HanaM.

Film o hodně neobyčejné vášni jednoho vlastě obyčejně sympatického kluka. Trochu mi tématem vášně a posedlosti nebezpečím a touhou překonávat sám sebe připomínal dokumentární verzi Magické hlubiny. P.S. Kdyby byl můj kluk, tak ho zabiju.

About Time - Kouzelné, naprosto spontánní - podobně jako hlavní hrdinka Mary (úžasná Rachel McAdams) si film s Vámi nehraje a jde vlastně rovnou na věc, přesto je pořád překvapivý a zábavný. Plný obyčejných a jednoduchých věcí, které jsou snad právě proto tak dojemné. A ještě jednou k Rachel McAdams - už v Sherlocku Holmesovi se mi zdála roztomilá a zábavná a V půlnoci v Paříži zase výstižně nesnesitelná. Po About Time, jsem si ale jistá - Rachel je dokonalá a kdybych byla muž, vzala bych si ji za ženu.

Rebélie dospívání. Scény, které člověku tak trochu připomínají jeho vlastních sedmnáct. Krom toho, že se naše hrdinka rozhodne krizi dospívání řešit poněkud svérázným způsobem a to prostitucí. Málokdo by věřil jak lehce může Ozon téma prostituce a dokonce i smrti pojmout. Jak prohlásila kamarádka vedle mne: "Doufala jsem, že se budu smát, ale netušila jsem, že se budu smát tak často."

Kdo by tušil, že to na skládce tak žije! Jen si pojďme užít novodobou romantiku plnou racků stěhujících plechovky od konzerv, krysích soubojů a koťat povalujících se u vyhozené dámské paruky. Obrazově opravdu dokonalý snímek - potíž je v tom, že v Zemi snů jde právě jen o obrazy. A to pro to mne, bytosti dychtící po rychlých informacích, bylo místy nudné.

Dlouho jsem váhala, zda film vůbec komentovat a tím se i přiznat, že jsem tuhle neskutečnou hovadinu viděla. Bohužel jsem měla slabou chvilku a byla prostě líná vzít ovladač a přepnout. Dodnes toho lituji. Dvě hodiny čumět na nějakou debilitu, kde se furt perou nebo líbají ženský, na poušti nosí lodičky a ve sněhu zase šortky . Stále doufám, že to byla parodie, ale pokud ano, nebyla vůbec vtipná.

Působí to tak trochu jako pokus zkombinovat nezávislý film o dnešní generaci a jejím hledání smyslu života a klasický americký sitcom. Ale proč by tohle někdo dělal? A ještě tak hloupě? Existenciální momenty jsou povrchní a ty komické zase neexistující. A ani na nahaté scény se netěšte, jsou nejen bezúčelné, ale často dost neestetické. Jestli se tohle přirovnává k Sexu ve městě naší generace, tak je mi naší generace děsně líto!

Krásný nápad, zajímavý příběh, dobří herci a přesto skoro až podprůměrný film. Jak to? Další americká variace na téma: jak se dá všechno zničit prvoplánovým patosem. Tento námět by potřeboval režii, která si s tématem více pohraje a trochu mu dodá nadhled.

Po první, druhé a třetí serii. Končím se sledováním Misfit. Nechci si totiž kazit úžasný dojem z první a druhé serie. Ten byl totiž dokonalý. Uvažujme reálně, co by se stalo v našem opravdovém světě, kdyby někdo dostal hrdinské schopnosti? Opravdu jste tak naivní, že si myslíte, že by se z nich stali Supermani a zachraňovali by svět? Nebo by se spíš schovávali, dělali se svýma schopnostma neuvěřitelné hovadiny a čas od času vlastně náhodu zabili svého probačního pracovníka - mimochodem po tomhe seriálu musela v Británii popularita této profese opravdu hodně klesnout. Po druhé sérii však příjde zlom, odejde Robert Sheehan, čímž seriál hodně ztrácí na své břitké, humorné rovině, ale nejen to, začíná také ztrácet své poselství/neposelství - naši hrdinové totiž čím dál víc někoho zachraňují a činní dobro, kde se poděl "community blowback"?

Krásné, takový nenápadný příběh, který by třeba někdo ani nechtěl vyprávět. Ale právě možná proto je to člověku tak blízké. Charaktery jsou neuvěřitelně dobře propracované a věrohodné. Nejkrásnější z filmu byla scéna mezi Janou Hlaváčovou a jejím filmovým otcem Ladislavem Peškem. Ano, jak se dá poklidně shrnout jejich dosavadní životní styl jednou větou: "Od prádla, do prádla."

Viděla jsem Fantaghiro nedávno a připadala mi to jako hloupý kýč plný pitvořících se postaviček. Ale to nic nezmění na tom, že v dětství to pro mne byla jedna z nejoblíbenějších pohádek, vždy napínavá, milá a plná dobrodružství. Ale prvním dílům jakoby chyběl hlavní hrdina. Ono věčně někde uvězněný, nebo spící Romualdo, začal po deseti minutách štvát i mé sedmileté já. S třetím dílem přišel zlý černokněžník Tarabas, a tím hlavním hrdinou se stal a stal se vlastně i moji (skoro) první láskou. Tarabas tak nějak dodal celé téhle maškarádě dramatickou hloubku. Dodnes obdivuji, jak ze začátku, když je Nicholas Rogers (tedy Tarabas) zlý skoro nepoužívá mimické svaly, kdežto potom z každého pohledu cítíte jeho emoce. Dokonce si pamatuji, že jsme jednou s kamarádkami na koleji uspořádaly večer pohádek, který skončil tím, že jsme si pouštěly scény našeho milovnaného Tarabase. Tak si říkám, jestli tahle postava vůbec patří do pohádky, nehodila by se spíš do romantického seriálu, nebo shakespearovské tragédie?