěvě MFF KV v roce 2015 vypadal zcela normálně - chodil na několik filmů denně, dobře věděl, které autory si vybírá, s každým se rád vyfotil, na každého se přirozeně usmál atd. Nyní ve svém nejnovějším filmu předkládá syrovost až na dřeň - násilí v jeho dřívějších filmech bylo zabaleno do poetiky a formální vytříbenosti, zde se nic takového neděje. Možná může trochu vadit poměrně televizní vizáž celého díla, ta ale zcela s touto syrovostí koresponduje a nijak mě vlastně ani nerušila (i kdyby to neměl být záměr, ale důsledek toho, že po Stop! se prostě těžko shánějí důstojné peníze). Kim staví hrdinu a diváka před otázky, na které se těžko hledá uspokojivá odpověď, ale nesnaží se ji podsouvat prostřednictvím podprahových vsuvek, propagandy, svérázných postojů apod. Vše podává naprosto racionálně a každá scéna dává smysl. Odpověď na ty otázky nechť si najde divák sám, je-li to vůbec možné. Dále odkazuji na komentář Enšpígla, k němu snad jen dodatek - neznám korejskou náturu, projevy chování apod., ale přijde mi, že ono "přehrávání" je u nich prostě normou, jen na nás působí místy nepatřičně. Minimálně v Kimových filmech tomu tak vždy bylo.