HanaM.

Nejsilnější filmové poblouznění - nenápadně se člověku vkrade do srdce, sevře jej a odmítá opustit. Měla jsem svoje naivní představy o morálce a lásce, a pak přišel Michalkov a ukázal mi, že lásku můžeme cítit i když jsme šťastni s někým úplně jiným, nebo chceme zničit její rodinu i život. Že ten, kdo byl kdysi romantikcý hrdina, může být i ten nejhoší zloduch, ale romantickým hrdinou být nepřestává. Že ze zla vznikne zase jenom zlo. A taky, že když si chceme podřezat žíly, musíme si dát ruce do teplé vody. Pořád se sama sebe ptám, kdo je ten ukŕivděný klaďas a kdo stalinský vrah a vtip je v tom, že nikdo a oba a znovu nikdo a oba. Proč točit dramata plná patosu a hysterie, když si ze zdánlivě bezvýznamných detailů na poetickém ruském venkově postupně poskládáme to nejhlubší lidskou tragédii.

Jeden z nejhlubších filmových zážitků mého života. Pořád přemýšlím, jestli se ji chce Karel pomstít, nebo ji jen vidět.

Napsat komentář na Absolventa - klepou se mi prsty, jen na to pomyslím. Je těžké něco vyjádřit nějakým komentářem, když pro vás film znamená tolik. Znuděný Ben, který bezcílně zírá do akvária s rybkami, najednou do pokoje příjde manželka otcova známého, paní Robinsonová a všechno se mění... Ben loví z akvária klíčky od jejího auta. A začíná pořádná mela. Naivní Ben se setkává s zahořklou a cynickou paničkou, která má jedinou podmínku jejich setkávání - Ben si nesmí vyjít s její dcerou Elaine... Nedivím se, že paní Robinsonová se stala pojmem a třeba v USA zná Absolventa už málokdo, ale úsloví paní Robinsonová, zná skoro každý. Neoslovujeme ji jménem, známe jen příjmení, jak dráždivé. Elaine je jakoby její pokračování, které má snad naději, že neotěhotní v autě, že nebude lovit mladíčky na večírcích, že nepřestane mít chuť mluvit o umění (ano, úžasná scéna), že bude mít o něco zájem. Na konci krásně řečeno: "Elaine už je pozdě." "Ne, pro mě..."

Z Někdo to rád horké by se mohlo udělat i pět výborných komedií. Je to můj lék na špatnou náladu, má jediný vedlejší účinek - mám tendence lidi otravovat hláškami Dafné a Osgooda.

500 Days of Summer - Ne film, ale chaotické vzpomínky na lásku, která možná nikdy nebyla. Spousta skrytých vtípků, nevyřčených věcí, náznaků. Film jsem už viděla třikrát a pořád nacházím nové nepochopené drobnosti. Člověk by nevěřil, že nejkrásnější romantická scéna se může odehrávat v IKEA. Celou dobu jsem měla strach, že konec celý kouzelný dojem pokazí - naštěstí se tak nestalo. Bohužel asi každý potká svou Summer.

Muž, který miloval Yngveho - vtipné bezstarostné mládí, punková kapela, holky - spokojená komedie ve stylu Pelíšků, které by stačily maximálně tři hvězdičky. Pak přijde Yngve, nic netušící mladý, hodný kluk a tohle všechno zničí snad jediným úsměvěm. Hlavní hrdina ve zmatcích neví jestli chce Yngveho zničit, nebo vlastnit. Všechno končí mrazivým dramatem, ve kterém je spousta věcí nedořečeno, ale vy je stejně cítíte.

Mám ráda magický realismus, Harryho Pottera, Alenku v říši divů a podobně jako Cecile někdy sním, že do našeho obyčejného světa příjde trochu kouzla. Díky Allenovi teď vím, že postavy z filmu možná zase chtějí nějaký ten kus opravdové smradlavé reality. Woody prostě zase upozornil na to, že vždy toužíme, po tom co nemáme a banalita se prostě objeví na obou stranách barikády, filmového plátna nebo čehokoliv jiného. Atmosféra je dokonalá - romantická, nostalgická, od začátku až do konce. Smutná silná scéna kontrastující s veselou jednoduchou písní a slzy jsou tady, můj nejoblíbenější film Woodyho Allena!

Nejde ani tak o život prostitutek, jde hlavně o život dvou kamarádek. Zulema a Caye jsou tady pro sebe v každé situaci. Dobrá kamarádka se zbytečně neptá, ale pomůže. Asi nejsilnější zobrazení ženského přátelství ve filmu. Navíc krásná hudba Manu Chaa, která neuvěřitelně pomáhá dokreslit celý film. Trefná je v hlavní písni záměna slov Calle (ulice) a Caye (hlavní hrdinka): "Říkají mi ulice, nejtišší ulice, říkají mi ulice bez budoucnosti."