marcoman

Co si pamatuju, prohlašuje moje matka, že nesnáší fantasy. Při poslední návštěvě jsem počkal, až děti usnou, a pak jsem babičce naservíroval - pod záminkou, že jde o historický seriál - první díl Hry o trůny. Ještě téhož večera jsme shlédli všechny tři zatím dostupné díly a babička se stala skalní fanynkou série. Hra o trůny je prostě nesmírně návyková, postavy se vám zažerou pod kůži a vy se nemůžete dočkat, jak to s nimi dopadne (tady se projevuje výborná knižní předloha). Tohle je rozhodně seriál podle mého gusta.

Clerks jsou prostě neuvěřitelní. Těžko postihnout, v čem spočívá jejich kouzlo, ale pokud je vám mezi něco mezi patnácti a čtyřiceti (smysl pro jejich humor se s postupujícím věkem vytrácí), tohle musíte vidět. Kdysi mě nejvíc dostala scénka s kadícím zákazníkem, teď jsem zase málem nevydýchal svéráznou psychoterapii, kterou Dantemu poskytli Mlčenlivý Bob a Jay. A netuším, který z těch dvou je lepší.

Psychologické drama mi nevadí, právě naopak. Jenže tahle psychologie mi přišla spíš jako karikatura. Z Antonína sice zpočátku mrazí v zádech, ale jak film pokračuje (a mně se neuvěřitelně vlekl), napětí se vytrácí a člověk se čím dál častěji přistihne při myšlence: Tomuhle že mám věřit? Jako by se někdo rozhodl, že natočí film, co má opravdu, ale opravdu hloubku. V mém případě to nějak nevyšlo. Celou dobu jsem měl pocit, že mě autoři jen tahají za nohu.